Autor: Čestmír Hofhanzl

Jak funguje dnešní česká politická scéna

Motto: „Bez poctivého vyrovnání se s minulostí je budoucnost jen pokračováním starých schémat“.

---

Úvod

Chceme-li popsat dnešní politickou scénu, její fungování a subjekty pohybující se na jejím jevišti, musíme se vrátit před rok 1989.

Přes čtyřicet roků neexistovala v Československu politika jako svobodná soutěž mezi svébytnými politickými subjekty v korektním společenském prostředí. Soutěž o prosazení představy uspořádání společnosti a řízení státu. Metody sovětského komunismu, aplikované domácími soudruhy, zničily za dobu dvou generací duchovní elitu, která je vždy nositelem étosu zodpovědnosti za své společenství a zemi. Sovětská „beztřídní" společnost byla ve skutečnosti masou plebsu, ve který společenství lidí přeměnili manipulátoři moci - „hybatelé", a která pod násilným tlakem ve své většině přijala jejich hodnoty. Stranickou, státní i společenskou „elitou" se stali lidé typu Smerďakova, jak takový lidský typ popsal Dostojevský v románu „Bratři Karamazovi" ještě v předkomunistické době.

Komunismus jako mocenská technologie svou bezzásadovostí vytvořil prostředí k prosazení se takovýchto lidských typů. V Československu, speciálně v jeho české části, došlo po invazi „spřátelených armád" v roce 1968 k modifikaci výběru „společenské elity". Smerďakovové se „kultivovali", své kariéry za pomoci stranické legitimace začali dělat jako šéfové podniků, bank, příslušníci Státní bezpečnosti i jako profesoři vysokých škol. Byli útlocitní: nebylo „estetické" a prozíravé být viditelným stranickým aparátčíkem. Stranický a státní aparát se stal doménou třeti a čtvrtořadých stranických kádrů. Reálná politická moc se v sedmdesátých a osmdesátých letech přesunula z nejvyšších stranických a státních struktur na veřejnosti neznámá, a tím i politicky nezodpovědná mocenská centra ve Státní bezpečnosti, bankovnictví, ve velkých průmyslových podnicích a v některých ústavech.

Kolaps Sovětské říše i jejích satelitů v konci osmdesátých let byl důsledkem technologického zaostávání a nedostatečnosti vojenské a hospodářské sféry. Destrukce společnosti se po desetiletích projevila v obecném úpadku výkonnosti. Sověti již nemohli vydírat svět tankovými brigádami a velikostí svých raket. Navenek se jevící zhroucení systému nebylo způsobeno silou vnitřních odpůrců; celá ta společnost byla shnilá.

Komunismus byl svou podstatou společenským parazitem. Parazitem, který šel až na kořeny lidského a společenského bytí. Chtěl trvat po věčné časy a pokusil se ovládnout i duši člověka; ovládl ji tím, že ji zničil. Všichni jsme se stali zaměstnanci státu „hybatelů" a existenčně na něm závislí.

Sedmnáctý listopad a sametová revoluce

Komunismus těžce poškodil hodnotový systém, tedy to, co z množství jedinců dělá společenství lidí, civilizovanou, činorodou společnost. Na přelomu osmdesátých a počátkem devadesátých let jsme měli po desetiletích komunismu a nesvobody příležitost obnovit svobodné poměry a řád ve své zemi. To, co se v průběhu devadesátých let odehrálo a co vedlo k tomu, jaká je dnes česká politika, společnost i hospodářství, bylo a je následkem zátěže minulosti i plodem českého šlendriánu.

Dohoda „revolucionářů" s komunisty o jejich beztrestnosti, nezakázání komunistické strany spolu s kontinuitou právního řádu jejich státu, určily základní rámec a pravidla dalšího „porevolučního" postupu. Byl to, hned v samém počátku, základní herní signál pro všechny Smerďakovce, že se není čeho obávat: systém pokračuje. Oni jediní měli organizační struktury, finanční zdroje a hrálo se podle jejich pravidel.

