PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.02.2001
Kategorie: Zemědělství

Autor: Jaromír Morávek

Novela zákona o myslivosti - diskuse

Primární je úcta k soukromému vlastictví


Lov a chov zvěře se vyvinul v českých zemích do dnešního stavu vývojem ne často ve zcela vhodném vnějším společenském a politickém prostředí. Od úplně volného lovu na území našeho státu až po dnes organizovanou myslivost podle zákona o myslivosti v rámci dalších právních úprav vztahujících se na zbraně a střelivo, na ochranu životního prostředí a chráněných volně žijících živočichů.

Od r. 1866 platil v Čechách, pro Moravu od r. 1873 zákon, který vymezoval právo lovu a chovu zvěře jako právo reálné, které je nerozlučně spjato s vlastnictvím pozemků. Nejnižší tehdy přípustná výměra činila 115 ha souvislé honební plochy. Tzv. obecné honitby spravovalo honební společenstvo pronájmem majetnějším jednotlivcům. Po založení Československé myslivecké jednoty v r. 1923 byly výše zmíněné zákony doplněny tzv. "malým honebním zákonem č. 98 Sb.", který předešlé právní úpravy rozšířil o doby hájení a odstřelu zvěře.

Po pádu fašizmu a pádu demokracie nástupem komunismu v Československu, šel vývoj provozování lovu a chovu zvěře již zcela jednoznačně cestou lidových mysliveckých společností, kdy postupně bylo právo užívací nadřazováno nad právo vlastnické a komunisté se nikdy netajili, že přednostní, tedy privilegované právo na výkon myslivosti mají především dělnická třída, rolníci, lesní zaměstnanci a nakonec i tzv. pracující inteligence. Již v r. 1946 vydává tehdejší ministerstvo zemědělství nařízení, aby honitby patřící pod správu podniků Státních lesů a statků byly pronajímány pouze a jen lidovým mysliveckým společnostem.

V tomto duchu se tehdejší Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo dne 18.12.1947 na zákoně č. 225 /1947 Sb., o myslivosti, který ve prospěch dělnické třídy a pracujícímu lidu výkon práva myslivosti zajistil. Právo myslivosti bylo však stále podle tohoto zákona, i když často již pouze formálně, spojeno s vlastnictvím honebního pozemku.

Nastolením zcela otevřeného socialismu na našem území si komunisté spolu s Národní frontou prosadili dne 23.2.1962 zákon o myslivosti č. 23/1962 Sb., který odloučil právo myslivosti od vlastnictví honebních pozemků a v tomto duchu v podstatě platí dodnes.

Od r. 1947 je poprvé myslivost pojata jako hospodářská a kulturní hodnota, tedy odvětví zemědělské a lesní prvovýroby. Ještě tehdy byla nejmenší honební plocha 150 ha v obvodu jedné obce, u spárkaté zvěře 400 ha nebo 200 ha, kdyžsouvislé honební pozemky nejsou v obvodu jedné obce. Vymezení honebních i nehonebních pozemků je zde jednoznačně vymezeno, avšak již zde ve sporných případech rozhoduje Okresní národní výbor.

Absolutní posílení pravomoci státu nad výkonem myslivosti nastává v r. 1962, kdy pravomoci ONV jsou posíleny tak, že v podstatě rozhoduje o všem sám. Vlastníci pozemků jsou zcela vyloučeni z  uzavírání pachtovních smluv, a právo postoupení práva myslivosti přešlo za úplatu na socialistické organizace pod dohledem ONV. Výměra honitby byla zvýšena na nejméně 500 ha.

Po r. 1945 až do XI/89 se jednalo o politická rozhodnutí, kdy jediná vládnoucí strana delegovala jednostranně privilegium myslivosti na obecný lid, když vládla ve jménu všeho lidu a proti všem nestátním formám vlastnictví. Krátce po XI/89 došlo k novelizaci, která byla jen minimální kosmetickou úpravou zák. č. 23/1962 Sb.

Vedoucí úloha KSČ padla, české a moravské země se vrací do demokratické, pluralitní a svobodné západní Evropy. Obnovují se vlastnická práva, skončila de iure nadřazenost práva užívacího nad vlastnickým a dělá se postupně právní pořádek v duchu standardních tradičních hodnot demokracie.

Jedním ze zákonů, který vyžaduje jednoznačně zásadní změnu, je i přežívající, v podstatě socialistický zákon o myslivosti.

Jakmile mohla občanská veřejnost shlédnout spor o ducha tohoto nového zákona v pořadu ČT 1 dne 22.2.2001, vyslovila se v podstatě polovina občanů pro nějakou novelu či nový zákon, když druhá polovina se přiklonila k verzi, že myslivost vlastně žádný zákon ani nepotřebuje. Věc pachtu by byla v pachtovním zákoně a jiné potřebné náležitosti jako doba lovu či hájení by byly obsahem podzákonné normy. Proti poslaneckému návrhu komunistických poslanců se zde postavili občanští demokraté a ekologové, kteří v podstatě říkají, že zvěř jsou živé přírodniny, že žije ve volné přírodě a patří v podstatě všem a sobě navzájem, člověka nevyjímaje, když je také živý tvor. Nastala zde otázka, zda zvěř potřebuje vůbec myslivce a nějaký jimi pro sebe vymyšlený zákon, zda nejde vůbec o lidský přežitek.

