PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

19.09.2007

Autor: Jan Kubalčík

Ode zdi ke zdi

Reakce na články: Český vzdor a úloha Masaryka, Mýtus, mýtus, mýtus..., Strategie našeho „osvobození“ a První republika – tzv. ostrůvek demokracie v Evropě.


Motto: „Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe)

 

První republika, TGM, Edvard Beneš... to vše jsou stále živá témata. V posledních dnech se okolo nich vyrojilo několik textů. Byl bych nerad, aby zde uvedené bylo chápáno jako nějaký pokus o celostní pojetí. Cílem totiž není nějaká komplexní interpretace - k tomu se naprosto necítím povolán -, ale otupit ostří extrémních pozic, resp. pozic, které k těm extrémním vykazují značný trend.

První extrémní pozice je pozice národovecká, tedy přesněji česká národovecká. Vyznačuje se (co do vymezení k výše uvedeným otázkám) idealizací První republiky, glorifikací prezidentů Masaryka a Beneše. Tato extrémní pozice je nepřímo podporována faktem, že vše toto bylo zcela zatracováno totalitním bolševickým režimem.

Druhá extrémní pozice je reprezentována úplným odmítnutím Masaryka a Beneše, stejně jako odmítnutím přiznat První republice jakoukoli dobrou vlastnost. K této pozici tendují pánové Krystlík a Beran. Logicky pak, v očích těch, kteří zastávají druhou extrémní pozici, je každý, kdo „První republice" nějakou dobrou vlastnost přizná, nacionalistou (přesněji pochopitelně českým nacionalistou).

Troufám si říct, že každý člověk s alespoň minimální schopností (sebe)reflexe ani jednu extrémní pozici v opravdu čisté podobě nezastává. Nezastává ji kolega Podracký, je však nesporně reprezentantem těch, kteří mají k první pozici blíže než k pozici druhé. A nezastávají ji ani pánové Krystlík a Beran - i když, jak může čtenář sám posoudit, mají asi trošku blíže ke druhé pozici než kolega Podracký k té první... Bylo by asi překvapením, kdybych nyní prohlásil, že sám zastávám jednu z obou pozic. A skutečně - není tomu tak. S kolegou Podrackým, resp. s jeho textem „Český vzdor a úloha Masaryka", jsem již diskutoval svým článkem „Mýtus, mýtus, mýtus...". Zde se tedy v dalším budu věnovat téměř výhradně pozici druhé a to na pozadí textů právě zmíněných pánů, tedy Tomáše Krystlíka „První republika - tzv. ostrůvek demokracie v Evropě" a Ladislava Josefa Berana „Strategie našeho „osvobození"".

Na okamžik si dovolím trošku psychologizace. Pokud vím, oba zmínění autoři dlouhodobě pobývají v německy mluvícím prostředí. Troufnu si tedy spekulovat o tom, že jsou oba částečně ovlivněni tím, co reflektuje Petr Robejšek, autor taktéž z vlastní bohaté zkušenosti znalý německých poměrů, v [1]: „Na rozdíl od Francouzů, Britů a Američanů mají Němci potíž s vlastenectvím. Není divu, od konce druhé světové války byl v Německu patriotismus ztotožňován s nacionalismem. Od té doby Německo funguje jako podchlazený technokratický systém, který svým občanům místo vlasti nabízí konzum.". Z převzetí tohoto německého poválečného nazírání na vlastenectví a patriotismus pak může částečně plynout představa obou autorů o tom, že kdejaký projev zmíněných ctností na české straně je vlastně hříchem - českým nacionalismem (je docela pravděpodobné, že z něj budu „obviněn" také...). Ale jak říkám, je to jen psychologizující spekulace. Nyní věcně.

Pokusím se separovat problémy. Nejprve pravdivá fakta, pak „fakta" nepravdivá, následně fakta irelevantní a konečně interperace faktů.

