PODPORUJEME

Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Podpořte nás prosím, také se vás může týkat vyvlastnění

Vyvlastnění pozemků


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

29.07.2010

Autor: Martin Vadas

Milan Paumer a jeho země bez dalšího z hrdinů

Nekrolog. Text vyšel 26. července 2010 v Lidových novinách.


„Já bych chtěl, aby mi tu někdo zodpovědný konečně řekl, jestli jsem zločinec nebo ne. Abych se mohl také obránit!“

Tyto věty mi řekl Milan Paumer (* 7. dubna 1931, † 22. července 2010) pod Karlovým mostem v polovině devadesátých let do dokumentárního filmu Země bez hrdinů, země bez zločinců. . . © ČT 1996. Tehdy přijížděl do České republiky jen na návštěvu za bratrem Zdeňkem, se kterým se dlouhá desetiletí neviděli a pouze uvažoval o svém definitivním návratu domů ze čtyřicetileté emigrace v USA. Smutná zpráva z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, že Milan Paumer ve svých 79 letech zemřel, která ve čtvrtek 22. července 2010 obletěla celý svět, mj. znamená, že jeho přání, se kterým se vracel do Čech, se naplnilo jen zčásti.

Dvacet let od listopadu 1989 Česká republika ani v případu odbojové skupiny bratří Mašínů, jejímž byl Milan Paumer členem, stále nemá jasno. Svému hrdinovi, šestkrát horní komorou navrženému na nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva, republika nechystá státní pohřeb s poctami. Rakev s jeho pozůstatky není vystavena ve Strakově akademii, ve Valdštejnském paláci ani v Národním divadle, kde by se s ním mohli důstojně rozloučit pozůstalí občané i státní hodnostáři. Milan Paumer je veteránem Special Forces US ARMY, hájil linii příměří po skončení Korejské války, kde nasazoval život za demokracii v uniformě Armády Spojených států amerických. Má právo na vojenský pohřeb s poctami. USA si váží svých statečných válečných veteránů. I Česká republika má svůj zákon č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který v § 3 říká, že odpor občanů proti zločinnému komunistickému režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Přes medaili premiéra z března roku 2008, kterou Mirek Topolánek zdůvodnil potřebou vyvolat diskusi v české společnosti, se Česká republika v projevech úcty Milanovi Paumerovi příliš nevyznamenala. Závěry vědeckých historických konferencí, veřejných slyšení a rozprav v Parlamentu pronikají do vědomí a srdcí občanů i presidentů jen pomalu. Nabízí se dnes už jen in memoriam příležitost, aby oba členské státy NATO, ČR a USA, uspořádaly důstojné rozloučení se společným hrdinou.

Postkomunistická justice České republiky zamořená mnoha soudci a státními zástupci s aktivní komunistickou minulostí se v uplynulých dvaceti letech zmohla jen na usnesení Městského státního zástupce JUDr. Josefa Kredby „odkládám" ze srpna 1995, jež nabylo právní moci až v roce 1998. Ani toto „řešení" však není meritorním rozhodnutím ve věci. Petruška Šustrová nazvala jeden svůj článek „Zameťte Mašíny pod koberec, ať je není vidět" a vystihla tak podstatu vztahu polistopadového režimu k odbojové skupině bratří Mašínů. Na řádný soud, který by definitivně očistil jména příslušníků třetího odboje se české soudy nezmohly. Ono Kredbovo „odkládám" si úředníci justice ještě nyní vykládají jako „dnes pod tlakem veřejnosti spis šoupnu do tajné spisovny a počkám si na změnu politického ovzduší, abych Mašíny a jejich spolupracovníky dopadl a odsoudil, jak jsem byl vychován komunistickou věrchuškou a její propagandou. . ."

