PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

12.12.2006

Autor: Čestmír Hofhanzl

Pane senátore

Odpověď na reakci Jaromíra Štětiny (viz související články).


Senátor Jaromír Štětina

Valdštejnské nám. 4

 

Pane senátore,

 

děkuji za bezprostřední, přímou reakci. V žádném případě jsem Vás nechtěl napadat, v něčem si ale nerozumíme.

Začnu „komunistickou kulturou". Za kulturu nepovažuji malířská díla, výstavy, divadlo, slovesná díla - ty jsou jen vnějším odrazem a projevem kulturního hodnotového prostředí, ve kterém vznikly. Za kulturu v jejím nejhlubším smyslu považuji hodnoty a základní pojmy, na kterých se určité společenství ustavilo. Hodnoty, které společnost po staletí integrují, dokud je společenství zdravé, respektuje je a podle nich žije.

Komunismus byl vzpourou proti civilizaci, byl to jen mocenský technologický systém. Praotec Marx ve své době pochopil příležitost nahromadění velkého množství v té době politicky bezprávných nádeníků ve vznikajících továrnách. Napsal pro jejich organizátory ideologii - „jděte a vezměte si, je vás mnoho, máte svou silou svaté právo". Chtěl mít úspěch a tak nenapsal - „pracujte, studujte a povzneste se svou pílí".

Výsledky a důsledky komunistické praxe všude, kde se komunisti dostali k moci, byly přirozeně zlé, často obludné. Zničili zvykově přijaté hodnotové systémy, které umožňovaly lidem spoluexistovat. Nahradili je technologií příkazů a zákazů, měnících se podle hnutí mysli nebo potřeby kormidelníků.

V průběhu devadesátých let jsem si uvědomil celou hloubku postižení české společnosti fenoménem komunismu. Již na jaře 1991 jsem ve sněmovně komunistům řekl: „Zničili jste základní hodnotový systém této společnosti, to je váš největší úspěch. Milióny lidí nemají žádné nezpochybnitelné společné hodnoty, na jejichž základě by mohli spolupracovat". Řekl jsem tehdy: „Dokud se vám nestane co Němcům po Hitlerovi, kdy byla zbourána německá města a cizí vojáci znásilnili německé ženy, nepochopíte nic a nemůžete se změnit". Po své řeči jsem byl padouch, všichni se mi vyhýbali. Přišla za mnou jen komunistka Kantůrková a řekla mi: „Pane poslanče, asi máte pravdu, já jsem mnohé pochopila, až když jsem byla sama zavřená".

Mě osobně komunismus těžce urazil. Mysleli si, že ze mě mohou udělat stejný dobytek jako z ostatních. Od doby, kdy jsem začal brát rozum, jsem si myslel, že po mně má něco zůstat a nesmím si nechat vzít smysl pro krásu.

Václav Havel psal eseje o morálce, etice - sám podle nich nežil. V roli prvého muže státu jednal tak, že pro něho a jeho přátele tato nepsaná pravidla neplatí. Přál bych Vám vidět a zažít, když přišel do sněmovny v roli prezidenta. Hrál tu roli, bylo to cítit, osobnost to nebyla, polovina sněmovny se smála. Nezapomenu na „slavnou" řeč k „vládní krizi" v prosinci 1997. Seděl jsem podle zasedacího pořádku uprostřed komunistů, slyšel jejich poznámky a posměch. Hluboce jsem se styděl, měl to být můj prezident.

V přímém kontextu situace, ve které byla naše země a společnost, bylo jednání a vnější gesta toho pána, ve výjimečné situaci a postavení, smutnou parodií s tragickými následky na desetiletí.

Na pochopení důsledků tragikomedie, kterou „komunistická kultura" přecházela z ještě otevřeně pojmenovaného komunistického společenského organizačního řádu do formálně pluralitního a demokratického společenského uspořádání, nebylo třeba velkého časového odstupu. Stál-li člověk nohama na zemi, znal historii a jeho schopnost vnímání pojmů a schopnost logického úsudku nebyla vymyta komunistickou kulturou, dalo se to, co se odehrávalo v realitě, docela přesně předvídat. Byl jsem si toho vědom. To, co jste napsal o stavbě nového domu, na to téma jsem měl, myslím na jaře 1991, ve sněmovně celou řeč. Čuměli na mě jako na exota.

