Autor: Jan Fořt

K 64. výročí 15. března 1939

Poučme se historií a osvětleme česko - německé vztahy dialogem Obrany Sokratovy.

Iustitia remota, quid sunt regna nisi magna latrocinia?

Není - li spravedlnosti, co jsou státy jiného, nežli loupežnické tlupy?

Veškeré naše pravdy jsou po celá tisíciletí jen relativní , protože jednu dobu se zdá , že jsme se mýlili a později se pravda ukázala v novém světle, aby nakonec na základě nových zjištění bylo vše opět jiné. Proto tak můžeme hodnotit otázky práva a spravedlnosti. Právo říká , co je správné , ale to nemusí být však spravedlivé, a co je spravedlivé , nemusí být také správné. Proto je Sokrates vinen a dopouští se zločinů proti státu tím , že hodnocení věci minulé staví proti hodnocení věci přítomné. Protože zbožnost je chování člověka ve společnosti, v rodině a obci , uznání řádu a práva. Spravedlnost náleží k pojmu občansky dobrého člověka Proto zde Sokrates je odsouzen k smrti, zatím co odborník nad ostatní lidi, člen Areopagu, zákonodárného sboru , je oprávněným žalobcem. Důkaz ubohosti jen v odbornosti , je zároveň i ještě větším důkazem o ubohosti soudu lidu. Ten pokrytce a hochštaplery ctí a Sokraty usmrcuje.

Po celou epochu lidstva si vítězové nikdy nelámali hlavy , co je správné a co spravedlivé. Vítěz bral vždy vše a rozhodoval i o poválečném uspořádání či kořisti.. Období po první světové válce je jasným důkazem , že se tak dělo . Stav Německa byl jen obrazem politiky vítězů. Mírová smlouva z Versailles , kterou USA odmítly podepsat , /Alsasko, Lotrinsko pro Francii, Poznaňsko Polsku , obsazení levého břehu Rýna na 15 let a válečné reparace / spoluzpůsobila ve svém důsledku světovou krizi: V samotném Německu se hospodářská bída stala živnou půdou pro rodící se nacismus. Již v prvních statích mírové smlouvy ve Versailles byla snaha zřídit mezinárodní tribunál a postavit Viléma II . před válečný soud jako válečného zločince. Ale zůstalo jen a jen u úmyslu . Spojenci se vzdali plánu trestat válečné zlo a zavinili tak v dějinách neslýchaný bankrot spravedlnosti Provedli se spravedlností bankovní obchod., dali příklad , jak se porušují a neplní slavnostně převzaté závazky. Hitler z porušování takových závazků vytvořil vysokou školu své mezinárodní politiky.

Po druhé světové válce si vítězné mocnosti velice dobře uvědomovaly , že chaosem v poražených zemích jen přilévají do ohně vzniku dalšího světového konfliktu. A tak vznikla snaha předejít případnému budoucímu válečnému konfliktu. Bylo by asi správné ukončit II.. světovou válku nepodmaněním Německa a podepsat mír po vypuzení německých vojsk, ale bylo by to spravedlivé ? V době , kdy nacistická vojenská falanga posílala do války zfanatizované děti při obraně Berlína až do hořkého konce? V této době by to jistě nebylo spravedlivé. Protože otvírající se brány koncentračních táborů , lágrů pro pracovně nasazené pro vítězství Velkoněmecké říše , byly jasným apelem vykořenit zlo do samých základů. Jakékoli jiné řešení by bylo základem pro další opakování této apokalypsy.

Byl by to jen důkaz slabosti vítězů a opakování historie po I.. světové válce , ale s daleko strašlivějšími konci , neboť vývoj techniky vojenské výzbroje se geometrickou řadou zvýšil. A tak mnohými různě hodnocený Norimberský proces byl skutečným pokusem o vytvoření Sokratovy spravedlnosti. Jen historici budou v budoucnosti mít možnost spravedlivě hodnotit tento pokus. Sám obžalovaný Hans Frank řekl na závěr své řeči v Norimberku : „ Uplyne tisíc let a vina Německa ještě nebude smyta a vymazána."

