Autor: David Floryk

Máme presidenta!

Bůh žehnej presidentovi!

---

Milí čtenáři, až budete tento úvodník číst, bude mít Václav Klaus ve funkci presidenta České republiky za sebou již více než měsíc a bude tedy možno hodnotit jeho první kroky. Dnes, kdy sotva osychá čerň novinových titulků, oznamujících světu, že nad Hradem opět vlaje presidentská standarta, je psaní úvodníku o zvolení presidenta vskutku nevděčným úkolem. Nicméně zamyšlení nad volbou hlavy státu se nelze vyhnout. Jaké důvody k radosti či obavám se nám tedy nabízejí tváří v tvář zvolení Václava Klause novým presidentem republiky?

Především: president byl zvolen. Již sama tato krátká zpráva je pro mne důvodem k vděčnosti. Je-li president hlavou státu, pak představa státu bez hlavy je představou neradostnou. Ano, samotnému zvolení předcházelo několik neúspěšných kol, doprovázených chaotickým handrkováním politických špiček. Toto rozpačité mezidobí však prozradilo více o těch, kteří volili, než o těch, kteří byli voleni. Ne snad proto, že bylo dlouhé - tak už to v demokracii chodí, že učinit závažné rozhodnutí (a volba hlavy státu jím nepochybně je) si žádá čas a zdánlivě nekonečné debaty a porady. Ostatně těch několik týdnů není zas taková hrůza. Mnohem horší bylo, JAK tyto debaty probíhaly a O ČEM a S KÝM byly vedeny. Má-li být jedním z nejzřetelnějších důsledků této neschopnosti zodpovědně vládnout dokonaná legitimizace komunistické strany a musel-li se i budoucí president veřejně ponížit prohlášením, že antikomunismus pro něj vždy byl a je „překonanou doktrínou a falešným postojem", pak jde o velmi neradostný signál o stavu naší společnosti, o velmi neblahý vklad do budoucnosti, s nímž se nový president bude těžko vyrovnávat.

Jsem rád, že president by zvolen - a nenaplnil se tak hrozící scénář tzv. přímé volby. Netoužím chodit k dalším volbám, chci, aby ti, kteří byli zvoleni a které si platíme, aby jako nejlepší z nás vládli, nadáni naší důvěrou, dělali dobře a zodpovědně svou práci. Například aby neměnili pravidla hry během zápasu a neházeli na mně jako na občana to, od čeho jsou tady oni sami. Vždyť čím jiným jsou takové nápady, jako narychlo přepsat Ústavu a krizi, na jejíž práh málem přivedla zemi neschopnost politiků, nechat vyřešit v přímé volbě „lid"?

Volám po tom, aby ti, kdo jsou k tomu povoláni, začali konečně zodpovědně vládnout. Že tomu tak dnes není? Pak je namístě zamyslet se, koho jsme si to zvolili. A že většina volila jinak než my, a proto to tak vypadá? Nu, i to se občas stává, a zdá se, že takových situací bude v budoucnu spíše přibývat. O důvod víc, proč se držet standardních parlamentních zvyklostí a nezahrávat si s něčím tak nestálým a nevypočitatelným, jako vůle lidu.

K druhému zastavení mne vede skutečnost, že byl zvolen politik, a nikoliv nějaká „obecně přijatelná osobnost". Zvolení Václava Klause znamená v jistém smyslu vítězství „politické" politiky nad politikou „nepolitickou", jejímž symbolem byl, chtě nechtě, právě Klausův předchůdce na Pražském Hradě Václav Havel. Klaus je politikem a presentuje se jako představitel konkrétních politických vizí a cílů - a neshledávám na tom nic nepatřičného, více by mě děsilo, kdyby nejvyšší politickou funkci ve státě měl zastávat chirurg či astrofyzik, jehož jedinou kvalifikací je, že má rád lidi. Hájím-li presidenta za to, že JE politik, neznamená to ještě, že souhlasím s tím, JAKÝM politikem je. A v tomto bodě je moje radost nalomená: pana profesora za ta léta známe už až příliš dobře. „Že by najednou zmizely ty stovky a tisíce pavučinek, do kterých se politik nutně během své kariéry zaplétá? Nevíme, kdo co na koho ví, kdo co komu slíbil ...", obává se komentář v dnešních novinách. Ano, Klaus již mnohokrát během své kariéry dal najevo, že má dobrou paměť, že je loajální, že vždy spíše sází na ty, kteří „dokázali, že to dokážou", než na ty, s nimž by ho měly pojit ideje, jež ústy vyznává. Ať právem či neprávem, je to právě Klaus, kdo je pro mnohé symbolem „doby Kožené a Železné" - kéž by svazky, které ho s touto epochou pojí, zůstaly vskutku již jen historikům (a dodávám: kéž i zpovědníkům). Proto dovolme presidentovi, aby byl politikem, bedlivě však sledujme, jak si při tom počíná. Nesouhlasíme-li s podobou Klausových vizí, pusťme se s nimi do křížku. Bude-li politikem nepoctivým či nemravným, pak jej kritizujme a volejme k pokání.

