Autor: Čestmír Hofhanzl

Náš podíl na modernizaci proletářského komunismu

Člověk, společenství lidí bez ideálů, staletími ověřenými schématy zásad, vzorci chování, nepřekročitelnými tabu – je pouhým shlukem živé hmoty.

Jedince a jeho hodnoty, jeho vnímání okolního světa, jeho rozhodování a jednání utváří rodinné a kulturní prostředí, ve kterém vyrostl a stal se člověkem. Vrozená snad může být jen tendence či preference k určité volbě.

U společenství má vliv kulturní tradice - ta může přetrvávat generace. Prostředí, ve kterém se určité hodnoty a zvyky utvářely, se může utvrzovat tradicí, může mít vliv i za změněných okolností i v jiné kultuře.

Platí-li to ve smyslu pozitivním - ve zkažených poměrech, vnucených vnější mocí anebo špatným příkladem si takové společenství udržuje určitou noblesu, nepřizpůsobuje se zcela zlu a poměrům - platí to i ve smyslu opačném: jedinci i skupiny mohou vnesené zlo rozvíjet.

Společenství usazené v Českých zemích bylo v exponovaném prostoru uprostřed Evropy vystaveno tlakům a podnětům ze všech stran. Platilo to jak pro elity, tak i pro stát, který spravovaly. Jak daleko mohou dosahovat vlivy a okolnosti z minulosti - jak mohou zasahovat a ovlivňovat naši dobu - můžeme ukázat na důsledcích porážky českých stavů po Bílé hoře. V sedmnáctém století byla politickým národem šlechta. Porážka českého stavovského povstání měla za následek vyhnání mnoha šlechtických rodů ze země a konfiskaci jejich majetku. V Čechách a na Moravě zůstali ti, co byli na vítězné habsburské straně, ti kteří přijali jejich podmínky. Konfiskovaný majetek často získaly cizí šlechtické rody. České země tehdy přišly o většinu politické reprezentace, která se v budoucnu mohla jako zemská rodová šlechta cítit a chovat.

V devatenáctém století se začalo měnit tradiční schéma politiky, vlivu začaly nabývat i zemské zájmy. V té době se na politické scéně objevuje nová společenská vrstva: vznikající buržoasie. České země neměly v politice centralizované rakouské monarchie politickou reprezentaci, která by zastupovala a hájila zemské zájmy. Pobělohorská cizí šlechta se nedokázala ani za dvě století ztotožnit se zájmy země, která již po generace byla jejich domovem.

Tragická indispozice, neexistence konstruktivně se chovající zemské politické elity v polovině devatenáctého století, měla následek o sedmdesát let později - rozpad Rakousko Uherské monarchie jako evropské mocnosti. Tato říše přitom udržovala poměrný mír v národnostně složitém středu kontinentu a uhájila tento prostor i proti expanzi Osmanské říše.

V polovině devatenáctého století byla jedinečná příležitost začít proces federalizace Rakouské monarchie. Zatímco uherská šlechta si vymohla podíl na vládě, tedy dualismus, České země - hospodářsky nejvýkonnější část mocnářství - politický a mocenský podíl na správě státu nezískaly; neměly dostatečně silnou politickou reprezentaci. Tehdy mohl být položen základ federativního uspořádání středu evropského kontinentu - území ohroženého ze západu expanzí Německa a z východní strany Ruskem. Dovolím si říci, že tato naše neschopnost se také významně podílela na všech hrůzách dvacátého století.

Dnes s odstupem jednoho století by nemusely být kontroverse o desintegraci a zničení podunajské monarchie po První světové válce. Česká politická reprezentace na tom nesla svůj neodpustitelný podíl. To, co česká politická reprezentace vyčítala rakouské vládě nazývajíc Rakousko žalářem národů, uskutečnila sama ve své nově vytvořené a na národnostním principu založené republice Československé. Na území tak národnostně diferencovaném založit stát československého národa pod heslem Pravda vítězí mohla jen politická reprezentace neodpovědná, nedohlížející důsledků svého jednání a nerespektující pravdu. Už „tatíček" Masaryk klamal. Pomohli jsme nahnat české Němce do náruče Hitlerovi a slovenským Hlinkovcům ulehčili vstřícnost stejným směrem.

