Autor: Karel Ledvinka

Krach

Recenze knihy Thomase E. Woodse jr.

V době mého loňského „pobytu" na invalidním vozíku po nepěkném úrazu jsem „stvořil" tři úvahy. Jedna z nich, nazvaná Ekonomická řešení krizí (listopad 2009), se zabývala stejnou problematikou, jako kniha amerického historika a ekonoma Thomase E .Woodse jr. Krach. Jde jen o dva pohledy na dvě rozdílné ekonomiky - americkou a českou. Můj pohled je pohledem přesvědčeného konzervativce a sleduje dění přechodu od 100% centrálního řízení hospodářství k hospodářství tržnímu a staví se především proti propojení politiky a ekonomiky, pohled Thomase Woodse je popisem ekonomických krizí v nejrozvinutějším kapitalismu a je proto daleko radikálnější, neboť podle něj za krize je primárně zodpovědná centrální banka, nebo snad i samotná existence tohoto ústavu. Autor se navíc staví proti současnému ekonomickému mainstreamu, ať se tím myslí keynesiánci nebo monetaristé. Přesto, že obě práce vznikly naprosto na sobě nezávisle, moc velký rozdíl v nich není a ani nemůže být, neboť obě vycházejí z rakouské ekonomické školy, především z prací Fridricha Augusta von Hayeka.

Kniha začíná popisem faktorů, které vedly k současné americké hospodářské krizi. V USA vše začalo tím, že Kongres zřídil státem podporované podniky na podporu hypotéčních půjček na pomoc řešení bytové situace, především méně majetných občanů. Tyto polostátní podniky vstupovaly do smluv hypotéčního bankovnictví mezi banky a klienty. Vše fungovalo docela dobře v době konjunktury. Tento systém umožňoval stále větší možnost hypotečních úvěrů i pro ty, kteří těžce spláceli, umožňoval výraznější prodej dluhopisů na bydlení s nálepkou „státní cenné papíry". Pokud však nastal v rámci hospodářského cyklu běžný hospodářský pokles, tyto státem podporované společnosti se ocitly na „mělčině". Vláda se musela uchýlit k záchranné akci.

Druhým viníkem krize v USA byl zákon presidentů Cartera a Clintona o odstranění diskriminace při poskytování úvěrů, který tlačil půjčovatele k poskytování rizikovějších úvěrů ve jménu „rasové rovnováhy" na bydlení i těm lidem, kteří nesplňovali normální podmínky splátky půjček. Toto rozvolnění úvěrových standardů zákonem přispělo k tomu, že nové peníze, které díky tomu musela centrální banka chrlit do oběhu, přitekly na trh s nemovitostmi a tím „nafoukly" realitní bublinu.

Dalším problémem byl fakt, že díky politickým tlakům rozmnožit řady vlastníků domů se „napumpovalo" do tohoto sektoru ohromné množství státních rezerv. Nejen, že k hypotékám získali snadný přístup nemajetní, ale také spekulanti. Tím došlo k logickému nárůstu cen domů. Když však takto drahé domy nikdo nechtěl, spousta spekulantů  hypotéku zrušila. Vlastně zadarmo, neboť nemuseli podle smlouvy platit akontaci. Jistě k tomu přispěly i agentury, které posuzovaly úvěryschopnost klientů. Tyto agentury, díky bonitě hypotéky, pomohly nechtěně zvyšovat ceny domů. Tím vším se následně ceny domů zhroutily, nesplácejícím klientům banky domy zabavovaly - ale již se ztrátou. Tento fakt jasně podkopal mýtus, že hypotéční krizi způsobily banky. Ne, byl to jednoznačně stát.

Všemu tomu pomohla skutečnost, že vlády a centrální banka (v USA FED) začaly pod politickým tlakem „vytvářet" peníze podle libosti a snižovat úrokové sazby k uměle nízkým sazbám, podporujícím hospodářský růst na úkor úspor občanů a znehodnocování měny. V neposlední řadě se na krizi podepsala ochota vlád a centrální banky chránit významné podniky před bankrotem, na základě jakési kvasi-oficiální dohody víry v nekonečný hospodářský růst bez výkyvů a samozřejmě také v nesmyslném provázání ekonomiky a politiky - vždyť největšími sponzory politických stran jsou právě tyto velké podniky. Uměle nízké úrokové sazby přesměrovaly obrovské množství zdrojů (materiálu i práce) do výstavby domů. Tolik drahých domů si však lidé na základě svých malých úspor nemohli dovolit.

Rakouskou teorii hospodářských cyklů neznala, nebo nechtěla znát řada ekonomů - natož politiků. Přitom se v minulosti, stejně jako nyní ukazuje, že snahy vyvést ekonomiku z krize pumpováním nových peněz a stlačováním úrokových sazeb je nesmysl, neboť teze o tom, že samotná spotřeba a utrácení peněz je zaručenou cestou k blahobytu, je obyčejnou ekonomickou nepravdivou pověrou.