Podstatou „komunistické kultury" je obecné zpochybnění všech základních a klíčových pojmů evropské křesťanské kultury. Pojmů jako je pravda, spravedlnost, poctivost, lež, odpovědnost, věrohodnost, zlo, spolupráce i třeba vlastnictví. Mohl bych dlouho pokračovat. V průběhu posametových let jsem pochopil, že lidé již nevědí a nechápou, co ty pojmy znamenají. Po desetiletí slyšeli zvuky nebo viděli jejich písemný obraz, avšak skutečné jednání a jejich reálný obraz byly vždy jiné. Pojmy vznikají a upevňují se ve společenském vědomí po stovky let, až se stávají kulturou. Miliony našich sousedů a spoluobčanů již neví, zapomněli, co ty zvuky a pojmy znamenají, pohltila je komunistická kultura. Nevěděl to ani žádný ze sametových „státníků", proto klidně jednali tak, jak jednali. Sametová éra o řád povýšila pojmový a hodnotový rozklad.

Viděl jsem to a zažil. Liberalismus v peleši lotrovské nemůže mít jiný efekt a výsledek než, že vyhrají lotři a navýší se rozklad společnosti, zlo posílí. Podíváme-li se do historie, pozitivní změna začínala vždy z myšlenky prosazované individuálním příkladem. Opět musím říct, že za sametové vůdce jsem se styděl. Dnešní českou elitou mohu jen opovrhovat.

Po roce 1990 jsme měli jedinečnou příležitost začít a nastavit cestu, kterou se mohlo naše společenství vymanit z komunistické kultury. Způsob mohl být jediný, osobní příklad nejvýše postavených a veřejně známých osobností. Nebyl to z nich nikdo a výsledkem je dnes mravní průjem, ve kterém plave celá naše společnost. Když jsem tyto věci v té době ve sněmovně říkal do tváří, smáli se mi.

To, co jsem napsal o dobrodružném životě, který Vás musel často přivádět na hranu, za kterou nešlo nevidět syrovou pravdu, to byla má vlastní životní zkušenost. Dvacet let jsem, často sám, přelézal stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor. V extrémních situacích člověk dokáže promyslet a pochopit věci, které by jej v pohodlí ani nenapadly. Ten způsob života mě naučil pochopit, že život je o něčem jiném, a to mě uchránilo před pohlcením komunistickou kulturou.

Nejobludnější na komunismu byla důslednost jeho představitelů, se kterou útočili až na základy myšlení, tam kde se zvykově začíná vytvářet to, co označujeme kulturou. Už od kolébky si chtěli člověka vytvářet jako použitelný nástroj. Byli v tom úspěšní, podařilo se jim téměř zničit nehmotné pojmové struktury, které si lidské společenství v běhu věků vytvářelo a které z něj dělaly civilizovanou společnost.

Uvědomil jsem si to v počátku devadesátých let. Na celé veřejné scéně nebyla jediná skutečná osobnost s koncepčním, širokým rozhledem, která by věci alespoň formulovala. Jediní, kteří nějakou „koncepci" měli, byli pohrobci komunistické kultury, a ti svou představu kontinuity uvedli v život.

Pozitivním efektem „perestrojky" devadesátých let je větší míra volnosti. Zatím nemohou lidi jinak myslící veřejně a jednoduše fyzicky likvidovat. Nemohou nám, zatím, zcela zavřít ústa, ač mají v rukou opět všechny mocenské prostředky, ekonomickou moc i zpravodajská média. Dnes je již čas, kdy by mohly být pravdivě formulovány příčiny dnešního stavu a vytvářeny předpoklady k cestě ven.

Bídou naší společnosti je téměř neexistence intelektuální a mravní elity, která by si byla vědoma své spoluodpovědnosti za stav svého společenství. Měl jsem v devadesátých letech a dodnes mám příležitost hloubku té bídy nahlédnout. I těch pár lidí, kteří byli o něčem a změna v počátku devadesátých let je vyplavila na veřejnou scénu politiky, se fakticky bez odporu vytratilo v druhé polovině devadesátých let, když nastala „druhá normalizace". Nešlo už o život a bohužel neměli hodnoty, kvůli kterým se na scénu dostali, pevně vestavěné do svých charakterů.

Chtěl jsem být poslancem, protože mi to dávalo možnost na veřejnosti vyslovovat svůj názor a pohled na věci, a dělal jsem to.

Pane senátore, vím že jste jeden z mála lidí na dnešní politické scéně, který si je vědom toho, o čem věci jsou a jednáte podle toho. Znovu opakuji, že jsem Vás rozhodně neměl v úmyslu napadat. Celý svůj život jsem byl označován za extrémistu, když jsem se snažil říkat, co jsem viděl a o čem jsem přesvědčen.

 

V Třeštici 12.12.2006

 

Čestmír Hofhanzl