Jednání českých politiků na počátku Druhé světové války mohlo být těžko jiné, než bylo, když dvacet let předtím nejednali po pravdě a s vědomím důsledků svého chování. Vyzbrojili armádu, vybudovali pohraniční opevnění proti Německu, načež výzbroj a opevnění bez boje vydali Hitlerovi. Vrchní velitel Edvard Beneš zemi opustil. Bez problémů se stal nejvyšším představitelem zahraničního odboje. Již tehdy byla politika pro české náčelnictvo jakoby jen divadelní hra a bezbolestná taškařice.

Vyhnání českých Němců po válce v letech 1945 a 1946, bez rozdílu, bez hledání a určení viny, bylo přípravnou prací pro komunismus. Česká politika po válce prokázala, že nemáme smysl pro fair play, abychom nekompromisně označili a potrestali viníky a ostatním dali šanci napravit své jednání. Po staletí byla naše i jejich země českým Němcům domovem. Jednali jsme tehdy podobně, jako standardně dělali politiku bolševici v Rusku. Poválečná politická reprezentace dala spodině příležitost si po Němcích nakrást. Tento hřích nás učinil poddajnými k přijetí a podvolení se komunismu a jeho hodnotám.

Čeští komunisté spáchali v prvním desetiletí své vlády relativně nejvíce politických vražd. V Čechách bylo nejvíce obětí politických procesů. KSČ měla ve srovnání s ostatními „lidově demokratickými zeměmi" relativně nejvyšší počet členů. „Znárodněno" u nás bylo prakticky vše. Toto totální zestátnění - každého posledního malozemědělce i živnostníčka - bylo možné, protože jsme byli zvyklí se ohýbat. Již naši otcové a dědové neměli dost hrdosti bránit, případně i nasadit život za to, co vydřeli vlastníma rukama. Komunistická spodina dostala příležitost, nemusela se ničeho a nikoho obávat. Společnost jako celek, místo toho, aby se semkla a hájila své sousedy, své kolegy, své tradiční hodnoty, se ve své většině začala chovat jako smečka dravé zvěře, která svého zraněného druha roztrhá a sežere. Viděl jsem to na chování společenství obce, když mého tátu poslali pro výstrahu do pracovního tábora a bandité a hlupáci mohli ve jménu nejsvětějších komunistických ideálů krást i ničit to, co sami nevytvořili. Věděli jak se v zemi, kde jsou hrdost a čest neznámé pojmy, rychle zapomíná. Původci zla vždy vyvázli bez trestu. Je to smutná tradice naší společnosti a naší kultury.

Komunističtí reformátoři za Pražského jara 1968 se chovali a jednali tak, jakoby šlo jen o hru. Snad si ani neuvědomovali, při své službě následnické mocnosti mongolské Zlaté Hordy a Svaté Rusi, že jde o život. Pokus o vymanění se z vasalství se v těchto krajích trestával vyhlazením celé populace - tento zvyk stále trvá. Reformátoři socialismu s lidskou tváří neudělali nic, aby se pokusili zajistit obranu země, za kterou měli nést odpovědnost. Nechali se odvézt do Moskvy jako ovce do rodného košáru. Až na Františka Kriegela všechno podepsali a vše odvolali. Než byli vyhozeni jako odpad na smetiště, vykonali základní špinavou práci: zahájili proces normalizace.

Metody obnovení pořádku sovětští janičáři humanizovali. Fyzickou likvidaci nahradilo ponížení existenciální. Cílem normalizace bylo co nejhlubší poškození společenské duše. V počátku sedmdesátých let zahájila politickou kariéru skutečná morální spodina. Hranice možného a přijatelného se v tomto období významně posunuly. Společenské vnímání pojmů morálky se během sedmdesátých a osmdesátých let posunulo tak, že společnost tu změnu přestala vnímat. Posunuly se normy. Základní systémovou změnou, která se v „táboře míru a socializmu" odehrála v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, bylo definitivní převzetí moci z rukou stranického aparátu do rukou tajných služeb. Tyto služby se v důsledku monopolu informací a jisté autonomii v rámci mocenských struktur dostaly na vrchol mocenské pyramidy. Výsledkem bylo uvolnění ideologických schémat. Noví držitelé moci začali z pozadí druhého mocenského centra komunistickou politiku měnit. To, co se zdálo erozí ideologických zásad a principů, byla většinou promyšlená a dávkovaná změna postupů.

