PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.11.2005

Autor: Čestmír Hofhanzl

Naše dnešní krize

Postřehy bývalého poslance Parlamentu.


Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.

 

Kořeny evropské civilizace

Nacismus i komunismus byly proticivilizační vzpourou. Obě, ve své podstatě si velmi blízké ileologie, vystoupily na povrch, když v Evropě přestávaly platit křesťanské hodnoty, na nichž naše civilisace vyrostla a trvala. Odešla víra v Boha, který garantoval jejich obsah a platnost. Tehdy evropská společnost nastoupila cestu k nacismu a komunismu. Pro většinu z nás dnes neuchopitelný pojem Boha byl garancí dodržování Ježíšova poselství, že „všichni lidští tvorové jsou si před Bohem rovni, cokoli činí, mají činit tak, jako by dělali sami sobě."

Vědomí a víra, že před Bohem jsou si rovni se svými pány, dala i nejnižším otrokům naději, že se ze svého postavení mohou povznést vlastní přičinlivostí a schopnostmi. Tato naděje otevřela cestu vynalézavosti evropského ducha. Hranici zlu, které je též v lidské duši, dávala druhá část Ježíšova poselství a vědomí, že Bůh váží všechny naše činy.

Po staletí udržovala víra v Boha, v platnost křesťanského poselství, evropskou společnost v rovnováze. Přes excesy, kterým se ani instituce církve v průběhu dějin nevyhnula, obnovovala víra v moudrost křesťanských hodnot míru a rovnováhu v evropské společnosti.

 

Příčiny a zdroje české povahy

Českou společnost, její hodnoty a povahu po staletí tvarovalo místo, síly a ideje střetávající se ve středoevropském prostoru. Oprávněná Husova pochybnost o způsobech tehdejší církve a jeho protest se změnily v husitské vzbouření a loupežení. Místo Jiříka z Poděbrad zorganizoval střední Evropu a ochránil jí před tureckou expansí habsburský rod. Bílá hora znamenala ztrátu zemské šlechty. České země neměly v klíčové době vzniku moderních národů odpovídající a svéprávnou politickou representaci.

Důsledkem tohoto vývoje bylo plebejství české společnosti, kostelnictví bez autentické víry, bída aristokratů ducha, kteří neměli staletou rodovou zkušenost odpovědnosti.

Politickými aristokraty první Československé republiky byli syn kočího Tomáš Masaryk a sedlák Antonín Švehla. Oba měli na své veřejné působení málo času.

Edvard Beneš byl český politik stejný jako všichni ti, kteří po něm následovali. Nepochopili, že nejpevnější základ stavbě a budoucímu trvání národa a státního společenství dává pevné přesvědčení o své svébytnosti ztvrzené ochotou k velikým obětem.

Nepostavili jsme se nacistickému zlu a německé přesile. Bez boje jsme vydali vojenskou výzbroj a svou zemi zločincům. Uprostřed války jel Beneš do Moskvy vyjednávat se Stalinem. Uzavřel smlouvu, o které musel vědět, že je upsáním se zlu podobnému jako je nacismus.

Po válce, kterou vyhráli jiní, jsme pod Benešovým vedením vyhnali ze země celé německé etnikum, bez rozdílu a podílu viny. Těmito činy se naše společenství i stát stal podílníkem a součástí zla, které pohlcovalo naši část světa a její kulturu.

Únor a uchopení moci komunistickou spodinou byly již jen logickými postupnými kroky. Jaké ideály a ochotu k obětem mohli mít lidé a společenství, které strpělo předchozí chování a jednání? Tragický konec Edvarda Beneše i Jana Masaryka byly jen smutným důkazem toho, že se zlem nelze spolupracovat v naději na jeho zmírnění či zlepšení.

Čtyřicet let komunismu znamenalo dvě generace řízeného úpadku mravnosti. Ničemové vytvářeli nového člověka, poddajnou součástku použitelnou k libovolné potřebě. Výsledkem éry komunismu byla amorfní hmota jedinců bez vlastního názoru a násobné zvýšení počtu ničemů.

V počátku padesátých let, když v mém rodném městečku naháněli komunisté sedláky do družstva, se tito zprvu bránili: půjdeme až půjde Hofhanzl. Táta byl místní hostinský, řezník a sedlák.Pro výstrahu ho zavřeli do pracovního tábora. Máma, drobná žena zůstala se čtyřmi dětmi na krku na všechno sama. Sedláci šli do družstva a nám se všichni vyhýbali. Nikdo nepomohl, i každá klukovina byla svedena na mne a bratra. Mé sestry mámu ve stáří téměř nenáviděly za to, že stále opakovala, „přeskoč, přelez, nepodlez". V devadesátých letech, v době, kdy jsem byl poslancem parlamentu, jsem od svých nejbližších potřeboval podporu a povzbuzení. Od svých sester a jejich mužů jsem slyšel jen nadávání. Nakonec mi řekli, že všichni kradou a já taky. Celý život mne znali. Slova se stala jen zvukem vypouštěným z pocitu stresu, vzteku nebo nepohodlí. Nic neznamenají, nestojí za nimi žádné poznání, natož přesvědčení.

„Pražské jaro" 1968 bylo projevem vnitřní krize komunistického systému. Aparátčíci přestali věřit svému zvrhlému náboženství. Ukojili svůj mocenský hlad, sami chtěli žít pohodlněji a užívat plodů svého postavení. Socialismus s lidskou tváří byl odpovídajícím formálním označením této etapy degenerace bolševického mocenského systému.

Herese „socialismus s lidskou tváří" a její potlačení vojenskou silou měla v českých poměrech své specifické důsledky. Do roku 1968 bylo možno českou společnost dělit na dvě skupiny: členy strany a ostatní. Do té doby se kariéra dělala v aparátu strany přímou účastí v mocenském aparátu. Bylo možno říct, že platilo dělení na my a oni.

„Pražské jaro" a jeho potlačení znamenalo hluboký vnitřní předěl. Po něm, kariéristi své ambice uspokojují a naplňují jako ředitelé podniků, úředníci ve státním aparátu, funkcionáři peněžních ústavů a důstojníci tajných služeb. Vstupenkou je stranická legitimace a absence morálky. Kariéra v aparátu strany přestala být lukrativní, nesla riziko veřejné odpovědnosti někdy v budoucnu. Kariéra technokrata zajišťovala i lepší finanční zajištění než funkce aparátčíka.

Nasměrovat vývoj tímto směrem pomohl „normalisační" generální tajemník strany Gustáv Husák. Domnívám se, že nikdo jiný z tehdejších komunistických nadšéfů by to nedokázal tak dokonale. Husák nabídl všem méně známým „pomýleným", když zradí přítele i svou rodinu, udrží si své místečko a trafiku. Kdo to nepřijal, byl vyhozen. On nastavil po sedmdesátém roce novou vyšší příčku marazmu a morálnímu rozvratu. Pro sebe získal čas a v aparátu udržel starokomunisty. Do budoucna udělal z aparátu strany kariérní místo třetiřadých hlupáků.

Česká společnost se nezatvrdila; reagovala svým specifickým způsobem. Ve své většině přijala filosofii, že „vše se dá obejít a nějak ošvindlovat". Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech jsme se stali „celí jejich". Začala mizet hranice mezi my a oni. Až v osmdesátých letech se česká společnost stala komunistickou.

V té době došlo k vnitřním změnám mocenských struktur ve vládnoucí partaji. Ústřední výbor přestal být mocenským ústředím, stala se z něj jen formální mocenská struktura. Skutečnou rozhodovací moc v té době získala neformální uskupení vysokých technokratů a tajná bezpečnost. V podstatě veřejně neznámá a neodpovědná mafiosní sdružení. Stát, ovládaný veřejně známou, identifikovatelnou komunistickou mafií, se změnil v korporaci mafiosních sdružení, které si začaly dělit sféry vlivu. Měl jsem příležitost pozorovat průběh tohoto procesu v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve slušovickém Gottwaldově.

Proces, který popisuji a který byl iniciován „Pražským jarem" a jeho následnou vojenskou pacifikací, měl hluboké důsledky. Aparát partaje, jako formální výkonná mocenská instituce, se zakonzervoval a zkameněl na zaběhlých „ideových" postupech. Technokratická nomenklatura ovládající ekonomiku, finance, tajnou bezpečnost, policii i soudy hrála své lokální mocenské hry. Společnost, která akceptovala, že vše je podvod, se starala jen o sebe.

Obecný úpadek se zobrazil i ve stavu a aktivitách společenství, které se na scéně začalo vynořovat a označovalo se slovem disent. Podstatnou část disentu tvořili bývalí komunisté vyřazení ve vnitřním mocenském boji. Většina z těchto lidí nebyla schopna překročit stín vlastní minulosti. Opoziční aktivitou se stalo dožadování se lidských práv, hudební a divadelní aktivity a často obyčejné mejdany. Lidí, kteří se postavili komunismu a poměrům jím nastolených proto, že celý systém byl nemravný, bylo minimum. Zlo prorostlo i církve a její struktury. Najděte si, kolik kněží a církevních aktivistů bylo registrováno v seznamech tajné bezpečnosti.

Na společenském fenoménu komunismu bylo nejzvrhlejší, že jeho tvůrci se pokusili sestrojit perpetum mobile samoobnovujícího se zla. Chtěli si udržet moc „na věčné časy".  Pokusili se zničit náboženství i kulturní základy, ze kterých vyrůstá individuální i společenská morálka. Svéprávný a svébytný člověk byl jejich nepřítelem. V dosahu jejich moci nesmělo zůstat místo a společenství, ve kterém by vyrůstali lidé, kteří by hledali pravdu a ctili morální principy.

Cestu ke kariéře a ke společenskému vzestupu otevírala rezignace na mravní hodnoty. Do užšího okruhu vyvolených se dostal jen ten, kdo spáchal velké svinstvo, kdo tedy byl vydíratelný.

V sedmdesátých letech jsem jako pacienty v nemocnici vyšetřoval dva šéfy provozů tehdejšího socialistického družstevního zázraku, Zemědělského družstva Slušovice. Oba mi řekli stejné: věci, které dělám, jsou často protizákonné. Již mi nic jiného nezbývá, nemohu couvnout, když řeknu ne, sám Čuba mne potopí. Dostanu deset - patnáct let.

Systém tlačil a tvaroval lidi ke slabosti, nečestnému jednání, když bylo třeba i ke zločinu. Když potřeboval, tak je tím vydíral. Každý, kdo přijal tuto hru, se podle stupně svých ambicí a absence mravních zábran stával spolutvůrcem systému a dále jej rozvíjel. Viděl jsem a zažil, kam až to může dojít v nemocnici, kde se člověk přímo dotýká lidské bolesti a neštěstí.

Komunistický systém a jeho tvůrci byli ve své „vizi" projektu perpeta mobile zla důslední a vytvořili k realisaci své vize projekční kancelář, která se jmenovala Státní bezpečnost. Na každého, kdo byl, nebo mohl být zajímavý se vedl záznam. Kdo něco chtěl, byl přichycen při špatném činu, měl slabost, stával se potencionálně použitelným. Ve Slušovickém družstvu a Gottwaldově ten systém perfektně fungoval. Kdo si chtěl zajistit své místo, musel si spáchat své padoušství. Můj tehdejší šéf usilovně hledal nějakou moji slabost. Nezapomenu, jak po konfliktu, který jsme měli, na mne mezi dveřmi při odchodu zasyčel „já si na tebe něco najdu". Jindy, snad ze zoufalství: „jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na své děti!"

Špatní a zločinní jedinci často staví svoji existenci a kariéru na využívání slabosti druhých. Komunismus z toho vytvořil státní mocenský systém. Jejich mlýnem na lidské duše prošly téměř tři lidské generace. Poznamenalo nás to v různé míře všechny. Celou společnost a její hodnoty.

Ze Státní bezpečnosti a kolem ní se v průběhu let vytvořilo druhé mocenské centrum uvnitř komunistického státu. Informace, které sbírala a spravovala, jí daly moc a převahu nad těmi, kteří ji stvořili. Fungují tak nepsané zákony zneužití moci a zločinu.

V konci osmdesátých let, v době, kdy se sovětský mocenský systém hroutil, zasáhly z jeho satelitů tyto změny Československo téměř jako poslední stát. Svou lidskou podstatou jsme v osmdesátých letech byli komunistickou společností. Většina z nás v nic nevěřila.

Stranický aparát byl zkamenělý do svých nejvyšších příček. Komunističní byrokrati, kteří formálně drželi moc, nebyli ani pod tlakem okolností schopni učinit žádné „kompromisní" kroky podobné těm, které činili jejich soukmenovci již roky v Polsku a Maďarsku. Nebyl zde ani skutečný politický disent jako v Polsku a Maďarsku, kde již byly připravené základní struktury. Za posledních čtyřicet let komunismu v naší zemi neexistoval mimo stranickou půdu precedens vzpoury a tradice organizovaného odporu.

Jedinou intaktní strukturou v tom zdánlivém chaosu převratové doby zůstala „projekční kancelář" zla, Státní bezpečnost. Byl to plod a extrakt komunistického systému. Šém, který uváděl do pohybu Golema. Mocenské struktury vytvořené kolem Státní bezpečnosti.

 

Sametová revoluce, její průběh a důsledky

Pokud mé znalosti historie sahají, žádná privilegovaná vládnoucí vrstva nikdy ze svého postavení neodešla dobrovolně. Nejvýše se pod tlakem přeskupila, upravila ideje a metody. I v takových případech obtížně mění svá schémata a zvyky.