Problém pravdivých faktů vychází z jejich výběru. Obě „strany sporu" užívají ve svých argumentacích obrovskou spoustu pravdivých údajů, ale jednak si nejsou ani schopny vzájemně přiznat jejich pravdivost a následně si uvědomit, že fér by bylo pracovat se sjednocením obou striktně oddělených množin. Tedy - ony ty množiny faktů nejsou až tak striktně odděleny, ale pokud náhodou obě strany použijí stejný údaj, pak nejspíš ve zcela jiném kontextu a interpretace se liší o 180°. Stát vznikal, alespoň co se českých zemí týká, více méně v historických hranicích. Je nesporným faktem, že se tento princip uplatnil jen tam, kde se to hodilo a jinde se zase odvrhnul. Ale co bylo kriteriem? Do značné míry logika možného zajištění budoucí bezpečnosti a hospodářského rozvoje státu. Položím-li si základní otázku, mělo-li být Rakousko - Uhersko rozbito, odpovídám ne. Ale položím-li si otázku, když už bylo rozbito, zda je lépe, aby vzniknul životaschopný stát, pak odpovídám ano. A v jednom určitém okamžiku byla likvidace starého mocnářství smutná, leč jediná realita. Pak stálo sebeurčení Čechů proti sebeurčení českých Němců. (Ostatně však soudím, že žádné skutečné přirozené „právo na sebeurčení" neexistuje - je to de facto pouze umělá konstrukce...) Dá se říct, že žádná z dalších variant nebyla dobrá. Pokud by bylo vyslyšeno volání českých Němců a oni se připojili k Rakousku jako provincie „Deutsch-Böhmen", bylo by de facto zamezeno realizaci práva na sebeurčení Čechů. Vzniklý stát by totiž evidentně nebyl životaschopný - byl by nehájitelný a zcela nesmyslný i co se např. dopravních tepen týče. Ale to je spíš „coby - kdyby". Realizovaná varianta, i když se to zpočátku jistě nezdálo, dávala jistou naději. Tato naděje byla následně alespoň částečně ztělesněna těmi Němci, kteří se odhodlali hájit ČSR v kritických okamžicích proti vnějšímu ohrožení. Tedy učiněné příkoří bylo vyrovnatelné, odpustitelné (tím neříkám vyrovnané a odpuštěné - jen tvrdím, že při dobré vůli tento proces nebyl předem vyloučen... pohříchu se nenašlo dost té dobré vůle...). A k těm faktům - velmi tipicky právě z období úplného počátku státu... ano, ČSR se nechovala vůbec pěkně (spíš pěkně hnusně) ke „svým" Němcům, ale je stejným faktem, že oni se - z hlediska svého práva na sebeurčení oprávněně - pokoušeli o oddělení území, jehož ztráta by však stát učinila neživotaschopným. Čili de facto usilovali o likvidaci rodícího se státu. Nemyslím to teď jako hodnotící soud - jak jsem uvedl, rozpadem Rakouska - Uherska byly v podstatě znemožněny všechny dobré varianty a zůstaly jen ty v různé míře špatné, ale tohle byl zápas a dnes nemá žádný velký význam vyzdvihovat jen příkoří učiněná jenou stranou té druhé a v opačném gardu vše zamlčet. Nikam by nevedla otázka a la mateřská školka „kdo si začal?". Kam až bychom museli dojít? Do okamžiku, kdy se - ve smyslu moderních národů - národ německý a národ český zrodily? A na vině by pak byl ten, který vznikl první? To je zkrátka zcela nesmyslné.

Probém nepravdivých „faktů" je pochopitelně v jejich nepravdivosti. To je třeba samozřejmě vyvracet a po důkazu nepravdivosti odvrhnout. Příklad?

Pan Krystlík píše: „V první republice působil český nacionalismus napříč politickým spektrem, ve všech relevantních českých politických stranách. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů německých voličů.". Pochopitelně nejde o nepravdu. Ale rád bych poukázal na to, že, jak již bylo výše uvedeno, v určité době „obdobné strany německých voličů" rozhodně nebyly státotvorné. Aktivně usilovaly o likvidaci státu. Je těžké politicky spolupracovat s někým, kdo odmítá samu Ústavu, na jejímž základě a v jejímž rámci je politická činnost vyvíjena. Budiž litováno toho, že nebylo využito příležitostí, které se naskýtali poté, co se čeští Němci, nebo alespoň jejich podstatná část, s existencí ČSR smířili.

Tady si nemůžu odpustit všeobecnou vsuvku - nevím, není-li vzhledem k z jistému úhlu pohledu popisovat a rozvádět jednotlivá fakta zcela zbytečné, neboť z tohoto úhlu pohledu, když už ČSR vznikla, nemohla konat než špatně. Já, jak je snad patrné, tento pohled nesdílím, ale rád bych se řečnicky dotázal těch, kteří jej snad sdílejí (a moc by se mi ulevilo, kdyby takoví neexistovali), jak se tedy měla ČSR chovat - tak, aby aspoň trošku obstála v očích přísných kritiků a zároveň aby byla zachována její existence?