Poprvé jsem se setkal s odborným výkladem pro každého laika v dílech von Hayeka. Podruhé nyní v Krachu. To totiž vyžaduje mimořádný talent. Dík za to. Autor totiž umí přesvědčit každého o své pravdě velmi jednoduchým přirovnáním. Jako příklad uvádím: Slyšíme téměř ze všech stran, že čím více peněz v ekonomice, tím rychleji se začne spořit, tím rychleji se začne půjčovat a tím rychleji budeme všichni bohatší. Jde opět o jednu z nesmyslných ekonomických pověr. Představte si Robinsona Crusoa na opuštěném ostrově. Jednoho dne jej napadne, že když si uplete síť, uloví více ryb, než by je nachytal do ruky. Dejme tomu, že upletení sítě mu bude trvat 3 dny. Co ale bude jíst, zatímco bude pracovat? Inu, než se pustí do pletení, musí si nachytat rukama víc ryb než obvykle, a uložit si je do zásoby, ze které pak bude žít. Vidíme tedy, že každý výrobní proces vyžaduje určitou míru úspor. Crusoe je jenom jeden člověk, ale výše popsaný princip platí i pro celé národy. Tak zvaná „Cruseovská ekonomika" nám říká, že pokud na svůj projekt (rybářská síť) potřebuje úspory jednotlivec, potřebují je i investoři napříč celou ekonomikou. Potřebují však reálné úspory. Tištění a distribuce zelených papírků, zvaných peníze, k celkové zásobě úspor nijak nepřispívá. Proto je také scestné chtít na centrální bance, aby do ekonomiky „napumpovala" kredit (jinými slovy úvěr). Ona totiž nemá žádné reálné zdroje, neboť skutečný kredit (úvěr) pochází pouze z opravdových úspor. Nelze půjčit něco, co před tím někdo neušetřil. A právě tento příklad jasně osvětluje nesmyslnost nápadů „pumpovat" do ekonomiky nově vytvořené peníze, které nikdo nenašetřil: protože když uměle vytvořený úvěr nepřinese do ekonomiky reálné zdroje, navede ji to na neudržitelný kurz, který dříve či později skončí krachem.

Jistě zajímavá je i pasáž týkající se deflace, která je podle většiny ekonomů ohromným nebezpečím, které může vyvolat stagnaci. Woods ovšem tvrdí, že deflace se netýká primárně pohybu cen, ale množství peněz v ekonomice. Současně na řadě případů dokazuje, že to dokonce může být prospěšné období, neboť následně je možné za stejné množství peněz pořídit více věcí.

Shrnuto a podtrženo, podle Woodse tak zvaní keynesiánští ekonomové marně šátrají ve svém pytli plném starých obehraných triků, marně řeší problém přebujelých intervencí - nic z toho nefunguje. Nakonec nezbude nic než prázdný keynesiánský pytel a hromada nesplatitelných dluhů. Ale ani mnozí z těch, kteří se označují za příznivce tržní ekonomiky nepochopili, v čem je opravdu zakopaný pes. Prakticky nikdo nebyl a není ochoten obrátit pozornost veřejnosti na nesmyslné státní intervence do hospodářství. Abychom byli spravedliví, pár výjimek bylo. To byli ti, kteří na nebezpečí krize upozorňovali dlouhodobě. Ale politici je, za vydatné pomoci různých odborných komentátorů, vždy umlčeli, neboť oběma politickým stranám v USA nejvíce přispívali na jejich předvolební kampaně i provoz právě ti, kteří finančně participovali na státních zásazích.

Titíž lidé, kteří vymysleli a uskutečňovali plány a projekty, jež nás dovedly ke krizi, dnes vystupují jako ti moudří, kteří nás vyvedou z temnoty zpět na světlo. Politici házejí své vlastní chyby na všechno a všechny kolem sebe, jen ne na sebe. Mluvící hlavy v televizích opět nabízejí špatné odpovědi na špatné otázky, které si navíc spolu předem domluvili. Lodivodové národů nejprve špatně státy vedli, pak špatně diagnostikovali viny a současně poštvali občany proti iluzorním pachatelům. Poté, spolu se svými stále stejnými „odborníky a mluvčími", začali hledat řešení a prohlásili, že v zájmu zamezení krize je nutné přijmout tatáž opatření, jako před lety, kdy státní zásahy krizi vždy jen zhoršily.

Hezké je, že autor v dodatku cituje L. H. Menchena: „Pravda je vskutku čímsi, co je člověku, z jakéhosi záhadného důvodu, instiktivně nepříjemné. Kdykoli ji nahlas vysloví, je rázem neoblíben a i když pravdu silou svých argumentů přece jen prosadí, zůstane navždy kazisvětem."

Závěrem bych rád poznamenal, že jsem rád, že jsme oba, nezávisle na sobě, došli ke stejným, nebo alespoň k velmi podobným závěrům. To svědčí o tom, že česká ekonomická transformace po 17. listopadu 1989 byla úspěšná. Woodsova kniha je vyhraněná a proto Woodsovy názory budou čtenáři příjemné či nepříjemné podle pohledu každého čtenáře na svět, na politiku i na ekonomii. Ale i pro toho, kdo autorovo vidění světa nesdílí, stojí za to, si knihu přečíst. Moje recenze je asi příliš dlouhá a neobvykle složitá. Je to však jen a jen proto, že jsem se snažil obsah přiblížit pokud možno věrně a podrobně - kniha je totiž na českém trhu zcela vyprodaná, vypůjčit si ji je možné pouze v několika málo knihovnách a tudíž pro širší veřejnost je téměř nedostupná. Přesto, že je skvělá.

Thomas E. Woods jr.:  Krach. Příčiny krize a nápravná opatření, která ji jen zhoršují. Dokořán, Praha 2010; překlad Aleš Drobek, 224 stran, předmluva Josef Šíma, ISBN 978-80-7363-273-1, vázaná s přebalem