„Tajní" měli již od dob carské Ochranky v popisu práce infiltraci nepřítele. Na tuto tradici navázal zakladatel ČEKY Felix Edmundovič Dzeržinskij. Vložil do základů bolševické tajné policie pro své „muže zvláštního ražení" zásady a pravidla, které je po půl století přivedly až k rozhodujícímu podílu na moci. Dnes již nepochybuji o tom, že se naše Státní bezpečnost přímo podílela na organizaci a činnosti Charty 77. Když jsem na konci sedmdesátých let chtěl Chartu podepsat, známý, který se po roce 1989 stal ministrem, mi to rozmluvil s argumentem, že by někdo měl zůstat mimo. Své jméno jsem našel po roce 1990 v registračním protokolu StB v kategorii NO Nepřátelská osoba 1. kategorie nebezpečnosti.

Již v září 1990 byla zveřejněna informace: Z prvních 217 signatářů Charty 77 k 1. lednu 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimi se nalézala jména osob výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech. Zasvěceným pragmatikům moci, nejen ve zvláštních službách, muselo být již v padesátých a šedesátých letech jasné, že dosavadní ideologie a způsob proletářského vládnutí je zastaralá, tedy že neodpovídá požadavkům na zvládnutí situace, na udržení se na „výsluní". Pražské jaro 1968 bylo naléhavým projevem této krize uvnitř samotného aparátu strany. Zásah vojsk Varšavské smlouvy byl bezprostředním řešením této situace - jediným řešením, které tehdejší stranický aparát ovládal a „uměl". Nebylo to samozřejmě v pravém slova smyslu řešení problému, který se vyvinul změnou světa a společenských poměrů. V následující normalizaci se (nahlíženo očima držitelů moci - příslušníků a spolupracovníků Státní bezpečnosti) začaly příčiny krize moci teprve řešit.

Deset let jsem v době normalizace žil v tehdejším Gottwaldově. Na místní úrovni jsem zde viděl mocenský zápas o rozhodující vliv uvnitř KSČ mezi lidmi, kteří udělali kariéru tradičním postupem v hierarchii stranického aparátu, a „novými lidmi", jejichž kariéra startovala v období normalizace a s podporou Státní bezpečnosti. JZD Slušovice bylo zařízením Státní bezpečnosti. V této souvislosti je dobré připomenout, že Baťovými mladými muži původně byli hned dva tehdejší tajemníci Ústředního výboru KSČ Alois Jindra a Jozef Lenárt. Stejně jako Miloš Jakeš, který vystřídal koncem roku 1987 Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka KSČ především kvůli vazbám na toto „gottwaldovské" prostředí. Již v sedmdesátých letech jsem zde měl příležitost pozorovat výběr talentů, jejich výcvik a „úpravu" k použitelnosti. Po „Revoluci" jsem totéž pozoroval na úrovni celého státu.

Naše Státní bezpečnost i sovětský KGB si nejpozději v sedmdesátých letech uvědomili, jak se dá „bič" Lidských práv - používaný v mezinárodních vztazích ke kritice zacházení komunistických režimů s vlastními poddanými - použít proti samotnému nepřátelskému Západu. Normy mezilidského chování, které se v evropské civilizaci vyvinuly z křesťanských zásad: „nečiň druhému, co nechceš, aby činili tobě" nebo „miluj bližního svého, jako sebe samého" se staly během staletí zvykovými zásadami slušného chování. Osvícenci „Nové doby" popírali náboženský základ těchto norem a nahradili jej formální terminologií pod označením „Práva člověka a občana". Bez náboženské podstaty, bez náboženského chápání přijetí těchto tezí se z nich staly jen formální libovolně interpretovatelné a nevymahatelné floskule, podle potřeby i jinak zneužitelné.

Komunistické „zvláštní služby" poznaly duchovní rozklad Západu a ztrátu obsahu jeho intelektuálních elit také proto, na něm že léta spolupracovaly. Téma Lidských práv se stalo v procesu transformace komunismu proletářského v komunismus podnikatelský mimořádně využitelnou technikou. Ústředním motivem disidentského „protikomunistického odboje" se stalo dožadování se lidských práv. Všeobecné floskule, za kterými si bylo možno podle potřeby a podle místa ve společenském spektru představovat cokoliv. Státní bezpečnost si s účastníky protestů pohrávala tak jak považovala za potřebné. Na roky se jí podařilo odvést pozornost od jiných důležitých problémů. Zejména se podařilo zabránit vzniku organizovaných skupin skutečných odpůrců režimu, které by byly schopny formulovat vlastní politický program pro období po změně režim.

