PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.12.2009

Autor: Jan Friedlaender

Ještě o Lisabonu, dekretech a vyhnání


V rámci diskuse v Konzervativní straně o Benešových dekretech byl otevřen problém politického třídění sudetoněmeckých obyvatel v předmnichovském období. Jsem tomu velmi rád. Je totiž grandiózní podfuk, na nějž naletěla většina našeho obyvatelstva, rozeznávat pouze henleinovce a antifašisty. Ve skutečnosti tvořili největší skupinu ti, kteří se nezúčastnili ani rozvratných aktivit těch prvních, ani nekladli nacistům odpor jako ti druzí. Podle všech historických pramenů, které se mi dostaly do ruky, a podle osobních svědectví sudetských Čechů té doby, lze sílu první skupiny odhadovat na 20 - 25 procent obyvatel. Antifašistů, přesněji antinacistů, mohlo být 5 - 10 %. To v každém případě znamená, že více než polovina obyvatel zůstala neutrální a že snad 2 miliony našich spoluobčanů byly zbaveny majetku a vyhnány za to, že Henleinovy aktivity strpěli (tak praví jeden oficiální český dokument, tuším že důvodová zpráva k jednomu z dekretů).

Myslím, že takto užívat pojem strpění by mělo být, alespoň dnes, slušnému člověku stydno. Každý, kdo zná celé lidské dějiny i současnost, dobře ví, co všechno už bylo na světě strpěno lidmi, kteří nesouhlasili, leč nepostavili se na odpor. Často se argumentuje obrovskou většinou německých hlasů pro SdP v obecních volbách roku 1938. Přečtěme si však Škrábkův „Včerejší strach". Kdosi (kdo asi) rozšířil pověst, že hlasovací lístky budou označeny. Snad všichni víme z jednapadesátiletého nacisticko-komunistického období, co strach dokáže. Jistě nebudeme oslavovat ty, kteří mu podlehli, ale ve vlastním zájmu nemůžeme souhlasit s tím, že neangažovanost má být trestána.

Zdálo by se, že aspoň v postoji k antinacistům nebude u nás sporu. Jenže i tito stateční lidé byli vyňati z konfiskací a vyhnání většinou jen teoreticky. Vrcholem amorality pak je, že když se česká vláda konečně odhodlala k omluvě, odsoudil to prezident této země. Jeho aktivity ve věci Lisabonu dokazují, že nekonzistentnost mu vytknout nelze.

Kolaborace se zlem se připisuje „drtivé většině" nejen sudetských Němců, ale i Němců říšských. I tam se ale věci měly jinak. NSDAP nikdy nezískala ve svobodných volbách více než 37 % hlasů. Pak už se můžeme o podílu těch, kteří se báli a na odpor si netroufli, jenom dohadovat. Ale i zde je zajímavé např. svědectví Viktora Klemperera, profesora židovského původu, který díky arijské manželce nebyl deportován na východ. To postupné ožebračování a ponižování židů, i když ještě nešlo o holocaust, je hrůzná četba. Ale partie líčící vztah obyčejných Němců k židům a jejich perzekuci budí spíše optimismus. Ne že by nedocházelo k urážkám od zfanatizovaných výrostků z Hitlerjugend, ale jinak se záznamy hemží obchodníky, kteří zapomínali odstřihnout židům potravinové lístky či kteří jim přes přísný zákaz prodali kávu či cigarety, řidiči tramvají, kteří je povzbuzovali slovy, že už to dlouho nemůže vydržet, mistry při odklízení sněhu a jiných pracích, kteří se starali, aby se židé nepředřeli, obyčejnými lidmi, kteří přešli ulici, mlčky stiskli člověku s hvězdou ruku a pokračovali dál. Mělo by nás to varovat před hromadnými soudy o jednotlivých národnostech. Měli bychom přezkoumat výroky typu „přes 90 % Němců podporovalo nacistický režim". Pravda je pouze, že dokonce mnohem více než 90 % Němců buď režim podporovalo, nebo se neodhodlalo zapojit do významných akcí proti režimu (přesně totéž platí o postojích obyvatel celé středovýchodní Evropy k režimu komunistickému). Neumím tu skupinu rozdělit na zmíněné 2 složky, ani v Německu ani u nás, ale ta německá část, která jen měla strach, nemohla být nevýznamná. Jinak by pouhé čtyři roky po osvobození nebyla dokázala vytvořit na západě země demokratický stát, jehož okupace mohla být po dalších 5 letech ukončena. A vzpomínám si i na průzkum provedený okolo roku 1980 v SRN, kde se na dotaz, koho by respondent neodmítl jako sousedy, sešlo nejméně odpovědí (15 %) znějících na nacionální socialisty a prostitutky (komunisté obdrželi 17 procent). Zlo zkrátka nemá stálou etnickou adresu.

