PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.04.1999
Kategorie: Školství

Autor: David Floryk

K návrhu věcného záměru nového "školského zákona"

Stanovisko Společnosti přátel křesťanské školy v Ostravě


Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR předložilo k veřejné diskusi návrh věcného záměru "Zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a mimoškolním vzdělávání (školský zákon)".

Přesto, že samotné předložení návrhu zákona k diskusi již ve stádiu připomínek a ochota předkladatelů k debatě jsou nesporně positivními kroky, nelze se při četbě materiálu ubránit pochybám, zda předkládaný návrh nového školského zákona poskytuje dostatečný základ pro vskutku hloubkovou reformu vzdělávacího systému.

Pochyby vzbuzuje např. už sama klíčová formulace zákona, charakterizující cíle zákona: "Zákon stanoví, že vzdělávání je ... záměrné a soustavné působení na žáka, jehož cílem je ... rozvíjet jeho osobnost a připravit jej na život". Tímto pojetím se potvrzuje autoritářské pojetí vzdělávání, kdy jedinec je toliko opracovávaným objektem, škola pak nátlakovou institucí. Může být takové pojetí východiskem pro skutečnou reformu našeho školství? Neměl by zákon spíše vycházet z předpokladu, že vzdělávaný se ve věci svého vzdělávání sám angažuje, rozhoduje se pro ně a aktivně realizuje své vzdělávání?

 

Domníváme se, že nový školský zákon by měl mimo jiné respektovat tato východiska:

  • posun od povinné školní docházky k povinnému vzdělávání

Přesto, že Ústava ČR konstatuje, že "péče o děti a jejich výchova je právem rodičů", je dnes jediným způsobem, jak mohou rodiče realizovat toto právo, "povinná školní docházka".

Východiskem tradičního postoje ke vzdělání a kultuře je však právě naopak primát rodiny ve výchově - tedy stav, kdy vzdělávaný sám, případně rodiče jako zákonní zástupci sami podle svých vlastních priorit rozhodují o tom, nakolik a kam bude delegovat své pravomoci v této oblasti. Domníváme se, že zákon musí jednoznačně gararantovat možnost volby, aby školní vzdělání bylo v souladu s hodnotovou orientací, kterou dítě získává doma.

Velmi významným positivním signálem v tomto směru je skutečnost, že MŠMTV v loňském školním roce přistoupilo - byť dočasnou formou pokusného ověřování na vybraných ZŠ - na možnost domácího vzdělávání, kdy děti vyučují sami rodiče.

Tato forma vzdělávání se opírá o dlouhodobé zkušenosti především z USA, podporuje jí řada výzkumů a disponuje už značným know-how. Více než dvacetileté zkušenosti s "domácími školami" ve světě ukazují, že tento systém je schopen řešit celou řadu problémů dětí a mládeže v moderní společnosti.

Návrh školského zákona v čl. 2.1 sice připouští možnost "jiného způsobu plnění školní docházky", avšak váže ji na předchozí souhlas školského úřadu, který pak zařadí dítě do spádové školy a "stanoví podmínky, způsob a kriteria individuálního vzdělávání". Považujeme toto navržené řešení za naprosto nekoncepční, nepromyšlené a diskriminační a domníváme se, že nový školský zákon by měl zohlednit zkušenosti probíhajícího pokusného ověřování"domácího vzdělávání"

Současný návrh totiž vůbec nebere v úvahu podmínky, které MŠMTV stanovilo pro právě probíhající pokusné ověřování "domácího vzdělávání" a konstruuje vlastní, velmi krkolomné a byrokraticky náročné řešení. Přitom smyslem pokusného ověřování je právě ověřit, zda "domácí škola" může být i v našich podmínkách efektivní a smysluplnou alternativou. Nebo snad autoři návrhu o probíhajícím experimentu nevědí?

Domníváme se, že nový školský zákon by měl zohlednit skutečnost, že i v naší zemi jsou rodiče, kteří si z těch či oněch důvodů přejí vzdělávat své děti sami, a kteří jsou také schopni tuto volbu zodpovědně a kvalitně naplnit - což lze nejlépe dokumentovat výsledky právě probíhajícího experimentu. "Domácí škola" by se měla stát legální alternativou základního vzdělávání, kterou by mohli rodiče svobodně zvolit za podmínek stanovených v zákoně, tak, jak je tomu ve většině vyspělých západních zemích.

  • rovnost vzdělávacích služeb před státem a rovný přístup k finančním zdrojům

V posledních měsících a letech jsme svědky rostoucích tendencí ke zpochybňování tradiční rodiny, vidíme státní sociální politiku, která činí rodinu stále méně ekonomicky soběstačnou a v mnoha ohledech se zdá, že sociální politika staví spíše než na spolupráci a podpoře občanských aktivit na apriorní nedůvěře vůči přirozeným institucím občanské společnosti - ať již jde o rodiny, církve, nestátní sektor, ale i tržní vztahy samotné, podnikatelské aktivity a soukromou iniciativu vůbec. Tato neujasněná a nekoncepční politika státu vůči nestátním aktivitám je, žel, čitelná i ve zmíněném návrhu.

Úkolem státu má být podporovat vzdělávání každého občana tak, aby mohl absolvovat povinné vzdělání v míře stanovené zákonem - tím, že zákonem stanoví požadované cíle a nezbytný rozsah a obsah vzdělávání pro jeho jednotlivé stupně a bude vytvářet a chránit svobodné konkurenční prostředí mezi vzdělávacími institucemi, a to za těchto podmínek:

  • Každý má právo nabízet a poskytovat vzdělávací služby za podmínek stanovených zákonem. Stát nečiní rozdílu mezi státními a nestátními zřizovateli a poskytovateli vzdělávacích služeb, a to ani při jejich uznávání ani při podpoře občanů v přístupu k nim.
  • Státní finanční podporu na vzdělávání může čerpat a uznání dosaženého vzdělání státem požadovat každý, kdo bude využívat uznaných vzdělávacích služeb. Těm, kteří jsou v přístupu ke vzdělávání objektivně znevýhodněni, poskytuje stát zvýšenou podporu.
  • Rozhodování o využití finančních prostředků musí být přesunuto na co nejnižší úroveň, k těm jich se především týká - tedy co nejblíže rodičům a žákům. S přesunem těchto pravomocí musí být spjat i přesun odpovědnosti. Ekonomická situace vzdělávacích institucí se musí dostat do přímého vztahu se spokojeností rodičů a jejich dětí, kteří užívají jejich služeb. Systém musí umožnit a stimulovat přísun dalších prostředků do školství z nestátních zdrojů.

Domníváme se, že výše uvedené principy by se mohly stát vhodnými východisky pro reformu českého školství a navrhujeme proto, aby i ony byly předmětem veřejné debaty o osudech našeho vzdělávacího systému.

 

V Ostravě 21.4.1999

 

David Floryk

předseda Společnosti přátel křesťanské školy v Ostravě