FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Od kdy je člověk člověkem?
Je to záležitost objektivního zjištění, nebo pouze věc dohody?
Kardinální otázkou, ve které se strany „pro-life" a „pro-choice" zásadně rozcházejí, je otázka, od kdy se člověk stává člověkem. Jedni tvrdí, že od početí, jiní tvrdí, že teprve od narození, kompromisní odpověď klade ten předěl někam mezi oba krajní body, třeba jako zahájení srdeční činnosti (12. týden těhotenství), nebo životaschopnost mimo mateřskou dělohu (v současnosti 24. týden těhotenství).
Zatímco obě krajní definice lidství (početí - narození) jsou dostatečně určité a jednoznačné, každá definice intermediární je povahy arbitrární, tudíž diskutabilní a věčným pramenem sporů. Oč je například třináctitýdenní plod lidštější než plod dvanáctitýdenní nebo desetitýdenní? Kde přesně je ten moment kvalitativního skoku, kdy se z ne-lidského stane lidské? A pokud by kritériem měla být životaschopnost mimo tělo matky, ta hranice je pohyblivá a s vývojem lékařské techniky se neustále posouvá. Dá se dokonce očekávat, že časem bude možné vypěstovat dítě z embrya kompletně v umělé děloze mimo mateřské tělo, jak to předvídá Aldous Huxley ve své dystopii Konec civilizace.
Jediné, co v průběhu nitroděložního vývoje zůstává neměnné, je genetická informace obsažená v chromozomech, z níž lze bezpečně zjistit nejen to, že jde o zárodek lidský a nikoliv hmyzí, rybí nebo opičí, ale dá se dokonce identifikovat každý jedinec jako jedinečná lidská bytost. To, co v mateřské děloze roste a vyvíjí se, je od samého splynutí spermie s vajíčkem geneticky definováno jakožto člověk, třebaže zatím v prenatálním vývojovém stadiu. Z hlediska ontogenetického je lhostejné, zda jde o stadium velmi časné nebo těsně předporodní - vždy je to jeden a tentýž lidský tvor a nikoli nějaká ryba nebo pták či orangutan.
Takže ano - vezmeme-li za objektivní a rozhodující kritérium pro určení zkoumaného objektu jeho neměnný individuální „DNA průkaz" (a nic spolehlivějšího nemáme), jedná se skutečně o lidskou entitu od samého početí. I když si na své narození ještě devět měsíců počká, nepotřebuje se na člověka teprve kvalifikovat tlukotem srdce, schopností přežití nebo uplynutím jakési uložené čekací lhůty. Jeho kvalifikací je prostě jeho lidská DNA. Může se vám to líbit nebo nelíbit, můžete se nad tím rozčilovat a protestovat, ale to je asi tak všechno, jak praví klasik - fakta se nestarají o vaše pocity.
Ale dejme tomu, že někoho ani tento argument nepřesvědčí. Vždy se totiž najdou lidé, kteří před neúprosnými fakty strkají hlavu do písku a za každou cenu hledají skulinu, jak se vyhnout nevyhnutelnému. Ti se nakonec uchýlí k vyhýbavému „nevíme, nedá se to definovat", přestože DNA test je zcela jednoznačný. Připusťme tedy zkusmo to jejich „nevíme" a představme si střelce při honu, který v křoví zahlédl nějaký pohyb. Může tam být divočák, ale může to být i člověk. Smí lovec do toho křoví vystřelit? Co když se pak ukáže, že zabil člověka? Který soud uzná jako polehčující okolnost, že nevěděl, na co střílí? Ne, nejistota není omluva. My potřebujeme vědět naprosto jistě, zda to, co se chystáme usmrtit, je člověk, nebo cosi jiného, a díky DNA to naštěstí bezpečně víme.
Sorry, pro-choice advokáti, vaše „nevíme" je čirý alibismus. Pravda nepřestane být pravdou jen proto, že ji někdo slyšet nechce: střílet do houští naslepo je krajně nezodpovědné a střelit tam uváženě je zločin. Levicoví pokrokáři to nepochybně označí za „hate speech" - v amerických mainstreamových médiích by tyto řádky patrně vůbec nesměly vyjít a redaktor, který by je pustil do tisku nebo na internet, by si horempádem musel nasypat popel na hlavu, případně si od zítřka hledat jiné místo. Ještě štěstí, že v Česku to zatím nehrozí, a modleme se, aby to tak i zůstalo. A hlavně pro to taky něco dělejme, neboť k triumfu zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.
