PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.02.2012

Autor: Jan Kubalčík

Národ: definice a interpretace

Recenze knihy R. Scrutona: O potřebnosti národů.


Kniha se věnuje velmi aktuální otázce role národů a národních států v sou-časném světě, kde v diskusích intelektuálních elit převládá přesvědče-ní o nutnosti posilování kompetencí nadnárodních autorit či dokonce konstituce nových. Autor zvláště přihlíží k situaci Evropské unie a dalšímu prohlubování její integrace, jakož i ke specifické situaci britského národa v rámci tohoto procesu. Jednoznačně se staví na stranu národů a výmluvně a relevantně argumentuje ve prospěch jejich legitimity.

Jádro argumentace spočívá v toc-quevillovském vědomí předpolitických předpokladů: politická loyalita se nemůže udržet a ani vzniknout bez předchozího vědomí, co myslíme, když použijeme zájmeno my, jaký je náš prožitek členství. Ona politická loyalita implikující kýženou míru společenské soudržnosti ústí v občanskou společnost „v níž si cizí lidé mohou navzájem důvěřovat, neboť každý je vázán společným souborem pravidel". V první řadě je však třeba se zabývat právě podmínkami její existence. Nejprve autor odmítá osvícenskou představu „společenské smlouvy", která může hrát maximálně roli intelektuálního modelu - ve skutečnosti však potřebné předpoklady nijak uměle zkonstruovat nelze. Podstatnou roli pak sehrává distinkce mezi přirozenými alternativami: my jako kmen (charakterizovaným arabským přislovým „Já a můj bratr proti mému bratranci; já a můj bratranec proti světu."), náboženské společenství a národ. Přitom první dvě možnosti klade autor do kontrastu s možností třetí a tvrdí, že my „je u národnosti - na rozdíl od analogické situace u kmene či náboženství - bytostně tolerantní k odlišnosti.".

V tomto bodě se, domnívám se, autor dopouští prvního omylu. Mlčky totiž, při svém agnosticismu, vychází z nesprávného předpokladu, že neexistuje žádné pravé náboženství a proto společenství víry musí být nutně problematické v obdobné míře, jako je tomu u kmene. Tak tomu však není. Nižší toleranci „náboženství" ve srovnání s „národností" pak autor obhajuje pouze na základě historické zkušenosti (která nota bene svědčí ve prospěch jeho názoru jen z velmi specifického úhlu pohledu). Jinou otázkou samozřejmě je dnešní praktická možnost funkčně přirozeně definovat my na základě společenství víry (což pochopitelně nemusí nutně znamenat teokracii), zejména co se Západu týče. A ještě něco zcela jiného by bylo diskutovat téma, zda bez společenství víry jsou vůbec dlouhodobě udržitelné podmínky civilisovaného života („Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit." Alexis de Tocqueville). Konečně, odmítá-li autor takto křesťanství, není se co divit jeho skepsi k universalismu obecně - jeho kritika však dopadá selektivně na universalismus redukovaný, kdy se předem „vypořádal" s jeho jedinou možnou obhajitelnou funkční podobou tím, že jej hodil do jednoho pytle s kmenovým atavismem...

Autor se také dotýká dnes frekventovaného pojmu „Nový světový řád". V pasáži věnované tomuto tématu oponuje dvěma pojetím předpokládaného zániku národního státu. „Nový světový řád" je pak prostě stavem po tomto případném zániku (tedy žádné všeobecné spiknutí). Jednou možností je naplnění předpovědi, že se národní stát prostě přežije (někteří tvrdí, že se již přežil) a vývoj spěje nezadržitelně k něčemu, co by bylo lze nazvat „tržním státem". Alternativním scénářem je nikoli předpověď, ale syntéza. Syntéze předchází analýza a ta v tomto druhém případě říká, že lidstvo čelí tak obrovským a hlavně globálním hrozbám, že je není možno z posic národních států zvládnout. Zmíněná syntéza pak proponuje nadnárodní či dokonce světovou vládu. Autor obě posice velmi účinně kritizuje, byť na předkládané otázky nepohlíží jako na irelevantní problémy - a že nejde o umělé otázky ukazuje i nedávno zveřejněná Nóta Papežské rady Iustitia et Pax K reformě mezinárodního finančního a měnového systému v perspektivě světové politické autority.