Spouštěcí mechanismus Československé „sametové revoluce", demonstrace sedmnáctého listopadu 1989 na Národní třídě, byl v režii Státní bezpečnosti. Akce Zifčák o tom snad dostatečně vypovídá.

Založení místního Občanského fóra v Jihlavě, kterého jsem byl přítomen, zorganizovali a byli mu přítomni agenti Státní bezpečnosti. Prvým i druhým předsedou občanské bezpečnostní komise tamtéž byli agenti Státní bezpečnosti. Mohl bych pokračovat.

V prvých dnech a měsících téměř nebylo lze najít lidi, kteří by poctivě a odpovědně chtěli vstoupit do politiky a byli ochotni systematicky pracovat pro změnu. V té době bylo možné se do nových politických struktur dostat. O rok, dva později již byla jiná situace.

Klíčovými politickými akty převratové doby, které zajistily kontinuitu mocenských uskupení ustavených v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla kontinuita právního systému a komunistické strany.

„Kontinuita" právního systému jistila, že nedojde k náhlé změně pravidel. Důležité bylo to, že technokraté a úředníci, kteří obsluhovali stroj totalitního státu, zůstali na svých místech se stejnými pravidly a zaběhlou „praxí" jejich uplatňování. Změny zákonů a jejich úpravy na nové „demokratické a kapitalistické" poměry bylo možno podle potřeby takticky směrovat  a řídit.

Typickým příkladem, jak se tato praxe rozbíhala, bylo zrušení Zákona o majetku v socialistickém vlastnictví v květnu1990. Zákon nebyl nahrazen jinou normou. Po dlouhé roky vláda žádný takový návrh nepřipravila a nepředložila ke schválení novému zákonodárnému sboru. Neexistovala norma, podle které by soudy mohly posuzovat legalitu přesunů majetku státu. Pro zasvěcené to byl zabezpečený způsob „primární akumulace kapitálu" do „správných" rukou. Proces vytváření, předkládání a schvalování zákonných norem byl po celá devadesátá léta podle potřeby takticky směrován a řízen.

Způsob převratu a kontinuita právního systému zajistily, že státní aparát a úřady zůstaly v rukou těch, kteří je ovládali a řídili v osmdesátých letech. Kontinuita komunistické strany a její nezakázání umožnily udržet a zachovat organizační stroj totalitní strany. V té době došlo ke kompromisu mezi oběma stranickými mocenskými centry. Z veřejné scény byli odsunuti nejznámější představitelé předlistopadového režimu a byla jim zaručena beztrestnost.

Komunistická strana, navenek opovrhovaná a odstavená od moci, byla jediným skutečným politickým subjektem na scéně, který měl navíc organizační zázemí a obrovský miliardový majetek. Spolupracovali s ní vysoce postavení technokraté v orgánech státu, policie a soudnictví. Nezapomenu, s jakým nadšením vítali tehdejší komunističtí poslanci ve sněmovně České národní rady guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Navenek drtivě vypadající politická převaha nekomunistických politických subjektů ve sněmovně byla dýmem, za kterým bylo prázdno. Vítěz voleb 1990, Občanské fórum, bylo směsí, kterou nespojovala žádná politická hodnota. Při vzniku nových politických stran a subjektů byli téměř vždy agenti bývalé Státní bezpečnosti a lidé jí zaúkolovaní.

V Československu a následně České republice na konci osmdesátých let neexistovala společenská vrstva, která by vyrostla v jiných hodnotových poměrech než byl komunismus. Neexistovala společenská vrstva ctící společné hodnoty, ekonomicky silná, svéprávná, s politickou zkušeností, která by věděla, že svou nezávislost i hodnoty musí na politické scéně hájit.

Byl jsem od počátku členem Občanské demokratické aliance, viděl potíže zakládání politické strany, vytváření jejích orgánů i vlastního fungování. V prostředí, kde padesát let pluralitní politika, jako taková, neexistovala, kde ekonomické zdroje zůstaly v rukou těch, kteří stát po čtyřicet let totalitně ovládali a neměli žádný zájem na ustanovení se nezávislých politických stran. V prostředí, kde po padesáti letech totalitních režimů byla společnost svou vnitřní podstatou a hodnotami nesvéprávným „plebsem". Jak takové společenství funguje popsal ve své vizi „Rok 1984" již ve čtyřicátých letech George Orwell.

Společenství tvořené svéprávnými jedinci by vědělo, že nepotrestané zlo je základem zla příštího a většího. Československá /česká/ politická „elita" na počátku devadesátých let učinila prakticky totéž, co její „demokratičtí" předchůdci na konci války. Tehdejší vedení státu vyhnalo tři miliony Němců. Celé etnikum, které na území sídlilo po staletí, jako by všichni byli stejně vinni na nacistickém zlu. Ten čin morálně připravil půdu pro komunismus. Politická „elita" sametové revoluce, její symbol Václav Havel, veřejně vyhlásila, že všichni jsme vinni za komunismus - tudíž nikdo. Dali veřejné znamení, že zločin, vlastizrada se netrestá a trestat nebude. Morálně připravili půdu pro postkomunismus.

Politici po válce umožnili, aby ten, kdo neměl zábrany si nakradl u svých bývalých německých sousedů. „Humanista" na čele státu dal v roce 1990 veřejné znamení, že ti, kteří čtyřicet let parazitovali na celé společnosti a zradili svou zemi, si mohou beztrestně rozkrást, co zůstalo. K nim se připojili ti, kteří neměli zábrany.

Jednání „sametové elity" po roce 1990 bylo nemravné. Nastavilo cestu ke dnešnímu stále se prohlubujícímu marasmu. Odpovědnost a stejně i vina jsou individuální; zobecní-li se, není odpovědný a vinný nikdo.

Aby mi nebylo předhazováno, že jsem byl spoluúčastníkem toho, co odsuzuji, upozorňuji, že na všechny tyto věci jsem v té době ve sněmovně ukazoval a varoval, jaké budou důsledky. Byl jsem členem parlamentní komise pro majetek komunistické strany a jeho předání státu. Celé to byla fraška, Dybovo ministerstvo hospodářství hrálo formální hru. Při sestavě, která ve sněmovně byla, si nešlo nic vynutit. Z komise jsem tehdy odstoupil, abych nebyl účasten toho podvodu.

Stejné platilo pro později, na jaře 1993, iniciovaný zákon O protiprávnosti komunistického režimu. Opět to byla formální hra iniciovaná v té době vládnoucí „pravicí", především ODS. Byl jsem členem parlamentní komise, která měla zákon připravit. Poté, co jsem zjistil, že skutečným úmyslem je vytvořit jen formální normu, zákon bez jasných paragrafů, dle kterých by bylo možno konat, jsem z komise odstoupil. Úkolem „pravicového" předsedy komise Libora Nováka „mladšího" bylo zajistit, aby návrh byl bezzubou formální normou. Návrh paragrafu na zákaz komunistické strany jsem předložil při projednávání v plénu sněmovny. Na odůvodnění, kterým jsem svůj návrh argumentoval, dnes nemusím měnit jediného slova. Odpovědí mi bylo mrtvolné ticho. Zpravodaj zákona ve sněmovně Ivan Mašek, člen ODA stejně jako já, při předkládání návrhu k hlasování řekl, že návrh je nehlasovatelný. Po skončení procedury mi přiznal, že to nebyla pravda. Nevysvětlil mi, proč to udělal.

Hra na parlament a pluralitu byla od počátku smutná fraška. Naše společnost byla prorostlá komunismem a jeho „hodnotami" jako rakovina svými metastázami ve své konečné zhoubné fázi prorůstá celý organismus. Sametový způsob léčby znamenal jen utlumení akutních příznaků na určitý čas. Ekonomické zdroje, státní aparát, úřady, policie, soudnictví zůstaly v rukách lidí, kteří je ovládali v předsametové době. V naší zemi neexistovala síla, společenská vrstva, která by chtěla skutečnou změnu. Změnu politickou i zásadní změnu hospodářských způsobů. Nebylo zde lidí, kteří by na sebe nezištně v přechodném období vzali odpovědnost. Lidé, kteří by nehráli divadlo, ale důsledně, krok za krokem vyčistili zázemí scény a prosadili reformní zákony.

Sametová revoluce byla operetou, která se změnila v dnešní tragickou frašku. Znamením, co se hraje, mohlo být v samém počátku to, že hlavní role byla svěřena malému ješitnému autorovi absurdních dramat. Nezapomenu na příchody Václava Havla do sněmovny a jeho výstupy v roli prezidenta. Osobnost v přímém kontaktu poznáte a cítíte. Ten malý pán hrál roli a vžíval se do ní a bylo to zřetelně vidět. Měl jsem při těch vystoupeních vždy pocit trapnosti a styděl jsem se. Část sněmovny se smála, mezi sebou si vyměňovali poznámky a úsměšky.

Pro pochopení českého průběhu a způsobu „perestrojky" komunismu v kapitalismus uvedu jednu svou zkušenost.

V roce 1993 jsem byl s malou parlamentní delegací vedenou Pavlem Tolnerem na Taiwanu. Zde na druhém konci světa jsem pochopil české restituce a reformu zemědělství. V kontinentální Číně před komunistickou érou byla držba půdy v rukou statkářů. Statkáři sami na své půdě většinou nepracovali a pronajímali půdu k hospodaření kuliům. Pronájem činil osmdesát procent úrody. Kuliové neměli žádný zájem na zvyšování výnosu. Statkář jim sebral téměř vše. Pracovali jen aby přežili. Když Maocetung začal v provincii svůj boj o moc nad Čínou, začal ho tím, že bral půdu statkářům a dával ji kuliům. Statkáře většinou pobili. Za války si Čankajšek uvědomil, že jeho jedinou nadějí je pozemková reforma. Začal ji provádět, ale s velmi malým úspěchem. Jeho úředníci patřili do stejné privilegované třídy jako statkáři a většinou se osobně znali. Čankajšek válku o Čínu prohrál. Dva miliony členů čínské nobility, úředníků a vojáků se přepravilo na Taiwan, hornatý ostrov v Čínském moři. Z plochy ostrova třicet šest tisíc kilometrů čtverečních je zemědělsky využitelných jen dvanáct tisíc. Na ostrově byl stejný způsob vlastnictví půdy i pronájmů jako na pevnině. Obyvatelstvo ostrova se emigranty z pevniny zdvojnásobilo, chtěli-li přežít, museli se uživit. Stejní úředníci, kteří prováděli pozemkovou reformu na pevnině, ji zúřadovali na ostrově. Co jim bylo uloženo, provedli důsledně a perfektně. Úspěch reformy byl podložen tím, že úředníci byli z pevniny a statkáři byli místní. Neznali se a neměli žádné osobní nebo rodinné vazby. Vlastní zemědělství, jehož výkon se zněkolikanásobil, živilo Taiwan až do konce sedmdesátých let. Ministr zemědělství, který reformu uskutečnil, se stal prezidentem po Čankajškovi.

Způsob Československého /českého/ převratu zajistil, že všechny výhody a mocenské páky zůstaly v rukou společenské vrstvy a mocenských uskupení, která stát ovládala desítky let. Noví lidé, kteří se vynořili v politice, byli jen pěnou, která se vytvořila na povrchu společenského substrátu, se kterým se zatřáslo.

Nebylo obtížné zmanipulovat společnost, která po půl století byla udržována v otrockém stavu. Nejlepší osobnosti skončily na popravištích a ve vězení. Několik etap emigrace vyhnalo zbylé. Byl jsem v politice celá devadesátá léta a viděl bídu české politiky. Ze své zkušenosti tvrdím, že měli své lidi při zakládání většiny politických stran, které se dostaly na parlamentní scénu, i těch, které měly nebezpečnou politickou značku.

 

Politická pluralita po sametové revoluci

Lidová strana

Většina členstva lidové strany byla těžce morálně poškozena čtyřicetiletou spoluprací a příživnictvím na zbytcích, které spadly ze stolu komunistů.  Mnoho funkcionářů lidové strany bylo v té době řízeno Státní bezpečností. Josef Lux byl důstojným pokračovatelem Josefa Plojhara. Má hlavní podíl na kontinuitě struktur a způsobu hospodaření v českém zemědělství. Stejné platí o prosazení a zakonzervování neuvěřitelného profesního i ekonomického podvodu ve způsobu organizace hospodaření v českých lesích. Spolupracoval i v tom, že církev dostala v restitucích jen majetek, který svým poškozením a náklady na opravy a nutnou údržbu, je pro církev spíše zátěží a činí církev závislou na státu. Církvi nebyl vrácen majetek, který by na údržbu majetku církevních staveb vydělal, tj. půda a lesy. Jako člen zemědělského výboru sněmovny jsem viděl Luxovo jednání zblízka osm let.

Vedení lidové strany po roce 1990 pracovalo proti zájmům společenské vrstvy, kterou v předkomunistické době v politice representovala strana monsignora Šrámka. Representace lidové strany po roce 1990 poškodila zájmy malého a středního stavu křesťansky orientovaných venkovských voličů. Postkomunistická lidová strana devadesátých let byla representantem zájmů venkovské socialistické nomenklatury. Hesla, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno a protikomunistické pokřiky byly taktickou dýmovou clonou, která nebyla nikdy míněna vážně.

