PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.05.2021
Kategorie: Školství

Autor: Jan Kubalčík

Kdo neví, co chce,...

...dostane obvykle něco úplně jiného.


 

Koho povšechné úvahy prostě k smrti nudí, nechť přeskočí tento první odstavec. Je dobré mít ideál. Abychom věděli, s čím se poměřovat a k čemu směřovat. Je to poněkud ohraná písnička (ohraná však neznamená nepravdivá...), ale budiž řečeno, že nedokonalí lidé v nedokonalém světě prakticky nikdy ideálu nedosáhnou. To však na blahodárnosti správně zvoleného ideálu nic nemění. Člověk, potažmo lidstvo má mnoho neřestí a většina z nich se dá počítat k historickým konstantám. Přesto ale jsou pro některá údobí některé z těch neřestí typičtější, než jiné. Samozřejmě jednomu jedinému člověku schází ta patřičná dlouhodobá perspektiva - lidský život je příliš krátký na to, aby bylo lze nabýt potřebných zkušeností a srovnávat jaksi „z první ruky". Přesto si poněkud neskromně (to je taky neřest... nebo přinejlepším ne-ctnost...) troufnu odhadnout, že pro naši dobu - tedy těch uplynulých pár desítek let co sám pamatuji - je docela příznačná snaha snižovat laťku. Tedy nedržet se ideálu. Odmítání zdravě motivujícího přístupu, v rámci kterého tomu, kdo něco skutečně žádoucího nezvládá, z toho kritéria prostě slevíme. Místo abychom mu řekli: musíš se víc snažit, víc trénovat. Tolik k onomu pro některé nudnému úvodnímu zamyšlení.

Pozor na fachidioty

Je dobré mít ideál. Třeba ideál toho, jak by měl v dospělosti vypadat člověk, který úspěšně prošel českým základním školstvím, popř. člověk, který odmaturoval na gymnáziu (tedy má, řekněme, ucelené všeobecné středoškolské vzdělání). Člověk má na jedné straně danou a neměnnou lidskou přirozenost - a ta je tím podstatným jádrem, ve kterém jsou všichni lidé shodní (a pouze z tohoto pevného základu lze odvozovat jejich rovnou důstojnost). Ale stejně tak existuje „kolem jádra" mohutná vrstva toho, v čem se lidé od sebe liší a to tak, že na chlup stejní nejsou žádní dva lidé, kteří na zemi žili, žijí a žít budou (tato skutečnost vede mnohé vadně uvažující jedince k bludnému závěru, že ani žádné jádro, tedy žádná společná přirozenost neexistuje...). A tak, analogicky, nenarážím nyní na to, že každý absolvent základní školy či čerstvý maturant má svá specifika, jeden lépe skáče do dálky, jiný se věnuje poezii a ještě další má jako koníčka radiovysílání. Jedná se mi o to, co by je v ideálním případě mělo spojovat. A to, jak uvidíme, nemusí být nutně (pouze) výčet nějakých znalostí či dovedností. Každopádně, teprve s vytčeným ideálem lze rozumně zvažovat nástroje, které nás k němu co nejefektivněji přiblíží - nebo z druhé strany, je nemožné projektovat cestu, když neznáme její cíl.

Tak např. můžeme takové vzdělávání zaměřit na to, aby produkovalo fachidioty. Už z toho, jak jsem tento směr - tedy fachidiotský - nazval, asi tušíte, že to není něco, co bych já sám favorizoval. Ne, skutečně není. Ale o to nyní nejde. Je to každopádně jedna z možných voleb, jeden z možných ideálů. Když napíšeme, že má takto nastavené školství produkovat úzce zaměřené specialisty, nezní to už tak děsivě. A ruku na srdce, když chirurg operuje, tak tomu, kdo leží na jeho operačním stole, málo záleží na tom, nakolik je operatér polyhistor a orientuje se třeba v řecko-perských válkách. Hlavně ať je specialista a zákrok dopadne dobře. Nebo ne? Ostatně, zde nejde ani tak o dosaženou úroveň - jedná se zejména o tu jednostrannost, na kterou lze cílit už po základní škole nebo po té maturitě. Kromě toho, samozřejmě že příměr s chirurgem je přepjatý. Tohoto ideálu nebude nikdy dosaženo a každý odborník (nejde-li vyloženě o člověka s diagnózou, která jej v nějakém smyslu omezuje...) bude vždy znát alespoň ještě něco málo z jiného než jen toho vlastního oboru. Čistý fachidiot tak v praxi neexistuje... ale jako ideální model může samozřemě v diskusi velmi dobře posloužit.