Instituce Občanského fora, jako organizační platforma nových lidí v politice, byla v počátku řešením rozběhu politického pluralitního života vedoucího k politickým stranám. Mimo komunisty a lidovce neexistovala žádná jiná organizovaná ideová politická struktura. Ve státech, kde po desetiletí vládla komunistická ideologie, neexistoval společenský prostor, ve kterém by mohla vyrůstat a vyrůst nezávislá společenská vrstva, ctící a uznávající jiné hodnoty. Vrstva, která by byla schopna po komunistech převzít zodpovědnost za svou společnost a stát. V prostoru České republiky nebyla, jen sem tam zbyl osamělý jedinec.

Lidé, kteří v počátku roku 1990 vedli Občanské forum, neměli vůli a snad ani představu uvnitř tohoto přechodného subjektu vytvořit krystalizační centra a základní struktury směrované k jeho diferenciaci na politické strany. Vedení OF bylo v rukou bývalých „reformních" komunistů a intelektuálů komunismem poznamenaných. Beztvárný a bezideový přístup jim vyhovoval. Pomohli nasměrovat vývoj k dnešnímu stavu. Byl jsem na počátku podzimu 1990 u zakládání klubu demokratické parlamentní pravice i při dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak do nově založené Občanské demokratické strany byli „vloženi" Václav Klaus i Josef Zieleniec. Podobná hra se odehrávala i v Občanském hnutí.

Již po prvních svobodných volbách, na jaře 1990, tak jak byla hra rozehrána, měli ve sněmovně České národní rady postkomunisté faktickou většinu. Ze 127 poslanců OF se nejméně s polovinou z nich nedalo počítat, že by podpořili významnou změnu. Moravistická strana byla účelově založena. Její předseda Boleslav Bárta i další přední členové byli agenty Státní bezpečnosti. Posloužili k odvedení pozornosti na vedlejší téma a blokovali skutečnou systémovou změnu. Stejný scénář platil později pro Sládkovy republikány a Trnkovu Zemědělskou stranu. Spolu s komunisty a podle potřeby s některými lidovci zablokovali nebo prosadili v české sněmovně, co jejich řídící orgány považovaly za potřebné.

Jediným krátkým obdobím, ve kterém v zákonodárném sboru České republiky získali významný vliv lidé, kteří chtěli skutečnou systémovou změnu, byl rok 1991. Po politické krizi vyvolané odměnami, které si na konci roku 1990 rozdělilo předsednictvo ČNR, se do vedení sněmovny prosadili lidé z tehdejšího klubu demokratické pravice. V tomto nedlouhém období byl napsán návrh české Ústavy s dvoukomorovým parlamentem a Ústavním soudem. S druhou komorou jako institucí bránící možnosti náhlé změny mocenských politických poměrů. S Ústavním soudem, který svým rozhodnutím a usnesením v předložené stížnosti může zrušit zákon prosazený politickou mocí. Takto koncipovaná Ústava byla na konci roku 1992 schválena sněmovnou díky okolnostem, které provázely dělení státu. Zpětnovazební mechanismy vestavěné do institucí Senátu a Ústavního soudu zabránily v následujících letech náhlému mocenskému zvratu. Díky jim nese do dnešní doby český postkomunistický systém formální znaky demokratické organizace politického života.

V období 1992 až 1996 proběhl politický, společenský a hospodářský proces, jímž se postkomunistický politický a hospodářský systém dotvářel a stabilizoval. Rozdělení státu a zrušení federálního parlamentu umožnilo Václavu Klausovi zbavit se federálních poslanců a ovládnout Občanskou demokratickou stranu. Byl to první velký krok k přeměně ODS na „pravicovou" postkomunistickou stranu. Mezi federálními poslanci byly osobnosti, které vynesla převratová doba. Někteří z nich by se takovému vývoji postavili, a tak museli být z politiky odstraněni.

