PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.05.2010

Autor: Pavel Jelínek, Martin Rejman

Lži levice a rozšířené omyly o její lidumilnosti - II.

Výpověď bez udání důvodu a nájemné


Domníváme se, že žádná ze stran na politické scéně, které se označují jako pravicové, se doposud uspokojivě nepokusila ve své kampani srozumitelně vysvětlit, proč je levicová politika škodlivá. I proto slaví lži pana Paroubka a jeho ČSSD takové úspěchy.

Pokusíme se populistické lži levice vyvrátit a obhájit zdánlivě tvrdou, prý asociální pravicovou politiku, která je však ve svých důsledcích sociálně mnohem spravedlivější, protože nesrovnatelně vyšší mírou svobody vede k vyšším hospodářským výkonům a tím umožňuje vysokou životní úroveň širokých vrstev obyvatel.

Před volbami 2006 ČSSD spustila kampaň „ODS mínus".  V ní pomocí hesel jako „Zdražíme potraviny a elektřinu",  „Zavedeme výpověď bez udání důvodu" a dalšími parodovala podstatu některých reforem, které by musela provést každá rozumná vláda, aby zabránila zadlužování a státnímu bankrotu. Nevíme, jestli jimi natolik zastrašila pravicovou koaliční vládu, že k žádným nutným hlubokým reformám v důchodovém, zdravotním a sociálním systému nepřikročila, ani nezrušila regulaci nájemného a další levicové „vymoženosti", nebo jestli to ta koalice ani nechtěla - výsledek je stejný, tedy žádný.

Pokusíme se vysvětlit, v čem ČSSD překrucovala fakta, když tyto záměry parafrázovala tak, aby zněly jako tvrdé, asociální, běžným občanům škodící. Tyto lži používá ČSSD stále a před současnými volbami je stupňuje, proto se k nim vracíme a používáme „zastrašující" nadpisy, kterými tehdy ČSSD varovala před nutnými reformami.

V této druhé části rozebereme ta hesla, která se týkají výpovědí a nájemného; ve třetí části se budeme zabývat ostatními hesly této kampaně.

"Okamžitě zvýšíme nájemné"

Za socialismu se mnoho věcí prodávalo za nižší než tržní ceny, dokonce i pod výrobními náklady; také nájemné bylo nesmyslně nízké a vedlo k ohromnému zanedbání a nekvalitě bytového fondu.

Po roce 1989 existovalo  riziko, že by uvrhlo statisíce lidí do nelidské situace, kdyby stát nájemné dereguloval okamžitě. Také by se tím velmi pravděpodobně významně snížila podpora veřejnosti demokratickému procesu a tržnímu hospodářství. Bylo proto správné, že stát na omezenou dobu majitelům domů zabránil zrušit nájemní smlouvu s těmi, kdo nebyli schopni nebo ochotni platit tržní nájemné. Bylo nutno počkat, až ruka trhu sama ukáže, jak vysoké nájemné je přiměřené, kolik bytů bude třeba stavět, a také bylo nutné dát nájemníkům dostatek času na to, aby si našli levnější bydlení, pokud nechtěli nebo nemohli platit za  bydlení tržní cenu.

Musíme si však být vědomi, že toto opatření bylo činěno na úkor majitelů bytových domů a bylo nespravedlností páchánou vůči nim. Mělo být skutečně jen velmi krátkodobé. Nedokážeme říct, kdy přesně - jsme si však naprosto jisti, že doba „nutné regulace" skončila již velmi, velmi dávno. Je zcela absurdní, že regulace nájmů trvá ještě 20 let od zhroucení totalitního režimu.

Princip trhu (tedy zákon nabídky a poptávky) je vynikající nástroj k tomu, aby lidé nakládali se svými prostředky efektivně. A to včetně řešení bytové otázky. Pokud by se trh s byty přestal regulovat, tak:

  • Mnozí lidé by náhle neměli na tržní, tedy spravedlivé nájemné. Museli by se rozhodnout, zda to vyřeší tím, že budou více pracovat, tedy více vydělávat, případně ušetří na jídle, šatech, zábavě apod. Obojí by bylo správné.

Ti, kteří by se rozhodli, že chtějí šetřit na nájemném, by se museli přestěhovat do menšího nebo méně kvalitního bytu, ale to by byla jejich volba.

  • Stavební firmy by citlivě reagovaly na poptávku a stavěly by takové byty a domy, o které je mezi lidmi zájem.

V důsledku toho by se všichni chovali efektivně. Trh by také spravedlivě určil výši nájemného, které by odpovídalo všem aspektům kvality pronajímaného bytu. Majitel domu, který by požadoval přemrštěné nájemné, by byl rukou trhu "potrestán" tím, že by s ním nikdo neuzavřel nájemní smlouvu.