Souvislost Lisabonské smlouvy s dekrety a vyhnáním není dána jen tím, že se láska většiny našich občanů k poválečnému řešení německé otázky v ČSR stala záminkou pro odmítání LS. Je zde ještě cosi důležitějšího. Ten sudetský příběh se totiž může na mnohých místech Evropy kdykoli opakovat; dokonce se už opakoval v poslední dekádě minulého století v bývalé Jugoslávii a tuto oblast můžeme i nadále přirovnat k sudu prachu. Obyvatelstvo Evropy je na řadě míst etnicky promíšené a proto nelze ani pomyslet na to, že by bylo možno problém řešit změnou současných hranic na hranice etnické; žádné neexistují, nemluvě o tom, že by s ním státy, které by tratily, nikdy nesouhlasily. Jedinou prevencí je uposlechnout radu zakladatele Pan-Evropy: „Hranice mezi státy není třeba posouvat, nýbrž zrušit". Já bych spíše řekl - zbezvýznamnit. Udělat z nich to, čím je dnes hranice mezi Bavorskem a Saskem. To ovšem znamená evropský federativní stát. A tím by příběhy sudetského typu v Evropě skončily. Může být - a také je - maďarská menšina na Slovensku a v Rumunsku, mimo dnešní Unii i v Srbsku a na Ukrajině, ale nemůže být maďarská menšina v Evropě. Tento cíl bychom měli sledovat přes všechen ten současný unijní levicový liberalismus, politicky korektní multikulturalitu, toleranci k levicovým totalitním režimům a tisícům dalších nectností. A jako kritérium chápat maximalizaci rozvíjení a obrany demokratické a národní identity (možnost žít česky a svobodně), a nikoli míry suverenity; tu je třeba optimalizovat až s ohledem na výše uvedený cíl. V roce 1918 jsme získali vysokou míru suverenity, ta však mohla trvat jen po dobu, po kterou trvala v našem prostoru převaha vítězných mocností z první světové války. Nezkoušejme opakovat tento, byť nesmírně ušlechtilý, omyl. Konzument naší případné stejně vysoké suverenity už čeká.

Tento cíl není ovšem bezprostředně splnitelný. Pohyb k němu musí být v nanejvýš mírném předstihu před procesem vytváření evropského politického národa, růstem počtu lidí, u nichž slovo MY znamená nejen „my Češi, Francouzi, Poláci....", ale také „my Evropané". Národně egoistické reakce na současnou krizi a recesi ve Francii, v Česku i leckde jinde, ukázaly, že cíl je stále ještě daleko.

Ale pokud jde o Lisabonskou smlouvu, ta žádný jednotný stát, žádnou federaci nevytváří. Vlastně jde jen o rozšíření většinového hlasování, kde k prosazení návrhu musí být nejen kvalifikovaná většina občanů Unie (princip rovnosti občanů), ale i kvalifikovaná většina zemí (princip rovnosti členských zemí). Existuje snad něco spravedlivějšího? Proto lze říci, že LS je jen krůčkem ke vzdálenému cíli, krůčkem, který mimochodem nemusí mít pokračování. A je třeba udělat vše pro to, aby Česko přestalo její ratifikaci blokovat, navíc stokrát vyvrácenými argumenty, že bychom mohli přijít o nepěkně získaný majetek.

 

 

Jan Friedlaender

www.konzervativnistrana.cz