Nelze nezmínit protikandidáty: Veřejné přiznání senátorky Moserové k víře v Boha a nezpochybnitelná morální autorita profesora Sokola mne velmi potěšily a jejich odvaha povzbudila - avšak nic z toho nemohlo zakrýt skutečnost, že oba byli svými navrhovateli vmanipulováni do role králíků z klobouku a jako takoví odsouzeni k marnému boji - což není argument proti oběma statečným, ochotným jít do jámy lvové, ale výtka na hlavu těch neschopných, kteří je navrhovali. Jan Sokol mohl být velmi vhodným kandidátem na presidenta, kdyby jej byli oslovili ne před 14 dny, ale před 14 měsíci ...

Nezbývá než si postesknout nad tím, že křesťanské kruhy za celých 13 let nebyly schopny vygenerovat dostatek osobností, v nichž by se snoubila křesťanská mravní integrita a občanské ctnosti s ochotou a schopností vstoupit do politiky a obojí si tam trvale uchovat. Ano, církve možná disponují řadou „obecně přijatelných osobností", které jsou však v politice (a žel, i v mnoha jiných oblastech praktického života) většinou nepoužitelné.

„Chci stát oběma nohama na zemi", pravil nový český president krátce po svém zvolení. Bude-li to znamenat, že Hrad napříště „ubere plyn" v organizování Zeměkoule a své globální ambice přenese do většího úsilí o správu věcí veřejných u nás doma, pak má v tom mou plnou podporu. Naopak vůbec bych se nebránil, kdyby nový český president hodlal zintenzivnit vztahy s našimi středoevropskými sousedy a kdyby se do jeho zorného pole dostala například i otázka poněkud férovějšího přístupu k našim bývalým německým spoluobčanům, odsunutým po válce z Československa. Avšak to by znamenalo nejprve nově promýšlet náš vztah k vlastní minulosti, a k tomu, zdá se, president zatím nemá chuti ani za mák.

Mnozí si slibují, že zvolením Václava Klause presidentem získává kritický postoj k současné podobě Evropské unie zastánce na postu nejvyšším. Rád bych se mýlil, avšak obávám se, že zvolení Klause presidentem znamená naopak konec jeho eurokritického angažmá, přinejmenším pak uzávorkování případných výhrad do „politicky korektních" mezí - ostatně tento posun byl zřejmý hned v projevu po zvolení, kdy za jednu z priorit svého presidentování označil „integraci naší země do Evropské unie". Otázka vztahu k EU sama je námětem na samostatný článek (a asi ne jen jeden, doufám, že i k nim se ŽV dostane), avšak pokud jde o presidenta, je dobré vědět, na čem jsme.

Má-li politik stát nohama pevně na zemi, pak pohled by měl mít upřen vzhůru - alespoň čas od času. Jakže zněl ten citát v jeho projevu před druhou volbou? „Whatever is, is right - cokoliv jest, je správné". Myslím, že tato „větička" vystihuje Klausovo myšlení lépe, než si možná sám uvědomil ve chvíli, kdy ji ve Vladislavském sále vyslovil. Nepochybně je dobré býti realistou, znamená-li to brát věci vážně, tak jak jsou, a nežít v iluzi. Avšak jako křesťané také víme, že věci nejsou automaticky legitimizovány tím, že jsou, že existují. Křesťanská tradice vždy rozlišovala mezi tím, co jest a tím, co být má. Svět není takový, jakým by měl, jakým by mohl být. Zdaleka ne vše, co jest, je správné. Nahlédnout onen rozpor znamená nahlédnout sám sebe očima Toho, který byl, je a bude. Nezbývá než popřát panu presidentovi, aby mohl ve svém životě do této hlubiny nahlédnout. 

 

Bůh žehnej presidentovi! 

 

 

David Floryk je předsedou MS Konzervativní strany v Ostravě

(text byl publikován v měsíčníku ŽIVOT VÍRY 4/2003)

---