Lidová strana byla svou čtyřicetiletou koexistencí s komunismem na kontinuální přechod na postkomunistické praktiky připravena. Josef Lux udělal z Lidové strany reprezentanta zájmů komunistických ředitelů státních statků a předsedů JZD. Jeho rádoby radikální prohlášení typu „co bylo ukradeno, musí být vráceno" nebo silácká prohlášení k církevním restitucím nikdy nebyla míněna vážně. Jako ministr zemědělství učinil vše, aby základ českého postkomunistického zemědělství tvořily nástupnické organizace bývalých kolchozů a statků. On nese největší vinu na tom, že většina zemědělské půdy je dnes v nájemním vztahu, stejně jako za to, že prvovýroba se stala zajatcem monopolních zpracovatelských organizací a s nimi spojeného neprůhledného kapitálu. Po celou dobu své funkce politicky kryl model systémového vykradení lesního hospodářství a jeho aktéry. Přes své radikální pokřiky o církevních restitucích neučinil nic pro to, aby byl církvi vrácen pozemkový a lesní majetek. Majetek, který by nesl zisk a učinil církev méně závislou na státu. Uvnitř lidové strany připravil cestu pro nástup lidí typu Cyrila Svobody a Miroslava Kalouska.

Zajímavý vývoj proběhl v těch letech uvnitř komunistické strany. Na konci roku 1993 se poslanecký klub Levého bloku, jak se v té době ve sněmovně komunisté oficiálně nazývali, rozdělil na dva politické subjekty. Poslanci, kteří do té doby byli politickou elitou klubu, vytvořili novou stranu s názvem Demokratická levice. Elitou říkám proto, že tito lidé v české sněmovně nejlépe věděli, o čem politika je, a tak se i chovali. Říkám to přes to, že jsem s jejich názory i pojetím politiky nesouhlasil. Druhá část klubu si ponechala název Komunistická strana Čech a Moravy. V této skupině zůstali lidé, kteří věděli, čemu slouží, a stejně dobře věděli, že osobně jim to zajistí slušnou existenci. Jak čas ukázal, byl to svou podstatou proces, jímž mocenský stroj leninské politiky odstraňoval ze svého soustrojí elementy, které překročily Rubikon a kteří by v budoucnu mohly ohrožovat další směřování stroje a jeho taktiku. Při směru, kterým již vývoj české postkomunistické politiky běžel, si lidé kolem Jaroslava Ortmana svým přejmenováním podepsali ortel politické smrti. Jejich místo v proponovaném politickém spektru měli v té době již rezervováno „pravicoví" soudruzi. I oni se o tři čtyři roky později podobnému procesu vnitřní očisty nevyhnuli. To, co se na konci roku 1993 a 1994 odehrálo uvnitř komunistického parlamentního klubu, s odstupem tří roků proběhlo v pravicové variantě „vedoucí síly", v Občanské demokratické straně.

Chceme-li si udělat představu o směrování, taktice i smyslu české postkomunistické politiky, je dobré si podrobně povšimnout a zanalyzovat jednání a chování parlamentních reprezentantů komunistické strany i kontinuitu politické taktiky. Přítomnost komunistické strany na „popřevratovém" parlamentním jevišti byla základní jistotou udržení „správného" směrování perestrojky. Komunistická strana se v počátku devadesátého roku nepřejmenovala proto, že v případě změny jejího názvu by v prvních svobodných volbách reprezentanti rozhodujícího mocenského politického centra vypadli z parlamentní politické hry. Stalo by se to v rozhodující a klíčové době, kdy jejich lidé ještě neměli ve svých rukou kapitál ani média na výrobu veřejného mínění. V prvních, ještě nezmanipulovaných volbách, s ještě nezklamaným voličstvem, by straně se změněným názvem nedali hlasy ani jejich skalní příznivci. Je pravděpodobné, že v případě přejmenování by další vývoj běžel značně odlišně. To, že v České republice oproti jiným postsovětským satelitům nedošlo k přejmenování komunistů, je české morální a hodnotové specifikum. České chápání a pojetí pojmů, jako je morálka, pravda, politická korektnost, zodpovědnost ke své zemi i státu, je značně jiné, než chápání a pojetí těchto hodnot v Polsku, Maďarsku a snad i na Slovensku.