 

Občanská demokratická strana

Když se v zimě 1990 - 91 z Meziparlamentního klubu demokratické pravice vydělila jeho větší část a založila Občanskou demokratickou stranu, byli u jejího zakládání lidé, které vynesl entusiasmus převratu. Mnozí z nich chtěli skutečnou změnu. Na samém počátku byli do vedení ODS nasazeni Václav Klaus a Josef Zielienec. Od počátku měli své role a pracovali ve shodě.

Rozdělení státu umožnilo Václavu Klausovi odstranit z politické scény federální poslance, členy ODS, z nichž většina svými kvalitami převyšovala poslance českého parlamentu. Během několika dalších let byl z nové strany odstraněn zbytek těch, kteří se nechtěli přizpůsobit. Do popředí se prosadila „práčata", která si připravovali od počátku v aparátu strany. Viděl jsem výrobu Langra, Zahradila, Kocourka, Nečase, Fajmona a dalších. Tak zvaný „Sarajevský puč" byla sehraná politicko-zpravodajská hra, která posloužila k vnitřní očistě ODS. Vytvořila z ní pravicovou variantu dřívější strany předvoje proletariátu. Modernisovala ji v politického representanta „komunistických kapitalistů". Měl jsem příležitost vidět tu hru i okolnosti, za kterých proběhla. Sarajevský „puč" umožnil odstranit ze strany osobnosti, u kterých hrozilo riziko nedostatečné věrnosti a poslušnosti. Občanská demokratická strana se stala politickým representantem nové komunistické buržoasie. S pravicí, jak ji tradičně chápeme, nemá nic společného. Rolí ODS v dnešní „perestrojkové" době je udržet stav legality majetků a postavení nové komunistické buržoasie. Bude bránit a blokovat obnovení právního stavu a bude při tom používat pravicovou rétoriku.

 

Občanská demokratická aliance

ODA byla stranou na vykonání počáteční špinavé práce. Byl jsem členem ODA od samého počátku. Vstoupil jsem do ODA den po jejím založení. Dnes, po tom, co jsem v průběhu let viděl tvrdím, že i u našeho založení byli.

Jiří Skalický, „otec zakladatel" a pozdější ministr privatizace měl jako hlavní kvalifikaci svůj původ: otec byl vysokým důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Kvalifikací otce zakladatele Romana Češky na pozici šéfa Fondu národního majetku bylo přichycení „talentovaného" ekonoma v konci osmdesátých let při pokusu o krádež osobního automobilu. Na veřejnost byl tento hřích vytažen až na počátku 1998, když splnil svůj úkol a byl stahován z oběhu.

O tom, že otec zakladatel Tomáš Ježek byl zaúkolován a plnil zakázku nepochybuji. Otec zakladatel Karel Kříž dělal před rokem 1989 tajemníka ekonomických seminářů, které v Ekonomickém ústavu pořádal Josef Zielienec. Dnes je ekonomickým poradcem šéfa ODS Topolánka.

ODA byla v parlamentu v počátku devadesátých let hlavní silou při prosazování reformních zákonů, privatisace a restitucí. Přitáhlo to do ní osobnosti, které chtěly skutečnou změnu. Vymkli jsme se svým tvůrcům a stali se nebezpečím. Vladimír Dlouhý byl do ODA vložen v polovici roku 1991 s úkolem ji ovládnout, pacifikovat ji a použitelné lidi pak převést do ODS. Pět let jsme uvnitř i navenek bojovali beznadějný boj. Dluh ODA vytažený na veřejnost v lednu 1994 je dokladem metodiky, podle které se vyráběly a usměrňovaly politické strany. V době zveřejnění dluhu měla ODA voličské preference kolem šestnácti procent. Všechny politické strany byly podobným způsobem financovány. Na veřejnost, do médií byl tento problém vytahován vždy účelově, k „umravnění" nebo likvidaci nepohodlného subjektu.

Problém financování politických stran byl založen v samém počátku. Byl v kontinuitě práva, komunistické strany, kontinuitě mocenských a ekonomických struktur komunistického totalitního státu. Zdroje k financování, nejen politické scény, měli v rukách jenom oni. Prosadit v zákonodárném sboru průhledný zákon o financování politických stran nešlo. Viktor Dobal takový návrh předkládal opakovaně. Bez úspěchu.

 

Komunistická strana Čech a Moravy

V českém parlamentu byla KSČM nejdůležitějším subjektem, který zajišťoval kontinuitu totalitní vládnoucí vrstvy. V bloku postsovětských zemí jsme anomálií tím, že se komunistická strana nepřejmenovala. Stali jsem se takovou anomálií oprávněně. Režiséři velkého skoku přeměny komunistů v kapitalisty a demokraty v Čechách si byli vědomi „kvalit" českých voličů. Věděli, že změna názvu z komunistů na socialisty by znamenala, že i skalní příznivci by straně s novým názvem nedali v prvních volbách hlasy. V rozhodující době, kdy neměli ve svých rukách ještě převedený základní objem majetku státu a neovládali média by jejich zástupci vypadli z formální politické hry v parlamentu.

První garnitura komunistických poslanců, vedená Jaroslavem Ortmanem, byli političtí profesionálové. Ovládali metody politiky, měli zkušenosti s tím, že někdy se prohrává. Ve sněmovní síni seděli vždy, věděli co a o co se hraje. Spolupracovali v zákulisí s lídry Občanského hnutí, moravisty, lidovci a později trnkovci, se Sládkem a s Klausem umravněnou ODS. V prvních dvou letech byli velkými privatisátory. Jistili platnost dohod z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Spolupracovali na směrování privatisace. Vykonali základní špinavou práci pro přechod své mocenské společenské vrstvy za linii převratu a přeměnu v kapitalisty. Pozdějším přejmenováním na stranu a klub Demokratické levice si podepsali ortel politické smrti. Tato skupina „komunistických intelektuálů" splnila úlohu mouřenínů; již nebyli zapotřebí. Jejich roli na scéně a v postkomunistickém politickém spektru přebrala v letech 1994-5 již konsolidující se Klausova ODS.

Přejmenováním a vystoupením této skupiny poslanců z KSČM došlo k leninské očistě původního nástroje „předvoje pracujícího proletariátu". Členy původního klubu komunistické strany zůstali lidé, kteří si na prstech spočítali, že věrnost „idejím" jim zajistí na další roky slušnou existenci. Zajímavé je, a na tomto místě to připomínám, že podobný proces vnitřní očisty proběhl o tři roky později v pravicové variantě „předvoje kapitalistů", ODS, právě v podobě Sarajevského puče.

Nevím, nakolik bylo jednání Ortmanovy skupiny v politcké hře počátku devadesátých let autentické, či zda hráli svěřenou roli a plnili úkol. Dodám osobní zkušenost. Někdy v konci roku 1993 mne zastavil na chodbě sněmovny komunistický poslanec Vladimír Řezáč. Měl jsem v prvých dvou letech s Vladimírem Řezáčem  ve sněmovně několik konfliktů. Řekl mi: „pane poslanče chci se Vám omluvit. Nevěřil jsem Vám, když jste na počátku ve sněmovně opakovaně upozorňoval a varoval, čemu připravujeme cestu svým jednáním. Vše, co jste říkal a před čím varoval, se stalo". Vladimír Řezáč v té době přestoupil do Sociální demokracie. O něco později byl nalezen zastřelený s tím, že to byla sebevražda.

 

Moravistická strana

Tato strana založená Boleslavem Bártou byla bez jakýchkoliv pochyb produkt Státní bezpečnosti. Otec zakladatel Boleslav Bárta byl agentem StB. Závazkem k této „projekční kanceláři" se mohli pochlubit další prominentní moravisté.

K zajištění své perestrojkové politické hry dokázali její organisátoři využít všech možností. V tomto případě přirozené lidové averse k pražskému centralismu, povzbuzené moravským tradicionalismem. Ti, kteří tento fenomén vytvořili, jej zneužili k odvedení pozornosti.

Moravistická otázka byla využita k odvedení pozornosti od podstatných problémů, které měla politika v té době řešit. Ukázkou, o čem tento politický subjekt byl a k čemu měl posloužit, byla sestava postaviček, které „Moravu" v parlamentu representovaly. Nebyla mezi nimi jediná osobnost, jen některé výstavní kreatury. Za celých šest let jejich parlamentního působení nebyla nikdy v médiích otevřena otázka jejich financování, což o něčem svědčí. Když splnili úlohu, byli bezbolestně staženi ze scény.

 

Zemědělská strana

O smyslu a účelu zemědělské strany vypovídá osoba jejího zakladatele a předsedy, slušovického profesora Trnky. Poslanci Zemědělské strany byli representanty venkovské komunistické technokracie. Lidé, kterým v družstvech a podnicích vládli, jim dali ve volbách hlasy. Zvolení zástupci vynaložili největších úsilí na to, aby je okradli o majetek předků. Poslanci Zemědělské strany byli ukázkou, co komunismus udělal s charakterem a morálkou společenské vrstvy, která na konci komunismu spravovala družstva a podniky. Když jsme v zemědělském výboru projednávali zákon, který měl zabránit daňovým podvodům s lehkými topnými oleji, řekl mi jeden z nich: „Čestmíre, což jsi blbej, kdyby to nešlo švindlovat, tak zkrachujeme". Nezapomenutelný byl předseda družstva z Hané. Jeho otec hospodařil soukromě ještě v sedmdesátých letech. Pepa byl v devadesátých letech předsedou družstva, zároveň měl soukromou firmu. Tvrdě nadával na komunisty, byl horolezec a jezdil na Himaláje. K tomu všemu, se ještě hlásil k buddhismu. Myslím, že to všechno se mohlo vejít do jednoho člověka jen díky průpravě, kterou dal venkovskému drnovi komunismus. Financování Zemědělské strany nikdy nepřišlo v médiích na přetřes.

 

Republikánská strana Miroslava Sládka

Sládkovi republikáni symbolisují, jak jednoduché bylo a je dělat v Čechách špinavou politiku. Miroslavem Sládkem, pracovníkem cenzorského úřadu, obsadili tvůrci české perestrojkové politiky nebezpečnou politickou značku Republikánské strany. Talentovaný pouliční demagog splnil zadání dokonale. Diskreditoval politickou značku Republikánské strany v naší zemi na desítky let. Mirín Sládek se svou smečkou odváděl pozornost od skutečných problémů, od toho, co se v realitě odehrávalo. Na náměstích a ve sněmovně pokřikovali proti komunistům. Sládek vytahoval na veřejnost špinavé prádlo prominentů - vždy jen aby mátl a vytvářel mlhu. Při důležitých hlasováních ve sněmovně hlasovali jeho chlapci vždy s komunisty a podle připraveného scénáře. Postkomunistická média spoluhrála a pomáhala spoluvytvářet obraz. Když splnili úlohu, zmizeli sládkovci z médií a byla sehrána závěrečná scénka se stranickým dluhem. Celé roky „svobodná média a investigativní novináře" funkce sládkových virválistů na politické scéně, ani způsob financování cenzorovy strany, nezajímal. „Svobodné" noviny nenapsaly, jak proběhlo okázalé hlasování o zbavení imunity ministra financí Ivana Kočárníka na jaře 1998. Hlasování vyvolané opozicí za podivný převod státních peněz České pojišťovně ministrem financí, který se následně stal činovníkem její dozorčí rady. Celé zbavování imunity byla předem dohodnutá virtuální hra.

V okamžiku konečného hlasování jsem se šel postavit ke stěně sněmovny, abych měl přehled po celé sněmovně. Součet hlasů byl proti zbavení imunity Ivana Kočárníka. Rozhodující byly hlasy republikánských poslanců, kteří se zdrželi hlasování, aby počty vyšly. Sládek po hlasování vstal, otočil se ke Kočárníkovi, který seděl ve vedlejší řadě a s rozzářeným úsměvem řekl: „je to výborné, Ivane".

Role, která byla Sládkovi svěřena, svědčí, jak dobře architekti „perestrojky" znali „lidský materiál", ve kterém stavěli komunistický kapitalismus. Věděli, kolik ochotných pobudů najdou a kolik lidí v tak zřejmé podrazy uvěří.

 

Sociální demokracie

ČSSD v prvoplánované verzi „pluralitní" postkomunistické scény nebyla. Její čas přišel v roce 1993, když neuspěly opakované pokusy o resuscitaci Občanského hnutí. V té době, době největšího rozletu konsolidované Klausovy ODS, proběhla ve sněmovně vnitřní krize klubů „opozičních" postkomunistických stran. O komunistech jsem již psal. Ke stejným vnitřním sporům došlo i v ostatních klubech a k odchodům některých poslanců do jiných klubů. Problém byl, podle mého skromného mínění, vyvolán omezením zdrojů financování těchto stran. Jediný „opoziční" klub, který tato krize nepostihla, byl klub Sociální demokracie. V té době měl klub asi dvacet poslanců. Domnívám se, že hlavním důvodem soudržnosti klubu byla historická značka. Representanti sociální demokracie ve sněmovně se ničím nelišili od průměru klubů, které v ten čas procházely krizí. Obecně svými kvalitami to byla třetiřadá ODS. Byli to lidé, kteří přišli k dělení kořisti pozdě a neměli na výběr. S idejemi nemělo jejich členství v sociální demokracii nic společného. Zajímavými osobnostmi v tehdejší sestavě byl mladičký Stanislav Gross a sociální pracovnice dřívějšího hotelu SSM na Žižkově Petra Buzková. Jak jsem viděl vývoj a růst této dvojice, jejich politická kariéra byla od počátku vedena.

