PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.02.2010

Autor: Jan Kubalčík

Národní nezájem

Článek publikovaný v Konzervativních listech 02/2010


 

Rád bych navázal na texty kolegů Dana Drápala („O českých národních zájmech“) a Davida Floryka („Zájmy opravdu národní?“) z čísla 1/2010 KONZERVATIVNÍCH LISTŮ. Zatímco Drápal se dívá metafyzickým směrem, Floryk pátrá po specifické diferenci. Dalo by se rychle uzavřít, že tyto pohledy jsou komplementární – já se však domnívám, že věc je složitější.

Past pozitivismu

Podobně jako zákony, tak i takový skutečný „národní zájem“ nelze nějak vymyslet, vyčarovat ze vzduchu, uměle zkonstruovat. I takový zájem je třeba nalézt. A toto neplatí nikde víc než ve sféře, kam umísťuje národní zájem Drápal. Aby pak takový národní zájem skutečně vstoupil do našich dějin, musí zároveň platit, že jej nalezla skutečně významná část společenství (nebo pouze tzv. politického národa?), jako zájem jej reflektuje a ztotožňuje se s ním. I když můžeme diskutovat, zda společenství je něčím víc než jen prostým souhrnem svých členů, je zřejmé, že nutnou podmínkou je vždy proces na straně jednotlivce – mnoha jednotlivců přibližně současně.

Zastavme se ale na okamžik u oné objektivní, na samém společenství nezávislé, existenci zájmu. Na první pohled se to zdá být přece nesmyslné – bez konkrétního národa nemůže existovat ani žádný jeho zájem. V jakém smyslu tedy můžeme tvrdit, že tomu tak přesto je? Řekneme-li, že nejvyšším cílem pozemské poutě každého člověka je spása, bude tento výrok pravdivý (nebo nepravdivý) bez ohledu na to, zda Bůh kdy nějakého člověka stvořil či nikoli. Mysleme člověka (v jistém zjednodušení) jako tělesně-duchového tvora obdařeného rozumem a svobodnou vůlí (jinak jej pravdivě myslet nelze). Hlavním cílem – hlavním zájmem člověka je doputovat k Bohu a patřit na Něj. Vždy, když nějaký člověk vznikne, okamžitě s jeho vznikem přichází na scénu i tento jeho hlavní zájem. Je to totiž součást přirozenosti člověka – je to pro něj přiměřené. Čili tento přirozený hlavní zájem zde potenciálně číhá také na každého budoucího člověka, který teprve příjde na svět. Je zde a můžeme tedy tento zájem myslet i bez onoho člověka.

S národem se to má analogicky. Zrod národa je sice (v jistém smyslu) věc komplexnější, ale už před jeho vnikem zde potenciálně číhá sada zájmů, které jsou pro národ jakožto národ přirozené a jemu přiměřené. Můžeme např. rovnou říct, že každý „národní zájem“, který je v rozporu s hlavním zájmem každého člena společenství (spása), je zájmem falešným – a to přesto, že jej třeba i většina národa za „národní zájem“ považuje. Takovým falešným „národním zájmem“ např. může být chtění, které vede k nespravedlnosti, kterou stát (jako reprezentant onoho národního společenství) spáchá. Tak jistě nebylo německým národním zájmem podporovat ani strpět Hitlera a naším národním zájmem nebylo poválečné vysídlení Němců. Podobně jako u zákonů pak platí, že upadneme-li do pozitivistické pasti, nezbude nám než souhlasit s případným oponentem, že německým národním zájmem naopak byla právě podpora nacistického režimu... Naopak ustanovení takového způsobu vlády v daném společenství (ve kterém se národ nachází, což nemusí být nutně národní stát), která ctí vládu zákona, je umírněná (tedy nepáchá žádné násilí na nevinných, naopak je chrání před vnějšími i vnitřními agresory, např. nezabíjí nenarozené) a ponechává svobodu konat dobré skutky - tedy ustanovení takového způsobu vlády je jasným pravým národním zájmem každého národa, neboť právě takové uspořádání nejen nepřekáží, ale naopak povzbuzuje každého člena společenství na cestě k jeho hlavnímu cíli.

Konečně se domnívám, že ty národní zájmy, které uvádí Drápal, nejsou falešné. Drápal poskytuje rámec, v kterém bych si dovolil částečně polemizovat s Florykem – přestože on sám se o nalezení žádného národního zájmu ve svém textu nepokouší.

 

Kritéria

Jak tedy oddělíme zrno od plev? Jak rozpoznáme, že příslušné chtění je národním zájmem (i když jej zatím nějaké „kritické množství“ členů společenství nepřijalo), zatímco jiné chtění takovým zájmem není (přestože je za takové považováno velkou většinou)? Netroufám si spekulovat o nějakém zcela obecném postupu, který by žádoucí kategorizaci poskytl. První nutnou podmínku jsem však již uvedl – jestliže je deklarovaný zájem v konfliktu se spásou, s tím, co je pro člověka jakožto člověka přirozené, svádí ke špatnému a / nebo klade překážky dobrému, je to zájem falešný.

