PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.03.2002
Kategorie: Zemědělství

Autor: Jaromír Morávek

Odpovědnost za vlastnictví je motivující

Komu dotace EU?


(kolektivní vina se na nájemce nevztahuje, protože neexistuje)

Českým zemědělcům začíná být jasno, že Evropská komise neustoupí od svého záměru, neposkytnout českým zemědělcům takovou míru podpory, které se dostává zemědělcům ze stávajících členských zemí patnáctky. Je to značné zklamání především těch, kteří uvěřili planým slibům.

Namísto toho, aby se hledaly příčiny a pravé důvody, je argumentováno důvody zástupnými, v jejichž důsledku nebude české zemědělství konkurence schopné, resp. mnozí nebudou konkurence schopní a těch je většina. Jiní ano. Již samotná kvalifikace české zemědělství je zavádějící, protože ono ve skutečnosti o žádné české zemědělství vůbec nejde. Jak by jej bylo vůbec možno definovat, když pilířem multifunkčního zemědělství je půda a její vlastníci, tvorba a údržba krajiny - životní prostředí a údržba a obnova venkova. Podnikatelé v zemědělství, kteří jsou výlučnými nájemci základního výrobního prostředku - půdy, nemají žádná práva investovat do půdy jako nemovitosti a protože nejsou vlastníky, nenesou ani žádnou odpovědnost za vliv na krajinotvorbu, potažmo životní prostředí. Zemědělská prvovýroba nájemním způsobem tedy ve většinové míře v ČR není zemědělstvím v pravém slova smyslu, ale jen výrobou pro zisk, tedy výrobou pro soukromý statek, nikoliv činností s tvorbou statků veřejných. Odtud vyplývá odpověď na opatření EU v tomto směru, zda podporovat kolektivní, neodpovědný způsob hospodaření nájemním způsobem a do jaké míry, když příjemcem veřejných prostředků by měli být ti, kteří veřejné statky tvoří, tedy soukromá rodinná hospodářství malého a středního typu.

Druhým problémem je kromě nájemnictví ta skutečnost, že družstva a společnosti vzniklé na majetku oprávněných osob v podstatě vlastníkům zemědělského majetku (oprávněným osobám) ničeho nezaplatili a navíc s jejich majetkem hospodaří tak, že pravým vlastníkům jejich kapitál ničeho nevynáší a správci dělají vše, aby se různými, často právně pochybnými operacemi s cizím majetkem, stali zadarmo jeho legálním majitelem. Kde je pak obnova a údržba venkova - za co? Vnitřní zadlužení společností, ale i řady větších podniků vzniklých privatizací státních statků, je značné, ale to není vinou společnosti (tedy české - jako celku), že by měla na soukromé vlastnictví, pokud tam nějaké vzniklo, doplácet. Zvláště za situace, když se nejedná o veřejný statek. Soukromé podnikání za účelem zisku skutečně není veřejný statek (pomineme-li daně, ale ty jsou v této souvislosti jakýmsi "sekundárním jevem"). Nakonec družstva jako správci cizího majetku, svěřeného jim se zárukou na sedm a déle let, stejně nedokázaly s tímto majetkem efektivně hospodařit, sama se přivedla do likvidace a do konkurzů, a snažila se přelivem vybraného majetku na jiné typy společností oddlužit směrem ke státu, peněžním ústavům, ale i oprávněným osobám. Ale ani divoce přetransformovaná družstva na akciové společnosti nedosahují podle nich očekávaných výsledků, a svoje chyby svádí na stát, na daňové poplatníky. Vůbec se zde nepřiznává, že podnikání na cizím majetku nájemním způsobem, na nesplaceném majetku, nemůže být v žádném případě motivující. Takové společnosti jsou vlastníky jen naoko, jsou na trhu drženy jen na úkor majetku pravých vlastníků a za peníze daňových poplatníků.