Ale uveďme příklad skutečně nepravdivého „faktu". Pak Krystlík uvádí: „Horší ale byla jeho /Rašínova, pozn. J.K./ deflační politika z roku 1922, která uměle zvýšila kurs koruny vůči světovým měnám. Rašín byl český šovinista, nesnesl pomyšlení, že by koruna byla jen zlomkem švýcarského franku nebo dolaru." Pokud to tak nebylo míněno, omlouvám se, ale poslední větu chápu jako konstatování příčinné souvislosti. Rašín byl však přesvědčen o nutnosti důvěry v měnu, přičemž důvěru odvozoval od její stability, síly... snažil se směřovat k tomu, aby se koruna navrátila ke zlatému standardu (nakonec to bylo v té době cílem prakticky všech hospodářsky vyspělých evropských zemí). Jeho deflační politika, která opravdu měla také své nesporné negativní dopady, rozhodně nebyla motivována nacionalisticky, jak předkládá pan Krystlík, ale byla zcela v souladu s Rašínovými ekonomickými názory. A že tyto názory nebyly diletantské osvědčil úspěšným provedením měnové reformy - oddělením české měny od rakouské okolkováním bankovek. Kdybychom si vzali dobrý příklad a něco obdobného učinili v roce 1990, následné „privatizační roky" by patrně vypadaly dost jinak.

Nemůžu v této souvislosti stručně nekomentovat pasáž textu pana Krystlíka zabývající se hospodářstvím. Druhá polovina 20. let byla pro První republiku hospodářsky nejúspěšnějším obdobím. Přít se o to, na kolikátém místě ve světě se ČSR nacházela, mi přijde skoro malicherné. Podobně mi připadá nepřípadné naznačovat, že ČSR byla de facto hospodářským propadákem... určitě, při výběru „vhodných" dat ve „vhodných" obdobích lze ukázat leccos, nakonec i statistika je věc ošidná, jako třetí stupeň lži po lži obyčejné a lži sprosté. Z druhé strany by šlo poukázat namátkou na moře hyperinflace, v kterém ČSR svého času představovala ostrůvek stability. Ale rozvíjet to by skutečně postrádalo smysl. Pro uvedení věcí na pravou míru se ale odkážu např. na text Pavla Kohouta [2].

Dále můžeme v textu pana Krystlíka číst: „Tyto skutečnosti /sociální poměry v období hospodářské krize významně nepoměrně v neprospěch Němců - pozn. J.K./ vyvrátily u Němců zbytky důvěry v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec". Pro přesnost, pan Krystlík se v tomto odkazuje na zdroj „Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918-1938). In: Umbruch in Mitteleuropa. München 1960. (Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde) Sonderdruck". Nicméně ať již formulace pochází originálně odkudkoli, nejde mi do hlavy, o jaké „důvěře v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec" může být řeč, když bylo několikrát jasně řečeno, že, alespoň zpočátku, Němci vůbec nehodlali být součástí této republiky. Nechci slovíčkařit (i když chápu, že to tím teď zavání), ale kdyby místo „dosavadní" bylo uvedeno „nějakou dobu praktikovanou", přešel bych to. Takto formulováno jde však o slušnou nekonzistenci.

A dále: „Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krizí poradit. V dubnu 1936 byl ještě 846 tisíc osob nezaměstnaných, z toho přes 300 tisíc Sudetoněmců, v únoru 1937 678 tisíc a stále nejhůře postiženou oblastí byly Sudety [Klimek 2003]. To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také cca trojnásobně vyšší výdělky." Ano, Československo se opravdu s krizí vypořádávalo velmi těžce. Ale srovnání s Německem v roce 1937? Domníval jsem se, že v BRD je dodnes považováno vyzdvihování Hitlerovy sociální politiky za učiněné faux pas. Asi jsem se mýlil. Připadá mi to, jako by někdo vyzdvihoval Stalinův Sojuz s poukazem na to, že tam prakticky není žádná hospodářská kriminalita... ovšem bez reflexe toho, čím je to vykoupeno. Nicméně, opět pro uvedení na pravou míru viz druhý text Pavla Kohouta [3].

