Autor: Roman Joch

Lidská přirozenost, levice a pravice - aneb politické důsledky dědičného hříchu

Přednáška dr. Romana Jocha ze semináře "Křesťanská perspektiva a svobodná společnost"

---

V každodenní politické praxi otázka patřičného vztahu politické autority k ekonomice - otázka co, proč a jak má politická reprezentace činit s hospodářstvím - dělí politické spektrum na dvě formace. Jedna tvrdí, že primárním úkolem státu je pečovat o materiální blahobyt občanů a zajišťovat ho, že stát má aktivně zasahovat do ekonomiky za tímto účelem a rovněž za účelem větší materiální rovnosti, která je žádoucím ideálem; zároveň tvrdí, že zásahy státu do ekonomiky jsou toto všechno schopny zajistit. Druhá tvrdí opak, tj. že není primárním úkolem státu zajišťovat materiální blahobyt svých občanů, že stát nemá zasahovat do ekonomiky a že materiální rovnost občanů není nutně žádoucím ideálem. První formace je v dnešní době nazývána levicí, druhá pravicí.

Levice se domnívá, že materiální rovnost je ideálem sama o sobě. Žádoucnost tohoto ideálu je jedním z axiomů levice - levice nikde nedokazuje, proč je zmírňování materiálních rozdílů žádoucím ideálem. Tento ideál je ospravedlňován emotivně, čistým poukazem na jeho hodnotu. Pravice se nedomnívá, že materiální rovnost je nutně žádoucím ideálem.

Rozdíl v hodnocení vhodnosti ideálu materiální rovnosti je dán odlišnými koncepcemi spravedlnosti v podání levice a pravice. Podle levice je spravedlnost vlastností stavu, zatímco podle pravice je spravedlnost vlastností činu a konání; levici stačí jediný pohled na stav společnosti, aby mohla konstatovat, zda je to stav spravedlivý nebo nespravedlivý. Tím kritériem je nerovnost - je-li ve společnosti značná materiální nerovnost, je společnost nutně levicí označena za nespravedlivou. Podle pravice samotný stav společnosti - bez ohledu na to, zda je to společnost materiálně naprosto rovná nebo zda jsou v ní do očí bijící materiální nerovnosti - nic nevypovídá o její spravedlnosti. Spravedlnost se podle pravice vztahuje na konání, je vlastností činu; spravedlivý je tedy ten stav, který je důsledkem spravedlivého konání, naopak nespravedlivý je ten, k jehož vzniku vedlo konání nespravedlivé. Není-li tedy materiální stav společnosti důsledkem nespravedlivého, tj. nelegálního či nelegitimního jednání (krádeže, porušení smluv atd.), nemůže být podle pravice označen za nespravedlivý, ať by byl sebevíce nerovný. Za takový by mohl být označen pouze tehdy, byly-li by dokázány zločiny, které k jeho vzniku vedly. Proto materiální rovnost není pravicí ani zavrhována, ani považována za žádoucí ideál - její existence či neexistence je zcela irelevantní.

Navíc, pokračuje pravice, v důsledku náhody, štěstí, rozdílných vlastností, daností a schopností lidí, jakož i jejich různých pocitů, vášní, sympatií a antipatií, bude materiální stav společnosti, utvářený jejich vzájemnou interakcí v rámci vymezeném zákony stejnými pro všechny, nutně nerovný. To znamená, že svoboda a rovnost (materiální, výsledná rovnost) jsou nutně neslučitelné, či ještě ostřeji řečeno, protikladné ideály. Svoboda je slučitelná pouze s rovností před zákonem - se "stejnými pravidly hry pro všechny", a v důsledku výše zmíněných odlišností nám vytváří velice nerovný výsledný materiální stav společnosti: i kdybychom měli u "startovací čáry" naprostou materiální rovnost, existuje-li ve společnosti svoboda, za určitou dobu bude společnost materiálně nerovná. A opačně, chceme-li dosáhnout materiální rovnost nebo mírnit materiální nerovnost, máme tři možnosti: buď musíme svobodu nepřipustit, nebo do stavu, který vzniká svobodnou interakcí všech se všemi, pravidelně zasahovat a důsledky svobody negovat přerozdělováním majetku prostřednictvím státu, anebo musíme zrušit rovnost před zákonem a pro jedny určit zákonná pravidla jiná než pro druhé; abychom dosáhli výsledné rovnosti ve společnosti, musí se stát nutně chovat ke svým občanům značně nerovně. To vše ale znamená vyloučení svobody. V dilematu rovnost (stavu) nebo svoboda levice tedy více tíhne k rovnosti, zatímco pravice ke svobodě.

