Autor: Dan Drápal

O sociálním státu

Je třeba zvýšit odpovědnost každého za sebe.

---

Musím prozradit, proč píši tento článek. V podstatě za to mohou mí nejbližší příbuzní. Jsem mezi nimi jediný „pravičák", jak mi říkají, a často mi vyčítají nedostatek sociálního cítění. Nenesu to zrovna lehce a musím se s tím vyrovnat.

I mezi odběrateli mých článků je řada „levicově" smýšlejících lidí, což mne pochopitelně těší. Liberální církve (z jedné jsem vyšel a za mnohé jí vděčím) mají rovněž tendenci k levicovosti. Další důvod, proč se s tímto tématem vyrovnat.

Jsem už starší člověk a prakticky celý svůj život jsem prožil ve státě, který byl nějakým způsobem sociální. Už od dětství jsem pozoroval např. postupný růst dětských přídavků, růst penzí, nejprve snižování, pak opět zvyšování důchodového věku. Bezplatná lékařská péče (není to přesné označení, ale víte, co mám na mysli) byla po celý můj život samozřejmostí.

Neudělal jsem tedy žádnou osobní zkušenost např. s velkou hospodářskou krizí z počátku třicátých let. Nepochybuji, že to muselo být strašné. Téma bylo vícekrát zpracováno v literatuře. Na mě osobně nejvíc zapůsobilo vyprávění pana Sýkory, vedoucího údržbáře v Hotelu Palace, v němž jsem v letech 1971-72 a pak ještě krátce v roce 1974 (po návratu z vojny) pracoval jako topič. Vyprávěl mi, jak měl za krize hlad a jak se chodil dívat, kdy půjde řezník z místa, kde bydlel, vyhazovat na smetiště staré kosti a kližky. On je sbíral a vařil si z nich polévku.

A pochopitelně drastický kapitalismus - třeba z Anglie konce 18. a počátku 19. století - znám jen z odborné literatury a beletrie.

Samozřejmě si nepřeji, aby se něco takového vrátilo. Ale současně mám velmi silný pocit, že současná podoba sociálního státu je velmi nezdravá a škodlivá. Myslím si, že je dlouhodobě neudržitelná a že v krajním případě může vést k vážné katastrofě.

Určitě by měla existovat sociální síť, jež by zachytila lidi, kteří nejsou z vážných důvodů schopni se sami o sebe postarat. Nemyslím si však, že je povinností státu zajišťovat všem lidem určitou životní úroveň. Nejde mi přitom jen o to, že sociální stát je nákladný; jde mi především o to, že je silně demoralizující.

 

Bezelstné a bezbřehé zneužívání

Mám chalupu v pohraničí. V okrese s nejnižšími platy a s poměrně vysokou nezaměstnaností. Ovšem sehnat zde řemeslníka je velmi těžké. A pokud nějakého seženete, připadáte si jako jeho rukojmí. On je pán, a on si rozhodne, kdy vám udělá práci, na kterou jste si ho najali. Bude, pravda, o maličko levnější než řemeslník v Praze. Nicméně v Praze přijde řemeslník mnohem dříve a udělá práci zpravidla mnohem rychleji.

Čím to je? V okrese je sice vysoká nezaměstnanost, ovšem spousta lidí - netroufám si ani odhadnout, jaké procento - bere sociální dávky a přitom melouchaří. A co je snad ještě horší, nijak se tím netají. Stačí zajít do místní hospody a s lidmi si promluvit. Lidé se tím nijak neholedbají - nepřipadají si nějak zvlášť chytří, jak na systém vyzráli. Berou to prostě jako zcela normální věc. Jedinkrát jsem nezaregistroval, že by se báli nějaké kontroly. Často mi o tom řekli lidé, kteří mne prakticky vůbec neznali, a neměli sebemenší obavy, že bych je někde udal.

Je to velice skličující. Těmto lidem vůbec nepřijde divné, že okrádají nás, kteří poctivě platíme daně. Naše daně (respektive sociální odvody) musí být vysoké, protože živíme mnoho lidí, kteří žijí ze sociálních dávek, ač by se jinak poměrně slušně uživili.