Irelevantní fakta slouží často jako emocionální katalyzátor, jako olej přilitý do ohně již tak často expresivních výměn názorů. Zcela tipicky tvrzení pana Krystlíka „Mimochodem, nacionální socialismus neboli národní socialismus či nacismus není vynálezem německým, nýbrž českým, Čechy jsou ideologickou vlastí nacionálního socialismu.". Nebo diskuse na téma, kolik bylo Čechů / Němců v Sudetech. Samozřejmě, že za Rakouska - Uherska bylo výhodnější přihlásit se k německé národnosti a mnoho Čechů to skutečně dělalo. Za „První republiky" tomu bylo přesně naopak. Pro nacionalisty na obou stranách bylo vždy takové přihlášení oportunní zradou. Pro zastánce teorie, že prakticky všichni (Češi) byli a jsou nacionalisty by to mohlo a mělo být příznakem, že to s tím nacionalismem (na obou stranách) nebylo tak zlé. Nicméně je nasnadě, kdo si půjčuje data z které doby. Každopádně, moje babička, jejíž maminka byla Češka a tatínek Němec, by se takové debatě hodně smála.

Nejpalčivější jsou interpretace. Např. pan Beran uvádí: „Na druhé straně ale působily ve prospěch vstupu Ameriky do války významné síly. Morgan a další velké americké banky nabídly mocnostem Dohody miliardové půjčky. Ve skutečnosti to byly sázky na vítězství nad Německem, před válkou hlavním konkurentem Ameriky ve vládě nad světovým obchodem. Válečné zakázky dohodových zemí zajišťovaly americkému průmyslu plnou zaměstnanost a vysoké zisky a budoucí ovládnutí západoevropského hospodářství v důsledku válečné zadluženosti. To vše by bylo americkým vstupem do války posíleno a zajištěno. Vytvořilo se tak silné zájmové společenství finančního a průmyslového kapitálu (vested interest), které pro svou propagandu získalo většinu amerického tisku. Vzplál vnitřní zápas o vstup USA do války." Podobně by se jistě dalo říct, že Zákon o půjčce a pronájmu ze 14. března 1941 byl také sázkou na vítězství nad Německem. Dalo by se to říct o to víc, že tohle byl státní akt. Mezi tím, dokud nebyly USA s Německem ve válečném stavu, řada soukromníků (podobně jako v Anglii ve třicátých letech) pilně s Hitlerem obchodovala. Byl by to naopak důkaz jejich sázky na budoucí vítězství Německa? Pokud je někomu vlastní pojem „konkurence", jsou to právě Američané - a není v jejich zvyku řešit její otázku zbraněmi, ale dolary: „Dnes jsou na zeni dva velké národy, které, jak se zdá, třebaže mají různá východiska, postupují k témuž cíli: jsou to Rusové a Angloameričané. Oba dva vyrostly v temnotách; zatímco pohledy lidí byly obráceny jinam, stanuly náhle v popředí mezi národy a svět vzal na vědomí jejich zrod a jejich velikost téměř současně. Zdá se, že všechny ostatní národy dosáhly téměř mezí, které jim vytyčila příroda, a mohou už jenom udržovat dosažené; tyto však rostou. Všechny ostatní se zastavily nebo jdou vpřed jenom s obrovským úsilím; pouze ony postupují snadno a rychle na své dráze, jejíž meze nelze zatím dohlédnout. Američan bojuje proti překážkám, které mu staví do cesty příroda; Rus se potýká s lidmi. Jeden zápasí s pustinou a barbarstvím, druhý s civilizací vybavenou všemi jejími zbraněmi: tak se výboje Američanů uskutečňují rádlem oráče, výboje Rusů mečem vojáka. Aby dosáhl svého cíle, spoléhá se první na osobní zájem a nechává jednat sílu a rozum jednotlivců, aniž je řídí. Druhý soustřeďuje v jednom člověku celou moc společnosti. Hlavním prostředkem působení jednoho je svoboda, druhého nevolnictví. Jejich východisko je různé, jejich cesty se liší; nicméně se každý z nich zdá být určen tajným záměrem Prozřetelnosti k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe) O krůček ostřejší interpretace amerických aktivit, nebo obecně aktivit zlovolných kapitalistů, militaristů a imperialistů (prostě vrahů z Wólstrýtu), už je jen ta, která tvrdí, že konflikty jsou za účelem zisku „vojensko-průmyslovým komplexem" přímo uměle vyvolávány.