 

Toto empirické dělení na pravici a levici si nyní dovolím prohloubit. Ukazuje se totiž, že pravice, která se v ekonomických otázkách vyslovuje spíše za omezení role státu a větší prostor pro svobodnou iniciativu občanů, má tendenci v otázkách kulturně-morálních klonit se k postojům, jež obhajují spíše tradiční morálku a hodnoty, a k takovým názorům v otázkách bezpečnostních a obranných, jež volají po razantnějším a tvrdším postoji vůči nepřátelům a zločinu. A recipročně levice, která v ekonomických otázkách zdůrazňuje širší roli státu a volá po státním zajištění blahobytu, má tendenci obhajovat alternativní životní styly v kultuře a morálce, zastávat spíše měkčí, vlídnější postoj ke zločincům, a s nepřáteli v zahraničí spíše vyjednávat.

Domnívám se, že základem těchto dvou odlišných světonázorových koncepcí o patřičné roli politické autority je jejich naprosto odlišné, přímo protikladné chápání lidské přirozenosti.

Levice i pravice dávají odlišné odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná, meta-dějinná lidská přirozenost? Anebo je lidská přirozenost v dějinách proměnlivá a tedy i změnitelná? Je člověk svou povahou spíše dobrý?

Pravice zastává židovsko-křesťanské pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách, levice je ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím.

Pravice se domnívá, že existuje neměnná lidská přirozenost. Domnívá se, že lidská přirozenost je stálá, nezměnitelná a - což je velmi důležité - není ideálně dobrá. Pravice je přesvědčena o adekvátnosti židovsko-křesťanského dogmatu (formulovaného přesvědčivě např. sv. Augustinem) o dědičném hříchu. Podle tohoto dogmatu člověk není od své přirozenosti dobrý, právě naopak, člověk je bytostí narušenou ("pádem Adama zhřešili jsme všichni"), nedokonalou, s omezenou intelektuální a rozumovou kapacitou, konečnou, náchylnou podléhat pokušením a v jejich důsledku se dopouštět špatného jednání. Kromě toho, že lidská přirozenost je neměnná, v dějinách stálá a člověk je bytostí inherentně nedokonalou (zatíženou dědičným hříchem), je obdařen i svobodnou vůlí - což je další křesťanské, konkrétně katolické dogma. Podle něj je člověk za své jednání odpovědný, protože si ho sám reálně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby z těch alternativ, které se mu v životě nepřetržitě nabízejí, tuto volbu také činí a proto za to, co si volí, nese odpovědnost. Křesťanské pojetí člověka je tedy pojetím bytosti polarizované - rozprostřené od vlastní nedokonalosti až k perfektnímu ideálu dobra, který je poznatelný (ať již zjevením nebo rozumem), a svobodně si volící dobro nebo zlo. V důsledku dědičného hříchu je to častokrát zlo a nikoli dobro, které si zvolí. Volba je však jeho a nese za ni plnou odpovědnost.

Proti této představě člověka protestuje moderní levice, jejímiž duchovními otci byli kontinentální osvícenci, Rousseau, Marx, Comte, Freud a další.

Všechny tyto myšlenkové proudy a všichni tito myslitelé nesouhlasili s tezí, že "lidská přirozenost je stálá, neměnná a není ideálně dobrá". Tvrdili, že člověk je buď od své přirozenosti dobrý (osvícenci, Rousseau, Freud), a zlo, které ve společnosti existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, které korumpují dobrou lidskou přirozenost; anebo zastávali názor, že člověk nemá žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho formují, či - lépe řečeno - jeho přirozenost determinují (ekonomických sil u Marxe, stavu poznání u Comta). Změnou těchto sil dojde i k zásadní změně podstaty člověka. Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je potenciálně dobrý, je změnitelný k lepšímu - a to buď osvobozením jeho původní, dobré přirozenosti od špatných nánosů společnosti (majetkových vztahů u Rousseaua, konvencí a morálních zákazů u Freuda), anebo změnou vnějších vztahů ve společnosti (ekonomických sil u Marxe, dokonalostí vědeckého poznání u Comta) - tedy vytvořením jeho nové, lepší přirozenosti.

