PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.06.2006

Autor: Dan Drápal

Multikulturalismus je na vině

Teroristické útoky se udály v Madridu a Londýně, ne v Káhiře či Teheránu.


Literární noviny (22/2006) uveřejnily článek Petra Jedličky a Lukáše Lhoťana „Multikulturalismus není na vině". Po přečtení článku sice není jasné, na vině čeho by multikulturalismus měl být, nicméně přesto se jedná o článek zajímavý.

Nutno ovšem konstatovat, že rovněž značně předpojatý vůči západní civilizaci a zejména „epigonům nového konzervatismu", kteří ovšem nejsou ani jmenováni, ani nějak blíže definováni. Bude dobré, když jemně skryté (možná i autorům samým) předpojatosti článku demaskujeme.

Článek začíná větou: „Bude tomu již pětačtyřicet let, co si lidé v Kanadě, Spojených státech a Evropě uvědomili, že setrvat v někdejší izolaci nebude v budoucnu možné." Není zcela jasné, jaká událost se stala před „již pětačtyřiceti lety", a co tehdy způsobilo prozření oněch do té doby zřejmě slepých lidí, patřících k západní civilizaci. Rovněž není popsána ona „někdejší izolace". Pokud je mi známo, západní civilizace byla tehdy již dlouhou dobu, dá se říci několik století, nejotevřenější civilizací, jaká kdy existovala, a rozhodně se nesnažila zůstat v jakési izolaci. Autoři se ani nepokoušejí jmenovat nějakou kulturu či civilizaci, která by byla otevřenější.

Autoři článku dále píší, že v osmdesátých letech, kdy stoupl v západní Evropě počet vyznavačů islámu, „tehdy vládnoucí epigoni nového konzervatizmu se sílící jinakosti zděsili".

Řekl bych, že jde o nepřesnost a mírné přehánění. Nějaký okamžik zděšení nenastal - spíše začal multikulturalismus nést své první nepoživatelné plody. Mnozí lidé na západě se nezděsili sílící jinakosti jako takové - ostatně Amerika, Kanada či Austrálie byly „tavícím tyglíkem" již téměř dvě staletí a jinakosti si užili dost a dost. Byli na ni víceméně zvyklí.

Co vedlo ke značnému znepokojení, nebyla v žádném případě jinakost jako taková. Do nástupu multikulturalismu platilo, že imigranti víceméně počítali se svým plným začleněním do společnosti, do níž se přistěhovali. Jak statisticky i jinak dokazuje Samuel Huntington ve své knize „Kam kráčíš, Ameriko?", od druhé poloviny devatenáctého století až zhruba do šedesátých let minulého století byl zájem jak americké společnosti (včetně její vlády), tak imigrantů v podstatě totožný: oběma stranám šlo o začlenění imigrantů do americké společnosti. Evropa sice takovým „tavícím tyglíkem" nikdy nebyla, ale lidí z různých částí světa bylo již přinejmenším v Británíí, Francii, státech Beneluxu či Rakousku dost a dost. Pokud neusilovali o integraci do společností, v nichž byli přijati jako hosté, tak vesměs přinejmenším respektovali její zákony a zvyklosti.

Tato atmosféra se ovšem začala postupně měnit. Nešlo o nějakou abstraktní „jinakost". Šlo o takové věci, jako je ženská obřízka, nucené sňatky, pro západní společnost nepřijatelný vztah k ženám obecně, a postupně i o deklarované nepřátelství vůči hostitelským společnostem. (Tyto jevy patrně patří mezi ty „jednotliviny", o nichž autoři článku raději mluvit nechtějí. Považuji je však za podstatné.) Tam, kde se něco takového nevyskytovalo (u čínské, vietnamské, korejské, arménské, karibské a do značné míry i indické komunity), docházelo k napětí s hostitelskou společností jen výjimečně, pokud vůbec.

Problém pochopitelně nastal, když se muslimové začali dožadovat způsobu života, který byl v rozporu s platnými zákony hostitelské země. Zde francouzská a britská státní správa reagovaly dosti odlišně. Zatímco Francie porušování francouzských zákonů nekompromisně stíhala, v Británii začali sociální pracovníci přivírat oči nad porušováním zákonů, pokud se jich dopouštěli muslimové - ať už jde o ženskou obřízku (která sice není Koránem předepsána, je však nedílnou součástí muslimského způsobu života) nebo o nedobrovolná manželství.

Jsem přesvědčen, že zde se ukazuje fatální slabina multikulturalismu. Soužití dvou či více kultur nesmí navodit situaci, kdy je porušována zákonnost. Jakmile totiž, byť jen pro někoho, přestávají platit zákony, společnost nutně začíná fungovat špatně, případně přestává fungovat vůbec. Není možné, aby platilo obojí: aby muž i žena vstupovali do manželského svazku dobrovolně, a aby žena byla nucena vstoupit do manželství svými rodiči či příbuznými, abych zmínil jen jeden očividný konflikt.

Je evidentní, že levicoví politici mají větší sklon tento a podobné konflikty přehlížet. Ukazuje se na tom ovšem, do jaké míry míní své hlásání „univerzality lidských práv" vážně.

Autoři článku píší: „S vidinou křivdy, svatého předurčení, výlučnosti vlastního názoru a povinnosti jej všem vnutit bylo jednotlivci pácháno násilí..." K mému velkému překvapení má tato věta vystihovat západní společnost. Vážení pánové, vždyť přece opak je pravdou. Západní společnost je značně zakomplexovaná a o nějakém svém „svatém předurčení" nemá ani ponětí. O tom přece mluví druhá strana, dosti veřejně a nahlas. Současná západní společnost nejen že nechce svůj názor jiným vnucovat, ona mnohdy ani nějaký svůj názor nemá. Násilí je pácháno druhou stranou, pokud jste si nevšimli. Teroristické útoky se udály v Madridu a Londýně, ne v Káhiře či Teheránu.

 

1. června 2006

 

Dan Drápal