Téměř v závěru svého textu pan Beran interpretuje: „Výkon zakladatelů tohoto státu byl skutečně obdivuhodný; je téměř neuvěřitelné, jak dva muži, původně jen soukromé osoby, dokázali podnítit a dovést až k realizaci tak závažné procesy v mezinárodní a válečné politice. Nasadili své mimořádné osobní schopnosti, vzdělání, neúnavnou práci, iniciativu a hlavně obzvláštní pohotovou prozíravost. Ve srovnání s nimi jednali ostatní evropští politikové jako v polospánku, a to zvláště ti na opačné straně fronty, ale do značné míry i spojenci." a v samém závěru si bere na pomoc Petra Příhodu: „Česká státnost nebyla tedy vyvzdorována, tím méně vybojována, nýbrž obratně vyjednána hrstkou exulantů, kteří využili proměn válečné situace, únavy dohodových mocností, jejich politických kalkulací a kteří v případě potřeby nevyšli s plnou pravdou ven, ba naopak si tu a tam posloužili drobnou nepravdou, ,abychom vytvořili co nejvíce faits accomplis, zavázali Spojence novými nejrozhodnějšími akty a tvořili dále, jak to ostatně se všemi již bylo smluveno, via facti stát, neohlížejíce se ani vpravo, ani vlevo,´ jak potom přiznal Beneš. Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína. Nikoli svoboda - té nelze nabýt tak snadno. Mělo to pak své důsledky.". Musím říct, že není „téměř neuvěřitelné", ale skutečně neuvěřitelné, k čemu by muselo dojít. Pan Beran zde z pánů Masaryka a Beneše dělá superschopné polobohy a naopak ostatní evropské politiky pasuje do role prosťáčků, kteří se prostě nechali oblafnout. Přitom lze jistě usuzovat na „únavu z války", ale na druhé straně šlo přeci o zkušené státníky, jejichž pozornost byla probíhajícím konfliktem vybičována na maximum. Skutečnost, že svoji gigantickou roli popisují sami Masaryk s Benešem, nepovažuji za nijak průkaznou - zejména ty, kteří na nich nenechají nit suchou, by nemělo překvapovat, pokud tito svou činnost nevidí v reálné perspektivě a dopady svých aktivit neúměrně zveličují. Zkrátka, chci-li být konzistentní, těžko si mohu dovolit dovolávat se věrohodnosti svědectví někoho, koho na druhé straně prohlašuji za absolutně nedůvěryhodného.

Pan Krystlík píše: „Sklonu sokolské organizace k fašismu není třeba se podivovat, byla svými cíly protofašistická - vyvyšovala český národ nad jednotlivce, vyznávala tzv. synergický efekt (vlastnosti celku jsou více než pouhý součet vlastností jeho dílů).". Jedna věc je vyvyšovat celek nad jedince, což je kolektivismus, který rozhodně není výsadou či dokonce specifickou diferencí fašismu. Sokol jistě musel být, jako primárně tělovýchovná jednota, do určité míry kolektivní, nicméně takové organizace přece naprosto nevadí, je-li členství v nich dobrovolné, resp. ne-členství v nich není sankcionováno... Odvozovat od toho nějaký fašismus je zcela nemístné. K druhému pak - společenství lidí je skutečně víc, než jen soubor lidí, z kterých se společenství skládá. Snad nejjasněji je to vidět na rodině, jejíž vnitřní vztahy mezi jejími členy vytvářejí zcela novou kvalitu. Podle pana Krystlíka jsem proto fašistou (či protofašistou)? Mohla by taková organizace, tedy Sokol, kdyby byla (proto)fašistická, rozvíjet svoji činnost po celém světě, tedy lépe řečeno v kdejaké demokratické zemi?