Přitom by bylo možno být v kraji podnikavější. Nedávno jsem v neděli projížděl městečkem, které má asi čtyři tisíce obyvatel. Nebyla tam (v neděli) otevřená jediná restaurace, kde by se vařilo - pouze místní putyka. Nevěřím, že kdyby si tam podnikavý člověk otevřel hostinec, zůstal by bez výdělku. V jiném, podstatně větším městě, je na nejvyšším bodě na kopci rozhledna. Před pár lety jsem tam byl s rodinou v parném létě. Byl jsem si téměř jist, že na místě, které je cílem mnoha turistů, bude nějaké občerstvení. Zmýlil jsem se. Nářky lidí na vysokou nezaměstnanost v onom městě mi začaly nějak vadit.

V šedesátých a sedmdesátých letech si obyvatelé tehdejšího západního Německa odvykli vykonávat určité práce. Vymizeli němečtí metaři i německé pomocné síly v nemocnicích. Na to už měli Turky či jiné gastarbeitery. U nás to začíná být podobné - mnoho pokladních v supermarketech a hypermarketech jsou Slovenky, v Praze slyšíte na stavbách především ukrajinštinu, případně polštinu. Když se v České republice otevře nějaký větší podnik (automobilka v Kolíně; u automobilky Hyundai v Nošovicích to bude ještě výraznější), od nějž si vláda slibovala snížení nezaměstnanosti, ukáže se, že místním se chodit do práce „nevyplatí" a velká část pracovních míst je nakonec opět obsazena cizinci. A proč se to nevyplatí? Protože máme vysoké sociální dávky.

Život ze sociálních dávek je demoralizující z mnoha důvodů. A je zřejmě také návykový. Značná část obyvatelstva tak má zájem na pokračování sociálního státu. Nebude volit žádnou vládu, která by na sociální dávky sáhla. A jelikož strany chtějí vládnout, a to hned, upadají do populismu - lhostejno, zda jsou levicové či pravicové. Viděli jsme to před minulými parlamentními volbami, kdy všechny parlamentní strany soutěžily, kdo voličům nabídne více. Výsledkem jsou současné problémy se sestavováním rozpočtu na příští rok. Čtyřleté volební období zbavuje všechny strany motivace prosadit skutečné reformy. Mám za to, že sedíme na časované pumě.

Co mi připadá obzvlášť smutné, je neochota respektovat dokazatelná a statisticky doložitelná fakta. Tak kupříkladu institut minimální mzdy jde ruku v ruce s vysokou nezaměstnaností. Tento institut posiluje moc odborů, jež ovšem nehájí zájmy skutečně nezaměstnaných, nýbrž zájmy těch, kdo již práci mají.

 

Osobní odpovědnost

Soudím tedy, že by měla být prosazována veškerá opatření, jež zvyšují osobní odpovědnost. Mám na mysli školné, platby u lékaře, platby za levné léky, snížení sociálních dávek a především jejich důsledná kontrola. Jsem přesvědčen o tom, že tato opatření by neznamenala demontáž sociální sítě, jež by zachycovala skutečně potřebné. V České republice školné není, a přece jsme „na špici" států, kde o výši dosaženého vzdělání rozhoduje především rodinný původ. Existují státy, kde se školné platí, a kde se přitom mezi vysokoškoláky dostane větší procento studentů z nižších společenských vrstev. Není to tedy ve školném.

Přitom nejde jen o ekonomický přínos těchto opatření. U nás by - přinejmenším zpočátku - nebylo možno zavést školné ve výši skutečných nákladů. Školné bude tvořit pouhý zlomek nákladů. Důležitější než ekonomický přínos je právě vědomí osobní odpovědnosti. Totéž lze říci o platbách u lékaře a platbách za léky, byť je jinak zdravotnictví kapitolou samo pro sebe, a nutno říci, kapitolou zřejmě nejobtížnější. Přiznám se, že na zdravotnictví nemám nějaký univerzální návod. Jsem si ovšem jist, že bylo velikou chybou znemožnit zdravotním pojišťovnám rozlišovat mezi klienty dejme tomu kuřáky a nekuřáky (obecněji řečeno: mezi těmi, kteří se snaží být zdraví, a těmi, kteří se o to nesnaží). Jsem přesvědčen, že pro omezení kouření by možnost tohoto rozlišení - a tedy platba vyššího pojistného kuřáky - udělala více, než zákazy kouření v restauracích (ačkoli rozhodně nejsem proti nim; hovořím pouze o tom, která opatření jsou nejvíce motivující).