Dalším úhelným kamenem je velmi pronikavý vhled do staré pravdy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Autor uvádí následující trefný příklad: „Proces „neviditelné ruky", který tak názorně podal Adam Smith, závisí na legálním a institucionálním rámci a je jím i skrytě řízen. Například za vlády zákona ničím neomezované interakce mezi jednotlivci vyústí v tržní hospodářství. V právním vakuu postkomunistického Ruska však takové neomezované interakce mezi jednotlivci vedly ke vzniku příkazové ekonomiky ovládané gangstery." Tento příklad je přitom zasazen do kontextu diskuse o vzniku národů - jsou-li národy umělé, pak to však nikterak neznamená, že nevznikly spontánně a přirozeně, bez toho, aby byly přímo navrženy.

Autor velmi pečlivě rozlišuje mezi vlastenectvím a nacionalismem, oním „modlářským zbožštěním „Národa", vyzdvihujícím jej vysoko nad lidi, z nichž se ve skutečnosti skládá, s cílem trestat, vylučovat a vyhrožovat..." namísto napomáhání občanské příslušnosti a zaručování míru. Zde je nezbytné specifikovat, co že to autor vlastně hájí. Předně totiž hájí zemské vlastenectví, kdy souhlasí s lordem Actonem: „Národy jsou složeny ze sousedů, jinými slovy z lidí, kteří sdílí nějaké území." A dále: „Národní loajalita je založena na lásce k místu, zvykům a tradicím, jež do krajiny vtiskly svou pečeť, a také na touze ochránit vše, co je dobré, zvykovým právem a společnou oddaností.". Národní stát pak autor považuje za „přirozeného následníka územně definované monarchie", přičemž za „velmi příhodný symbol trans-generační povahy svazků, které nás vážou k naší zemi" považuje právě monarchu. Ostatně v jedné z poznámek autor uvádí, že „Republikánská vláda nemá být stavěna do protikladu s monarchií, nýbrž s vládou absolutistickou, diktaturou, vládou jedné strany a s celou řadou dalších možností, které nenaplňují podmínku participační správy.", tedy modelu, kdy je vláda vůči občanům odpovědná a občané jsou povoláni ke správě státu (zatímco nemusí-li se jim stát zodpovídat, jde o poddané...). Poznamenejme, že to vše není nikterak v rozporu se společenstvím víry.

Konečně je na místě se zamyslet, zda je situace všech národů a národních států shodná, jak autor mlčky předpokládá, což je po mém soudu druhý (a patrně poslední) omyl celého textu. Nepanují v některých národech, v jejich převládajícím sebevnímání, v jejich prožitku členství, právě ony kmenové a/nebo nacionalistické instinkty, zatímco v jiných (nesporně v tom britském, kde autor hledá přirozeně hlavní příklad) je možno nalézt podmínky neskonale bližší popsaným ideálům? Vždyť když dva dělají totéž, není to totéž. Byť se všechny národy skládají z lidí, každý je jiný... Pokud je tedy vhodné tvrdit o národech něco obecného, není pro takové generalisace naopak daleko pevnějším základem skutečnost, že každý člověk, jakožto člověk, má danou a neměnnou lidskou přirozenost?

Rozhodně jsem se nedotkl všech témat, která jsou v knize obsažena. Vynechal jsem konkrétní (velmi relevantně) kritizované nadnárodní instituce, břitké zmínky o imigraci, pronikavé postřehy na kulturní témata. A také závěr, autorův „návod", jak překonat aktuální hrozby, v rámci kterého se mimo jiné staví přímo proti volnému mezinárodnímu obchodu v dnešním pojetí, což by samo o sobě zasloužilo podrobný rozbor a konfrontaci s názory např. Margaret Thatcherové či Michaela Novaka.

Dílo je to krátké, přesto však obsahově velmi bohaté. Celkově: jde o skvělý text, rozhodně stojí za přečtení. Zemský vlastenec jako jsem, já se pak ptá, zda je nás takových dost na jeden národní stát hodný toho jména.

Britský filosof a spisovatel Roger Scruton je autorem řady knih o filozofii, estetice, umění, napsal i prozaická a hudební díla. Do roku 1990 působil jako profesor estetiky na Birkbeck College v Londýně, později jako profesor filozofie na Bostonské univerzitě v Massachusetts. Publikuje v časopisech (The Spectator, The Encounter), denících (The Times) a je šéfredaktorem čtvrtletníku konzervativního myšlení The Salisbury Review.

 

Text byl publikován v měsíčníku Konzervativní listy 11/2011.

Roger Scruton: O potřebnosti národů; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011; překlad: Eduard Bakalář, Pavel Pšeja; A5, brožovaná vazba, 88 stran, ISBN: 978-80-7325-245-8