Autor: Jan Kubalčík

Konzervativci mezi Scyllou a Charybdou

Zkrácený příspěvek ze Sněmu Konzervativní strany z 31.5.2003

---

Před rokem jsem zde hovořil o dvou tématech, která nás dodnes rozdělují. O Evropské unii a o Benešových dekretech. Vrátím se krátce pouze k prvnímu z nich. Domnívám se, že jsme jako konzervativci opět promarnili jednu příležitost. Jak ti z nás, kteří vstup podporují, tak ti, kteří se domnívají, že by bylo lépe, aby ČR do EU nevstoupila, vyměnili možnost agitovat - a to platí zejména o euroskepticích - za jeden konzervativní princip. Mám na mysli odpor k referendu jako takovému, jako k institutu, který je postaven na principu vlády průměru, na kterém není z podstaty nic dobrého. Jistě nemusím rozvádět, co mám na mysli - většina z Vás můj názor zná a sám sobě pokládám za vinu, že jsem jej nepředkládal hlasitěji.

Obě předchozí témata - tedy jak reforma penzí tak odpor k referendu - jsou po mém soudu v souladu s konzervativní politickou filosofií, ale na druhé straně jsou velmi nepopulární. Zákon moderní politiky velí získat co nejvíce hlasů a tedy zalíbit se masám, musíme tedy - chceme-li aplikovat konzervativní principy v praxi, a to my chceme - najít taková témata, která nejen nebudou v rozporu s konzervativními idejemi, ale budou i populární. Jen s kýženou popularitou pak můžeme získat i potřebné hlasy a s takovým mandátem pak lze realizovat i ta nepopulární, ale o to potřebnější, témata.

V posledním roce jsme měli jedinečnou šanci tohoto druhu. Bylo jí téma volebního práva dětí. O něm jsem chtěl původně dnes hovořit zejména. Nebudu. Tuto myšlenku musíme, podle mého názoru, podporovat, a to co nejusilovněji, z důvodů, které nemá smysl nyní rozvíjet. Avšak: již nikdy nebude toto téma spojováno s Konzervativní stranou. Dvakrát škoda. Musíme tedy hledat dál.

Budeme muset patrně dále své posluchače a potenciální voliče nudit. Budeme muset hovořit o kontrole, o potřebě morálního řádu, o daních... U nich, u nejnudnějšího tématu z uvedených, bych se rád zastavil a připomenul již starší, ale stále inspirativní návrh dr. Jocha. Dnes o to inspirativnější, když vidíme, jaký atentát na ekonomiku státu je současnou vládou páchán. 

 

Zpět tedy k návrhu, který bychom měli oprášit: nechť je v zákonodárných sborech pro zvýšení libovolné daně či zřízení daně nové nutná kvalifikovaná (tedy 2/3 či 3/5) většina a pro snížení či zrušení libovolné daně nechť postačuje většina prostá, tedy nadpoloviční. Považuji to za návrh, jehož přijetí je sice velmi žádoucí, a možná - pokud by se nám jej podařilo rozumě představit - pro odbornou veřejnost zajímavé téma, pro běžného voliče však nesporně stále velmi nudné.

 

Do tohoto okamžiku jsem více méně připomínal minulost a navíc naříkal nad rozlitým mlékem. Pokusím se obrátit se do budoucnosti. 

Myslím si, že před konzervativci - a to nejen v naší zemi - stojí jeden velký úkol. Podobně jako, se konzervativcům - hlavně v USA - částečně podařilo překonat utkvělou představu, že sociální politika je doménou socialistů, je nutné, aby konzervativní politika vstoupila na půdu, kterou již mnoho let neprávem okupují politická uskupení, která jsou snad ještě horší socialistů. Jedná se mi o otázky životního prostředí. Jen připomenu, že u nás je situace o to vážnější, že Stranu zelených před nedávnem ovládli militantní ekologové spojení s Hnutím Duha. 

Nejsem ten, který by dokázal tuto problematiku vyložit davu - což je nutné. Zde se však pokusím nastínit východiska. 