Tato dvě odlišná chápání lidské přirozenosti mají své relevantní politické důsledky:

 

A) Důsledek pro pojetí státu a jeho funkce.

V tradičních feudálních společnostech Evropy převažovalo až do nástupu osvícenství křesťanské chápání člověka a autoritářské pojetí státu. Francouzští osvícenci 18. století toto chápání a pojetí napadali; na jeho obranu v reakci na Francouzskou revoluci vystoupila skupina myslitelů dnes označovaných jako reakcionáři. Za jejich reprezentanta může být považován Joseph de Maistre. Tito myslitelé pochopitelně vycházeli z dogmatu dědičného hříchu a nedokonalé lidské přirozenosti. Na tom by nebylo nic nepochopitelného; jejich chápání lidské přirozenosti ovšem bylo velice pochmurné. Považovali člověka od přirozenosti nejen za nedokonalého a schopného špatného konání, nýbrž přímo za zlého. (Jeden současný americký konzervativec napsal, že jejich pojetí člověka bylo stejně pochmurné jako pojetí u markýze de Sade.) Z faktu špatné lidské přirozenosti vyvodili potřebu silného, autoritářského státu s neomezenou mocí panovníka a faktickou politickou nadřazeností papeže - státu, jehož primárním úkolem je držet od přirozenosti špatné a ke zločinům a hříchům náchylné poddané na uzdě. Stát je zde od toho, aby spoutal choutky a vášně občanů a vynucoval řád. Poddaní nemají mít příliš mnoho svobody, protože by jí využívali - v důsledku své přirozenosti - špatně. Všechna ta špatnost v člověku obsažená by ve stavu přílišné svobody vyplula na povrch společnosti.

Osvícenské chápání člověka bylo růžově optimistické. Podle této vize byl člověk svou přirozeností dobrý a proto nutně schopen neomezeného pokroku a sebezdokonalení. Aby se tato přirozená dobrota člověka naplnila a neomezený stálý pokrok uskutečnil, stačí, aby byl člověk svobodný. Nositeli této představy byli např. girondisté za Francouzské revoluce.

Kritikou vnitřní rozporuplnosti prvního postoje a korekcí naivní jednoduchosti postoje druhého vznikla moderní pravice i levice.

Vůči prvnímu postoji lze namítnou, že jeho chápání lidské přirozenosti je až příliš negativní. Není to chápání křesťanské. (Křesťanské chápání člověka, ač zahrnuje dogma dědičného hříchu, považuje člověka za tvora stvořeného k obrazu Božímu, za tvora, jenž je obdařen nesmrtelnou duší, která se vztahuje k Bohu a pro jejíž spásu a na vykoupení jeho hříchů se Syn Boží obětoval na kříži. Tedy zdůrazňuje a hlásá nesmírnou inherentní hodnotu a důstojnost člověka.)

Politicky relevantní námitka je ta, že postoj reakcionářů není vnitřně konzistentní: když uznává inherentní nedokonalost každého člověka, jak může obhajovat svěření absolutní moci do rukou jediného vládce? Vládce je přece rovněž člověk! Jak řekl lord Acton, každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Není-li moc vládce nebo vládců omezena a striktně vymezena zákony, pak vládce, zatížený dědičným hříchem, může snadno podlehnout pokušením, která mu tato moc nabízí. Navíc důsledky jeho špatného konání budou mnohem tragičtější než jakékoli důsledky špatného konání obyčejného jednotlivce, protože budou jimi zasaženi všichni občané, celá země, nad níž má moc. Nutným logickým důsledkem předpokladu, že člověk není ideálně dobrý - uvědomění si nedokonalosti lidské přirozenosti - je proto požadavek, aby moc žádného člověka nebyla nikdy absolutní, aby moc státu a vládců, kteří mu vládnou, byla limitována a striktně vymezena. Musejí existovat záruky proti jejímu zneužití. Toto byla doporučení anglo-skotského osvícenství, které na rozdíl od kontinentálního vycházelo z představy lidské nedokonalosti, a tohoto si byli rovněž vědomi Otcové-zakladatelé USA. Například James Madison ve Federalistovi č. 51 napsal, že "co jiného je stát než ten nejvěrnější obraz lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli andělé, nebylo by zapotřebí žádné vlády. Kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných kontrol vlády, vnitřních ani vnějších." Velikým úkolem ústavy je proto zamezit tomu, aby nedokonalí lidé vládnoucí svým spoluobčanům zneužívali moc, která je jim svěřena. Proto moderní pravice ze svého předpokladu nezměnitelně nedokonalé přirozenosti člověka vyvozuje požadavek omezeného státu s limitovanými a vyčtenými pravomocemi. Státu, jehož funkce jsou primárně negativní - garance svobody občanů a stálé udržování řádu ve společnosti.

