PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

06.03.2012

Autor: Jan Kubalčík

Na okraj národních zájmů

Ad Petr Robejšek: "České národní zájmy a evropská krize"


Se značným zájmem jsem si přečetl esej Petra Robejška „České národní zájmy a evropská krize" (Neviditelný pes, 6.3.2012, původně DNES). Přes řadu nesporně inspirativních postřehů a přes nepopiratelný vhled Petra Robejška do dané problematiky bych si přece jen dovolil ve dvou bodech mírně oponovat.

Petr Robejšek (dále jen Autor) píše: „...každé konkrétní politické rozhodnutí lze hodnotit podle toho, zda slouží zachování národní existence...". To má jistě pravdu - takto hodnotit určitě lze a je zcela nepochybné, že jde o kritérium velmi podstatné. Je to však kritérium nejpodstatnější, stojí nejvýš, je správné jej absolutizovat? Nejsem si jist, zda Autor takové stanovisko zastává, ale jeho text ve mně na některých místech tento dojem vyvolává. Každopádně s takovou absolutisací nesouhlasím - byl by to čirý machiavellismus. Ani „zachování národní existence" nikoho neopravňuje (např.) k páchání bezpráví.

Do té míry, do které je v souladu s Dobrem, však „zachování národní existence" nemůže být se Spravedlností v rozporu. To platí, pokud ani jedno z toho nijak účelově nepřekrucujeme podle nějakých momentálních více či méně nízkých potřeb. Jenže takové překrucování je až příliš časté a patrně o tom lze jen obtížně pojednat bez konkrétního příkladu. Jako takový nám může dobře posloužit naše poválečné vyhnání Němců. Obhájci tohoto kroku mimo jiné tvrdí (patrně tím jejich argument poněkud zjednoduším, ale snad ne příliš...), že byl nutný právě pro „zachování národní existence", že šlo o jasný „národní zájem". Co jim síly stačí se pak vykrucují ze zcela oprávněných námitek stran velké nespravedlnosti, která byla oním aktem napáchána. Neúspěšně - jak jinak. Pokud bychom ale připustili, že poválečné vyhnání bylo pro „zachování národní existence" nutné a zároveň že „zachování národní existence" je tím zcela nejvýše postaveným cílem a tedy tím hlavním absolutním kritériem, co potom záleží na nějaké Spravedlnosti?

Na tomto příkladu mohu, domnívám se, dobře demonstrovat i své přesvědčení o bezrozpornosti Spravedlnosti a „zachování národní existence". Vždyť už bezprostřední další poválečný vývoj ukázal, že vyhnání Němců vážně poškodilo nejen vyhnance, ale - a možná hlavně - nás samotné, a tedy že vůbec nebylo v souladu s (také naším) Dobrem. To podstatná část našeho společenství si zvolila bolševickou tyranii a z velké části se dobrovolně poklonila kremelskému chánovi. Co následovalo není třeba rozebírat a i když jistě nelze tvrdit, že popsané je přímým důsledkem poválečného vyhnání, je nepochybné, že přítomností německé menšiny by bylo převzetí moci ze strany bolševiků zásadně zkomplikováno. Vyhnání bylo pouze domnělým „národním zájmem". Z řečeného, myslím, vcelku jasně vyplývá, že to, co máme hledat primárně, je Spravedlnost a pokud se nám to podaří, „zachování národní existence" nám to sice nezaručí, ale nebudeme se od ní alespoň vzdalovat.

Na jiném místě pak Autor píše: „Politické strany se mohou přít o co chtějí, ale měly by pochopit, že v otázkách zahraniční politiky je jim jejich domácí konkurent bližší než zahraniční strana stejného politického vyznání jako ony samy.". Tím však zcel jasně argumentuje v kruhu: elity (nejen našeho) společenství buď hledí hlavně na „národní zájmy", nebo nechápou či zrazují své poslání... to proto, že zájmy národů a států jsou obecně různé, neboť národy si konkurují v přístupu k omezeným zdrojům blahobytu a onen (mezi)národní konkurenční vztah (namísto kooperace) je zde zkrátka proto, že „domácí konkurent" je mi bližší než „zahraniční partner".

Ale i z jiné strany je tento Autorův argument na pováženou. Dovedeno do důsledků je mi tedy „náš" bolševik bližší, než zahraniční demokrat? Který z nich mně, bude-li mít na to dost moci, spíše zakroutí krkem? Nemusíme však chodit tak daleko: je Petru Nečasovi bližší David Cameron, nebo Bohuslav Sobotka? Nebo, méně konkrétně, prosazuje-li někdo (např.) v Německu stejně jako já volný mezinárodní obchod a nějaký domácí socialista bude horovat pro protekcionismus, kdo je můj spojenec?

Závěrem bych chtěl podotknout, že jeden skutečný konkrétní národní zájem máme po ruce: diversifikace energetických zdrojů. Kromě již poněkud ohrané (ale nikoli snad proto méně důležité) dostavby JETE se začíná objevovat otázka průzkumů a potenciální těžby břidlicového plynu. Naši severní sousedé na tom možná budou se zásobami této suroviny a možnostmi její těžby lépe - a my bychom je měli, bude-li to třeba, v této věci maximálně podpořit. Přitom bychom však vůbec neměli rezignovat na naše vlastní možnosti, při jejichž využívání nám případné polské zkušenosti určitě prospějí: trpělivá transparentní jednání s vlastními občany a zejména s těmi, kterých se případná těžba bezprostředně jakkoli dotkne, vysvětlování technické podstaty a bezpečnostního kontextu věci celému společenství, jednoznačné odmítnutí jakéhokoli vměšování zvenčí do této záležitosti a případné nasazení účinných protiopatření. Podrhuji účinných - ne jako před nedávnem v případě radarové stanice protiraketové obrany.