O tom, že tvůrci sametové postkomunistické politiky nebyli nevzdělanci, svědčí jejich znalost české prvorepublikové politiky. Dědečkem budoucí sociálně demokratické politické hvězdy Petry Buzkové byl prvorepublikový sociální demokrat Modráček. Sociální demokrat osvícený; který byl také proto z jejích řad vyloučen. To jméno se dalo dobře mediálně využít, zvláště, když budoucí kariéra a využitelnost nastávající političky byla podpořena šarmantním zjevem a jištěna úvazkem u „projekční kanceláře".

V průběhu roku 1993 si vůdcové české sametové perestrojky uvědomili, že nemají na scéně „voličsky" věrohodný, politicky levicový subjekt. V tomto stádiu perestrojky neměli na výběr; „udělali" sociální demokracii. Do sociální demokracie „přestoupili" klíčoví představitelé bývalého Občankého hnutí Miloš Zeman, Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský a další. Všichni bývalí komunisté. Na sjezdu sociální demokracie došlo k výměně vedení. Miloš Zeman nahradil exilového předsedu Horáka a ze strany byl se svou menšinovou frakcí vytlačen Rudolf Battěk. Volba Zemanova vedení znamenala začátek další etapy vývoje sametové perestrojky.

 

Způsoby a směrování postkomunistické pluralitní politiky

Ve zkratce jsem popsal hlavní figury na politické šachovnici přechodného období, přeměny totalitního komunismu v „pluralitní" mafiánský kapitalismus. Pokusím se načrtnout schéma a etapy, kterými se vývoj ubíral do dnešních dnů.

O stavu politického myšlení, o demoralisaci elit české společnosti vypovídá, že ani na konci osmdesátých let nebyly v naší zemi skupinky osobností, které by vážně diskutovaly a připravovaly alternativní programy pro ustavení nekomunistických stran. Politickým programem skupin označovaných jako „disent", bylo dožadování se lidských práv. Při tom již od počátku osmdesátých let bylo zřejmé, že komunismus se rozpadá. V okamžiku kolapsu sovětského mocenského systému na konci osmdesátých let, neexistovaly v naší zemi alternativní politické skupiny s připravenými rámcovými programy. Nebyli zde lidé připravení a ochotní vstoupit do politiky a své představy prosazovat.

Zárodečné skupinky nekomunistických politických stran se utvořily až v posledních měsících roku 1989. Zakladatel liberárních demokratů Emanuel Mandler byl v mládí vysokoškolským svazáckým funkcionářem. Se štěstím nebyl v době Stalinova tažení proti židovským lékařům přijat do strany. Zakladatel Křesťansko demokratické strany /KDS/ Václav Benda byl profesně statistik. Jako statistik se choval i v politické praxi. Uvažoval vždy v první řadě o tom, v jakém politickém svazku by přežil on sám a jeho přátelé. Lpěním na setrvání v politice za téměř všech okolností pomáhal protivníkům diskreditovat sebe i svou skupinu. Pavel Bratinka, zakladatel a první předseda Občanské demokratické aliance /ODA/, byl politicky vzdělaný člověk. Dnes - s odstupem času - jak jsem Pavla Bratinku viděl politicky se chovat a jednat, si myslím, že to, co založil a co hlásal, nebylo jeho skutečným přesvědčením. Jeho chování a jednání za určitých situací a jeho dnešní profesní spojení se s. Ulčákem mne utvrdilo v tom, že jeho politická kariéra byla rolí.

V těchto třech malých politických stranách se sešlo pár osobností, které chtěly změnu. Programově si byly blízké, jejich zakladatelé se dobře znali. Avšak nikdy se nedokázali dohodnout a spojit své síly. Do všech těch subjektů byli v samém počátku vloženi lidé spolupracující na jejich kompromitaci a zničení. Z KDS dodnes někteří přežili jako poslanci parlamentu za ODS. Z liberálů posloužil Pavel Šafr jako novinář. Dodnes věrně slouží „politolog" Bohumil Doležal. Z ODA se dobře uplatnili její likvidátoři, dřívější velvyslanec v Anglii a dnešní ministr obrany Karel Kühnl a velvyslanec nejprve v USA a dnes v Izraeli Michael Žantovský.

Ukázkou, jak byli autoři sametové revoluce připraveni a neponechávali mnoho věcí náhodě, je porevoluční historie republikánských stran. Popřevratovou Republikánskou Unií, která mohla být nástupkyní prvorepublikové agrární republikánské strany, založili agenti Státní bezpečnosti. Když vyšel najevo podivný původ otců zakladatelů, převzal její vedení „cenzor" Miroslav Sládek. Republikáni Kotase-Včelaře, podivného kanadského emigranta, i jeho tehdejší velká publicita, měli stejný zdroj a původ. Dosvědčuje to i závěrečné angažmá Kotase ve funkci poradce Václava Klause.

Množství politických stran, které se ustavily v počátku devadesátých let, nebylo reakcí na náhlý pocit svobody a možnost se bez nebezpečí politicky angažovat. Při vzniku většiny z těchto stran měli účast lidé z „projekční kanceláře".V prvé fázi perestrojkového období bylo třeba rozptýlit a naředit energii entusiasmu po náhlém objevení se svobody. Bylo třeba zabránit, aby se ve fázi relativního chaosu nespojily osobnosti s pevnými politickými představami a nevyprofilovala se, nedej Bože, věrohodná politická strana, politický subjekt, který by se nedal uplatit, ani vyřadit.

Pro takový postup svědčí, v téže době, vznik mnoha nových deníků a časopisů. I v této sféře lidské činnosti platí přírodní zákony, které vylučují existenci perpeta mobile. Zavedení nového deníku, vytvoření redakce, stabilisace listu na novinové scéně a trhu stojí desítky milionů korun. Ty měli jenom oni. Opět bylo prioritou zabránit vzniku a stabilisaci skutečně nezávislého novinového titulu, s redakcí, ekonomickým zázemím i stabilním čtenářstvem.

Sledoval jsem vývoj mediální informační scény v průběhu celých devadesátých let. Jako poslanec jsem roky stopoval, kam se přelévaly toky peněz z největší loupeže devadesátých let - „lesní transformace" a „hospodaření" Státních lesů. Za tyto peníze byla koupena Nova. Přežily hlavní deníky „totalitní" éry. Z práva „Rudého" zůstalo „Právo". Inovace proběhla rozšířením spektra o prvorepublikový titul Lidových novin. Aby nedošlo k omylu, z tradičně intelektuálního listu udělali lepší „Haló noviny".

V průběhu let 1992 až 96 proběhl proces pacifikace nově vzniklých politických stran. V té době byla z politiky vyřazena většina osobností, které vynesla převratová doba a které kazily styl. Nejdéle odolávala skupinka parlamentních politiků bývalé ODA a ta musela být exemplárně zničena. V dřívějších válkách se často střílel kůň pod jezdcem; nám zabili značku.

Ve stejné době proběhla hlavní část privatisace státního majetku. Způsob, kterým privatisace proběhla byl úmyslně neprůhledný a měl většinový politický souhlas mezi těmi, kdo drželi moc.

V naší zemi půl století neplatilo právo a vládla jí zločinecká mafie. Ředitelé podniků a šéfové úřadů byli jen správci odpovědní stranické mafii. Za půl století se i u nás, v zemi patřící do sféry „západní evropské civilisace", prosadilo tradiční východní-byzantské pojetí majetku. Na Východě byl majetek od starověku především zdrojem moci. Zásadně rozdílný přístup od Evropy Západu, kde majetek byl již ve středověku i odpovědností a ukládal povinnosti.

Proto měla privatisace v postsovětských zemích i v Čechách povětšinou charakter rozkradení. V privatisaci šlo především o kontinuitu moci. Nejhorší na tom je, že celý proces tak byl systémově nastaven. Nebyly to excesy, ke kterým přirozeně při každém takovémto procesu dochází. Pravidla, i zákonem kodifikovaná, byla jen formální, spíše k odvedení pozornosti. Nebyla vymáhána, zákony neměly sankce a kontinuita „dialektiky" práva proces zajišťovala. Všechny výhody v této „privatisaci" získali zasvěcení, lidé bez zábran i morálky. V procesu české privatisace se nehledal odpovědný vlastník. Prvotně šlo prostřednictvím majetku o moc. Viděl jsem ten proces zevnitř, vstupoval do sporů, mohl pozorovat reakce protivných stran. Ve své většině byly konflikty mezi vládními stranami, jejich poslanci a opozicí, formální a fiktivní. Když dostala pravomoci opačná strana, činila totéž. Maximálně šlo jen o to, že majetek a pozice měly putovat do rukou jejich lidí. Když jsem v roce 1991 ve své řeči ve sněmovně „O stavbě domu pro syna a vnuky" řekl, že „klademe základy zločineckému státu", cítil jsem odpor celé sněmovny.

Kontinuita právního řádu byla prosazena k zajištění takového průběhu privatisace. Účelem této jedinečné politicko-právní podlosti bylo přenesení a udržení kontinuity „ducha" totalitního „právního systému". Šlo o pokračování dialektiky chápání, interpretací a zneužití tvaru psaných pravidel a norem. Trvalo mi roky, než jsem pochopil vnitřní smysl „právní kontinuity".

Dnešní stav českého „právního systému" a fungování soudů je logický. Odpovídá pozici, ze které jsme vyšli a principu, na němž bylo české „posttotalitní" právo a zákonodárství postaveno. Samotný princip kontinuity znamenal, že smyslem a úkolem nástupnického „posttotalitního" práva nebude hledání práva a spravedlnosti. Smyslem bylo dialektické mocenské využívání a zneužívání formálních pravidel kodifikovaných jako zákon.

Současný stav práva a právního systému nejlépe symbolisovalo to, že jeden z otců kontinuity právního systému Pavel Rychetský je předsedou Ústavního soudu.

To, co zde tvrdím, dokreslím dvěma příhodami z první poloviny devadesátých let. V prosinci 1992 napsal Jiří Skalický, v té době ministr privatisace, do Zemědělských novin článek o „privatisaci lesů". Zabýval jsem se problémem „reformy a transformace" lesního hospodářství od podzimu 1990. Byl jsem ve sněmovně hlavním oponentem tohoto profesně lesnického a ekonomického zločinu. Když jsem si Skalického článek přečetl, neudržel jsem se a napsal do stejných novin odpověď. Ocitoval jsem pár vět ze Skalického textu a napsal: „text je ukázkou způsobu myšlení současné ekonomické věrchušky. Jsou to lidé, kteří vystudovali komunistické vysoké školy a pak v teple ústavů četli knihy západních ekonomů. Žádný z nich nešel za tátou v brázdě za pluhem, aby věděl, o čem je vlastnictví a odpovědnost." Poté, co byl článek zveřejněn, mne na politickém grémiu Občanské demokratické aliance Jiří Skalický napadl, co jsem si to dovolil. Jeho reakce byla neuvěřitelná, nechápal jsem zuřivost, se kterou reagoval, zdála se mi neadekvátní, napsal jsem jen pravdu.

Téměř o dva roky později, v listopadu 1994, jsem byl na mítinku před komunálními volbami v Třebíči s předsedou ODA Janem Kalvodou. Jan Kalvoda, v té době místopředseda české vlády pro legislativu, na mítinku dlouze hovořil o tom, že základy demokratického právního systému a jeho institucí jsou položeny. Zbývá nám již jen vylepšovat jejich fungování. Neudržel jsem se a vzal si po něm slovo. Řekl jsem: „v ODA naštěstí nemusím papouškovat pana předsedu, ale to, co zde pan předseda hovořil, není zcela pravda. Formálně máme instituce demokratického právního systému a státu ustaveny. Ale dokud v jejich čele nebudou stát lidé, kteří poctivě nastaví demokratické způsoby jejich fungování, je to jenom umělá, virtuální forma. Dokud se v naší zemi neustaví a nestabilisuje silný malý a střední stav lidí svobodných, existenčně nezávislých, není jisté nic. Za pár týdnů, měsíců může být všechno jinak". Když jsme po mítinku vyšli ze sálu, opět jsem nechápal zuřivost, s jakou mne Kalvoda napadl, že už s ním nikdy nesmím na mítink. Pár dní na to mi na chodbě sněmovny řekl, „jsi natvrdlý a ničemu nerozumíš". Odpověděl jsem: „ano jsem natvrdlý, ale ty jsi natvrdlý jinak a hůř."

Oba tyto konflikty a jejich hlubší příčinu jsem pochopil v kontextu až s odstupem let. Oba „pravičáci a demokraté" pocházeli z rodin vysoce postavených technokratů komunistického státu. Skalického otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky a Kalvodův otec od roku 1948 pracovníkem ministerstva zahraničních věcí a velvyslancem. Netušíc jsem se strefil do principů jejich hry na privatisačním i legislativním hřišti. Pánové se neudrželi. Ten velkolepý podvod, na kterém jsem v dobré víře, s nadějí na změnu, spolupracoval, se mne dotýká velmi osobně.