Jinde pan Krystlík dovozuje: „Československá politika tedy jednoznačně usilovala o hospodářské oslabení již beztak velmi slabého Rakouska a zbavení jeho hlavního města, Vídně moci, nejraději vystěhováním jeho obyvatelstva." a to na základě tohoto Benešova citátu: „Češi nebojovali za politickou svobodu - tu měli do jisté míry již před válkou, nýbrž za hospodářskou nezávislost; proto plán konfederace podunajských států či dokonce ,celní unie' nepřichází pro Československou republiku v úvahu. Politická unie s Rakouskem či Maďarskem by znamenala, že tyto země by mohly získat vliv na naše vnitřní státní záležitosti: Rakousko s pomocí Němců žijících v našem státě a Maďarsko prostřednictvím Maďarů na Slovensku. Nepříznivé hospodářské poměry v Rakousku a Maďarsku jsou překážkou pro hospodářskou unii, a důsledkem každé takové aliance by bylo opětovné proudění bohatství z Československa do Rakouska a Maďarska. Kromě toho se problém Rakouska točí kolem problému Vídně. Je možné, že se počet obyvatel tohoto města během deseti let zredukuje na jeden milion. Hospodářsky plánované vylidnění Vídně by přispělo k řešení rakouského problému.". Ať se na to dívám z kterékoli strany, výrok páně tehdejšího ministra zahraničí Beneše je to sice v některých částech podivný, ale interpretaci pana Krystlíka v něm při nejlepší vůli nenacházím.

Zaujala mě konečně pasáž věnující se období těsně před koncem První republiky, konkrétně to, co se SdP týká. Pak Krystlík píše jedním dechem o SdP jako o více-méně státotvorné, ČSR loajální straně, s kterou mělo být upřímě vyjednáváno o předložených požadavcích. Avšak končí větou: „Bylo už však příliš pozdě. SdP na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla.". Nechci spekulovat nakolik kde bylo pravdy, ale pan Krystlík by si měl po mém soudu vybrat. Pokud SdP poslouchala na slovo pokyny z „Berlína", pak mohla být jen obtížně taková, jak ji představil. Nakonec např. Paul Johnson v desáté části Dějin 20. století uvádí, že Henlain nejen že na pokyn Berlína odmítl jednání, ale na pokyn Hitlera vyvolal krizi. Ostatně - Hitler nebyl zachránce utlačovaných Němců v sousedních zemích. Jeho cílem byla expanze - a představitelé SdP to museli vědět. Nebo to byli naivní prosťáčci. Pokud si tedy uvědomovali Hitlerovi pravé cíle, alespoň od určitého okamžiku s ním museli tyto cíle sdílet (vždyť plnili pokyny z Berlína) a tím primárně přestali bránit české Němce před příkořími jim páchanými ze strany ČSR, ale aktivně se podíleli na rozbití První republiky. Pak nelze než nahlédnout, že bez ohledu na míru nespravedlnosti, která byla od ČSR vůči českým Němcům páchána, hrála otázka jejich sebeurčení roli pouhé záminky a je mylným názorem, že rozhodující síly v Anglii a Francii volily svá stanoviska na základě názoru na stav řešení národnostní otázky uvnitř ČSR.

To vše ale není to nejpodstatnější. Snažili se Masaryk s Benešem o rozbití Rakouska - Uherska? Určitě ano! Jsou ale dvě možnosti. Buď to byla touha českého národa, kterou oni vykonávali, nebo to byli v podstatě samozvanci, kteří bez vazby na své budoucí spoluobčany absolvovali velké politické dobrodružství, které pro ně skončilo úspěchem. Pokud by platilo první, pak je jistě pochopitelné, že společnému cíli obětovali leccos - koneckonců nebyli v dějinách jediní a byť je to určitě nešlechtí, alespoň to lecos vysvětluje... nakonec při „bostonském pití čaje" bylo také použito převleku za indiány, tedy v podstatě podvodu... Tato varianta také samozřejmě podstatně ubírá na osobních zásluhách, neboť je rozdíl, koná-li někdo s podporou či bez ní.

Já jsem ale nakloněn spíše druhé variantě, jak je Petrem Příhodou výše nastíněna: „Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína.". Proč? Protože vidím Rakousko - Uhersko jako v zásadě dobrý stát, sice možná (stále se rozvolňující) „žalář národů", avšak stát v podstatě právní, který i v době neoabsolutismu své kritiky posílal do fešáckého hausarestu do Brixenu (to by si muklové v Jáchymově pochvalovali...), reformovatelný, federalizovatelný, demokratizovatelný, logický jak po stránce hospodářské tak bezpečnostní a zahraničně-politické a zejména stát legitimní... a proto hodný loajality, čehož důkazem budiž, že se mu té loajality také dostávalo. Byla hlavně ztělesněna českými c. a k. vojáky. Domnívám se prostě, že emancipační snahy byly projektem zejména politicky ambiciózních elit, v čele právě s Masarykem a Benešem. Pokud to však bylo takto, pak nelze, opěch chci-li zůstat konzistentní, tvrdit, že v zásadě Rakousko - Uhersku loajální obyvatelstvo bylo prosyceno českým nacionalismem. Každé společenství má ve svých řadách takovou část veřejnosti, která je náchylná k tomu se rychle transformovat v politicky aktivní lůzu, které je pak zcela lhostejné, jaká hesla si bere při svém řádění do úst...