Je bez pochyb, že tento stav je neudržitelný a EU jej podporovat nebude. Řada společností prostě skončí v konkurzech, ale doufejme že již v takových, aby bylo čím vypořádat věřitele. Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o nájemní podniky a podniky s převahou věřitelského kapitálu, je nutno, aby konkurz byl vyhlášen jakmile klesne likvidita firmy nejníže na 95% zapsaného kapitálu.

Kardinálním problémem většiny hospodařících subjektů je fakt, že hospodaří převážně na cizím základním výrobním prostředku - zemědělské půdě. Tento stav u nás je v přímém rozporu se stavem v Unii, kde veřejné prostředky jdou na vlastníky, resp. na rodinné farmy.

Stát se vlastníkem půdy je však investice dlouhodobá, rozložená na generace a nelze předpokládat, že za současných nebo očekávaných tržních cen za půdu, se bude vlastnictví dosavadní půdní držby masivně zvětšovat. Není také možné, ale ani žádoucí, aby stát rozdával skoro zadarmo půdu předem vybraným vlastníkům či nájemcům, když je jich velice malý počet a většina z nich se vlastnictví a odpovědnosti obává vzhledem k neustáleným politickým poměrům, a stále se prohlubujícímu agrárnímu socialismu za cizí zdroje. Koupení zemědělské půdy na dluh za skutečnou tržní cenu je rovněž problematické, protože z ekonomického hlediska by šlo jen o přikupování pozemků k většímu vlastnímu pozemkovému kmenu, když splátky bude možno z dosavadního vlastnictví reálně splácet.

Zřejmě se i zapomnělo na ty, kteří budou chtít dnes i zítra založit rodinnou farmu s menší výměrou a tuto časem zvětšovat na možnou velikost za své a to nejen nákupem od fyzických osob, ale i nákupem od státu. Není udržitelný trend, že majetek všech (státní půda) v podstatě chudých občanů se bude rozdávat skoro zadarmo nejbohatším občanům. A předkupní právo nájemcům ještě z dob socialismu je skutečně odvážný právní kousek zdejšího parlamentu vůči demokraticky smýšlející společnosti.

Český stát se tedy sám omezil v prodeji státní půdy a kupce, kteří by si rádi koupili půdu od fyzických vlastníků, omezuje podruhé, protože nevyslal nikde signál, že půda má vysokou tržní hodnotu a že je možno na ni jako na nemovitost dát zástavní právo, jak je tomu ostatně všude v Evropě. Banky snad právě proto půdu jako zástavu neberou.

A nakonec omezovat prodej vlastního majetku-půdy fyzickým osobám je rovněž neudržitelná nemožnost státu, tak jako i jakési bránění prodeji devizovým cizozemcům. Devizový zákon nemá co dělat v současném právním řádu, je zásadní brzdou rozhýbání trhu s půdou. Každý, kdo zaplatí za 1 ha pole slušnou cenu kolem 400.000 až 800.000,-Kč bude na to muset jednak mít a jednak ponese za ní zodpovědnost jako za vlastní kapitál, ale i podle našeho platného práva. A o to tu především jde. Stát se bojí říci vlastníkům půdy, že jsou to oni, kdo nesou za svůj majetek odpovědnost, nikoliv nájemci, kteří se na cizí půdě jen dobře živí. Asi by bylo moudřejší se více zabývat vlastníky půdy a těmi, kdo na nich chtějí vlastnickým způsobem hospodařit, než nájemci, kteří se ani jako uživatelé nad vlastnictvím bez této pomoci a pomoci státu nikdy neuživili a neuživí. Takové stesky, jaké jsou slyšet od Zemědělského svazu, Agrární komory i dalších, od rolníků a sedláků neuslyšíte. Chce to ministra celého zemědělství, nikoliv jen toho výrobního a nájemního.

 

V Branišovicích dne 23.3.2002

 

Ing. Jaromír Morávek

autor je předseda Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků v ČR

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.skos.cz