Výsledkem kontinuity ducha totalitního právního systému byl i způsob tvorby a schvalování zákonných norem v parlamentu. Smyslem a účelem tvorby a schvalování zákonných norem nebyla snaha nastavit obecně prospěšná a spravedlivá pravidla v celospolečenském zájmu. Smyslem postkomunistického práva bylo udržet a zajistit výhody a privilegované postavení vrstvě komunistických technokratů, kteří se převtělovali v novou ekonomickou a společenskou „elitu" formálně demokratického státu. V prvních měsících a rocích byly předkládány do výborů k projednání předlohy zákonů, kde nebyl označen a podepsán odpovědný předkladatel. Stalo se, že  když jsme se pídili po autorovi předloženého návrhu zákona, nikdo se k textu nehlásil. Často se argumentuje nedomyšleností a častými chybami v zákonech. To není hlavní problém. Ústředním problémem postkomunistického „demokratického" práva a jeho norem byly záměrně a úmyslně vkládané formulace a pasáže, které byly výhodné pro předkladatele a zájmovou skupinu, kterou representoval. Mohl bych popsat mnoho příkladů. Dokonce se odvážím tvrdit, že celé zákony byly s tímto účelem napsány, předloženy a schváleny. Dotknu se mnoha citlivých duší, ale „Listinu práv a svobod" jsme koncem roku 1990 ve sněmovně týdny projednávali a schvalovali ne kvůli jejímu vnitřnímu obsahu a primární důležitosti jejího přijetí a kodifikace: prvotním důvodem jejího urgentního projednávání bylo odvedení pozornosti od toho, co měl v tom čase nejvyšší zákonodárný politický orgán dělat: prosadit základní kroky a normy k vyrovnání se s totalitní minulostí a schválení norem, které by zajišťovaly demokratický vývoj.

Listinu práv jsme v ten čas účelově přijímali proto, aby ji ti, kteří půl století znali jen své právo a zájem, zneužili. Řekl jsem to tehdy v rozpravě ve sněmovně a byl jsem jediný. Poté mne napadl komunistický poslanec Vladimír Řezáč, že jsem proti lidským právům a svobodě.

U návrhů zákonů předkládaných Luxovým ministerstvem zemědělství byla jistota, že v nich jsou cíleně vložené formulace a partie, které se daly zneužít. V té době byla v zemědělském výboru sněmovny ještě sestava, ve které se nám leccos povedlo zablokovat nebo opravit. Podobně tolik vyžadovaný a později chválený zákon o informacích byl zneužitelný a sloužil mafiím. Měl jsem s tím zákonem zkušenost, když jsem později pracoval v Národním parku Šumava. Po roce 1995-6, když jsem získal jistou zkušenost, jsem podle jmen předkladatelů zákona věděl, co tam lze nalézt, čeho lze zneužít.

Takový způsob tvorby zákonných norem a „práva" je prvotně plodem „kontinuity ducha" totalitního právního systému. Je to realita, která se stala a pevně zakotvila v dnešním postkomunistickém, formálně demokratickém právním systému. Je logické a symbolické, že dnešními nejúspěšnějšími advokáty a obhájci jsou lidé, jako Tomáš Sokol. Hrdina, který jedenkrát hubou točil s komunisty a pak jako ministr vnitra se zasloužil o jejich „kontinuitu". Společnou právní kancelář se Sokolem má „Bača" Jiří Novák, bývalý ministr spravedlnosti, který jejich „právní systém" uváděl do provozu. V době svého ministrování mi Jiří Novák při návštěvě sněmovny laškovně říkal: „Čestmíre, ty budeš viset první".

Stejně se zdá, že kvalifikací k úspěšnému působení v tomto oboru „práva" je i registrace v kategorii agent u Státní bezpečnosti. O síle a důsledcích kontinuity totalitního právního systému vypovídá i to, že dnešním prezidentem České republiky je „otec privatizace" Václav Klaus. Ten bezprostředně po převzetí funkce jmenoval za člena Ústavního soudu jednoho z „otců" právní kontinuity Pavla Rychetského. Dnes je Pavel Rychetský předsedou této nejvyšší soudní instituce. Volba a jmenování obou „otců" postkomunismu symbolisuje a vypovídá o duchu a tvorbě „práva" v dnešní České republice.

Na vysvětlenou pro nezasvěcené uvedu pár souvislostí. Vedení a představenstvo České národní rady bylo po prvých volbách na jaře 1990 před skutečnou volbou v plénu nově ustavené sněmovny předem dohodnuto. Většina poslanců ve sněmovně byli noví lidé, kteří navržené kandidáty blíže neznali. Koordinace byla v té směsici postav Občanského fóra fakticky nemožná. V té době nezbývalo nic jiného, než důvěřovat představitelům OF. Volba v plénu sněmovny byla fakticky manifestací. Místopředsedou České národní rady byl navržen a zvolen i zástupce komunistů - v té době to byl Michal Kraus, dnešní sociální demokrat. Volbou neprošel jen kandidát OF na předsedu bezpečnostního výboru Vladimír Kolmistr. Kolmistr byl, pro ilustraci, v počátku padesátých let vedoucím pracovníkem bezpečnostního odboru ÚV KSČ.

Vedení ČNR i klubu OF spolupracovalo s komunisty a bránilo jakýmkoliv důslednějším krokům k vyrovnání se s minulostí. V průběhu podzimu 1990 jsme se ve sněmovně blíže seznámili kdo je kdo a založili „Klub demokratické pravice".

V prosinci 1990 udělalo vedení sněmovny a její předsedkyně Dagmar Burešová hloupou politickou chybu. Odsouhlasili si pro své členy mimořádnou odměnu z rezervy, která k tomuto účelu v rozpočtu sněmovny byla. V klubu Občanského fóra z toho vznikla akutní politická krize, většina jeho členů vyjádřila nedůvěru vedení klubu i sněmovně. Poslanci klubu demokratické pravice využili krize k nátlaku na vyvolání nových voleb vedení České národní rady. V lednu 1991 volby proběhly a z vedení sněmovny vypadl zástupce komunistů i místopředseda ČNR za OF Václav Žák, hlavní garanti dosavadní politiky. Ve vedení sněmovny získali větší vliv lidé, kteří chtěli výraznější změnu. Získali jsme tehdy, na určitý čas, vliv na českou politiku. V této době byl napsán návrh České Ústavy.

Klíčovým prvkem návrhu Ústavy byla kontrolní funkce druhé komory parlamentu, Senátu. Její členové - senátoři mají jiný způsob volby než je volba do sněmovny. Senát mohl zablokovat zákon prosazený politickou převahou ve sněmovně a vrátit jej sněmovně, která jej v takovém případě musela přehlasovat vyšším kvorem. Ústavní soud dostal pravomoc zrušit zákon prosazený politickou mocí, jestliže odporoval Ústavě. Tyto dva klíčové prvky návrhu Ústavy byly pojistkou proti náhlé změně politických, mocenských a právních poměrů, ochranou demokratického pořádku. Návrh Ústavy odporoval politickým a mocenským záměrům bývalé politicko-mocenské technokracie. Byl schválen v konci roku 1992 jen díky komplikovaným poměrům při dělení Československého státu.

Připomínám, aby si pamětníci vzpomněli, jaký odpor proti Senátu a jeho naplnění projevoval v té době Václav Klaus. Stejně aby si vzpomněli, kolik za dlouhé roky bylo vynaloženo úsilí a vychrleno bludů na toto téma „demokratickými" médii a „neúplatnýmí" novináři. Pavel Rychetský, odpůrce navrženého znění Ústavy, je dnes, opakuji, předsedou Ústavního soudu.

Ústřední snahou „pluralitní" postkomunistické politiky v českém státě, od rozdělení Československa v lednu 1993, je redukce počtu politických stran. Jako argument je voličskému „plebsu", předkládán důvod: usnadnění způsobu vládnutí, jednodušší vytváření vlády. Důvod je jednoduchý, ale hlubší. Naši totalitní technokraté vědí, že formálně pluralitu již nelze zrušit ani popřít. Nejde již otevřeně vládnout prostřednictvím jedné politické strany. Nelze aparátu jednoduše ukládat, co a jak má činit, jak to fungovalo „za starých zlatých časů". Z jejich pohledu na pluralitu jsou ideálním počtem dva. Je-li počet parlamentních stran vyšší, například čtyři nebo šest, jsou náklady na jejich ovládání neúměrně vysoké. Stále hrozí, že se některý subjekt vymkne kontrole. V tomto ohledu je jejich politický pohled a přístup „tržní". Proto, nejméně od roku 1994, je pro „demokratický chaos" hlásán jako ideální většinový volební systém. „Většinový systém" by svými pravidly zajistil, aby se do parlamentu dostaly jen dva politické subjekty, které by ve volbách získaly nejvíce hlasů. Přes dva by se pak dala pohodlně dělat jejich „pluralitní" politika.

„Sarajevský atentát" a vládní krize 1997 byly sehrány jen proto, aby vytvořily základní předpoklady pro cestu k redukci politického parlamentního spektra. „Opoziční smlouva" byla uzavřena jen proto, aby ODS společně se sociální demokracií ve sněmovně prohlasovaly zákon o většinovém volebním systému. Dvakrát také tento pokus proběhl. První návrh sněmovna odhlasovala, ale neprošel Senátem a nevstoupil v platnost. Druhý návrh, předložený ihned, jak to lhůta dovolovala, zrušil Ústavní soud, poté, co se jej podařilo protlačit sněmovnou i Senátem. Oba tyto pokusy postkomunistů o částečný návrat k totalitě prokázaly moudrost tvůrců české Ústavy.

 

Většinový systém

Dovolím si blíže vysvětlit princip a smysl většinového volebního systému, jeho výhody a zneužitelnost v postkomunistických poměrech. Většinový systém generuje situaci, v níž první dvě strany, v počtu získaných volebních hlasů berou vše. První jmenuje vládu, druhý se stává opozicí. Je to ve své podstatě kompromis mezi vládou jednoho /královskou/ a demokracií. Tento způsob výběru vlády dobře funguje již po několik staletí v anglosaských zemích - Velké Británii a Spojených státech. Funguje zde bez velkých zneužití proto, že politika původně puritánských zemí vyrostla z náboženství. Určité hranice se zvykově, z tradice, nepřekračují. Vlastní volba je rozhodnutím voliče, který dává hlas tomu, o kom je přesvědčen, že s ním hraje fair play. V postkomunistické zemi, s jejím morálním rozvratem, by většinový systém znamenal: jedna mocenská skupina, jejíž členové a hybatelé by veřejně nebyli vůbec známí, kteří mají dostatečné finanční zdroje a vliv v médiích, by ovládli všechno. Na scéně by se pohybovaly figurky, kdykoli by bylo možno základní hardware a software vyměnit. Odpovědný by nebyl nikdo. Následky za špatnou politiku, i zločiny z toho vyplývající, by nikdy nenesli jejich strůjci.

Jak hluboké jsou kořeny a dědictví totality a kontinuity ducha totalitního právního systému ukázaly následující roky. Když se nepodařilo monopol většinového výběru politické mocenské „elity" nadiktovat jednoduše v podobě zákona, nastoupili „budovatelé" demokratického postkomunismu složitější a obtížnější cestu. Pokoušejí se obsadit klíčové funkce a instituce státu lidmi „své krve a charakteru". Většinou je to lidmi svázanými společně vykonaným zločinem.V degenerované politice to tak funguje.

Přirozeně a posloupně usedl na prezidentský stolec po Václavu Havlovi Václav Klaus. Zvolení hlasy komunistů se dalo očekávat a bylo logické (najděte si na Neviditelném psu text, který jsem napsal dva týdny před Klausovým zvolením). Václav Klaus v logice stejné mocenské politiky jmenoval do Ústavního soudu Pavla Rychetského. Pamětníci, kteří blíže sledují českou popřevratovou politiku, by si ještě měli pamatovat mediálně hrané averse mezi těmito dvěma pány z počátku devadesátých let. Ze stejného mocensko-politického důvodu navrhuje Václav Klaus do funkce ústavních soudců tak podivné a kontroversní kandidáty.

Od náhlého úmrtí prvního předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu Luboše Voleníka běží za scénou tvrdý boj o obsazení této klíčové funkce a instituce českého ústavního pořádku. Smyslem této „politické taškařice" je umrtvit činnost NKÚ. Mít v jeho čele osobu závislou a použitelnou. Jmenování Františka Dohnala navrženého lidovci mnohé napovídá. O svých zkušenostech s člověkem i politikem Františkem Dohnalem bych mohl dlouze psát.

 

Morální důsledky komunismu a jejich pokračování

V kontextu je dobré připomenout, jak klíčové jsou ve vývoji civilisace a jejího udržování precedenty příkladných činů a jejich postupná zvyková kodifikace. Dnešní doba pojetí hodnot a přístup k životu zrelativizovala. Společnost a její hodnoty se rozkládají. Komunismus ten vývoj neuvěřitelně zrychlil. Zpochybnil a snažil se zničit náboženství. Dobré bylo to, co momentálně považovali za výhodné pro sebe držitelé moci. Do popředí se dostali, kariéry udělali a za příklad byli dáváni lidé, které jejich okolí znalo jako padouchy nebo hlupáky. Ten stav trval půl století. Zvykově se hluboce změnil průměrný hodnotový systém většiny populace. Nejděsivějším důsledkem komunismu je, jak většina z nás ztratila přirozenou, zvykovou úctu k základním lidským hodnotám. Komu dnes co říkají zásady desatera božích přikázání.

Měla-li po roce 1989 nastat skutečná změna, mohla začít jediným způsobem. Jasným pojmenováním „zla", příčin morálního, hospodářského i společenského bídného stavu země na konci komunistické éry. Dále označením nositelů a představitelů režimu a systému, který zemi a společnost do tohoto stavu dovedl. A konečně příkladným potrestáním a vyřazení takových lidí na okraj společnosti. Co se odehrálo bylo pravým opakem.