Jednoduchost druhého přístupu byla krutě zamítnuta realitou. Nepotvrdilo se, že pro rychlé a blahodárné projevení dobré lidské přirozenosti stačí lidem garantovat svobodu, že stačí zmírnit nesvobodu a vývoj povede nutně k lepšímu. Tou krutou realitou byl například osud girondistů, dědiců osvícenství, kteří končili pod gilotinami už zdaleka ne tak ušlechtilých jakobínů. (Naivní Condorcet paradoxně sepisoval svůj traktát o nevyhnutelnosti věčného pokroku v době, kdy již propadl hrdlem a jako psanec utíkal před jakobínským terorem v ústrety své smrti.) Jak pád ancien régime nekončil ušlechtilou, leč naivní girondinskou vládou svobody, nýbrž Robespierreovým jakobínským terorem, tak i liberálně-demokratické režimy začátku 20. století byly ve 30. a 40. letech nahrazeny nacistickými či komunistickými totalitními tyraniemi.

Proto levice, již sofistikovanější, opustila přesvědčení kontinentálních klasických liberálů, že člověk je svou přirozeností příkladně dobrý a jediné, co potřebuje, je svoboda, aby se jeho dobro mohlo plně projevit. Začala naopak zdůrazňovat, že člověk byl prvotně dobrý, ale společenské vztahy zkorumpovaly jeho původní charakter (Rousseau), nebo že člověk je funkcí společenských vztahů, norem a konvencí a tedy je zásadně měnitelný (a tudíž i k lepšímu) - konkrétně zásadní změnou těch společenských sil, které formují jeho přirozenost. Tento posun od představy faktické dokonalosti člověka k představě dokonalosti potenciální měl dalekosáhlé důsledky pro levicové pojetí státu a jeho funkcí, jako i pro chápání svobody:

Vzhledem k tomu, že člověk je potenciálně zásadně zdokonalitelný a to, co tomu brání, jsou vnější společenské síly a vztahy (majetkové vztahy a hospodářský systém, z nich plynoucí chudoba, hlad a nezaměstnanost, restriktivní morálka, špatné společenské konvence, nedostatek výchovy k vědeckému poznání a názorům a z něho plynoucí předsudky), je pro levici úkolem dne tyto vztahy a normy změnit, nahradit je novými a umožnit tak osvobození a projevení potenciálně dobré lidské přirozenosti. A tím levicí nejoblíbenějším nástrojem, který má tuto radikální a monumentální společenskou transformaci provést, je stát. Tedy stát má být aktivním osvobozovatelem člověka a tvůrcem jeho dobré přirozenosti. Moderní levice - stejně jako předtím reakcionáři - požaduje energicky jednající a rozsáhlý stát; jenomže zatímco reakcionáři požadovali stát, který by držel občany na uzdě, levice požaduje stát jednající pro konečný užitek občanů, a to tím, že aktivně provede společenskou transformaci a změnu reálných lidských bytostí na bytosti nové, s již dobrou přirozeností.

 