Parodie myšlení

Stejně jako jeho protipól, tedy ideální model renesančního člověka. To je jiný ideál, také možný - a, abych opět přiznal barvu, mému srdci bližší. Takový renesanční člověk samozřejmě není někdo, o kom bychom řekli „devatero řemesel - desátá bída" (ale v rámci vyváženosti připusťme, že o tom tak mluvit lze...). I on má svůj obor, něco, čemu rozumí především a mohli bychom tak o něm hovořit také jako o vzdělanci, který na jedné straně „ví o něčem všechno", ale na straně druhé také „ví o všem něco". Můžeme mít před očima Leonarda da Vinciho nebo jinou věhlasnou historickou osobnost a spekulovat o tom, že tito lidé to s tou svojí renesančností měli poněkud snažší, neboť toho vědění, které bylo v dané době k disposici (a ze kterého tedy velkou část skutečně obsáhli), bylo znatelně méně, než dnes. Přitom jaksi kapacita mozku člověka se tak moc nezměnila. Za renesančního člověka proto dnes označíme klidně i někoho, kdo ve skutečnosti pojímá naprostý zlomeček z celkového balíku vědění lidstva - neporovnatelně nicotnější část, než kterou zvládali skuteční renesanční vzdělanci. Přesto je rozdíl mezi renesančním člověkemfachidiotem zásadní - možná nejlépe to poznáme, když representanty obou typů potkáme současně ve společnosti...

Netvrdím tedy, že právě popsané dva ideály jsou jediné možné. Co však považuji za nepochybné, že se tyto dva ideální modely vzájemně vylučují: nelze usilovat to, aby člověk s maturitou z gymnázia byl fachidiotemsoučasně renesančním člověkem, tak jako nelze zároveň jít vpravo i vlevo. A tak, než vůbec může přijít na řadu debata o tom, k jakému idálu bychom rádi směřovali, musíme předsadit ujasnění pravidel - logických pravidel -, na jejichž základě budeme mezi možnými ideály vybírat a následně si případně společně klestit cestu k cíli, ať už bude jakýkoli. Je prostě nezbytné „narovnat myšlení". Proč? Protože, jak se zdá, jistí lidé, kteří o tomto tématu přemítají (bráním se použít slova přemýšlejí...) prodělávají jakousi „chronickou krizi" svého myšlení. Mohl jsem se domnívat, že tato parodie myšlení je snad výjimkou. Začínám se však obávat, že je spíše pravidlem.

Revoluce?

V článku Markéty Rizikyové „Revoluce ve školství: debata místo výkladu. Změny mají přijít už v roce 2023" (lidovky.cz, 25. května 2021) je citován poslanec a člen školského výboru Poslanecké sněmovny Petr Gazdík (STAN): „Systémem známkování nehledáme, co dítě umí a v čem je dobré, ale to, co neumí. U nás pořád platí, že když jste třeba jedničkář v matematice, ale v dějepise máte čtverku, neřekneme: ‚Zlepšuj se v té matematice a buď v ní hvězda,' řekneme ‚Běž se učit dějepis, ať nemáš čtverku.' Máme rozvíjet, v čem je dítě silné, tou nejzákladnější dovedností musí být umět učit se novým věcem. Doby, kdy jste se něčím vyučili nebo něco vystudovali a to vám stačilo do důchodu, jsou tytam. Doba jde tak rychle kupředu, že toto je základní dovednost, kterou musí mít absolvent jakékoli školy," (zvýrazněno J.K.). Všimněte si, prosím: citace pojednává o základním, možná velmi okrajově o všeobecném středním školství - rozhodně nikoli o školství vysokém (kromě těch vysokoškolských studentů, kteří si historii - či nějaký příbuzný obor - přímo vybrali jako své zaměření, se nikdo z nich „dějepis" v pravém slova smyslu neučí, leda coby vývoj toho svého oboru...). No a samozřejmě, ať se na to dívám z kterékoli strany, pan Gazdík horuje pro úzkou specializaci: to, co žákovi nejde, to mu promineme, nebudeme jej nutit, aby se lépe obeznámil s dějinami, se zeměpisem,... když mu jde matematika, budeme se snažit u něj maximálně rozvinout tento jeho talent, na úkor všeho ostatního. Možná trochu myšlenku pana Gazdíka přeháním, ale pokud ano, tak opravdu jen velmi nepatrně... A k té nesporně žádoucí schopnosti učit se novým věcem: naučí se člověk lépe se učit, když to trénuje na látce, která mu „jde sama", nebo když je přiveden k tomu, aby se učil to, co mu jde méně či vůbec?