Kdyby tedy zvěř patřila např. všem (jakési národní bohatství), jakto že si ji mohou doposud přivlastňovat myslivci, nikoliv nikdo jiný, a již nikoliv ti, kterým patří zemědělská a lesní půda, kteří zvěř v podstatě beze zbytku živí, tedy na soukromých kulturních plodinách a dřevinách v podstatě škodí? Myslivcům zvěř neškodí, protože nemá na čem! Zvěř si může myslivec přivlastnit, až ji dovoleným způsobem uloví nebo odchytne. Tedy dravci a šelmy, souhrnně predátoři, ale ani pytláci v podstatě myslivcům nemohou škodit, protože jim neodcizili jimi ulovenou či odchytnutou zvěř. I takovou logiku lze zcela hlasitě slyšet v občanské veřejnosti. A má jistý smysl. Patří-li tedy zvěř všem, nebo vlastníkům honebních pozemků, mělo by o nakládání s ní rozhodnout zákonodárné shromáždění, které by mělo především odmítnout politické ambice v této věci a věc řešit zcela v návaznosti na historický vývoj (vyjma socialismu a komunismu). Pokud pomineme schovávanou za jakýsi hospodářský význam myslivosti (tzv. celostátní výroba zvěřiny), či organizované a centrální řízení myslivosti, je zřejmé, že skončí i omezování či nařizování a dozor státem, prostřednictvím Okresních úřadů (dříve ONV), když Okresní úřady stejně zaniknou k 31.12.2002, kdy rovněž končí desetiletý, povinný, honební, v podstatě přikázaný pronájem. Obce a kraje jsou a zřejmě budou i nadále občanskou samosprávou, nikoliv tedy státní správou.

Pokud občanská společnost, která je obecným správcem přírody i ji dozoruje, může delegovat na jistou skupinu občanů lov a uzavřený, krotký či polodivoký chov zvěře - opět za účelem lovu, zcela jistě tak učiní.

Ne všichni občané, kteří jsou oprávněni vykonávat právo myslivosti se však ztotožňují s názorem, že lze jen navazovat na socialistickou myslivost, kterou hájí alespoň jedna polovina současných myslivců. Ono totiž vyšlo najevo, že zřejmě "větší polovina" občanů v této věci zainteresovaná, jsou vlastníci zemědělské a lesní půdy, na které zvěř žije a že především oni (za odborné spolupráce s ochránci přírody a ekology) jsou těmi, kdo by měli zodpovídat za druhovou pestrost, ekologickou vyváženost volně žijících živočichů, udržování a tvorbu životního prostředí pro ně, škody a pod. Z povahy vlastnictví půdy a v logice této věci, v návaznosti na historický vývoj to musí být vlastník pozemků, nikoliv jakýkoliv jejich uživatel, kdo musí být za to, co se na pozemcích vyskytuje, zodpovědný.

Pokud bude schvalován nový myslivecký zákon, nebo jiná právní úprava provozování myslivosti, měla by podle zvyklostí a logiky takováto norma nerozlučně spojovat výkon mysliveckého či loveckého práva s vlastnictvím honebního pozemku. To je zřejmě základní spor mezi druhou skupinou myslivců a především jejich funkcionářů, kteří nechtějí rezignovat na tzv. vymoženosti socialismu, protože mnohdy byli i aktivními strůjci totalitního systému. Poznámka ing. M. Kučery z ODS (nemyslivec), že drtivá většina myslivců majících za socialismu kulovou zbraň byla prověřenými členy a funkcionáři či dalšími pomahači komunistického režimu, nebyla vůbec daleko od pravdy. Ani nebylo a není pravdou, že všech 140.000 myslivců se skutečně o zvěř stará. Většinou tzv. mysliveckou práci (formy jsou různé) dělá na vesnici jen malá skupinka skutečných nadšenců, která se se svým mysliveckým koníčkem nikde a nikdy neztratí.

Přes značnou rozsáhlost mysliveckých tradic, zvyklostí a práva lze říci, že zřejmě nějaká právní norma vznikne. Zasluhuje si širokou diskusi, když hlavní spor bude kolem definice honebního a nehonebního pozemku, definice honitbys potřebnou výměrou, způsobu pachtu, vyloučení státních zásahů do pronájmu honebních pozemků, účasti vlastníků půdy a lesů na určení stavu lovné zvěře a dalších otázkách spojených se škodami způsobených na polních a lesních kulturách, tvorby a ochrany krajiny, tedy především kolem toho, že s vlastnictvím půdy přechází na jejího vlastníka i veškerá zodpovědnost. Na myslivce ji rozhodně delegovat nelze. Většina myslivců jsou milovníky přírody, řada z nich je již dnes jejím ochráncem, vlastní zemědělskou a lesní půdu a mnoho z nich již i samostatně hospodaří. Tento fenomén je tím příštím, který je rozhodný a odpovědný - vlastnictví honebních pozemků je honebním právem nakládat se zvěří jako s vlastní. Delegace práva myslivosti je tedy na vlastnících honebních pozemků.

To vše, z čeho se vlastní myslivost skládá, je odzkoušené, osvědčené a má to své kořeny a tradice. Přeji proto všem myslivcům, i těm příštím, aby měli od občanské společnosti dobrou, jednoduchou a proto i krátkou a srozumitelnou normu. Proč musí být zatím myslivec veřejným činitelem, to sám nevím.

Jde o (staro)nového ducha zákona, nikoliv o politiku kolem něho. Právě proto nemohou být pouze myslivci jediným předkladatelem takové normy, mohla by být proti většině a taková norma by měla jepičí život.

Tento článek věnuji také při vzpomínce svému zemřelému příteli, Panu Myslivci ing. Otakaru Kokešovi.

 

V Branišovicích dne 23.2.2001

 

Ing. Jaromír S. Morávek

člen Konzervativní strany