Ač mne to deprimuje, musím přiznat, že v prvních dvou popřevratových letech v České národní radě věděli, o čem je politika a co si nekompromisně žádá, jen poslanci klubu KSČM. Ovládali parlamentní taktiky, účastnili se jednání obyčejně v plném počtu a jednali jako jednolité společenství. Nic takového nebylo možno říci o nových lidech v politice, především o poslancích Občanského fora. Úkolem první komunistické garnitury v popřevratovém období bylo jistit a zabránit přijetí zákonných norem, které by mohly vést k zákazu komunistické strany, k systémovým změnám v právním řádu a státním aparátu. Stejně tak zajišťovali výhodné postavení bývalé nomenklatury v procesu nastávající privatizace. Tento úkol, ve spolupráci se svými lidmi v ostatních stranách i s politickými blbci, splnili. Pak třídící mocenský stroj, který určoval politické zadání, nemilosrdně vyřadil nedostatečně spolehlivé a ideově pevné. Vývoj ukázal, že názvy i význam ostatních parlamentních politických subjektů se mohou měnit, komunistická strana však zůstává jistotou.

Postkomunistická technologie stranictví

První nekomunistický levicový subjekt zamýšleli organizátoři perestrojky vytvořit z Občanského hnutí. Tito ochránci práv komunistů díky své politické neschopnosti i ideové rozplizlosti posloužili jen první dva roky. Na počátku roku 1992 nebyla média ještě zcela v rukou „hybatelů" a „hlas lidu˛ ve volbách znamenal, že se Občanské hnutí do parlamentu nedostalo. Vypadlo ze stínové parlamentní politické hry. Většina z těchto lidí se stala pro další hru nepotřebnými.

Na počátku devadesátých let byla sociální demokracie nevýznamnou politickou stranou. Situace se změnila v okamžiku, kdy Občanské hnutí přestalo být perspektivním a použitelným subjektem. Ve volebním období 1992 až 1996 měla sociální demokracie ve sněmovně asi dvacet poslanců. Klub sociální demokracie byl v letech 1993 - 1994 jediný „opoziční˛ klub, který v tom čase nepostihl vnitřní rozklad a odchod některých poslanců k jiným stranám. Naopak do něj přistoupili poslanci od komunistů a moravistů. Klub sociální demokracie v tomto kritickém období udržela pohromadě historická značka.

V jistém předstihu, v zimě 1991 - 1992, se uvnitř tehdejší sociální demokracie, vedené v té době ještě předkomunistickým sociálním demokratem a americkým emigrantem Horákem, odehrál „očistný" proces. Ve vnitřním stranickém konfliktu prohrál své postavení Rudolf Battěk. S několika dalšími odešel ze sociální demokracie a založil Asociaci sociálních demokratů. Ta posléze zanikla. Rudu Batťka bylo možno považovat za osobnost, která by byla směrovala sociální demokracii k jejím tradičním hodnotám a politice. Proto nemohl a nesměl obstát.

Pro organizátory postkomunistické politiky byla a je historická značka sociální demokracie stálou hrozbou, že někteří členové strany vezmou tradiční hodnoty a program vážně. Pro postkomunistickou politiku platí stejné, co pro klasiky komunismu i vůdce Euroasie v Orwellově vizi „Rok 1984": „Není minulost, je jenom teď a vše se podle potřeby stále upravuje, aby odpovídalo teď"... Nejlépe tento přístup a taktiku v samém počátku českého postkomunismu hlásal a uváděl do praxe Václav Klaus. Jakoukoliv závaznou představu, program či postup označil jako plánování a sociální inženýrství. Podle Václava Klause politika měla dělat to, co bylo třeba a co je dobře. Pojem „co je dobře" nebyl definován, ale „předvoj kapitalistické třídy to věděl".

V průběhu roku 1993, kdy bylo zřejmé, že Občanské hnutí již nelze vzkřísit, přišla šance sociální demokracie. Z Občanského hnutí do sociální demokracie přestupují některé klíčové osoby, namátkou jmenuji: Miloš Zeman, Pavel Rychetský a rudověrný sociální demokrat Zdeněk Jičínský. Všichni ve svém předchozím bohatém životě byli komunisty, i když později vyloučenými.

V období let 1992 až 1996, ve volebním období „pravicové" vlády ODS, ODA a KDU-ČSL pod taktovkou Václava Klause, proběhla privatizace základního objemu státního majetku. Nejlepší startovací pozici a největší výhody v ní měla bývalá nomenklatura komunistického režimu a státu. Její průběh garantovaly „formálně" pravicové strany se svými ministry, úředníky a poslanci. Píši to i proto, že jsem v té době byl členem Občanské demokratické aliance, poslancem parlamentu a členem zemědělského výboru. V těchto letech se zkonsolidovala hospodářská i politická moc a dokončilo se ovládnutí médií mocenskými uskupeními a lidmi, kteří přímo navazovali na podobná předpřevratová uskupení a prominenty komunistického státu. „Hybatelé" mezi sebe přibrali nové lidi, a to ty, kteří využili příležitosti a přijali jejich metody hospodářského i politického ovládání společnosti a státu.