A konečně realita. Česká republika je existujícím státem. „Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo.". (Viktor Dobal) Dovoluji si předjímat, že žádnému z diskutérů, ať již zastává jakákoli, třeba i zde uvedená extrémní, stanoviska, nejde o likvidaci dnešní České republiky. Pak je legitimní otázkou, k čemu se v historii, v tomto případě v té moderní, máme vztahovat, z čeho si vzít poučení. Komunistická éra byla tím vůbec nejhorším, nikoli jen v moderních dějinách, co jsme zažili. Pak už zbývá pouze Rakousko - Uhersko a První republika. Osobně dávám přednost Rakousku - Uhersku, nicméně restaurace monarchie patrně nepatří do rejstříku reálných politických cílů. A, i když je to klišé, nelze si nepoložit otázku, proč komunisté První republiku tak paušálně zavrhli. Inu proto, že přece jen reprezentovala v nějakých aspektech antitezi jejich systému. V některých ohledech byla až nerozumně demokratická (podobně jako my dnes), že bez povšimnutí nechala Gottwalda hřímat temná proroctví o provazech, které si buržoazie plete k tomu, aby ji na nich se svými soudruhy pověsil...

Ještě jednou, jinak. Rakousko - Uhersko bylo bezesporu legitimním státem. Všichni ti, kteří se v čele s Masarykem snažili o jeho rozbití, by se nemohli divit, kdyby byli c. a k. soudy uvrženi do žaláře, resp. vzhledem k tomu, že země byla ve válečném stavu, posláni ke zdi. Byli to vlastizrádci. Nebyli však ani první a už vůbec ne jediní v dějinách. Vzpomeňme, namátkou, Patrika Henryho.

Na otázku, zda byla První republika legitimním státem, lze odpovědět jen ano či ne. Otázka zní, jak to vlastně rozhodnout. Předpokládejme, že nebyla legitimním státem. V takovém případě nemá smysl rozvádět jednotlivé hříchy, snad jen pro ilustraci - stejně jako u Maovy Číny, Stalinova Ruska či Hitlerova Něměcka. Dále pak byly jistě legitimní všechny snahy o její rozbití a naopak odsouzeníhodné všechny akty namířené proti podporovatelům tohoto rozbití.

Posuďme nejprve jeden možný důvod. Mohla by být První republika nelegitimní proto, že vznikla rozbitím legitimního Rakouska - Uherska? Soudím, že nikoli, neboť to by v historii i dnes muselo být za nelegitimní považována řada státních útvaru, o jejichž legitimitě nikdo nepochybuje. Je to, přiznávám, takový kulhavý empirický důkaz, ale střídání státních útvarů na daném území je jevem docela frekventovaným a jenom takoví Francouzi mají moderní historii popsánu střídáními republik, císařství a monarchií v různém sledu... Stát, od kterého se oddělovaly Spojené státy americké, byl také nesporně státem legitimním. Tedy odpovídám ne - z tohoto důvodu První republika nelegitimní nebyla, pokud byla nelegitimní, musí jít o důvod jiný.

Pro nelegitimitu lze jen obtížně argumentovat tím, že se nechovala optimálně (já vím, to je velký eufemismus...) ke „svým" národnostním menšinám, zejména českým Němcům, neboť posouzení, zda byly aktivity právě českých Němců (resp. nemalé části jejich politické reprezentace) směřované přímo proti ČSR oprávněné, chceme odvodit od posouzení legitimity ČSR - tj. ocitli bychom se v kruhu... Nezbývá, než si vzít na pomoc nějaká jiná kritéria.