Občanské fórum vytvořili sami „kormidelníci". Také obsadili svými lidmi všechny potenciálně nebezpečné politické značky na vznikající scéně. Byl jsem při vzniku Občanské demokratické aliance a tvrdím, že i „nás" založili. Znám „Otce zakladatele" a viděl jsem jejich chování i jednání.

„Nebyli jsme jako oni." Mocenská základna starého režimu zůstala zachována v celistvosti. Změnily se pouze formálně vnější symboly. Jejich lidé zůstali ve všech centrálních úřadech. „Oni" neformálně určovali jejich běh. Pouze „oni" měli peníze na politiku a rozhodovali, která „politická strana" dostane na činnost a která půjde z kola ven. Podle toho se ustavilo parlamentní politické spektrum. Od samého počátku bylo rozdělení parlamentních stran na vládní a na opozici fiktivní. Rozhodovalo se jinde. O tom, co v parlamentu projde nebo neprojde, rozhodovali duchovní otcové přeměny proletářského komunismu na komunismus podnikatelský. Oni platili účet a výživu celého cirkusu. Mohli jsme se snažit jak chtěli - neměli jsme šanci, protože nás bylo málo a obyvatelstvo nemělo ponětí, o co jde. Milovníci lidských práv na čele byli buď jejich lidé anebo prostí hlupáci, kteří netušili, která bije.

Tak jako v polovině devatenáctého století neměla naše země odpovědnou politickou reprezentaci - zemskou šlechtu, tak v konci dvacátého století, v době humanizace proletářského komunismu, zde neexistovala odpovědná vzdělanecká elita, ukotvená morálně a politicky v tomto prostoru, vědomá si toho, co se děje, jaká je její úloha a její povinnost. Po prvních popřevratových volbách na jaře 1990 jsem se stal poslancem České národní rady, v roce 1992 znovu budoucí Poslanecké sněmovny. Po téměř celá devadesátá léta jsem měl příležitost vidět zevnitř scény vývoj politiky i to, co a jak se hrálo. Základní vládní kádr v samém počátku vytvořili lidé vycvičení a zaúkolovaní v Prognostickém ústavu ČSAV řízeném ÚV KSČ. Od toho se odvíjel celý další postup „revoluční" přeměny země.

Lidé, které jako mě vynesl do politiky moment změny, měli určitý větší vliv jen v období roku 1991, po změnách ve složení Předsednictva České národní rady v prosinci 199o v důsledku krize s odměnami členů tohoto orgánu. Osm let jsem byl členem Zemědělského výboru a Výboru pro životní prostředí. V těchto dvou odvětvích jsem měl možnost vidět do podrobností o co se hrálo, a jaký byl cílený záměr. V zemědělství - ač především Josef Lux rád řečnil o restitucích a kázal: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno.", nikdy neměl v úmyslu na obnově vlastnických poměrů k půdě důsledně trvat. Josef Lux byl celou duší kolchozník a připravil půdu pro své nástupce Fencla, Palase a další. Zemědělství a lesnictví jsou přitom strategická odvětví. Ten, kdo je ovládá, může diktovat politiku. Převažujícím způsobem podnikání jsou nástupnické podniky a právnické osoby bývalých družstev. Lehce je lze ovládat nastaveným způsobem dotací. Původní „revoluční" úmysly dnes dokazují zemědělská a potravinářská impéria Andreje Babiše a „rodiny" Tomanů. Původní úmysly dokumentuje i famosní tunel „reformního" způsobu hospodaření se státními lesy. „Hospodaření" i prodej dřeva odporující všem zásadám odpovědného hospodaření s lesem. I kdybych nic neviděl a viděl jen tuto malou část naší „revoluční" změny, která již dvacet let trvá, musím říci jediné - tento režim je zločinný.