B) Důsledek pro význam tradiční morálky a hodnot

Pravice vycházející z přesvědčení nezměnitelné lidské nedokonalosti vnímá podřizování se tradičním morálním normám, zákazům a společenským konvencím jako projev civilizovanosti člověka. Podřizování se těmto normám je prostředkem udržování na uzdě těch impulsů v lidské přirozenosti, které pobízejí člověka ke špatnému chování a jednání. Právě vědomé nebo samovolné podřizování se zákazům a normám, jejichž význam často člověk nemusí ani chápat, umožňuje existenci určitých standardů ve společnosti a poskytuje tedy i záruku určité jistoty a bezpečí pro všechny tím, že vytváří atmosféru vzájemné předvídatelnosti reakcí druhých lidí. Proto tradice a konvence tvoří informační rámec společnosti. Jeho rozpad by mohl vyvolat výbuch necivilizovanosti až barbarství, jehož - jak dějiny ukazují - je nedokonalá lidská přirozenost schopna. Ze stejného důvodu vítá pravice existenci náboženské víry i organizovaného náboženství. Sdílí názor Gilberta K. Chestertona, že problém ztráty náboženské víry nespočívá v tom, že člověk pak nevěří v nic, nýbrž v tom, že je pak schopen věřit v cokoli - například v totalitní ideologie nebo šarlatánské náboženské a politické pseudospasitele. Proto je pravice přesvědčena, že čím je role státu ve společnosti menší a omezenější (což umožňuje značnou míru lidské svobody), tím musí být úcta a respekt ke tradičním morálním a náboženským hodnotám, a ke společenským konvencím, větší (aby totiž příslušná míra svobody byla vůbec možná, aby necivilizovanost nebo nechuť lidí snášet negativní stránky svobody nepřevážily).

Levice, alespoň některé její proudy navazující na Freuda, reprezentované v tomto století např. Herbertem Marcusem či jinými mysliteli Nové levice, považuje právě morální normy a společenské konvence za represivní, pokrytecké a znásilňující pravou či potenciálně dobrou lidskou přirozenost tím, že jí znemožňují v jejím volném rozletu a vyvolávají u lidí zbytečný komplex viny. Pro Novou levici mají značný význam právě kulturní a morální aspekty společnosti a ona samotná se snaží kulturně-morální rámec stávající společnosti napadat, oslabit a nahradit jej novým, tolerantním, umožňujícím plné sebevyjádření a seberealizaci. Toto osvobozování potenciálně dobrého člověka od prudérních norem a zákazů mají provádět jednak kulturní a intelektuální elity společnosti a jednak stát tolerováním, případně a ještě lépe přímou podporou tzv. alternativních životních stylů.

 

C) Důsledek pro možnost Utopie

Levice, přesvědčena o tom, že lidská přirozenost je determinována vnějšími společenskými vztahy a silami, musí přijít k závěru popření svobodné vůle člověka. Svobodná vůle člověka je slučitelná pouze s představou neměnné lidské přirozenosti - tedy s představou, že přirozenost člověka není determinovaná prostředím, ve kterém žije. Je-li však člověk funkcí svého prostředí, jsou nutně jeho nejvlastnější preference, pocity, sentimenty a volby rovněž funkcí jeho okolí. Tedy jeho vědomí je rovněž odrazem vnějších vztahů a sil. Vzhledem k tomu, že aktuální člověk ještě není naplněním své potenciálně dobré, kvalitativně lepší přirozenosti než je ta stávající, není to ještě člověk s velkým Č. Je ještě nedokonalým člověkem, jeho vědomí je falešným vědomím a jeho volby jsou pokřivené. Jeho svoboda konání je svobodou nedokonalou, protože zatím ještě neúplnou. Tu bude mít až nový člověk s dobrou přirozeností, člověk po společenské transformaci. To ale znamená, že svobodná volba aktuálního člověka není až tak vzácnou hodnotou - lze ji, v zájmu dosažení lepšího člověka s nefalešným vědomím - ignorovat či porušovat. A to je obhajoba totalitarismu: úkolem dne je vykonat radikální společenskou transformaci, jejímž výsledkem bude nový, lepší člověk. Překáží-li tomu svobodné preference reálných lidských bytostí, lze je znásilnit v zájmu skutečného prospěchu těch, jejichž vědomí je nyní pokřivené v důsledku špatných společenských vztahů.

Tím není rozhodně řečeno, že každý člověk z levice je totalitářem. Levicové předpoklady ale umožňují odvození závěrů, jež jsou totalitní. Pravice naopak, i když pochopitelně může být autoritativní, vůbec nemůže - z principiálních důvodů - být totalitní. Oba totalitní režimy 20. století tedy patřily k intelektuální levici.

Levice svým důrazem na změnitelnost a možnou dokonalost lidských bytostí evokuje představu realizovatelnosti Utopie - tedy stavu kvalitativně lepšího života na zemi. Tato představa jakéhosi ráje na zemi, stavu věčné blaženosti a stálého štěstí, je pravicí nutně odmítána - právě akceptováním přesvědčení o neměnné nedokonalosti lidských bytostí, která způsobuje, že ani ten z hlediska pravice nejlepší myslitelný model politického, ekonomického, společenského či kulturního rámce společnosti nezaručí věčné štěstí všech. Naopak uznává stálou existenci lidského utrpení, bolesti a strádání - ať již materiálního či duchovního.