Za prvé se pokusím o pararelu. Bratři Mašínové nejsou vrahy, ale hrdiny protikomunistického odboje právě proto, že stáli se zbraní v ruce proti systému jasně nelegitimnímu - protože zločinnému, který de facto vyhlásil občanskou válku svým vlastním občanům... pardon, poddaným, možná i otrokům. Ale dívali bychom se na takovou činnost stejně za První republiky? Troufnu si tvrdit, že v žádném případě. Protože „Pokud je prostor pro pokusy o nápravu, pro veřejnou debatu a vysvětlování ve svobodné společnosti otevřen, je nutné především tento prostor využít a je rozhodně nesprávné přistoupit k radikálnějším, mimozákonným či násilným akcím." - viz [4]. A prostor nesporně otevřen byl - nikoli optimálně, ideálně, ale připustíme-li na okamžik, že Češi a Němci stáli v ČSR proti sobě obdobně, jako komunisté a antikomunisté v totalitním státě po únoru 48, je přeci nemyslitelné, aby v poúnorovném „parlamentu" měla nějaká antikomunistická strana byť jediného poslance... ostatně víme, že neměla ani nárok na existenci.

Za druhé jsem sáhl po Raymondu Aronovi (řadu inspirativních postřehů k tématu lze nalézt v „Historii XX. století", ale přímo k jádru věci jde „Demokracie a totalitarismus"). A ať se na to dívám jak se na to dívám, ČSR mi jako nelegitimní nevychází (podrobnější rozbor ponechám na zájemcích - přesahuje možnosti tohoto textu) a beru tedy za pravdivý opak: ČSR byla legitimním státem. Potom ale, podobně jako Masaryk se svými spolupracovníky právem mohl očekávat od Rakouska - Uherska zacházení jako s vlastizrádcem, nebylo nelogické, když se na činnost některých představitelů českých Němců pohlíželo ze strany orgánů ČSR stejně. Aby bylo jasno, neobhajuji nepřiměřenou tvrdost, zneužívání situace k „vyřešení" skutečných či domělých křivd minulosti, atd. atp. - vážím jen princip, tj. na čí straně byla legitimita. Minimálně v samém začátku státu a pak znovu před Mnichovem se podstatná část českých Němců, nebo alespoň jejich politická reprezentace, aktivně podílela na snahách o likvidaci legitimního státu. Jak se měl tedy takový stát vůči strůjcům takových aktivit zachovat?

Mimochodem, jen mě tak napadá, počítám-li dobře, žijeme v 7. republice: První je ta zde diskutovaná, druhá (zjednodušeně řečeno) od Mnichova do 15.3.1939, třetí od 8.5.1945 do 24.2.1948, čtvrtá od 25.2.1948 do federální ústavy, pátá od federální ústavy do „Sametové revoluce" (co vlastně byl předěl? první volby, nebo odchod divizí rudé armády z našeho území?), šestá pak do rozpadu federace a sedmá od tohoto rozpadu dodnes... ale určitě by se to dalo počítat i jinak a určitě se tím někdo povolanější zabývá... Ale zpět.

Nezbývá tedy, než První republiku připustit do zdrojů naší dnešní státnosti, jistě nedokonalou, ale ani inherentně špatnou - tedy nikoli jako z nouze ctnost. Rád končím stejně jako v odpovědi kolegovi Podrackému: potřebujeme těžit z toho dobrého v minulosti - z toho dobrého našeho, i z toho dobrého z ostatních nám civilizačně blízkých společenstev. Tradice První republiky, nebo chceme-li tradice masarykovská, do tohoto rezervoáru jistě patří, ale v žádném případě ne sama a v žádném případě ne paušálně. Nad nikoho se nepovyšujme, před nikým se neponižujme, nenechme se nedůstojně poučovat, ale na druhé straně dobře naslouchejme dobře míněné rady a nezapomeňme za ně upřímně poděkovat.

 

19. září 2007

 

Jan Kubalčík

místopředseda Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

[1] Petr Robejšek: „NĚMECKO: Patriotismus na grilu", Nevidielný pes, 18. září 2007, <http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-patriotismus-na-grilu-dea-/p_zahranici.asp?c=A070917_102602_p_zahranici_wag>

[2] Pavel Kohout: Ekonomická vzpomínka na první republiku, Hospodářské noviny, 4. listopadu 2005, <http://pavelkohout.blogspot.com/2005/11/ekonomick-vzpomnka-na-prvn-republiku.html>

[3] Pavel Kohout: Hitlerův sociální stát, Lidové noviny, 30. května 2007, <http://pavelkohout.blogspot.com/2007/05/hitlerv-sociln-stt.html>

[4] Roman Joch: Svobodná společnost, individuální svědomí, politická ortodoxie a represe, Občanský institut, 1. února 1997, www.obcinst.cz/clanek.asp (na internetu naneštěstí není uveden text v plném rozsahu)