Václav Havel a jeho rádci vyhlásili heslo „nejsme jako oni". Smyslem hesla byla veřejná zpráva, že zločinné jednání trvající čtyři desetiletí nebude trestáno. Bezprostředně poté oznámili lidu „tlustou čáru za minulostí". Ani tradiční pojem „očistce" nebyl zapotřebí. Pro zločince a špatné lidi to bylo znamení, že se nic nezmění, pokračuje se ve stejném stylu dál. Pro občana, který měl naději na změnu, to byl signál, který upevnil jeho zvykovou rezignaci na pozitivní hodnoty a pojetí morálky civilisovaného člověka slušné společnosti.

Je dobré si uvědomit, že komunismus vytvořil zločineckou mentalitu. Nejvíce tato mentalita poznamenala společenskou vrstvu těch, kteří, nemajíce morálních zábran, využili komunistických pravidel a stranické knížky ke svému hmotnému, profesnímu i společenskému povznesení. „Elitou" naší země se v těch letech stali lidé, kteří se nikdy do takovéhoto postavení dostat neměli. Zvykli si a sžili se s výhodami své výjimečnosti.

Vychovali generace svých potomků ve stejném pojetí „hodnot". Žádný z nich nechtěl v roce 1990 skutečnou změnu, ta by ohrozila jejich výjimečné postavení. Chtěli jen tu drobnou a pro ně velevýznamnou změnu: stát se vlastníky majetku, úřadů, institucí, které doposud své rodné komunistické mafii jen spravovali. Zároveň chtěli zachovat způsoby, kterými jejich rodná strana společnost ovládala a s ní manipulovala. Za léta se technologii moci a ovládání společnosti vyučili. Období po roce 1990 znamená jen významnou modernisaci a vylepšení původní totalitní mocenské technologie.

Filosof na prezidentském stolci a jemu podobní svými prázdnými žvásty vykonali základní špinavou práci pro transformaci zla, jehož základy položil totalitní komunismus.

Privatisace, úprava médií, právního systému, veřejné správy, policie a společenských poměrů na změněné podmínky a poměry pak již proběhla ve směru a zájmu bývalé tatolitní elity.

Měl jsem jedinečnou možnost, v průběhu devadesátých let, celý ten proces přerodu a rozkladu pozorovat jako poslanec parlamentu. Viděl jsem technologii tvorby zákonů, směrování privatisace, ovládnutí a směrování mediální sféry. Poznal jsem způsoby ovládání a řízení politiky, výrobu politických „osobností", vyřazení a likvidaci těch, kteří se nehodili do hry a nebo ji odmítali přijmout. Za zvláště tragické považuji, jak jsem viděl se rozkládat i těch několik málo skutečných osobností, které v politice byly. Někteří se nechali koupit, jiní rezignovali. Zůstávalo pusto a prázdno. Smutné je, že přitom již nešlo o život. Dnes, patnáct let po „sametové revoluci", podobně jako na konci osmdesátých let, zde není osobností, které by byly rozhodnuty odpovědně a dlouhodobě pracovat pro změnu.

 

Technologie obnovení moci

V devadesátých letech proběhly základní kroky reorganisace technologického procesu politiky. Klíčový význam v tomto procesu měla kontinuita pojmu „právo". Vnitřním smyslem kontinuity bylo udržení ducha praktické aplikace „práva", jak bylo využíváno právem silnějšího za éry komunismu. Takové pojetí „práva" znamená, že právně lze zdůvodnit cokoli, pokud to nevyvolá vzpouru nebo bezprostředně nehrozí katastrofa. Česká společnost si za padesát let na takové pojetí práva navykla. Chodilo to tak a nebyl velký problém prosadit pokračování. Interpretace zákonných norem a „práva" zůstávala v rukách stejných soudců a právníků, ti měli své návyky a nepotřebovali se měnit.

Kdo nebyl slepý, mohl vidět jasné příklady vykradení celých odvětví. Bankovní systém byl od počátku nastaven na totéž. Bylo to „normální", politické „veličiny" takové případy často veřejně předkládaly jako důkaz schopností.

V devadesátých letech jsem jako oponent tak zvané „Transformace a reformy lesního hospodářství" mohl do podrobností nahlédnout v jednom odvětví do celého procesu pojetí reformy a práva.

Lesní „reforma" odporovala staletým zásadám a znalostem o odpovědném hospodaření s lesem. Způsob prodeje dřeva ze státního lesa byl nastaven na okradení vlastníka, tj. státu. Funguje to tak v zásadě doposud, všichni, kdo v oboru něco znají, to vědí.

Dnes jezdím na soudní řízení, které „nezávislé soudnictví" pořádá na politickou objednávku s bývalým důstojníkem Bezpečnostní a informační služby Vladimírem Hučínem. Soudní proces se odehrává v duchu kontinuity totalitního soudnictví. Záminky, za které je Hučín již několik let žalován a stíhán, jsou malicherné a ještě hloupě sehrané. Soudce i státní zástupce, ač oba mladí, se za patnáct let nedokázali vymanit z ducha totalitního pojímání práva. Nejsou schopni ani ochotni se vytrhnout z navyklého schématu. Plní nepsaná přání nadřízených, kteří ve svých soudcovských talárech soudili antikomunisty za totality, nehledají přirozené právo a spravedlnost - převzali jejich mentalitu.

Již patnáct let jsou soudci formálně nezávislí. Státní moc je nemůže jednoduše odvolat nebo vyhodit. Je smutné pozorovat, jak si soudce není schopen uvědomit, že přece jen se něco změnilo a jeho jednání  je vidět. Oponenty již není možno jednoduše izolovat, zavřít nebo popravit. Přesto se za dobu patnácti roků mezi stovkami soudců nenašel snad ani jeden, který by se zaběhlému systému a zvyku postavil.

Druhou garancí totalitně mocenského pojímání politiky bylo  nezakázání komunistické strany. Politického subjektu, který čtyřicet let monopolně ovládal stát, popíral základní hodnoty, na kterých česká společnost vyrostla, sloužil cizí moci a jednal proti zájmům své země. Společenská vrstva, kterou totalitní komunismus vytvořil, která jej řídila a udržovala, zůstala sametovým převratem nedotčena. Tato společenská vrstva jediná měla organisační zázemí vybudovaného a zaběhlého aparátu politické strany. Stejné zázemí měla v úřadech, státním aparátu, bankovnictví i na vysokých školách. Byli spojeni minulostí a riziky, kterými by je ohrožovala skutečná změna. Oni jediní měli ekonomické zdroje, se kterými mohli rozběhnout proces vytvoření a ovládnutí nových politických stran. Lidé patřící k této společenské vrstvě nasměrovali průběh privatisace a ovládli média.

Václav Havel a jemu podobní vytvářeli líbivé kulisy procesu, který za scénou bez skrupulí běžel tam, kam si přála elita totalitního státu. „Humanisté a ochránci všelidských práv" vykonali nejšpinavější díl práce v perestrojkovém procesu. Někteří z těchto lidí to měli v popisu práce, jiní tak snad konali i z hlouposti. Tito lidé nesou největší díl viny za další devastaci morálky, ke které došlo v devadesátých letech. Lež s nátěrem lásky, humanity a obětování má po probuzení horší účinek, než jasné a přímočaré zlo.

Vládní krize podzimu 1997 a předčasné volby na jaře 1998 znamenaly ukončení druhé fáze „perestrojkového" procesu. Účelem připravené a uměle vyvolané politické hry bylo vyloučit z veřejné politické scény posledních několik osobností, které hru nepřijaly. Nebyla to autentická politická krize. Vládnoucí koalice měla v tu dobu tři roky čas provést reformy a do konce volebního období se dočkat pozitivních změn, které mohly vidět i voliči. Václav Klaus v té době blokoval jakýkoliv pokus o uskutečnění reformy. Je bezpochyby absurdní, když oficiální představitelé vládních koaličních stran ODS, KDU-ČSL a ODA sami vyvolají politickou krizi, jejímž výsledkem musí být jejich ztráta a prohra. Protismyslná byla účast v této krizi pro ODA. Výsledkem této šarády, který byl dopředu jistý, byla politická parlamentní smrt této intelektuální strany. Ivan Mašek to tehdy politické radě jasně řekl, ale ti páni již pracovali v jiném triku.

„Opoziční smlouva" po volbách 1998 znamená počátek třetí fáze politického perestrojkového procesu. Smyslem této fáze je dotažení základního schématu, v němž se „pluralitní" postkomunistická politika bude odehrávat do „ideální" pluralitní podoby: schématu dvou parlamentních politických stran. Jedné formálně pravicové, druhé s levicovou rétorikou a stejně formálními politickými postoji. V té době je možno říci, že politické strany, které zůstaly na parlamentní scéně, přijaly nastavená pravidla hry. Běží mezi nimi jen spor o to, kdo bude ze hry definitivně vyřazen.

Zvláštní místo mezi těmito politickými „s.r.o." zaujímá uměle vytvořená Unie Svobody. Vůdci tohoto politického „s.r.o." dostali úkol diskreditovat sami sebe i politický subjekt, který representují. Jejich úkolem bylo zničit volební elektorát voličů dávajících hlas intelektuálně se tvářící pravicové straně.

K tomu, co jsem napsal, je dobré vědět, že původní logo Unie svobody - zelený strom - vymyslela pro Unii agentura patřící splečnosti Beseda holding. Do Beseda holdingu přetekly peníze z Forest fondů a Forest bank sídlících ve Zlíně. Zelený strom měl ve znaku Slušovický kolchoz a později Forest bank. Peníze na volby v roce 1998 dostala Unie svobody od Union banky, která převzala vytunelovanou Forest banku. Skoro by bylo možno říci, podobně jako Voltaire ve spisu „Candine": „vše souvisí se vším, je třeba okopávat svou zahrádku...".

Na tomto místě je dobré si připomenout, že noví lidé, kteří aktivně chtějí něco změnit, vstupují do politiky a mají možnost se v ní prosadit jen v určitých přelomových obdobích. Od okamžiku, kdy je politický „stroj" sestrojen, schémata a hodnoty politického chování se zakonzervují a „nový" člověk již nemá šanci se do politiky dostat, neřkuli aby se dokázal ve stranické hierarchii prosadit a mohl věci ovlivnit.

Politický stroj české postkomunistické politiky se stabilisoval a zakonzervoval v průběhu devadesátých let. Již roky není možné, aby se v některém z etablovaných politických „s.r.o." prosadila osobnost. Ještě menší šance je, aby se na politickou scénu dostala i prosadila nová politická strana.

Nesmíme zapomenout, že celá komplikovaná scéna postkomunistické politiky, ekonomie, média a to, co bychom měli nazývat společenským životem, je svázána společnou vinou. Jak se chovali, co využili, jak mlčeli ke zjevným podvodům lidé, kteří měli co do čeho mluvit, v čase, kdy se dalo leccos ovlivnit a změnit. Většina těchto lidí udělá, co bude v jejich silách, aby nebyla vyslovena pravda. Budou bránit každé snaze o změnu.

Politické strany, snad vyjma KSČM, které se v České republice ustavily po Sametové revoluci, nejsou autentické politické strany vyrůstající ze společně sdílených idejí nebo hluboké společné tradice. Padesátiletý hodnotový a morální rozvrat komunismu měl následky. Jsme společností bez hlubšího hodnotového zázemí. Dnešní politické strany jsou „Společnosti s ručením omezeným". „S. r.o.", jejichž směrování a činnost určuje někdo jiný a ne jejich členové. Do vedení těchto politických „S. r.o." se neprosazují osobnosti na základě výběru uvnitř strany. Do předsednické funkce je dosazen ten, kdo má mocenskou, ekonomickou a mediální podporu z kruhů mimo členstvo vlastní strany. Tak již fungoval komunismus ve své konečné fázi, v konci sedmdesátých a osmdesátých let. V té době již nebyl Ústřední výbor místem, kde se dělala politika a rozhodovalo se.

Za jedinou autentickou politickou stranu dnešního spektra snad můžeme považovat spolčení se značkou KSČM. Dnešní komunistickou stranu nedrží pohromadě žádné ideje, které komunismus v minulosti hlásal a i dnes užívá. Je to spolčení, které drží pohromadě vědomí půl století nadvlády nad celou společností. Drží je vzpomínky na dobu, kdy jejich předchůdci rozhodovali o všem. Zvyk na jejich jednoduchý obraz života stále ovlivňuje myšlení velké části postkomunistické společnosti. Předáci komunistů dobře vědí, že většina dnešních pravičáků, levicových humanistů, demokratů i nezávislých byla odkojena na stejném prsu a sála mléko téže matky. V nic nevěří, k vlastní existenci komunisty potřebují.

Byl jsem v přechodném období v politice dost dlouho. V takovém čase vystupuje na povrch, co jindy není vidět. Pozoroval jsem Kocourkov kolem sebe, srovnával viděné se svou zkušeností a rozumem. Devadesátá léta a to, co se v nich odehrálo, nebyla autentickým společenským pohybem a společenským zvratem, nahlížíme-li věci z hlediska hodnot a směrování společnosti. Fatálním výdobytkem komunismu a jeho plodem byla hluboká devastace hodnotového systému. Došlo k poškození schopností abstraktního myšlení, vnímání idejí, které z nás dělají lidského tvora. Komunistická společnost přijala jako zvyk, že život není doopravdy. Většina z nás žila svůj život jako podvod. Ten duch prostoupil celou společnost. Nebylo obtížné odvést pozornost od ústředního problému, jehož řešení teprve mohlo vést ke skutečné společenské změně. Jen důsledný pokus o vyrovnání se s komunismem a morální obnova společnosti mohly nastavit cestu ke změně.