Nebylo jistě správné po vypuzení Saddama Hussaina z Kuvajtu zastavit se na hranicích Iráku , ale bylo to chápáno jako spravedlivé. A tak ve snaze předejít konfliktu rozhodly vítězné mocnosti na konci II. světové války, že je nutné pomoci poraženému Německu Marschallovým plánem, takže poražení byli brzy hospodářsky silnější než některé státy vítězné koalice. Toto rozhodnutí rozhodně není spravedlivé, ale bylo jistě správné.. Vrátíme-li se ale ke stanovisku vítězů, kteří Stalinovi povolili přesídlit 10 milionů Němců z polského území do poraženého Německa či Rakouska, musíme se ptát, zda-li to bylo správné. Že to bylo spravedlivé jistě nikdo z vítězů neměl pochybnosti. A stejně o tom nikdo z pamětníků Německem napadených a okupovaných národů nepochyboval.

A tak se nyní dostávám k polemice o vyostřených česko-německých vztazích. Po událostech kolem roku 1938 a později /nebudu nyní vyjmenovávat zločiny proti lidskosti uvedené v norimberském protokolu / lze jen konstatovat , že bylo prakticky nepředstavitelné spolužití mezi českým a německým obyvatelstvem , zfanatizovaným nacismem, v jednom státě jak před II světovou válkou , jak tvrdí K . Henlein, tak i pak po II. světové válce , jak byly přesvědčeny vítězné mocnosti To v podstatě potvrdily i vítězné mocnosti již během válečného požáru. Odsun byl vítězi plánován jako obrana mírového soužití a zábrana dalšího světového konfliktu. Jak se to podařilo , posoudí jen naši potomci . Jen těžko však lze hodnotit toto období ve víru emocí , zášti a nevraživosti.

Ale přesto oba národy musí žít vedle sebe, to znamená hledět hlavně do budoucnosti , nikoli do minulosti, mnohdy přesídlenci přizpůsobované či přepisované dle potřeby.. Když vznikla v roce 1997 česko-německá deklarace, podepsaná představiteli obou států, bylo v ní konstatováno :

.....„ Obě strany se zavázaly , že do společných vztahů nebudou vnášet sporné politické a právní otázky minulosti. ".......

Věta zcela stručná a jasná. Pokud ovšem pro jednu ze stran neplatí předchozí podepsané dohody a stále se snaží minulost přepisovat a měnit , jak je pak možno ji věřit , po staletých zkušenostech? Historii nelze podle potřeby měnit. Takže nelze dekrety jako celek z hlediska mezinárodního práva zrušit. Musí zůstat jako celek , poněvadž byly nutné k obnovení státu a dnes jsou prakticky nadobro nepoužitelné .Je pravdou , že v dekretech jsou dvě věci , které tam nikdy být neměly.

Beztrestnost spáchaných zločinů se měla vztahovat pouze na dobu od mnichovského diktátu do 8.5.1945 a nikoli do listopadu 1945. Dále Němcům , kteří nebyli transferováni , neměl být nikdy zabaven majetek. A pokud můžeme tento stav ještě nyní změnit, učiňme tak pokud možno co nejrychleji.

Jako jiné příklady z minulosti - nikdy nebylo možno změnit Zlatou bulu sicilskou , zrušit Dekret kutnohorský , měnit špatné zákony francouzské i říjnové revoluce , není možno zrušit mírovou smlouvu z Versailles , mírovou smlouvu z Trianonu , přepracovat závěry konference v Locarnu. Proč jinak neodvolat mírovou smlouvu z Trianonu ? To by totiž Rakousko muselo Maďarsku postoupit zpět Burgenland , či nikoli ? Maďaři by také měli právo na vlast. Zrušit rozhodnutí mnichovské či rozhodnutí postupimské konference ? Opět měnit poválečné hranice Polska, Ukrajiny, Bělorusi, Moldavie ?

A mimo to také díky nacistickému teroru a válečným masakrům padlo Československo do náručí komunizmu i s částí jejich východního německého státu . A tak se dostalo do područí východního bloku. Protože více než 90% sudetských Němců se výrazně podílelo na rozbourání Československa . Zde, prosím, cituji projev Konrada Henleina ze 4.3.1941 v německém i českém plném znění . Nelze jasněji říci než v této citaci , jak si těchto 90% sudetských Němců představovalo likvidaci Československa . Pokud budeme předkládat i příkaz Reichsprotektora SS R . Heydricha, zastupujícího říšského protektora - o poněmčení a vystěhování občanů do východních oblastí a způsob provedení tohoto „ konečného řešení - Endlösung " , v případě vítězství Německa , pak odsun sudetských Němců byl růžovou selankou při představě způsobu Němci prováděné likvidace. Přímo ukázkou tohoto řešení je , dle Velkoněmecké říše , její konečné řešení židovské otázky „ viz 6 milionů židů " během II. svět.války. Také přístup velitelů k likvidaci jako řešení v koncentračních táborech byl jen problémem technickým - / viz výpověď velitele Osvětimi Hösse při výslechu Kaltenbrunnera , vrchního velitele bezpečnostní policie a SD a hlavy RSHA , Gestapa , souzeného v Norimberku /