 

Když kapitalismus vznikal, měl ve vínku ctnost. Tou ctností byla křesťanská askeze. Případný teoretický spor by se mohl vést jen o tom, zda příslušný pozitivní primát drželo protestantské Holandsko (M. Weber) či katolická severní Itálie (M. Novak). Ano, samozřejmě šlo o "akumulaci kapitálu". Tento však nebyl zbožštěn - vznikal jako druhotný produkt nemateriálně motivovaného chování. Dnes však vítězí upřednostňování ekonomických ukazatelů, materiálno se ocitlo na oltáři - říkáme "konzum". Věda a technika dávají nárokům člověka zcela nové rozměry a tyto rozměry s sebou nesou dosud nepoznané důsledky. Jedněmi z nejvážnějších jsou právě důsledky ekologické - přesněji ničivý dopad demokratizovaného konzumu na životní prostředí nás všech. Nevěřím všemožným "katastrofickým scénářům" - jsou pro mě asi stejně věrohodné jako různé "konspirační teorie". Ale i když pominu globální oteplování, jadernou energetiku i všechny římské kluby s jejich neobnovitelnými zdroji, zůstává toho stále dost na pořádné znepokojení. Pohybujeme se tedy mezi Scyllou ekologické katastrofy a Charybdou ekologické diktatury. Zde je naše role, role konzervatismu. Je třeba se o něj opřít, neboť s ním existuje možnost zdárně proplout nebezpečným úsekem. A tím správným kurzem je návrat zpět ke kořenům kapitalismu - tedy k osvědčeným tradičním hodnotám, k odpovědnosti, dobrovolné sebekázni, vnímání svobody jako neomezené možnosti naplňovat to dobré...

 

Demokratizace konzumu se však netýká jen materiálních statků. Neméně nebezpečná je demokratizace nehmotného. Jako příklad bych zmínil mobilitu - zejména mobilitu pracovních sil. Ta je, jak známo, jedním z důležitých parametrů trhu s tím, že čím je mobilita vyšší, tím kvalitněji - pružněji dokáže trh reagovat na poptávku. Tedy i "globálně" je mobilita považována za dobro. Výsledkem je, že obrovská množství lidí opouštějí svá rodiště a domovy, aby je uvolnila jiným vykořeněncům, a to vše jenom proto, že mohou... Stane-li se však stěhování masovým a častým jevem, budou z nás všech přistěhovalci, kteří sní o tom, že "až budou v důchodu" vrátí se domů. Bude ještě kam? Při přílišném stěhování, zvýrazněném jednosměrností z obcí do měst a z menších měst do těch největších, hrozí bezprostřední nebezpečí. Z cca 6000 obcí v naší zemi je jich podstatná část skutečně velmi malých. Kdo v těchto obcích bude vykonávat samosprávu? Souvisí to samozřejmě i se životním prostředím. Jsem přesvědčen, že pokud v určitém místě žije jistá skupina lidí od narození, toto místo je příjemné pro život - je v něm udržováno dobré životní prostředí. Takoví lidé nemusí - a většinou netvoří - žádná formalizovaná a registrovaná občanská sdružení, přesto je nenahradí sebeprofesionálnější ekologická organizace. Jsou doma a chtějí, aby jejich děti měly příjemné místo k výchově svých dětí a oni sami zas k věčnému odpočinku.

 

Co s tím? Zatímco stát podporovaný většinou občanů pracuje na tom, aby poskytnul co nejvíce lidem co největší možnost stěhování, měli bychom se zamyslet, co dělat, aby se lidé stěhovat nemuseli (že většina z nich nechce, to bych přenechal vnitřnímu hlasu každého z nás...). Zúženo, aby se nemuseli tak masivně stěhovat za prací. A když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi: jak tedy práci dostat k lidem? Jedním z mocných prostředků - ovšem s omezeným okamžitým dosahem pouze pro větší města - je decentralizace státní správy. Jistě existují i další možnosti, ale zde bych se zastavil. 

 

Doufám, že se mi podařilo naznačit možnost souladu s konzervativní politickou filosofií. Není náhodou toto téma tím zdravě populárním, z kterého lze učinit i politickou kampaň, a to bez uzardění, bez zpronevěření se konzervatismu?

 

Předneseno na Sněmu Konzervativní strany v Brně 31.5.2003, zkráceno pro Konzervativní listí č. 20.

---