Podobná opatření by bylo dobré prosazovat vždy na základě určité filozofie státu a vládnutí. Zavedení, případně zrušení určitých opatření by nebylo vázáno pouze na ekonomické možnosti státu. Dříve než budeme řešit otázku, jak vysoké mají být sociální dávky, je třeba si položit otázku, kdy jsou sociální dávky vůbec namístě, kdy jsou správné - a proč. V ideální společnosti by strany prezentovaly před volbami především svou filozofii, nikoli konkrétní opatření typu „zavedeme registrační pokladny", případně „zrušíme registrační pokladny". Ku příkladu u těch registračních pokladen (podobně jako u většiny jiných podobných věcí) nejde jen o jejich ekonomický přínos či náklady - jde i o principy.

 

Role státu

Pravicové strany většinou volají po snížení role státu. Považuji se za pravicově smýšlejícího člověka, ale nepřitakávám obecně „snížení role státu". Co se týče obecného zajišťování vysoké (ekonomické) životní úrovně, měla by se role státu snížit. Co se týče dohledu na dodržování zákonů a pravidel (i ekonomických a ekologických), měla by se výrazně zvýšit. A na rozdíl od bedzbřehých liberálů jsem přesvědčen, že stát by měl mít definovány určité základní hodnoty. Jistě je nemůže formulovat sama vláda a jejich formulace se musí dít ve velmi široké diskusi. Nevěřím ale na naprosto „neideologický" stát. Stát, který se prohlašuje za neideologický, má zpravidla velmi silnou ideologii. Tím, že ji popírá, znemožňuje o ní diskutovat.

 

Silniční zákon

Kupříkladu si myslím, že třeba co se týče nového silničního zákona, měla by se role státu zvýšit. Tento zákon - při všech nedokonalostech, které lze časem odstranit - může vést ke snížení počtu mrtvých na našich silnicích. Může vést ale i k jiným zásadnějším věcem: ke změně společenského klimatu, kdy si lidé osvojí, že pravidla, na nichž jsme se dohodli, se mají dodržovat. Bohužel, právě v této věci politici vesměs žalostně selhali. Nový silniční zákon a jeho dodržování může vést ještě k hlubší změně postoje: Měli bychom být vůči sobě ohleduplní a naše vztahy k druhým by neměly být určeny pouhou silou (v tomto případě především motoru auta).

Počátkem devadesátých let jsem pobýval několik týdnů ve Spojených státech. Čekal jsem, že v této velké a svobodné zemi se bude po dálnicích jezdit velice rychle. Byl jsem velmi překvapen! Rychlostní limity jsou tam nižší než u nás, přestože lidé mnohdy jezdí na nesrovnatelně větší vzdálenosti. Ale ještě více jsem byl překvapen tím, že pravidla - včetně rychlostních limitů - prakticky nikdo neporušuje. Potkával jsem opravdu drahá auta, ale jejich řidiči se chovali zcela jinak, než většina řidičů drahých aut na našich silnicích.

 

Zemědělství

Svéráznou kapitolou je zemědělství. Spolyká obrovské množství „umrtvených" peněz - platíme zemědělcům za to, že pršelo, za to, že nepršelo, že bylo příliš horko či příliš zima, za to, že vypěstovali to, co nikdo nechce, nebo za to, že něco nevypěstovali. Je to naprosto nemorální systém, který demoralizuje především zemědělce samotné. Přitom máloco by mohlo rozvojovým zemím pomoci tolik, jako „demontáž" našeho zemědělství. Některé státy (my se rozhodně neumísťujeme na předních příčkách) poskytují rozvojovým zemím spoustu peněz. Místo toho by jim mohly dát vydělat - tím, že by umožnily koupit od nich jejich zemědělské produkty, jako např. cukr, víno, obilí apod.

 

Běh na dlouhou trať

Jsem přesvědčen, že náš sociální stát se dříve či později ocitne ve slepé uličce. Soudím, že strana, která si dá do programu radikální změny (školné, platby u lékaře, snížení sociálních dávek a jejich důsledné kontroly) v bezprostřední budoucnosti nebude mít šanci vládnout a bude mít velmi omezenou šanci proniknout do Poslanecké sněmovny. Přesto věřím, že pokud bude vytrvale a důsledně vysvětlovat svůj program - a především filozofii, která je za ním - z dlouhodobého hlediska rozhodně nebude bez šance. Musí trpělivě vysvětlovat, že nechce být stranou pro mocné a pro bohaté. Musí vysvětlovat, že chce v občanech probouzet zdravou činorodost a zodpovědnost. Je to běh na dlouhou trať. Věřím ovšem, že stojí za to se touto cestou vydat.

 

24. září 2006

 

Dan Drápal

---