Již v únoru 1937 v plánu /Fall Grün / zahájil německý štáb přípravu plánu na přepadení ČSR. Hoszbachuv protokol z 5. listopadu 1937 zaznamenává. Hoszbachuv protokol z 5. listopadu 1937 zaznamenává Hitlerův projev , kde Rakousko a ČSR jsou označeny za nejbližší objekty německé agrese. Předložení Osmi bodů , tak zvaných Karlovarských požadavků, vůči československému státu jsou jasným důkazem snahy o rozbití republiky.

Lze říci ,že Češi by si komunizmus bez nátlaku zvenčí nikdy samostatně nezvolili a když v roce 1948 bylo jasné , že popularita komunistů mizí a jejich vítězství z roku 1946 se nebude opakovat , bylo nutno provést násilný převrat. Ve srovnání s tím však Němci docela dobrovolně zvolili nacismus a v dobách Hitlerových hospodářských a válečných úspěchů stáli za ním skoro všichni německy hovořící občané , tedy i v Rakousku a dokonce s ním sympatizovali i německy mluvící Švýcaři. Podíváme - li se dále na západ, pak i ve všech západních demokraciích Britanii, Francii , USA byla podpora nacismu velká. Ve srovnání s tím, nikdy většina Čechů a Slováků za tímto komunistickým totalitním režimem nikdy nestála.

Domnívám se, že nyní u nás i u našich sousedů nastupuje zcela nová generace , která necítí žádnou odpovědnost , ani nemůže , za nacistickou minulost . A tak zejména jen pro přesídlence začínají dějiny našich vztahů vždy květnem 1945. Vždy ještě přizpůsobené vlastním záměrům. Hysterická kampaň Landsmannschaftu z Německa , dále z Rakouska a na jejich vyzvání i z Maďarska, kdy za pomoci falšování dějin z oběti se dělá agresor , nese znaky sudetského šílení z roku 1938 Viz plakáty „Sudety byly a budou německé " , „My se sem vrátíme " Tudy tedy dle mého názoru cesta ke smíření nevede. Vede jen k nové agresi a bezpráví .

Již v únoru 1930 byl předložen plán Coudenhove-Kalergi na vytvoření Panevropského paktu . Tehdy francouzský ministr Briand sám označil myšlenku i návrh jako šlechetný a přesvědčivý. Také tenkrát ani Němci, ani Francouzi nebyli v této době s to,vyjít z kolejí tradiční národní mocenské politiky. To, že Panevropa měla být zřízena na základě Versailleských dohod , nemohly tehdejší německé vlády v žádném případě přijmout a pro Francouze to byla neoddiskutovatelná podmínka. Proces německo - francouzského smiřování se tehdy jednoznačně zhroutil.

Jsem pevně přesvědčen , že pohled nové mladé generace Němců v celém státě je jiný než stanovisko Landsmannschaftu. Také pohled naší mladé generace je zcela jiný a nezatížený minulostí. Pamětníci 40tých let minulého století musí krotit své emoce , zášť a nenávist.

Závěrem je tedy nutné konstatovat, že rozhodnutí spojenců v Postupimi o transferu bylo nejen spravedlivé, ale současně i správné, lze říci, že i moudré . Vždyť polovinu století nevzešel z půdy Evropy žádný válečný požár . Na tom je nutno trvat, pokud tato nenávistná kampaň nebude ukončena. Je škoda , že tuto otázku budou musit řešit i naši potomci , protože naše řešení je bez konce. Naší generaci chybí stud a pokora. Věřím ,že jejich hodnocení již bude moudřejší než naše a také než smíření německo - francouzské až po 20ti letech.

Problém česko - německých vztahů z hlediska Dekretů se bude stávat jen a jen problémem historiků , nikoli podkladem pro politické zneužívání na obou stranách hranice

Není totiž jiné cesty .

Na konci tedy Marcus Tulius. Cicero , mám ho totiž rád :

„ O, jak veliká je síla pravdy, která se sama o sobě brání proti lidskému důmyslu, lstivosti, zchytralosti a proti licoměrnosti všech úkladů ".

MUDr. Jan Fořt

Praha 28.února 2003