Levici proto v konečném důsledku - jakožto filosofický koncept - můžeme označit za jednu velkou křesťanskou herezi. Není totiž v posledku ničím jiným, než - jak na to poprvé upozornil Eric Voegelin - pokusem o imanentizaci křesťanského eschaton (ustavení ráje na Zemi), tedy pokusem o zpozemštění toho příslibu, který křesťanství slibuje člověku, jenž však klade mimo tento svět.

 

D) Umírněná, demokratická levice

Totalitarismus a utopismus jsou dovedením levicového smýšlení k nejzazší mezi, kterou levicové předpoklady umožňují. Považuji za důležité ještě jednou zopakovat, že netvrdím a ani nechci tvrdit, že každý příslušník levice je nutně utopistou nebo totalitářem. Tvrdím pouze, že levicové pojetí člověka jak utopii, tak totalitarismus umožňují, a že všichni utopisté a totalitáři sdíleli toto pojetí. Pro každou levici - a to i pro demokratickou - je však příznačné vkládání velkých nadějí v možnost učinit lidi šťastnými politickou manipulací, pozitivní akcí státu. Levice je přesvědčena, že existuje-li nějaký společenský problém, je nutně řešitelný, a to především státními programy. (Pravice se domnívá, že "díky" existenci dědičného hříchu jsou mnohé společenské problémy prostě neřešitelné, jsou pevnou součástí lidského života, jeho jakousi konstantou, a každý, symbolicky řečeno "státní program na zrušení dědičného hříchu" je bizarní naivitou.) Řešením levice je kromě státních programů a utrácení peněz daňových poplatníků na odstraňování společenských problémů i víra ve všemocnost racionálního poznání a vzdělání. Existují-li ve společnosti různé předsudky a negativní jevy - rasismus, netolerance, chudoba, kouření, AIDS, drogy, cokoli, je nutné lidem poskytnout racionální poučení, jakousi technickou instruktáž, jak se mají chovat, a oni se pak budou chovat racionálně. Společenský problém se vyřeší.

Jako třetí příklad z praktické roviny mohou sloužit rozdíly levice a pravice v penologii. Pravice se domnívá, že člověk jakožto bytost zatížená nezměnitelnou nedokonalostí (dědičným hříchem) má tendenci konat špatně a někdy tato tendence převáží nad racionálními úvahami a výchovou vybudovanými zábranami. Člověk má nicméně současně svobodnou vůli a neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout; za konání, které činí, je tedy odpovědný. Proto i zločinec je odpovědný za svůj zločin a zaslouží si trest. Smyslem trestu je potrestat; chápání trestu v pojetí pravice je chápáním retribučně-restitučním (trest + kompenzace oběti).

Levice se naopak domnívá, že člověk jakožto bytost bez stálé přirozenosti (nebo bez umožnění té dobré) je funkcí společnosti - je jejím výtvorem. A jako takový nemá v posledku svobodnou vůli. Proto je zločinec - dítě společnosti - téměř její obětí; ta mu totiž neumožnila rozvinout to potenciálně dobré v něm a je proto zodpovědná za jeho chování a konání. Takovéhoto člověka trestat by bylo krutostí. Proto "trest" má mít terapeuticko-pedagogickou funkci (zločince "léčit" a převychovat). A trest smrti by byl již do nebe volajícím barbarstvím: společnost by zabila člověka za to, co z něho udělala. Pro pravici je trest smrti jednou z možností z arzenálu legitimně použitelných trestů a principiální penologická námitka vůči němu neexistuje. Trest smrti lze na pravici odmítat, ale pouze z jiných než principiálních námitek týkajících se povahy zločinu a trestu. (Například z pohnutek utilitárních nebo religiózních.)

Tedy naprosto rozdílné antropologie levice a pravice, jejich naprosto rozdílná chápání přirozenosti člověka, je vedou k dramaticky odlišným politickým postojům, jež zaujímají v praxi.

 

Dr. Roman Joch

 

Literatura:

Roman Joch: Levice a pravice: tři pojednání, bulletin OI č. 56, duben 1996

---