Jako absolutní priorita však byla vyhlášena „ekonomická reforma". Dnešní „pravičák a konzervativec" Václav Klaus řečnil o neexistenci špinavých peněz. Stejně tak o tom, že není pravicové a levicové politiky, dělat se má politika prospěšná a dobrá. Nikdy ale nebylo řečeno, co je dobrá a prospěšná politika. Pro koho má být prospěšná.

Viděl jsem „ekonomickou reformu" od počátku. Mnohé základní kroky odporovaly ekonomickým pravidlům, ale i zdravému rozumu. Nejvyšší bankéř Josef Tošovský byl v osmdesátých letech na dlouhodobých pracovních pobytech v anglických bankách. Není třeba diskutovat, kdo se tam v té době mohl dostat a proč právě Tošovský se stal nejvyšším bankéřem po roce 1989. Množství bank propojených s fondy nemělo jiný účel než přetunelovat finanční zdroje do správných kapes. Harvardské fondy Viktora Koženého byly založeny z peněz ekonomické rozvědky Státní bezpečnosti. Vedení české vlády to v roce 1991 vědělo.

Základním smyslem a účelem sametové revoluce, ekonomické reformy a privatizace bylo zachovat a udržet pozice technokratické elity totalitního státu. Smyslem ekonomické reformy a privatisace nebylo v prvém řádu zvýšení výkonnosti hospodářství a převedení státního majetku do rukou odpovědných soukromých vlastníků. Prioritou bylo, aby všechny výhody měli ti, kteří stát ovládali již za komunistů. Záměrem procesu bylo i zatažení do spoluviny všech těch, kteří využili situace. Organisátoři „perestrojky" potřebovali rozšířit privilegovanou vrstvu „vítězů" sametové revoluce, aby stabilisovali svůj nový režim.

„Postkomunistický kapitalismus" a demokracie stojí a funguje na podobných principech a základech jako mateřský komunismus. O českém komunismu bylo možno říci: „Všichni jsme mohli a měli příležitost udělat kariéru." Citlivé duše mi prominou, stačilo být dostatečná kurva. Vzestup po stranické, profesní a společenské úrovni byl mnohem lehčí, než ve společnosti, kde platí principy morálky a odbornosti. Stejné platí pro to, co se odehrálo v devadesátých letech. Kdo přijal hodnoty, kritéria a inovovaná pravidla komunistického kapitalismu a demokracie a spáchal si své padoušství, měl cestu k úspěchu otevřenou.

Výsledkem půl století komunismu bylo zničení intelektuální, morální a odborné elity. Pokud si pamatuji, žádný filosof, právník, národohospodář na počátku devadesátých let nepovznesl svůj hlas, nevaroval a nepojmenoval rizika toho, co se začíná odehrávat, jaké mohou být důsledky.

V počátku roku 1991 jsem jako poslanec inicioval vytvoření odborné komise k posouzení navrhované reformy lesního hospodářství. V komisi byli zastoupeni profesoři vysoké lesnické školy. Mlčeli. Žádný z nich se nepostavil proti politicky prosazovanému odbornému zvěrstvu. Kolegové poslanci Miroslav Wolf a Petr Kraus ve stejné době zorganisovali veřejné slyšení k témuž tématu ve sněmovně České národní rady. Posudky navrhované reformy zde přednesli profesoři mnichovské a vídeňské university Glück a Voltz. Posudky obou odborníků pojmenovaly vady a důsledky navrhované koncepce. Dopad na vládu nebyl žádný. Pozdější dlouhodobý ředitel Státních lesů ČR Jiří Oliva mi na mé námitky řekl: „děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší státní představitelé". Autor koncepce Zdeněk Domes, v roce 1968 člen Ústředního výboru KSČ, i již zmíněný Jiří Oliva, dnes učí na vysoké lesnické škole.

Kdo se připojil, má vystaráno a zajištěnou beztrestnost. Naše postkomunistická elita je propojena společným padoušstvím. Všichni na sebe něco vědí a vzájemně se zajišťují. Spory, které mezi sebou mají, nepřekročí určitou hranici, za kterou by ohrozili svoji společnou existenci. Hra na politické scéně je loutkové divadlo, herci hrají role a drží se scénáře. Dobře vědí, že v případě vypadnutí z role přijdou o angažmá. Zatím systém funguje spolehlivě, každý je do něčeho namočen, v případě neposlušnosti nebo i jen pro výstrahu jsou dílčí hříchy a přestupky vytahovány na veřejnost. Média spolupracují, vědí co lze, kdy a na koho vytáhnout a publikovat. Stav „hlídače demokracie", stav morálky hlídacích psů - novinářů, je dokladem hloubky společenského rozkladu. V postkomunismu lze zneužít, obrátit v pravý opak téměř vše.

Mohl bych na příkladech, které jsem z blízka viděl, zažil a do podrobností je znám, ukázat absurdnost fiktivního světa, ve kterém se pohybujeme. Světa, ve kterém není Bůh, ztratil se z něj pojem objektivní pravdy a morálka je prázdná floskule, za kterou nic není. Většina z nás takové pojetí světa přijala a zařídila se v něm.

Dnešní smutný stav společenského ducha a individuální morálky je plodem komunistického pojetí světa a lidské existence. Podvod, popírající vlastnosti člověka i principy fungování lidského světa, měl úspěch. Vtiskl se do ducha společnosti, jako rakovina prorostl myšlením naší doby. Při všech konfliktech a debatách, které jsem v devadesátých  letech měl a vedl, kdykoli jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, dostal jsem jedinou odpověď: objektivní pravda neexistuje. Maximálně moji oponenti dodávali, „každý má svoji pravdu". Tuto jednoduchou filosofii lze přeložit slovy: nic podobného pojmu pravdy není.

Komunismus v důsledcích vzal lidem společné hodnoty, k nimž se lidstvo dopracovalo v průběhu civilisačního vývoje. Rozbil lidské společenství na miliony individuálních střípků. Miliony lidských bytostí, které prošly komunismem, nemají mezi sebou nic společného. Vše je podvod, záleží jen na tom, jak v té šlichtě poplaveme a využijeme příležitostí, které se nabízí.

Před čtvrt stoletím jsem měl šéfa, lékaře. Dotáhl to až na profesora. Kdyby komunismus trval o chvíli déle, byl by ministrem. V tom člověku se snad sloučila celá zkaženost doby, kterou jsme žili. První úvahou toho člověka vždy bylo, jak se určitá věc, člověk, lékař, pacient dá využít, či zneužít. Ve sdílné chvíli mi řekl: „do třiceti let jsem ještě měl nějaké ideály, pak chce člověk něco ze života mít". Každý, kdo byl na pracovišti delší čas a včas neutekl, musel něco spáchat, mít na svědomí, aby byl vydíratelný a použitelný. Vždy, když jsme si mysleli, že to dál již jít nemůže, postoupil v kariéře. V těch letech jsem pochopil, jak funguje komunismus.

V počátku komunistického „úsvitu lidstva" nám říkali: „ když se kácí les, lítají třísky." Pak, „účel světil prostředky" a nakonec každý musel být do něčeho namočen. Aby mlčel, do ničeho se nepletl a podle potřeby byl použitelný. „Talenty", bez morálky a charakteru, když pochopily hru, iniciativně na svém hřišti systém „zdokonalovaly". Ti lidé postupně přišli na to, že když nepřekročí určitou hranici, kterou byla „linie strany", přesněji řečeno, nenarazí na zájmy větší mafie, nemůže se jim nic stát.

V terminologii fyzikálních, či biologických systémů je možno říct, že komunismus vymazal civilizační zpětné vazby, které společnost udržovaly v jakési rovnováze. Došlo k poškození nejdůležitějšího zpětnovazebního mechanismu, kterému říkáme morálka a který zůstává často poslední. Určité věci se z hluboké tradice nedělají a v kritických situacích se ručí životem.

Lidé, kteří komunistický způsob života nepřijali, skončili na popravištích, ve vězení, v emigraci a v lepším případě na okraji společnosti. Režim pro ně měl jedinečný terminus technicus: byli sociálně nepřizpůsobiví. V instituci Státní bezpečnosti a v její technologii činnosti využili poznání, že slabý, vydíratelný člověk je snadno ovladatelný a použitelný. Z této zrůdnosti se stal komunistický státotvorný princip.

Celá hloubka zkaženosti, na které přes čtyřicet let stál a fungoval československý komunistický stát a v níž žila společnost, byla v „sametové revoluci" jaksi přehlédnuta a pominuta. Přitom čtyřicet let probíhal v naší zemi negativní společenský výběr, „elitou" země se stali lidé, kteří se přizpůsobili kritériím komunistického výběru. Polovzdělaný filosof a autor absurdních dramat na prezidenském stolci pomohl prázdnými gesty odvést pozornost od ústředního problému morální společenské krize a jejích příčin.

Neučinili jsme ani pokus vystoupit z bludného řečiště, které padesát let směruje naši společnost. Listiny práv, lustrační zákony byla prázdná, polovičatá gesta, za kterými bylo pusto a prázdno. Staronová politická elita neměla žádnou vůli nastoupit cestu k řešení hluboké morální a společenské krize. Když jsem v prvních devadesátých letech říkal tyto věci v české sněmovně, provázelo mne ticho, ze kterého byl cítit odpor. Posmívali se mi a od komunistů jsem byl napadán, že žádám krev.

Výsledkem takového přístupu byl vývoj, který v průběhu devadesátých let následoval. Všechny výhody, privilegia v privatisaci, politice, přístupu do médií a vlivu na veřejnost dostali stejní lidé a lidské typy, jako v komunismu. Platí, že liberalismus v peleši lotrovské, společnosti bez morálních zásad a pevných pravidel, dává všechny výhody lotrům. „Sametovým přístupem" bylo dáno na obecné vědomí, že v této zemi se i v budoucnu zneužití, zločin, zrada státu nebudou trestat.

V průběhu devadesátých let proběhla rekonstrukce třídícího stroje, sestrojeného komunistickými mocenskými technology. Byly upraveny technologické parametry a zpřesněn tvar ok v třídících sítech. Původní zadání konstruktérů na konečný společenský produkt se nezměnilo, došlo jen k inovaci technologického procesu. Dnes je stroj plně funkční, třídí a vybírá talenty a kádry na významná místa. Oproti neživým produktům běžné lidské tovární výroby, živé lidské výrobky vědí, čemu za své povznesení a postavení vděčí. Dokud rozvrat nepřekročí tak vysokou hranici, že začnou tonout sami, budou plnit zadanou funkci. Problém, který by jejich využívání mohl komplikovat, morálka nebo svědomí, vyřadily parametry nastavení třídícího stroje. Zkušenost, kterou jim dal i způsob české sametové revoluce, v této nové privilegované elitě musel upevnit přesvědčení, že v této zemi se s poctivostí a morálkou nikdy nikam nedojde.

Formálně má postkomunistický stát znaky a instituce demokratického státu. Politické strany ale nejsou autentickými politickými subjekty založenými na idejích nebo hluboké společné tradici. Popsal jsem, jak vznikaly a čemu slouží. Dnes fungují již v zaběhlém systému, jsou používány jako společnosti s ručením omezeným. Podle porevolučních ruských klasiků, autorů románu „Zlaté tele", satiriků Ilfa a Petrova, můžeme směle posametové vůdce českých politických stran nazvat „sitz předsedy". O politice a směrování těchto „s.r.o.", rozhoduje někdo jiný. Ten také rozhoduje o výměně hardware, úpravě software. V případě systémové změny i o tom, kdy firma bude vedena k řízenému bankrotu a vytunelování. Příkladů takové strategie je za posledních patnáct let dost. V současnosti probíhá řízený bankrot sociální demokracie.

Tak byl nastaven systém mocenského ovládání a fungování postkomunistické demokracie nejen ve sféře ekonomické. Komunistický stát tak fungoval již nejméně v poslední dekádě své oficiální existence. Sametoví revolucionáři neudělali nic pro to, aby byl dán jasný precedens, že se za vše nese odpovědnost. Pro to, co tvrdím, mám hlubokou osobní zkušenost z devadesátých let. Všichni, kdo v té době byli významnými figurkami na politickém hřišti, se báli nastavení takového příkladu.

O tom, že systém tak nepochybně funguje, by snad i nezasvěceného mohla přesvědčit již zaběhlá praxe zakládání nových stran, „opravdu" Nezávislých, „pravých" Demokratů, „evropských" Demokratů. Na těchto koních z „nových" stájí docválali do zastupitelských sborů osvědčení borci Fišer, Zielienec, Železný a další. Jen takováto nová „s.r.o." dostala peníze a publicitu. V nedaleké budoucnosti nás, myslím, čekají autentické strany Národního obrození, Národní samostatnosti a jistě i strana Nezkorumpovaných. Budou mít peníze na kampaň a v jejich čele budou spolehliví borci.

 

Česká demokracie a její osobnosti

Máme dvoukomorový zákonodárný sbor - Sněmovnu a Senát. Činnost sněmovny a její vnitřní stav byl na samém počátku determinován kontinuitou ducha „právního" řádu a kontinuitou ducha „totalitní" politiky - nezakázáním komunistické strany. Politické strany jsou odrazem toho, že peníze na politiku a zkušenost s politikou měla jen společenská vrstva dědiců komunismu. Dnes po patnácti letech od historické „porážky" komunismu je poslanecká sněmovna loutkovým divadlem. Není to zastupitelský sbor svéprávných osobností a politiků.