Zájmy, které tématizuje Floryk, jsou pro národ specifické, jsou prostě jiné, než zájmy jiných společenství. Ptá-li se Floryk, zda takové zájmy existují, odpověděl bych, že nesporně ano. Může se pak snadno stát, že tyto zájmy na sebe narážejí – že se oba jeví jako nikoli falešné a zároveň jako vzájemně se vylučující. Společenství, které nereflektuje (Drápalovy) metafyzické zájmy v takové situaci snadno sklouzne (zvláště disponuje-li příslušnými prostředky) k nespravedlivému řešení. Společenství, ve kterém je láska, poctivost, spravedlnost a pravda na předních příčkách, má naopak tendenci hledat řešení spravedlivé, a proto přijatelné pro všechny strany (které po spravedlnosti také touží). Realita je uspořádána moudře a při skutečně poctivé snaze všech zúčastněných se vždy přijde na to, že buď je zájem alespoň jedné ze stran falešný, nebo ona neslučitelnost oprávněných zájmů byla pouze iluzorní a lze je v jejich patřičných mírách realizovat současně. A stojí-li v konfliktu oprávněný zájem (v patřičné míře) společenství, které upřímně hledá spravedlnost, s falešným zájmem (resp. oprávněným zájmem, avšak vymáhaným přes míru...) společenství, které své metafyzické zájmy nereflektuje? To je pak typická situace, kdy dochází k násilnému, třeba i válečnému řešení – jistě si každý sám doplní, která ze stran přitom vede spravedlivý a která nespravedlivý zápas.

Druhá podmínka je tedy spíše „statistická“, ale nikoli snad proto méně důležitá. Domnívám se, že společenství, které doposud nenahlédlo své skutečné metafyzické zájmy, bude s velkou pravděpodobností chybovat při identifikaci zájmů ostatních. Navíc, pokud i nalezne skutečný zájem, bude mít značné potíže s určením náležité míry  a aplikací takového zájmu do svého života vůbec. V případě Drápalova a Florykova přístupu se tedy nejedná o komplementaritu, ale o závislost – Florykovy specificky české národní zájmy nemůžeme pravdivě nahlédnout aniž bychom před tím identifikovali a přijali zájmy dle Drápala jako zájmy skutečně národní (přesněji: můžeme, ale leda tak náhodou...). Ostatně se domnívám, že bude velmi málo skutečných národních zájmů – těch specificky českých dle Floryka –, které by nebylo lze více-méně přímo odvodit od těch metafyzických... pokud takové vůbec existují.

Pokud každý specifický národní zájem je přímo odvoditelný od nějakého zájmu metafyzického (které jsou všem národům společné), lze potom vůbec hovořit o nějaké specificitě? Domnívám se, že lze. Stačí si uvědomit, že do takového odvození musíme u každého národa ještě řadu věcí přidat – minimálně jakýsi „charakter“ (utvářený mnoha faktory – krajinou, početností,...) a dějiny (kam počítejme jak historický vývoj a z něj plynoucí poučení, tak konkrétní současnou situaci).

 

Aplikace

Z lidí se nestanou andělé a dokud nevývratně neprokážeme opak (což nemusí být vždy možné), zůstává pořád ve hře náš omyl. Naše (stejně jako jakékoli jiné pozemské) společenství se nikdy nebude skládat z dokonale Boha a bližní milujících, tedy poctivých a spravedlivých lidí. Podstatné však je, abychom si opravdu hromadně uvědomovali, že je dobré o to usilovat, napřít tím směrem síly... a když už takový cíl vyhodnotíme jako dobro, tak také tu akci, onen celoživotní úkol, realizovat. Není to nic menšího, než vést dobrý život, tedy život v souladu s lidskou přirozeností – a co by mělo společenství v této věci učinit a co je v jeho pravém zájmu je vystavit takto přirozeně dobrý život na piedestal (tedy nikoli jej vnímat jako jednu z mnoha přípustných, sobě vzájemně rovnocenných alternativ, či jej dokonce odmítat jako méněcenný). Když pak budeme takto usilovat, podstatně lépe rozpoznáme, co nás na správné cestě udržuje a co nás z ní naopak svádí. To je pak ten správný čas na identifikaci specificky českých národních zájmů. Uvědomuji si, že nám bez schopnosti jasně říct „o co nám jde“ (nejen) v dnešní mezinárodně-politické a bezpečnostní realitě hrozí smýkání jednou na tu, podruhé na onu stranu. Přesto jsem svým způsobem rád, že projev naší „většinové veřejnosti“ by tady a teď bylo spíše možné popsat coby národní nezájem. Po padesáti letech totality a dvaceti letech postkomunismu se hrozím toho, jaký většinově podporovaný „národní zájem“ by mohl vyplynout.

Rád bych byl závěrem konkrétní. Naším přirozeným národním zájmem bylo zbavit se komunistické totality, která byla antitezí pravdy a spravedlnosti. Pohyb téměř jakýmkoli směrem pro nás znamenal jasné zlepšení (zhoršení by znamenal jen návrat ke stalinismu), směřování k nesamozřejmému životu v pravdě. Odvržením dalšího nánosu lží a směřováním k vládě zákona by bylo zbavení se postkomunismu. To považuji za náš první bezprostřední specificky český národní zájem (s některými národy tento zájem sdílíme, ale nikoli se všemi). Než se tak stane, budeme svým způsobem stále jako svázaní do kozelce. Na bryčce Západu (která se sama o sobě ubírá po dosti nebezpečných cestách) se pořád takto sešněrovaní v zásadě jen vezeme a nepřispíváme téměř ničím podstatným (k obraně, k nalezení lepších cest...).

Z toho plynou tyto tři další specificky české národní zájmy (v tomto pořadí, poté co se začne dařit úspěšně demontovat postkomunismus): být sami sebou – tedy součástí Západu (což je stále – snad i stále častěji – pod rouškou různých důvodů zpochybňováno a i proto je nutné tuto skutečnost stejně houževnatě potvrzovat, to má i praktický dopad: podstatně snížíme zmíněné riziko zahraničně-politického a bezpečnostního smýkání); stát se co nejdříve opravdu platným členem západního společenství (sem spadá také „stát na vlastních nohou“ – nebýt zadluženi tak, že si na sebe přivozujeme naprostý hospodářský rozvrat...); napřít veškeré úsilí k nápravě tam, kde Západ chybuje.