PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

02.12.2002

Autor: Miroslav Beňo

Komentář k článku Jana Friedlaendera „Český hologram"

z Dk – DIALOG, ročník XII, číslo 9-10 ze dne 2.12.2002 (viz související texty)


Po přečtení tohoto článku mi nezbývá nic jiného, než s jeho autorem plně souhlasit. Musím ale současně konstatovat, že stav naší společnosti je mnohem horší, než autor článku prezentuje.

Jaká je skutečná mentální úroveň poměrně veliké části, ne-li převážné části naší společnosti, lze pochopit z „projevů" a „názorů" spoluúčastníků televizního pořadu „KOTEL" soukromé televize NOVA. Bohužel zjišťuji, že tento „názorový proud" je poměrně hluboko zakořeněný i v mém blízkém okolí a setkávám se s jeho důsledky téměř denně.

Základním pilířem zla je skutečnost, že komunistický systém za své téměř 50-tileté působení úplně v lidech paralyzoval cítění pro osobní odpovědnost. Mám dojem, že po ztrátě dominantního postavení komunistické strany, která diktovala z vrcholu pyramidy své politické moci direktivy - Co dělat? Jak to dělat? Kdy to dělat?... apod., mnoho lidí jakoby úplně ztratilo „prostorovou orientaci" v nových společenských podmínkách. Představa, že by si měl každý sám řídit svůj život, určovat jeho kvalitu a nést za své jednání plnou odpovědnost, je pro mnohé, zvyklé pouze něco „přijímat" a následně „plnit", děsivá. Nelze se proto divit, že n vaší společnosti politické programy konzervativního zaměření nemohou „padnout" na úrodnou půdu. Není totiž možné, aby strana s konzervativním krédem, která vidí prioritu v přísné osobní odpovědnosti jedince za svůj život a sociální bytí ve společnosti, inspirovala ty voliče, kteří shledávají jedinou „spásu" ve „všemocném státu" a ve svém životě jsou pro sebe schopni udělat jen to, že natahují „prázdné ruce". Nejsou schopni pochopit, že úroveň sociálního bytí každého z nás je obrazem naší psychosociální kompetence postarat se sami o sebe a své rodiny. Tito občané požadují od státu to, co by mělo být produktem jejich vlastního úsilí.

Jsem také přesvědčen, že „socializovaný" politický názor značné nebo spíše převážné většiny české občanské společnosti vyhovuje současným parlamentním politickým subjektům, které na těchto předpokladech chování českého voliče „budují" své politické ambice a „plány" do budoucna. Často mám dojem, že v předvolebních kampaních slibují „všichni všechno všem", i když předem vědí, že je to nemožné.

Každá strana s konzervativním zaměřením musí počítat s tím, že minimálně 40 - 50 % občanů naší země má víceméně sklon k levicovému politickému myšlení, a proto se u volebních uren spíše rozhodují pro tu stranu, která jim slíbí více životních jistot, i když málodefinovatelných. Často si to volič ani neuvědomuje, neboť se to spíše odehrává na úrovni jeho podvědomí. Dalších 15 - 20 % jsou voliči KSČM, protože ta jim slíbí téměř všechno a zbylých 20 - 30 % voličů tvoří ti, kteří k volbám nepůjdou nikdy nebo neví, koho volit a jen malý, možná 5-ti či 10-ti procentní zbytek voličů by si zvolil stranu se skutečně konzervativním krédem. Zbývá však odpovědět na zásadní otázku: „Jakou?!" Vždyť ve skutečnosti taková neexistuje. Rozhodně nelze počítat takovou, která se socialisty podepíší kompromisní smlouvu a už vůbec ne tu, která pro své ambice dokonce se socialisty vstoupí do vládní koalice.

Konzervativní politiku může tvořit pouze politik, jehož cítění či myšlení je skutečně konzervativní - je jeho „životní filosofií". Konzervativním názorům se nelze „naučit" - ty musí nosit politik „v sobě" a musí se konzervativními zásadami řídit i ve svém životě. Jak může strana infiltrovaná předlistopadovými kariérními komunisty myslet a jednat skutečně konzervativně?

Možná, že by se na mimoparlamentní politické scéně skutečně „našlo" nějaké poctivé konzervativní politické jádro, ale jak dát na vědomí tuto skutečnost těm, kteří by si to přáli, když masmédia nemají zájem toto sdělovat? Zato značný časový prostor na obrazovkách či rozhlasových stanicích mají anarchisté, hystericky vykřikující hesla proti kapitalismu a proti všem a komunisté, kteří vykřikují to stejné. Často si z těchto důvodů kladu otázku, komu vlastně dnes státní média skutečně patří a komu vlastně slouží. Spektrum politické diskuse v oficiálních masmédiích nebo i na stanici TV NOVA degradovalo pouze na parlamentní strany, které již dávno politicky vyčpěly a nemají stejně co nabídnout běžnému občanu - potenciálnímu voliči, natož potenciálnímu konzervativnímu voliči.

Ptám se proto opět: Jakou konzervativní stranu může občan volit, když se přes velice účelové masmediální informační embargo ani nedozví, že vůbec taková strana existuje a co vlastně nabízí?

Závěrem bych chtěl říct toto: 13 let po pádu berlínské zdi - symbolu reálného zla, představujícího jeho hmotnou a hmatatelnou existenci - přetrvává nadále její duchovní forma, a ta je v nás. Náš sklon k pohodlí, lenosti a závisti, mentálních produktů této formy zla, za téměř 50 let komunismu hluboko zakořeněných v našem nitru, je tou největší překážkou, abychom se dívali do budoucna s optimismem. Duchovní abstinence smyslu pro osobní odpovědnost a křesťanského chápání životních hodnot z mnohých z nás dělají otroky, kterých jediným bohem je „knedlo, vepřo, zelo a sklenice levného piva". To, že se z nás opět pomalu stávají otroci, závislí na všudypřítomné státní byrokracii, nám ani tak nevadí, jen když máme - sice pochybnou -, ale přesto „svoji životní jistotu".

Kdysi vynikající filosof a současně senátor upadajícího římského impéria - Seneca - prohlásil: „Není horšího otroctví nad otroctví dobrovolné."

 

V Brně, 25. prosince 2002

 

 

MUDr. Miroslav Beňo

místopředseda Konzervativní strany, člen Demokratického klubu

www.skos.cz

 

 

pozn.: Periodikum Dk - DIALOG vydává Demokratický klub (www.volny.cz/dklub).