Senát je jednou z formálních institucí demokratického státu, která se tvůrcům postkomunistického „demokratického" schématu do hry nehodila. Díky tomuto „veřejně opovrhovanému" sboru nemáme ještě „zákonem" ustanovený, pro postkomunisty ideální pluralitní systém dvou parlamentních politických stran. V současné době se intensivně pracuje na „normalisaci". Senát by se měl stát trafikou a odkladištěm zasloužilých postkomunistů.

Máme vládu, kterou sestavuje vítěz „voleb" a jejím šéfem se stává předseda vítězného „s.r.o.".

Petr Pithart, prvý předseda české vlády, je příkladem toho, jaké neštěstí je, když v rozhodující době, kdy se dá mnoho ovlivnit a nasměrovat vývoj, se šéfem stane člověk nestatečný a ctižádostivý. Člověk s osobními kořeny hluboko v komunismu. V jeho vládě ještě byli dva-tři lidé, kteří se nemusí stydět. Petr Pithart mnohé věděl, i kam je vývoj nasměrován, nebylo však v jeho povaze jednat jinak.

Václav Klaus je jako podle mustru vyrobený technokrat vládnoucí stranické nomenklatury /inner ring/ bájné Orwellovy Euroasie. V samém počátku naší demokratické tragikomedie byl do hry vložen se zadáním ovládnout a pacifikovat nově vzniklé „pravicové" s.r.o. - Občanskou demokratickou stranu. Podívejte se do minulosti toho „pravičáka a konzervativce". Kdo jej do Občanského fóra přivedl a koho i svou vizáží napodoboval. Václav Klaus byl hlavním garantem převedení majetku do rukou bývalé nomenklatury. Potenciálních oponentů se v samém počátku zbavil odstraněním federálních poslanců z politiky. Ambiciosní narcis a slaboch, přebíjející svůj komplex arogantním výrazem a chováním. Mohl se stát postkomunistickou politickou jedničkou i díky tomu, že zde nebylo svéprávných a statečných osobností. Dnes, v roli prezidenta, je garantem nezpochybnitelnosti komunistické privatisace a nesvéprávnosti české zahraniční politiky.

Miloš Zeman je alternativní protipól politika stejné rasy a ze stejné stáje jako Václav Klaus. Od samého počátku, přes vnější divadlo mediálního napadání a nevraživosti, jednaly obě klíčové figury „demokratické perestrojky" ve shodě. „Vládní krize" 1997 byla účelovou šarádou k výměně figur a změně strategie. Úkolem Miloše Zemana na politické šachovnici bylo odvést pozornost od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Prázdnými žvásty dělal dojem opozice a kritiky jednání svého „pravicového" předchůdce. Doba jeho premiérování znamenala stabilizaci výdobytků Klausovy éry. Nepodařilo se mu prosadit klíčový úkol svého premiérského období, totiž schválit většinový volební zákon. Konstruktéři politika Miloše Zemana do něho vložili „šém" na špinavé práce, byl až druhý po variantě jedna a proto se nestal prezidentem.

Josef Tošovský byl šéfem proviantu a zásobovačem sametové perestrojky. V proviantním skladu organisoval zásobování jednotek v poli, zajišťoval uložení a rozdělení kořisti. Spolehlivě splnil v roli přechodného premiéra i poslední úkol, stabilizaci zázemí v době přezbrojení a změny taktiky. Uměl krásně studeně a moudře mlčet.

Vladimír Špidla vděčí za své povznesení do premiérského postu umělému schématu, podle kterého potomci „předvoje proletariátu" organisují a směrují naši cestu ke kapitalismu. Po rozverném tlučhubovi Milošovi, bylo vhodné a potřebné předložit plebsu na místě „prvního úředníka" tvář suchého, studeného „pracanta". Vladimír Špidla vyrostl v komunismu a jeho hodnotách. Ač historicky vzdělán, nebyl schopen překročit jeho horizont. Přesto přese vše, tvůrci politika Špidly neodhadli dobře zavilost bývalého zeleného aktivisty Vladimíra Špidly. Zkomplikoval jim hru, nahonem museli problém řešit kompromisem trafiky Evropského komisaře. To je snad nejpozitivnější efekt Špidlovy politické kariéry. Evropský komisař za Českou republiku - studený, poměrně korektní suchar, je jistě lepší, než profesionálně se tvářící Telička, od mateřského prsu odkojený komunistickou nomenklaturou.

Stanislav Gross a jeho politická kariéra jsou dokladem schématu fungování postkomunistické „pluralitní" politiky. Uměle vyrobená o opracovaná součástka, s předem určeným funkčním využitím. Mohl jsem několik let z blízka pozorovat růst a vývoj tohoto  politického nástroje. Formálně bystrý, zručný chlapec, bez vzdělání, tradice a hodnotového zázemí. Postkomunističtí političtí imagemakeři strategicky nahradili studený Špidlův čumák tváří bujarého dítěte. Dovolím si tvrdit, že i Šárku Grossovi zorganizovali. I aféra s bytem a jeho financováním byla v režii té zpravodajsko-politické hry. Ten chlapec nebyl schopen posoudit a rozlišit, do jaké hry vůbec vstoupil. Žádná autentická politická strana by si nemohla vybrat do svého čela figurku bez tvrdé životní zkušenosti. V software Stanislava Grosse byla zabudována i důležitá pasáž diskreditace značky sociální demokracie.

Jiří Paroubek znamená, že nás těžko něco může zachránit. Jednou uvolněná lavina neodpovědnosti, krátkozrakého vyžírkovství, hulvátství a tolerance vzájemně spáchaných a krytých zločinů již nedává jiné volby. I Jiří Paroubek byl v registru Státní bezpečnosti. Ekonomický náměstek pražských Restaurací a jídelen ani nemohl nebýt. I z doby náměstkování na pražské radnici mají jistě plné šanony. Je na krátké oprati a kdykoliv budou chtít, rozjedou s „bagrem" Paroubkem mediální divadlo.

 

Budoucnost - postkomunistické dilema

Máme-li mít naději vymanit se z následků a postižení společenské choroby komunismu, musíme si uvědomit a pochopit příčiny infekce. Civilisace a kultura - to nejsou honosné stavby, průmyslové projekty, malířská díla, psaná literatura, životní úroveň daného společenství. To vše je jen vnějším projevem, odrazem idejí, které společenství integrují a kterými alespoň elita společenství žije. Evropská civilisace vyrostla na křesťanských idejích, ty uvolnily cestu zvídavosti a iniciativě lidského ducha. Křesťanství bylo jedinečné tím, jak svým etickým systémem zpětných vazeb po staletí udržovalo v míře síly, které probudilo v člověku. Obecně přijaté a ctěné etické hodnoty bránily excesům. Fenoménem evropské civilisace bylo narůstání svobody individua, doprovázené vědomím spoluodpovědnosti a limitů. Křesťanské kořeny a ideje otevřely cestu k moderní době vynálezů a průmyslového rozvoje.

Expanse moci a materiálních možností potlačila tu část křesťanského poselství, která udržovala jedince v míře a lidské společenství v rovnováze. Moderní doba, složitost jejích problémů a příležitosti, které dala ke zneužití, potlačila a často téměř zničila etický systém. Jedinec se stal materiálem, součástkou velké hry manipulátorů, ztratil pocit spoluúčasti a spoluodpovědnosti.

Totalitní ideologie nacismu, komunismu a jim podobné jsou logickým důsledkem selhání lidského a společenského ducha. Člověk sám sebe nedokázal udržet na uzdě a nastoupil cestu k sebevraždě své civilizace.

Komunismus v naší generaci i v naší zemi prošel třemi stádii vývoje, nakonec degeneroval v otevřený banditismus. K politické moci se dostal ve jménu idejí rovnoprávnosti a potlačení utiskovatelských tříd. Pod těmito formálními idejemi vytvořil centralisovanou státní mafii. Krize roku 1968 a následná okupace Československa byly projevem vnitřní přeměny komunistického mocenského systému. Příslušnost ke komunistické straně, stranická legitimace se staly vstupenkou mezi privilegované, stupínkem ke kariéře a mocenskému postavení. Formální, krycí ideje všelidské rovnosti se rozplynuly, zůstal jen hrubý materialismus mocenských vztahů.

Mocenskou a společenskou „elitou" zemí a států ovládaných komunistickým systémem se stali lidé, kteří ten prolhaný, vnitřně asociální hodnotový systém přijali. Formální, vnější ideje rovnoprávnosti, ve jménu kterých se komunismus dostal k moci, se staly překážkou bránící komunistické „elitě" využívat plodů postavení, které si „vydobila". Potomci a souputníci „elity světového proletariátu" zatoužili užít si plodů své „přičinlivosti". Předvést se navenek, „svobodně" se chlubit svým bohatstvím a výjimečností.

Pro nás a naši dobu je tragické, že toto byly hlavní „revoluční" ideje, které vyvolaly a vedly k formálnímu pádu komunismu. Naše „sametová opereta", jak se odehrála na veřejné scéně, byla výsměšnou fraškou.

Komunistická technokratická „elita" svůj přerod a přeměnu v kapitalisty a demokraty uskutečnila jak uměla. Kariéry udělali a elitou se stali díky své přizpůsobivosti a tomu, že nectili žádné hodnoty. Smyslem jejich „revoluce - perestrojky" nebyla náprava špatností a povznesení obecných poměrů. Alfou a omegou jejich „revolučních citů" a snažení bylo chopit se majetků, které doposud „rodné straně" jen spravovali. Majetek byl prostředkem udržení si a obnovení moci.

Proto prosadili kontinuitu totalitního právního systému, kontinuitu komunistické strany, kuponovou privatisaci, propojení bank s privatisačními fondy. I proto se stal šéfem Fondu národního majetku vydíratelný zlodějíček.

Měl jsem příležitost vidět do podrobností celý proces „reformy a privatisace" v odvětví lesního hospodářství, jednu z nějvětších loupeží devadesátých let. „Reforma" byla cíleně a úmyslně organisovanou loupeží. Bude-li jednou vůle, je prokazatelné vše. Podobným způsobem proběhla „reforma" ostatních hospodářských odvětví i „demokratická reforma" politického ovládání a manipulace společnosti. Centralisovaná státní „bolševická" mafie se decentralisovala. Dnes je veřejná moc v rukách korporace finančních, zpravodajských a zločineckých mafií. Obávám se a rukopis na to ukazuje, že v pozadí je zkušená ruka bývalých sovětských, dnes ruských bratrů.

Co dnes vypadá jako politický, hospodářský, společenský a mravní „Kocourkov" je virtuální cílový stav. Občan v tom podivném „bordelu", který se kolem něho odehrává, má zcela ztratit schopnost rozlišovat, co se ve skutečnosti děje. Rezignovat na veřejné dění, stáhnout se do své ulity a dále se vnitřně morálně rozkládat.

Smyslem „demokratické sametové perestrojky" nebyla obnova demokratických pravidel a vtažení občana do spoluúčasti na veřejném a politickém životě. Potřebovali nás jen na počátku, k překonání odporu svých konzervativních druhů a předchůdců, kteří chtěli zachovat starý status quo.

Skutečnou změnu společenských poměrů, nastavení fair play pravidel a obnovu právního stavu žádný z nich nechtěl. Dobře věděli, že to by v konečných důsledcích znamenalo jejich vyřazení z privilegovaného postavení a mnoho z nich by neminul spravedlivý trest.

To, co se po roce 1990 v naší zemi pod „vznešenými ideály" demokracie a lidských práv odehrálo, až přejde ještě určitý čas, bude označeno slovy zločinné spiknutí.

Komunistický převrat v roce 1948 proběhl jako důsledek mocenských změn po válce. Gottwald se svými druhy vykonal v přítomnosti cizího vojenského mocenského tlaku špinavou práci za své sovětské poručníky. V roce 1990 žádný faktor hrubého vojenského nátlaku naši zemi a její politiky neohrožoval. Co a jak se v naší zemi po roce 1990 odehrálo bylo způsobeno především naší vlastní špinavostí, nedostatkem odpovědnosti k vlastnímu společenství, zbabělostí a absencí morálky.

Dnešní česká politická, hospodářská a společenská „elita" využila ke svému povznesení i upevnění si pozic prostředí devadesátých let. Je si dobře vědoma, čemu za své postavení vděčí. Stejně dobře si je vědoma toho, že začnou-li platit spravedlivá pravidla a lidé pochopí jaká špinavá hra se s nimi hraje, bude to jejich politický konec.

Dělají a udělají vše pro to, aby se „právo" nestalo právem ve smyslu obecné spravedlnosti. Aby korupce zůstala jedním z hlavních principů fungování dnešního systému. Aby zpravodajská média dezinformovala a byla nástrojem rozkladu společenské morálky.

Uběhl již dost dlouhý čas ode dnů „sametové revoluce", měli jsme patnáct let čas se dívat, v hlavě si srovnávat, co se ve skutečnosti odehrálo a stalo. Nikdo za nás nic neudělá, naději na změnu máme jen v případě, že se začneme chovat jako odpovědní lidé. Ve svém denním životě budeme ctít a dodržovat věkovitá pravidla křesťanského „desatera". Nebudeme tolerovat podvodné jednání ve svém okolí, otevřeně se postavíme nové „postkomunistické elitě".

 

V Třeštici, dne 7. listopadu 2005

 

Čestmír Hofhanzl