Autor: Jan Kubalčík

O mrtvých jen dobře

Vzpomínám, když tehdá před lety...

---

Vzpomínám, když tehdá před lety... nastoupil po třech po sobě rychle následujících pohřbech generálních tajemníků soudruh Michail Sergejevič Gorbačov do čela Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (rozepisuji to proto, že zkratka ÚV KSSS už nemusí být tak všeobecně známá, jako v těch 80. letech minulého století, o kterých je tu řeč...). Ty tři pohřby jsme sledovali se zájmem - každý další s větším zájmem než ten předchozí. Po desítkách let s jedním Leonidem Iljičem Brežněvem to bylo cosi... až osvěžujícího, což není zrovna pocit, který si člověk běžně spojuje s funusem.

No a byl tu tedy nový generální tajemník, rudý car, kterého Hlas Ameriky tituloval stejně jako jeho předchůdce: sovětský vůdce... Tedy sovětský vůdce Michail Gorbačov tohleto, támhleto. Jasně, perestrojka, glasnosť... a taky termíny z bolševického newspeaku, které jsou zapadané prachem trochu víc, třeba jako chozraščot... zájemci ať si případně dohledají (ale není moc o co stát). Takže sovětský vůdce Michail Gorbačov, nový šéf politbyra (pamětníci se mohou s tímto slovem případně pomazlit: politbyro...), byl jak známo člověkem Jurije Andropova, neblahé paměti předsedy Komitétu Gosudarstvennoj Bezapasnosti, ve zkratce KGB. Jak to v despociích občas bývá, vedli tehdy mezi sebou na život a na smrt (doslova) bitvu o vedoucí úlohu v zemi dvě kliky, v tomto případě špičky stranické nomenklatury s representanty aparátu bezpečnostních služeb, tedy čekistů, jedné z hlavních opor režimu, nástroje represe. Chvíli se zdálo, že za delší provaz tahají čekisté, to když do křesla generálního tajemníka nastoupil právě soudruh Andropov... pak to zase vypadalo, že navrch má nomenklatura, která po Andropovově úmrtí prosadila do nejvyšší funkce soudruha Černěnka. Ten však, jak již zmíněno, také dlouho nevydržel a byl tu tedy čas Gorbačova. Dneska je to spíš nuda, ale v zemích socialistického tábora míru byla tehdy celá tahle taškařice sledována s vrcholným napětím.

K napsání těchto řádků mě ale nepohnula touha rekapitulovat neuměle dávno známé skutečnosti. Motivací mi jsou ódy, které, zdá se mi, kde kdo na soudruha Gorbačova pěje. Neznalý člověk by mohl na jejich základě usoudit, že snad tento sovětský vůdce zaujal vrcholný post v říši zla jako jakýsi výsadkář sil dobra, jako někdo, kdo nahlížel na komunistickou diktaturu jako na totalitní nestvůru, kterou je třeba zabít, usiloval o osvobození vazalů, které jeho předchůdci zotročili, byl na straně míru a spolupráce mezi národy. Tak určitě... Všechno, za co je soudruh Gorbačov dnes tak veleben, se událo nikoli jako jeho záměr, ale jako jeho selhání v tom, co skutečně chtěl.

Většinu zásluh za to dobré, co se na přelomu 80. a 90. let událo, je třeba připsat presidentu USA Ronaldu Reaganovi, další velkou část papeži Janu Pavlu II. a premiérce Spojeného království Margaret Thatcherové... polská Solidarita by také zasloužila zmínku... a zbytku těch, kteří se zasadili, se musím pro nedostatek místa omluvit. Jedinou zásluhu, kterou je možno nebožtíku Gorbačovovi připsat, bych viděl v tom, že nesáhl k ultimátnímu násilí. Nezapomínejme ale na to, že v pobaltí se pokusil snahy o samostatnost potlačit pomocí armády, nebo že stál v čele SSSR téměř polovinu doby, po kterou Rudá armáda masakrovala ženy a děti v Afghánistánu (nelze nezmínit a nedoporučit Soukromou válku pana Wilsona). Zkrátka, i když platí, že o mrtvých jen dobře, k řečem oslavujícím soudruha Gorbačova nevidím žádný důvod. Je přinejmenším podivné někoho chválit za to, že selhal v tom, o co usiloval. Jasně že je to dobře, že selhal, resp. přesněji že mu jiní (zejména výše jmenovaní) zabránili uspět, ale není to žádná jeho zásluha.

Na mrtvého určitě není na místě nějak plivat, a to ani na mrtvého nepřítele, čili při úmrtí někoho, jako byl Michail Gorbačov, bych zkrátka za přiměřené považoval spíše mlčet...

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

---