Přesto nelze říci, že by úsilí Milana Paumera o očištění svého jména a jmen svých spolubojovníků proti komunismu bylo neúspěšné. Porovnáme-li průzkumy veřejného mínění z první poloviny devadesátých let s dnešními, můžeme zaznamenat zřetelný posun ve prospěch uznání třetího odboje. Povědomí veřejnosti i tzv. intelektuálů o zločinech komunistů a občanském odporu na počátku padesátých let roste. Zatímco po roce 1989 v jejich hlavách přežívala propaganda, na kterou komunisté monopolně vydávali stamiliony korun a televizní seriál Třicet případů majora Zemana v ní znamenal jen špičku ledovce, postupně se veřejnost dovídá, jak vypadala občanská válka, kterou Komunistická strana Československa vyhlásila celému národu, když v únoru 1948 jednostranně vyzbrojila Lidové milice, bezpečnostní složky již měla plně ve své moci, postupně se zmocnila armády, státní správy i justice, hlásala hesla jako „Třídní boj!" a „Kdo nejde s námi, jde proti nám!". . .

Mašínové, Milan Paumer a jejich přátelé s komunisty jít nechtěli, postupně se dovídali o jejich zločinném počínání, věznění a vraždění politických odpůrců. Nechtěli pasivně a ve strachu čekat doma, až přijde řada na ně. Z dnešního pohledu se zdá, že po únoru 1948 projevili až překvapivou zdrženlivost. Přes své mládí postupně politicky vyzrávali v závislosti na úpadku demokracie. Jakoby Všeobecná deklarace lidských práv schválená v prosinci 1948 Valným shromážděním OSN jim byla návodem. V čem všem musel komunistický režim selhat, než Mašínové a jejich druzi přistoupili k odporu? K vlastnímu ozbrojování, plánování a provádění záškodnických akcí sáhli až v roce 1951, když obětí komunistického řádění byla již dlouhá řada. Mnoho jich bylo z okruhu blízkých rodinných přátel rodiny Mašínů, včetně Milady Horákové, důstojníků spolupracovníků otce generála Josefa Mašína a dalších. Václav Švéda, soused Mašínů z Lošan, byl vyhozen ze svého statku na ulici s celou svou rodinou. Postižen byl i otec Milana Paumera.

„My si třídní boj nevymysleli, chtěli jsme se bránit. Když komunisté měli proti nám bouchačky všech možných ráží, nemohli jsme na ně útočit švestkovými knedlíky. Museli jsme si opatřit zbraně. . ." říkával Milan Paumer studentům na školách a na besedách s občany, kterým zasvětil své aktivity v důchodu. Rozhodl se prožít ho v Poděbradech. Vydal se do prostředí, kde ho mnozí Neználci, dokonce i na půdě Parlamentu, nazývali vrahem, přestože Milan Paumer nikoho ani nezabil. Jejich útokům čelil s otevřeným hledím a nekonečnou trpělivostí.

Od konce padesátých let po odchodu z armády Milan Paumer žil v Miami na Floridě, kde provozoval licenci na taxislužbu. Do posledních chvil svého života ctil Spojené státy americké, které mu daly občanství ve svobodné zemi a staly se mu dočasným domovem. Neoženil se. Pozorně sledoval společenské dění v Československu a byl přesvědčen, že až komunistický režim jednou konečně padne, on se do Čech vrátí a vezme si za ženu Češku. Své předsevzetí nestihl stoprocentně naplnit. Po návratu do Poděbrad ho čekala spousta práce, mnoho lidí toužilo se s ním setkat. Navázal doma pevná přátelství. V lidech, kteří tuto legendu poznali osobně, zanechal nesmazatelnou stopu. Vzpomínají na jeho přirozenou citlivost, zájem o jejich problémy, spolehlivost, férové a přímé jednání, ochotu pomáhat. Na veřejnosti se objevoval vždy jako elegán s oblíbenou „masaryčkou"na hlavě. Nelze zapomenout jeho podpory nespravedlivě stíhaného Vladimíra Hučína, kde se zasazoval o jeho právo na veřejný proces. Stal se členem 53. Skautského střediska bratří Mašínů Atahokan a posléze i Konzervativní strany, za kterou opakovaně kandidoval do zastupitelských sborů.

Jsem rád, že jsem ho mohl poznat a těšil se z jeho přátelství. Lituji, že v jeho posledním zápase s nemocným srdcem jsem mu nedokázal pomoci. Nikdy na Milana Paumera nezapomenu.