Pokud by si nájemníci stěžovali, že tržní nájemné je neúnosně vysoké a že takto si mohou dovolit mnohem horší standard bydlení, než po kterém touží, pak je to přesně stejná situace, jako když si člověk stěžuje na to, kolik masa, kolik návštěv kina a jak pěkné auto si může za svůj plat pořídit. V těchto různých oblastech potřeb (jídlo, zábava, auto apod.) lidé chápou, že si člověk nemůže koupit víc, než na co stačí jeho plat. Není ani nejmenší důvod, aby právě u bydlení byla tato otázka řešena jinak, tedy státní regulací.

Pokud naopak stát zakazuje majitelům domů, aby zrušili nájemní smlouvu za regulované nájemné, tak si nájemníci žijí nad poměry. Spotřebovávají více hodnot, než vyprodukují, a to na úkor někoho jiného - majitele toho domu.

Mezi mnoha lidmi je rozšířen názor, že majitelé domů jsou boháči, kteří přišli k majetku bezpracně nebo dokonce podvodem a že protesty těchto „bohatých" lidí proti regulaci nájemného jsou projevem nehorázné nenasytnosti. Tento rozšířený, ale mylný, populistickou levicí šířený názor ale nebere v úvahu, že ekonomika funguje jen tam, kde je respektováno právo člověka nerušeně užívat svůj poctivě nabytý majetek (což zde znamená: očekávat, že za pronájem bytu dostanu nájemné, které pokryje vynaložené náklady a přiměřený zisk).

Pokud stát dává najevo, že tento princip nectí, pak to sníží ochotu investovat (například postavit dům), nebo obecněji řečeno, vlastní prací se přičinit o bohatství. Pokud stát bohatým bere a chudým dává, pak tím dusí rozkvět hospodářství a bohatnutí všech.  Společnost už konečně musí chápat, že je mnohem snazší chodit do zaměstnání, než pracovní místo vytvořit - tj. najít na trhu poptávku po něčem, co dokážu vyprodukovat.

Proto - ač to mnozí neradi slyší - na životní úrovni společnosti mají větší zásluhu podnikatelé než zaměstnanci. Mezi podnikatele lze pro tento účel zařadit i člověka, který se nebál půjčit si peníze, tvrdě pracovat a postavit činžovní dům - v naději, že mu nájemné přinese zasloužený zisk, který si rozhodně zaslouží, ovšem díky regulaci nájmu jej nedostává. Regulované nájemné často nepokrývá ani nutnou opravu domu a pokud majitel opravy neprovede z vlastních peněz, nájemníci jej zažalují. To staví majitele domů do nelidské a velmi nespravedlivé pozice.

"Zavedeme výpověď z nájmu bez udání důvodu"

Pokud někdo postavil nebo zdědil dům, je jeho právem v rozumné výpovědní době podnájem zrušit a sám si vybrat, komu jej pronajme.

"Zavedeme výpověď ze zaměstnání bez udání důvodu"

Přílišná ochrana zaměstnanců v důsledku škodí všem. Pokud je obtížné pracovníka propustit, pak bude zaměstnavatel velice zvažovat, zda jej vůbec přijme. I v případě, že má dost zakázek, aby dalšího pracovníka využil, může se obávat, že ho nebude moci snadno propustit, pokud  objem zakázek klesne. To, jak obtížné je zaměstnance propustit, má tedy na jeho rozhodování velký vliv.

ČSSD tvrdí, že zaměstnancům pomáhá, pokud zaměstnavatelům propouštění ztíží. Ve skutečnosti to však má tyto důsledky:

1. Zaměstnavatelé budou přijímat zaměstnance opatrněji, takže bude více lidí, kteří práci přes svoji snahu nenajdou.

2. Na každé místo, kde zaměstnavatel bude ochoten, resp. schopen někoho přijmout, bude připadat větší počet uchazečů. Zaměstnavatel tedy logicky nabídne nižší plat, protože ví, že i za něj sežene dostatečně schopného pracovníka. Zástupy lidí, kteří budou marně hledat práci, si dobře nemohou diktovat výši platu.

3. To může vést ke snižování platů nejen novým pracovníkům, ale i těm současným - zaměstnatelé totiž mohou svým pracovníkům snížit pohyblivou část mzdy a ti si to nechají líbit, protože vědí, že lepší plat jinde pravděpodobně také nedostanou.

„Sociální" opatření levice tedy v důsledku škodí nejen podnikatelům, ale také, a ještě ve větší míře, zaměstnancům, které socialisté údajně před „zlými" podnikateli chrání.

Pavel Jelínek, programátor

Martin Rejman, kancléř Konzervativní strany