V tomto období se ODS stala spolehlivým nástrojem Václava Klause a jeho „pravicových soudruhů". Byly to těžké roky pro ODA. Přesto, že již při jejím založení v prosinci 1998 byly mezi otci zakladateli, jak čas ukázal, nepevné osoby, nepodařilo se tuto malou intelektuální stranu zcela pacifikovat. Byl jsem členem ODA od počátku a měl tak možnost vidět a zažít vznik, praktické fungování, mediální šarády i konečný způsob likvidace nepohodlné a nebezpečné politické strany. Celé se to odehrávalo v prostředí přechodu od totalitního komunistického systému. V podmínkách, kdy monopolní mocenské postavení a pozice bývalé vládnoucí nomenklatury, dřívějších i dnešních „hybatelů", nebylo zničeno. Oni jediní ve skutečnosti měli finanční zdroje, organizační aparát i klíčové pozice v orgánech státu. Způsob likvidace ODA v žádném případě nebyl demokratickým procesem ve volné politické soutěži, kde by platily rovné podmínky a pravidla.

Tak byla v samém počátku založena „perestrojková" hra. Tím, že nebyla rozmetána mocenská, finanční a nakonec i právní základna totalitního režimu. Jedině „hybatelé" měli finanční zdroje, organizační zázemí i spojence v orgánech státu, policie i soudnictví.

Od počátku nebyl zájem vytvořit solidní, kontrolovatelný zákon o politických stranách a jejich financování. Když byl návrh takového zákona předložen - Viktor Dobal takové návrhy předkládal - byl smeten. Měli dost lidí ve všech stranách, aby takový zákon zablokovali. Záměrům „hybatelů" v situaci, kdy měli na své straně všechny výhody, vyhovovalo co nejméně průhledné prostředí a neexistence jasných a vymahatelných pravidel. Za celou dobu devadesátých let nebyla v médiích otevřena žádná vážná kampaň o způsobu a zdrojích financování komunistické strany. To samé platilo o spolupracujících a účelově založených stranách - moravistech, Sládkovcích i Zemědělské straně. Podle potřeby a s různou intenzitou byly tyto mediální hry rozehrávány kolem ODA, ODS, sociální demokracie a v menší míře i kolem lidovců. V těchto kampaních vůbec nešlo o hledání pravdy a cesty ke korektnímu a průhlednému financování politických stran. V samém počátku byl model „pluralitního postkomunistického parlamentního systému" založen na co největší neprůhlednosti nejasných a nevymahatelných pravidel. Mediální kampaně byly jen metodou zpracování, úpravy nebo likvidace politických subjektů.

Dluh ODA

Klasickým příkladem byla kausa dluhu ODA z let 1991 - 1992. Krátce přiblížím jeho vznik, průběh i aktéry.

Občanská demokratická aliance byla založena 17. prosince 1989 v bytě Pavla Bratinky. Již mezi „otci zakladateli" byly, jak čas ukázal, zaúkolované osoby. Dnes, po zkušenosti, jak jsem viděl jednat v průběhu devadesátých let Pavla Bratinku, pochybuji i o něm. Nepochybuji o Tomáši Ježkovi; o jeho jednání, kortroversnímu k důvěryhodnému a prostomyslnému výrazu tváře, by se dala psát kniha. Nebyl tak nevzdělaný, aby nevěděl, jaké důsledky bude mít ekonomická reforma po způsobu „hybatelů". Otec Jiřího Skalického byl vojenským kontrarozvědčíkem. Jak jsem viděl Skalického jednat v celém průběhu devadesátých let, nepochybuji, že původ a vztahy k jistým strukturám byly jeho hlavním kvalifikačním předpokladem pro funkci ministra privatizace. Zadání splnil i svou funkcí likvidačního předsedy ODA po Michaelu Žantovském. Kvalifikací Romana Češky na funkci předsedy Fondu Národního majetku byl incident, asi z roku 1987, kdy byl policistou chycen při pokusu o krádež auta. Případ šel v tichosti do autu a tajná bezpečnost měla k ruce pro budoucí revoluci mladého ekonoma revolucionáře. Když splnil svůj úkol, byl stažen z oběhu prostřednictvím mediální šarády. V zimě 1997 - 1998 byl případ jeho pokusu o krádež auta zveřejněn. Účastnil jsem se mimořádného jednání grémia ODA konané v den vytažení aféry na veřejnost. Jiří Skalický, Češkův šéf jako ministr privatizace, zde přiznal, že o Češkově prohřešku věděl od počátku 90. let. Způsob stažení z oběhu byl logický: použitý nástroj ještě musel i při své likvidaci poškodit subjekt, do kterého byl vložen. Karel Kříž, také otec zakladatel, bývalý redaktor Lidových novin, poradce Romana Češky, je dnes ekonomickým poradcem předsedy ODS Topolánka. Z minulosti ekonoma Kříže je velmi zajímavá funkce tajemníka ekonomických seminářů, které pořádal Josef Zieleniec.

Ve volbách 1990 kandidovali členové ODA v rámci kandidátky Občanského fora. ODA získala několik míst poslanců ve federálním shromáždění i České národní radě. Při roztržce a dělení OF na konci roku 1990 jsme se nepřipojili k žádnému z dvou hlavních proudů a ODA začala v parlamentu fungovat jako samostatný subjekt. Jedním z důsledků bylo, že ODA nedostala při dělení majetku a financí nic z vybavení a majetku bývalého Občanského fora.

V průběhu roku 1991 vstoupil do ODA Vladimír Dlouhý, talentovaný předseda stranické skupiny v Prognostickém ústavu, po „revoluci" ministr federální vlády. Koncem roku 1991 zprostředkoval Vladimír Dlouhý pro ODA půjčku. Větší část vypůjčené částky byla od Komerční banky. Počátkem roku 1992 Komerční banka začala naléhat na splacení půjčky. V té době se nabídla možnost, že dluh převezme Průmyslová a kreditní banka, založená emigrantem Moravcem. Moravce doporučil Janu Kalvodovi Josef Lux. Od samého počátku byly tyto peníze „nastavené vidle" a vedení ODA se na ně nabodlo. Peníze na činnost a fungování strany do té doby nebyly a najednou se zdálo, jak půjde všechno snadno. O dluhu jsem se dozvěděl někdy počátkem roku 1993, když si ze mě někteří poslanci ODS utahovali, kdy to na nás vytáhnou...

Zničující mediální kampaň byla odstartována v lednu 1994, v čase, kdy ODA měla vysoké volební preference. Nešťastné bylo, že Jan Kalvoda neměl odvahu otevřeně říci, jak se věci mají a jaký je vůbec stav financování české politiky. To od něho ale nebylo možné chtít, na to širokoplecí Jan neměl a ani se to zde nenosilo. Jeho protiakce s Ivanem Maškem o sledování „biskou" vypadala nevěrohodně a také to bylo perfektně mediálně využito, resp. zneužito.

Mediální akce a kampaň byla koordinována s akcemi podnikanými příznivci Vladimíra Dlouhého uvnitř ODA. Kampaň s dluhem byla v pořadí třetím nebo čtvrtým pokusem o zpochybnění a diskreditaci ODA. Ve všech případech v něm měl prsty nejpopulárnější popřevratový český politik Vladimír Dlouhý. Jedinečné na celé této hře totiž bylo, že půjčka a dluh byly peníze, které zorganizoval Vladimír Dlouhý. Mediálně a i uvnitř ODA pak Vladimírovi spojenci žádali odstoupení vedení strany kvůli neprůhlednému financování. Na celostátním sněmu v březnu jsme, přes neuvěřitelnou mediální masáž, situaci ustáli. Ústřední sněm usnesl a odhlasoval mír zbraní. Konec to nebyl. Prvého května se „ctnostný" Vladimír sešel se svými chlapci v Třeboni na statku u Petra Habesberga. Při konzumaci selátka, v den svátku práce, si pravicoví soudruzi dohodli další taktiku před ústředním sněmem ODA, který se měl konat počátkem června. V oblastech, kterým šéfovali Vladimírovi chlapci, měla být před sněmem přijata usnesení, v nichž oblastní výbory žádaly odstoupení vedení strany.