Na dokreslení tohoto případu „reformy" v jednom odvětví je případné uvést, že letos na jaře jsem se zúčastnil semináře pořádaného Jiřím Olivou v Poslanecké sněmovně na téma „Dřevěná kniha" aneb navržený způsob hospodaření ve státním podniku Lesy ČR. Hlavní referát měl lesní náměstek Novák a ředitel Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Vašíček, dva nejvyšší lesní úředníci. Na můj dotaz v diskusi - zda se dožiju toho, že v této zemi bude platit, že jedna a jedna jsou dvě a na druhý dotaz - jak dlouho ještě budete ty blbé dialektické kváky vyprávět, mi oba pánové odpověděli: „Před dvaceti lety se politické síly dohodly, že se to tak bude dělat a tak se to dělá a dělat bude." Doufám, že i intelektuálně méněcennému netřeba dále rozprávět.

K životnímu prostředí mohu říci - u všeho co začínalo na eko-, tedy ekologie či ekonomie, bylo neobvykle přehuštěno lidmi zapsanými v registrech Státní bezpečnosti. Ještě za „legálního proletářského komunismu", ač byly ochranářské organizace promořeny lidmi, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, šlo většině skutečně o ochranu přírody. Tvrdím, že po Sametové revoluci špičkoví reprezentanti těchto aktivit byli úkolováni ke zcela něčemu jinému, než byla ochrana životního prostředí. Anebo to byli lidé se všemi svými hodnotami odkojení komunismem, kteří nebyli schopni chápat souvislosti.

Na počátku proletářského komunismu ve jménu „ideálů" rovnosti a spravedlnosti bylo zničeno vše, co předchozí generace s úsilím vytvořily. Kriminalizována a ničena byla duchovní a profesní elita země. Při sametové transformaci na podnikatelský komunismus byla ve jménu „ideálů" ochrany přírody a jejich práv zdevastována Šumava. Stalo se tak proto, že modernizátoři „technologie" komunismu měli s tímto územím jiné záměry. Fungovalo to tak obecně. U většiny velkých aktivit ekologistů bylo v pozadí něco zcela jiného než zájmy ochrany přírody. Zanícenost pro jednu věc a pohled bez schopnosti vidět a chápat věci a svět kolem sebe v souvislostech je jako zanícený vřed - výsledkem je absces.

Roky je mi vyčítáno, že ve svých textech jen kritizuji a neříkám, jak z toho ven. Nekritizuji, snažím se popisovat svou zkušenost: co jsem viděl, příčiny a důsledky. Kdo si doposud neuvědomil, co se kolem nás stalo v posledních sedmdesáti letech, a především, jak a čím byla završena celá ta degenerace v posledních dvaceti letech, nemá vůbec naději myslet si, že se něco může začít měnit.

Hlavním a základním signálem Sametové revoluce bylo, že zločin a zneužití moci se v českém státě nebude trestat. Mocenská skupina, která zemi ovládala již v sedmdesátých a osmdesátých letech, si ponechala ve svých rukou rozhodující zdroje a páky. Zorganizovala vytvoření formálních demokratických struktur a institucí a do jejich vedení si dosadila a naorganizovala své poddajné lidi. Od počátku to bylo fakticky loutkové divadlo. I proto se stal prvním „demokratickým" prezidentem divadelník, který se zanícením sehrál svoji roli. Systém, jak byl od počátku nastaven na neodpovědnost, se přirozeně v tomto směru vyvíjel. Rozhodovací pravomoci a finanční zdroje zůstaly v rukou mocenských skupin za scénou, které nenesly žádnou odpovědnost a podle toho se také chovaly. Cílem privatizace bylo převést rozhodující majetek do těchto „správných rukou". To se jim podařilo přes banky, fiktivní společnosti a bílé koně mladých lepých miliardářů. I do rolí politiků si vybrali mladé již méně lepé chlapce - viděl jsem v devadesátých letech výrobu některých z nich. Tento modernizovaný způsob komunistického vládnutí již nemůže fungovat podle jednoduchých direktiv - příkazů, zákazů apod. Hlavním mechanismem ovládání takovéhoto politického systému jsou mnohem sofistikovanější korupce a klientelismus. Má-li toto „zřízení" delší čas úspěšně fungovat, musí mít společnost korupční chování do mrtě zažité.

Všechno, co kolem sebe dnes vidíme se odehrávat, je logický důsledek „Pravdy a lásky", která se většině tak líbila. A cesta ven? Uvědomit si, co se stalo, co jsme zač. Začít pracovat na sobě a změnit se. Pak teprve pracovat na změně.

V Třeštici 29. června 2011

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz