Autor: Vlastimil Podracký

Na keltománii něco je, ale ne zase tak mnoho

Trocha alternativní historie

Od pádu komunismu je v módě se odklánět od Východu a přesvědčovat svět, že patříme do Evropy. Tato snaha má svoje kulturní oprávnění, nicméně jak se něco začne úporně dokazovat, zvedne se vlna různých fantastů, kteří se snaží dělat z Čechů Kelty nebo něco dalšího, spíše neznámého, ale zcela jistě západoevropského. Úporná snaha se odlišovat od Východu je dána špatnými zkušenostmi se sovětskou nadvládou. Ale jak to skutečně je? Kdo jsou naši předkové? Odpověď nám mohou dát genové výzkumy. Ty ovšem shora uvedené snahy příliš nepodporují.

Výzkumy různých agentur se poněkud liší, nicméně jen poněkud, vcelku lze vzít za základ informace na www.czech.cz, ale ještě lépe v obrázku ke článku: aktualne.centrum.cz/veda. Jen naznačím hlavní prvky původů českých genů: 40% - středovýchod Evropy, 25% - jihozápad, 11% - jihovýchod (Balkán), 10% - germánské prvky. Ostatní údaje jsou stopové prvky různých národů Středomoří a středního Východu nejspíše přinesené Židy, které se neliší od ostatních evropských národů. Naopak třeba Němci jich mají ještě více.

Češi jsou Slovany z 51%

40% genů lze považovat za vyloženě slovanských a spojují nás s Poláky, Slováky, Ukrajinci a Rusy. Tito jmenovaní mají ovšem vyšší procento tohoto prvku, takže jsou výrazněji Slované. 11% balkánských prvků nás spojuje především s jižními Slovany. 25% nás spojuje s Keltoromány, tedy směsicí evropských plamen na jihozápadě, kde převládá původní keltský prvek. Je to překvapivé, nicméně zakládá určitou naději na částečně keltský původ. Tento prvek jiné slovanské národy buď nemají, nebo mají ve značně menší míře. Tato čtvrtina genů nás tedy od ostatních Slovanů částečně liší, nespojuje však s Němci, ale se vzdálenějším jihozápadem Evropy, nejspíše je odkazem původního keltského obyvatelstva.

Germánských prvků máme jen z 10%, což je vzhledem k německé kolonizaci překvapivě nízké číslo jen na pohled. Němci totiž už měli ve 12. století nejspíše stejné složení genů jako dnes, takže byli vlastně jen z třetiny Germány a většinu genů měli (a mají) keltských a slovanských. Takže pohraničí i města vlastně kolonizovali lidé ve větší míře Slované a Keltové než Germáni. Proto také zanechali míšením s Čechy jen 10% germánských genů. Zatímco většina národů má nějaký převažující prvek, Němci jsou vlastně nejvíce smíšeni a nepřevažuje nic. Jejich původní obyvatelstvo před příchodem Slovanů do východního Německa bylo spíše keltské než germánské.

Češi jsou tedy Slovany asi z poloviny genů, což je na střední Evropu dost výrazně jednostranné.

Historie ve světle nových informací

Genová mapa potvrzuje určité historické obrazy, které dříve byly opomíjeny, a vysvětluje děje. Přibližuje nás k poznání temné minulosti, o které nejsou záznamy, vysvětluje vykopávky. Dovolím se jednoduchý náhled do temných zákoutí dávných dob:

Zprávy o Germánech od začátku letopočtu jsou vlastně zprávy o bojových družinách, které dočasně sídlili na našem území. Původní Keltové ztratili svoje bojové elity, které v boji s Germány zahynuly. Obyvatelstvo potom sloužilo Germánům jako poddaní vytvářející materiální zázemí. Svět se dozvídá obvykle o elitách, poddaní nikterak římské historiky nezajímali, proto mluví o Germánech. Když se dostavili Hunové v čele s vůdcem Attilou, obyvatelstvo před nimi utíkalo. Jsou záznamy historiků o řádění Attily. Kdo ovšem utekl? Nejspíše elity, které byly neschopné území bránit. Germáni se potom usadili na jih od Dunaje, kde se spojili v bojový svaz nazývaný Langobardi. Ti potom, jak známo, přeorávali Itálii v sutiny, než se usadili v Pádské nížině.

Na sever od Dunaje bylo obyvatelstvo hunským vpádem nejvíce dotčeno, mnozí utekli na západ. Jen v lesích se asi zachovali původní Keltové. Nastal obrovský hladomor. Území bylo vyprázdněno. Uprázdněnou zemi potom osidlovali Slované od východu a to od severu k Dunaji, na západě až do oblasti Norinberku a daleko za řeku Labe v dnešním Německu. Bylo to bájné období jakéhosi blahobytu a neválčení. Země bylo dost, nebylo proč válčit. Dá se předpokládat, že Keltové neválčili, se Slovany se mísili, nejvíce tam, kde jich nejvíc zůstalo a to bylo v Čechách, hlavně v jižních. Zemí táhly karavany obchodníků, obvykle očekávaných a ctěných. Tak vznikl hlavní základ dnešního obyvatelstva - slovanský a keltský. Vzhledem k dalšímu předpokladu uvedu, že tento základ byl: 70% Slovanů a 30% Keltů. Jazyk asi ještě nebyl úplně ustálen, ale slovanská většina prosazovala svůj. Bylo potřeba se vzájemně domluvit, takže to bylo přirozené. Je vůbec otázka jak Keltové mluvili po pěti stech letech germánské nadvlády? Možná, že spíše germánsky a některé germánské výrazy v češtině mohou pocházet od nich.

O tehdejších Keltech nemůžeme mít představu jako o vyspělých obyvatelích opid. Byly to opravdu jen ubohé zbytky kdysi vyspělého národa. Prostě ti zaostalí vesničané, kteří neměli ani koně, aby mohli utéci nejprve před Germány a potom před Huny. Postupně scházeli z lesů do nížin a mísili se se Slovany.

Češi a Moravané přicházejí

Jinde ovšem taková idyla nebyla. Na severu zůstali zemědělci a vůbec ti mírní, kteří raději pracovali na poli, než bojovali. Ti bojovní se vydali na jih. Samozřejmě, dělali to tak všichni barbaři. Na jihu bylo bohatství, ale také i snadnější obživa. Attilovi v tom kdysi zabránilo byzantské vojsko, takže se musel spokojit se severem. Byzantinci ovšem měli v šestém století potíže. Na Blízkém východě se z pouště vynořili Arabové nesoucí svoje agresivní náboženství přikazující jim dobýt svět ve jménu proroka Muhameda. Itálie byla v troskách a Francie se těžce vzpamatovával z předchozích germánských vpádů. Jediná velmoc - Byzanc ovšem nemohla nijak zasahovat. Boj s Araby byl přednější. Na severu od jejich hranice se sestavil svaz slovanských kmenů, ke kterým se přidali Alanové, Bulhaři a někteří Avaři. Zaútočili na velmoc, která doposud všem evropským barbarům odolala. Nyní ovšem nikoliv. Prořídlá byzantská armáda se nemohla postavit v poli, stáhla se do měst a bránila se na hradbách. Slovanský svaz dobyl celý Balkán, na pobřeží ovšem zůstávala většina antických měst nedotčena. Slované došli až na Peloponés, ale na jihu později už netvořili většinu, původní řecké obyvatelstvo převážilo, na severu převážili Slované.

Stará pověst říká, že Slované se rozešli od Dunaje. Ale to bylo v části Dunaje, která dnes leží v Srbsku a Chorvatsku. Tam vznikly kmeny Čechů, Doudlebů, Pšovanů, Moravanů, Srbů a Bílých Charvátů než se vydali na sever. V Čechách se potom usídlily dva kmeny Charvátů, na sever od Čech se usadili Lužičtí Srbové a na Moravě Moravané od řeky Morava v dnešním Srbsku. Také řeku pojmenovali podle původní, u které žili. Dokonce Kosma píše, že český kmen přišel z Bílého Charvátska. Legendy sice dávají přednost různým událostem, které bychom dnes nazvali okrajové, zástupné. Jen mezi řádky je možno se dozvědět něco důležitého, co kronikář považoval jinak za zbytečné nějak popisovat, protože to přece „všichni vědí". Praotec Čech a celá moravská elita, včetně Mojmírovců, přišli z jihu, byli to jižní Slované, bojovní a vyspělejší. Rozdělili si zemi osídlenou Kelty a předchozí slovanskou vlnou. Konečně měla země pána. Tito lidé jsou dnes zastoupeni v populaci 11%. Této době říkají historici starší doba hradištní. Jižní Slované začali stavět hradiště. Jak vidno, v zemi už nebylo bezpečno. Měli to na svědomí Avaři. Jižní Slované dobře věděli, co to znamená městská hradba, jen díky ní se na Balkáně zachovala antická kultura a Byzanc později většinu území dostala zpět.

Kníže Sámo

Jak píše Měřínský ve své vynikající knize: Od příchodu Slovanů po Velkou Moravu, pocházel Sámo z dnešní Francie. Přišel s velkou družinou. Tito Keltorománi mohli též posílit jihozápadní prvek v obyvatelstvu, kterého tenkrát ještě nebylo mnoho, když uvážíme, že muž - velmož - mohl mít více žen a mnoho dětí. Také kněží se mohli ženit. Družina o čtyřech stech mužích, když se nemohla vrátit, usedlá potom v zemi, mohla zplodit i čtyři tisíce dětí, deset dětí na jednoho muže přece nebylo tak mnoho.

Jak Měřínský udává, jméno Sámo, lidová odvozenina ze jména Samuel, se vyskytovala v jisté oblasti Galie, dnešní Francie. Obyvatelstvo této oblasti bylo keltorománské, potomci bývalých Galů a Římanů, v podstatě nenávidějící Germány, kteří proměňovali postupně v trosky antickou kulturu po dvě století předtím. Sámo porazil Avary a potom u Vogatisburgu i Franky. Tvrdí se, že to byl zrádce, zradil svůj stát - Franckou říši. Ale kdepak!

Proti komu asi bojoval Sámo? Proti východním Frankům, tedy Němcům. Zatímco on byl přece západní Frank, tedy Francouz. Nechci tady spekulovat, jak smýšlel, podle činů si nedělal žádné problémy s válkou proti Germánům. Vždyť pověsti o řádění germánských barbarů se v Itálii a Francii staly součástí legend, které matky vyprávěly dětem.

Otázka náboženství

Dovolil bych si na závěr vyslovit názor na vývoj náboženství v českých zemích v jejich dávnověku. Jak jsou upozorňováni už školáci, Konstantin a Metoděj nepřišli do plně pohanské země, křesťanství tu už bylo. Jak mnoho bylo zastoupené, se mohou vést spory, ale o to tu nejde. Zatímco u severních sousedů - Polabských Slovanů - se to modlami pohanských bohů jen hemžilo, jejich názvy plní různé knihy a dokonce se přenášejí jaksi násilně do našeho prostředí, v českých zemích je nápadně málo památek na pohanské modly. Samozřejmě, že první slovanská vlna byla pohanská a její přímí potomci na sever od Čech se urputně bránili to změnit. Ale už Lužičtí Srbové a obyvatelstvo Čech a Moravy na pohanství nikterak nelpělo. Druhá slovanská vlna, která v těchto zemích vládla, byla jiná, jaká?

Přicházela z Balkánu a tam přece bylo obyvatelstvo už dávno křesťanské. Je dokládáno, jak snadno přijímali jižní Slované křesťanství. Srbové přijali rádi víru z Byzance, Bulhaři se bránili dlouho, nikoliv proto, že by se jim křesťanství zásadně nelíbilo, v té době už bylo v Bulharsku dávno přítomné a možná většina obyvatel pokřtěná, ale proto, že nechtěli byzantské kněze, prostě asi ze stejného důvodu, proč nechtěl kníže Rostislav kněze francké. Kněží přinášeli závislost na zemi, která je vyslala a hlavně vysvětila. Byli to tedy cizinci, kteří ovládali duše poddaných. Na Balkáně se to ovšem vyřešilo. Bulhaři přijali křesťanství z Moravy. Kněze vysvětil arcibiskup Metoděj. Později, když byli vyhnáni z Moravy, našli v Bulharsku vřelé přijetí. Měli liturgii v jejich jazyce, takže s křesťanstvím nebyl problém. Ale to už jsem odbočil příliš do novějších dob.

Jižní Slované vládnoucí v české, moravské a lužickosrbské oblasti prostě se s křesťanstvím seznámili na Balkáně, nebylo to nic cizího a dokonce se dá tvrdit, že měli křesťanství bez kněží, tzn., že Kristus a kříž byli jedním ze symbolů, kterým se klaněli. Mnoho jich vyznávalo tzv. gnostické křesťanství, což byla víra v boj protikladů zla a dobra. Zlem byl ďábel - demiurg - stvořitel materiálního světa a proti němu bůh jako stvořitel duchovna. Myslím si, že křesťanství se šířilo i za knížete Sáma, který přece musel být křesťan. Tady nešlo o křesťanství jako takové, tady šlo o církevní organizaci, která by vše zastřešovala a tím vlastně uplatňovala politický vliv. V období Sámovy říše se dá předpokládat jakási náboženská svoboda, zemí procházeli misionáři různých křesťanských směrů z různých stran. Důležitá byla jistě gnostická víra v síly dobra a zla. Proto také Bělobog a Černobog (Melech) byly bohové - polární hodnoty, kterým se mělo klanět. To bylo spojeno se sluncem. Východ ovládal Bělobog, západ (přicházející tmu) Černobog. Ráno i večer se konaly nějaké obřady. Lidé se obraceli k obzoru a vzývali slunce. Protože slunce během roku měnilo svoji polohu, bylo nutno na obzoru stanovit nějaký bod. Obvykle to byl kopec. Je otázka zda náhodou slovo označující Černoboga - Melech není třeba keltského původu. Proto také máme obce Melechov apod. Zato Bělobog sídlil na východě a zkomolením vznikl název Blaník. Pokud se týká model, byly asi jen malé, spíše nějaké postavy předků. Klanění nějaké velké modle se nedokázalo.

Myslím si, že první arcibiskup Metoděj to neměl zase tak obtížné, šlo hlavně o vysvěcení domácích kněží a zavedení spisovného jazyka - slověnštiny, kterému lid rozuměl. Aby rozuměli liturgickým textům, stačilo kněžím domácího původu se pouze naučit písmenka. To byla obrovská výhoda. Soluňští bratři přeložili do slověnštiny většinu potřebných textů. Šikovnější místní kněží, kteří se naučili pěkně psát, texty opisovali. To, že si s tím příliš hlavu nelámali, dokazují různé čechizmy v některých těchto dílech, prostě domácí jazyk už byl od slověnštiny poněkud odlišný, nicméně běžně pochopitelný. Tato obrovská výhoda zanikla vítězstvím západní liturgie, budoucí kněží se museli nechat vysvětit v cizině a znát latinsky. Proto také potom už domácích kněží bylo málo, většina jich přišla z ciziny. Obřady byly v latině, lid jim nerozuměl a ve svém jazyce si vyslechl pouze kázání. Zanedlouho po vyhnání slovanských kněží Velkomoravská říše padla a lidé se ve velké míře vrátili k pohanství. Nebyla to reakce na vnucovanou latinu? Proč našel zalíbení v pohanství národ, který už byl po několik generací křesťanský? Snad proto, že nejprve museli odejít domácí kněží srostlí s prostředím, a cizinci nespojení s národem a zemí se dlouho nerozpakovali a utekli, jakmile nebylo bezpečno? Bez církve a knih, kterým by lid rozuměl, nemělo šanci náboženství nevyrostlé přímo z lidu. K čemu byly lidem v době rozvratu latinské spisy, pokud vůbec některé zůstaly, když je nikdo neuměl číst a navíc byly nedávno před tím násilně vnucené?

V Čechách to bylo jiné. Sázavský klášter, držený mocensky Přemyslovci, ještě dlouho poté překládal z latiny a opisoval staroslověnsky psané knihy, které kněžím pomáhaly v kázáních a obcházely tím latinu. Kněží se nemuseli učit úplně cizí jazyk. Taková výhoda se přece nemůže jen tak zahodit, a když se odmítne, musí v tom být nějaké mocenské zájmy. Staroslověnské knihy znal i sv. Václav a Vojtěch. Na slovanský charakter lidového jazyka ovšem měly jistě vliv i tyto knihy, obřady a kázání ve staroslověnštině, která jistě doplňovala neznámé výrazy a zaměňovala ty, které byly v lidovém jazyce cizí. Je známá věc, že kulturní národ tak rychle nezanikne, zvláště když má svůj spisovný jazyk. Opak dokazuje rychlý zánik pohanských Slovanů v Polabí. Knihy se zachovaly v Bulharsku a Rusku, kam nejspíše mniši z kláštera utekli po jeho vyvrácení v r. 1092. Jak dlouho ještě existovaly v Čechách, opisovaly se a měly vliv, nevíme. Ale to už byl začátek vrcholného středověku, a vyprávěním o pravděpodobných dějinách jsem pokročil do dějin známých, abych upozornil na skutečnost, že národ je především vymezen kulturně a na původu obyvatel mnoho nezáleží.