V Ostravě byl šéfem ODA Miroslav Tošer. Oblastní výbor přijal usnesení bez problémů a to bylo ihned publikováno. Pro zajímavost, pravičák Tošer vystudoval občanskou nauku v Sovětském svazu. V rodných Kravařích tvořilo klub ODA jeho příbuzenstvo. V Brně oblastní výbor usnesení, předložené Dušanem Navrátilem, nepřijal. D. Navrátil je dnes pracovníkem BIS. Jel jsem tehdy na jednání do Brna a řekl přítomným členům, co se hraje a jaké je pozadí. Den před tím byl v televizi „Most přes řeku Kwai". Řekl jsem tehdy před hlasováním přítomným členům oblastního výboru: „Odhlasováním tohoto usnesení uděláte to samé, co udělal anglický plukovník se svým mužstvem, když postavil most pro Japonce. Zradíte svoji partu a zradíte svoji zemi." Většina pak odmítla hlasovat. Za týden jsem jel do Českých Budějovic, kde bylo přichystáno odhlasování stejného usnesení. Zde byl předsedou Miroslav Leština, dnes předseda představenstva Českobudějovických pivovarů (pivovar Samson). Do funkce „bílého koně" jej jmenoval ještě „agent" Chvalovský. Když jsem na jednání výboru přišel, chtěl mne Leština vykázat; protože to ale nešlo, jednání zrušil. Sešli se za týden, den před sněmem, na Lipně a usnesení přijali. V den konání sněmu byly všechny noviny plné článků o tom, že oblastní výbory ODA žádají odstoupení vedení strany.

Sněm se konal v Černé u Lipna v hotelu, který z Fondu národního majetku, vedeného Romanem Češkou, privatizovala Leštinova Českobudějovická privatizační agen tura „Šemík". V půl čtvrté ráno, po dvanácti hodinách keců a podrazů, jsem se šel fackovat se „Šemíkem" Leštinou. Otevřeně jsem jim řekl: „Co zde hrajete? Každý jedete v nějaké levárně a kšeftu. Vím o dohodě, kterou jste uzavřeli v Třeboni u Habesberga." Konečné hlasování sněmu zcela prohráli, s „miláčkem" Vladimírem zůstali jen asi tři čtyři nejvěrnější.

Vyhráli jsme bitvu, ale vyhrát válku jsme neměli šanci. Byla to opotřebovávací válka: i ústřední sněmy se již konaly u „sponzorů", jejichž zájmem bylo, aby partička, která trvala na zásadách a principech, již z politiky vypadla. Před podobnými akcemi si nejpopulárnější politik Vladimír domlouval taktiku s Josefem Zielencem a i oni, jsem přesvědčen, byli jenom převodovými pákami. Navazující mediální kampaně byly koordinovány s vybranými novináři. ODA se pomalu vnitřně rozkládala. Kdo myslel na svou budoucnost, zařizoval se podle toho... (Pro doplnění Petr Habesbergr byl hlavní viditelnou osobou z české strany v projektu zábavního turistického parku v Rajcheřově u Starého Města pod Landštejnem. Dnes má podobné zájmy v území Národního parku Šumava.)

Ruka voliče měla v roce 1996 ukončit další etapu „polistopadového" vývoje. Média již byla spolehlivě „normalizována"; co „hybatelé" nechtěli, to se do nich nedostalo. Zobrazovala a zobrazují virtuální realitu. V reálné politice již nebylo zapotřebí moravistů, svůj účel splnili. Stejné platilo pro Trnkovy zemědělce. Jejich roli se chystala převzít sociální demokracie. „Mirina" Sládka a jeho virválisty si zatím ještě ponechávali v záloze, to byl použitelný folklór. Ze scény měla vypadnout i ODA. Mediální kampaně s „dluhem", propagace „nových tváří" či „pragmatického křídla", jemuž vévodili poctivci typu Češky, Tošera, Leštiny, měly tento smysl. Byly a jsou ilustrativní ukázkou, jak se dělá aktivní postkomunistická politika.