Ale zpět k hlavnímu tématu: prakticky bezprostředně po výše citované pasáži následují tyto věty (už ale, nutno zdůraznit, nikoli z úst pana Gazdíka!): „S podobně nastavenými absolventy počítá i filozofie Průmyslu a Práce 4.0, tedy fáze, v níž se lehké, mechanické práce ujmou roboti, protože to zvládnou lépe a levněji, přičemž na lidech zbudou sofistikovanější úkoly, často vyžadující pochopení vícero oborů najednou. Po letech cílené, úzké specializace se opět vylupuje model renesančního člověka, jen s rychlým datovým připojením." (zvýrazněno J.K.) Takže Markéta Rizikyová se zjevně domnívá, že tím, že u dítěte talentovaného na matematiku budeme rozvíjet matematiku, zatímco čtyřku z dějepisu přehlédneme, dospějeme k tomu, že absolvent takto nastaveného školství dostojí požadavku pochopení vícero oborů najednou a hle, vyloupne se renesanční člověk. U všech všudy: jak?!

Nač je důležité znát trojčlenku

Pochopte prosím: já tu nyní vůbec nediskutuji o tom, zda tu čtyřku z dějepisu přehlédnout máme nebo ne, zda je žádoucí a rozumné talentované dítě již na základní škole odstínit od všeho jiného než je to, co mu „jde samo", nebo jestli není přece jen lepší, aby i geniální houslista nebo hokejista tušil, že Paříž je hlavním městem Francie. Pokud totiž o školství „přemýšlejí" lidé s touto shora demonstrovanou neuvěřitelnou schopností plácat páté přes deváté a dokud jim někdo dopřává sluchu, nemá debatu na téma „ideál absolventa základní školy", popř. „ideál maturanta" smysl vůbec otevírat (a tím méně tedy diskutovat o nástrojích, jak - zatím nedefinovaného ideálu - dosáhnout). Střet myšlenek, které na jedné straně representují ti, kteří by se již na základní a střední škole spíše rádi přiblížili specialisaci (fachidiotismu), a na straně druhé ti, kteří na této úrovni školství dávají větší váhu ideálu renesančního člověka (devatero řemesel - desátá bída), je žádoucí a může být plodný. Nikdy neskončí tím, že za kýžený cíl označíme právě jeden z ideálních modelů v jeho čisté podobě a ten druhý zcela odvrhneme, vždy půjde o nějaký jejich mix, o bod na škále mezi nimi (a možná ještě nějakým dalším ideálním modelem, který jsem zde nepojednal). Do nějaké míry určitě budeme chtít vždy rozvíjet specifické talenty jednotlivých dětí, ale zároveň jim vštípit nějakou základní úroveň všeobecného rozhledu. Chirurg, který neovládá trojčlenku, je nebezpečný sobě i svému okolí. A budeme-li mít specializované elity, které sice vyniknou ve svých oborech, ale půjde o (až na profesionální historiky, pochopitelně...) naprosté ignoranty stran dějin, tak máme v dlouhodobé perspektivě zaděláno na velký problém jako celá společnost. Ovšem jen tehdy se lze dohodnout a určit přibližně interval, ve kterém bychom ten bod na škále mezi fachidiotismemrenesančností rádi viděli, pokud budou všichni zúčastnění používat rozum, tedy myslet.

Autor je předsedou Konzervativní strany.