Přesto však ODA ještě přežila. Na celostátní stranické konferenci na jaře 1996 se nepodařilo Vladimírovým chlapcům prosadit odhlasování jejich metodiky způsobů primárních stranických voleb. Podle jejich „demokratického" výběrového principu by pořadí získané součtem odevzdaných hlasů měly mít oblastní výbory možnost změnit. Oblastní výbor měl mít pravomoc určit pořadí parlamentní kandidátky na prvých místech. Ve švindlech a kšeftech byli „pragmatici" jedničky. Nebudu popisovat příklady z této hry a co jsem si na vlastní kůži užil.

Na jaře 1996 nebyla situace na úplné dokončení této politické hry ještě zcela zralá. V tomto stádiu „normalizace" šlo o snížení počtu politických stran pohybujících se po viditelném parlamentním jevišti. Předvoj „kapitalistické" třídy zhumanizoval své pracovní postupy a propracovává se v dnešních časech k ideálnímu uspořádání jemnějšími, sofistikovanějšími metodami. Karabáč není vidět. Ještě důsledněji ale platí Leninova teze „gillotina nám nestačí, gillotina lámala pouze činný odpor, my musíme zlomit veškerý odpor" - tzn. všechny musí demoralizovat. Morální rozklad v době voleb 1996 ještě nepřekročil potřebný práh. ODA se díky tomu do parlamentu dostala a navíc to byli z větší části lidé, kteří nepatřili do skupiny „pragmatiků". Kdyby se volby konaly o pár měsíců později, na podzim, výsledek by byl již zcela jiný.

Většinový volební systém

Trend a záměry třetí etapy „polistopadového" vývoje naznačily již v roce 1994 - 1995 některé novinové články a propagační akce v médiích o výhodách většinového volebního systému. Pokud si pamatuji, s články a úvahami na toto téma započal tehdejší „hradní" politolog Jiří Pehe. Dovolím si dodat, že se domnívám, že emigrační minulost i porevoluční aktivita toho pána jsou velmi podobné kariérám televizního šéfa Hodače i senátora Fišera.

Většinový volební systém je sestaven a vypočítán tak, že dva tři politické subjekty (strany), které ve volbách dostanou největší počet hlasů, berou vše. Strany, které dostanou méně hlasů, nedostanou do sněmovny nikoho. Při dnešní mediální výrobě veřejného mínění a při získání monopolního vlivu „hybatelů" v médiích není problém vytvořit a udržovat si takto fakticky totalitní politickou moc a systém. Při propagaci většinového systému naši „reformátoři" především hlásali, jak dobře většinový systém funguje v kolébce demokracie - Velké Británii, i ve Spojených státech. Jak by v našich podmínkách tento volební systém umožnil velkým „zodpovědným" stranám vládnout a vyřadil by malé „rozhádané" strany. Nikdy se autoři textů, propagujících většinový systém, slovem nezmínili, z čeho většinový systém vyrostl a co brání jeho zneužití.

Ve Velké Británii vyrostla politika a i většinový volební systém z fakticky tisícileté kultury veřejného života a z puritanismu. Majitel panství chodil v neděli do stejného kostela jako všichni ostatní. Šlechta a privilegovaní se nikdy zcela neodtrhli od ostatních, aby se pro ně tito stali dobytkem. Do mentality Angličanů a jejich vnímání světa a jeho běhu se z puritanismu vestavěl hluboký smysl pro fair play. Toto pojetí politiky i veřejné společenské kultury se podařilo vložit také „otcům zakladatelům" Spojených států i jejich následníkům do většinového pojetí veřejné kultury a politiky v USA. Při volbách v těchto dvou velkých anglosaských zemích, jejichž kultura vyrostla z křesťanství, se volič rozhoduje v jednoduchém schématu. Dává hlas té straně, která jej přesvědčí, že hájí jeho zájmy, nelže a hraje fair play.

Pojetí politiky kontinentální Evropy bylo vždy složitější, méně přehledné, a to nemluvím o součásti evropského kontinentu - o Rusku. Rusko bylo výrazně ovlivněno a ve vývoji, který prodělaly jiné evropské země, zabržděno „zlatou hordou". Má staletou tradici samoděržaví, celá Rus i se svým obyvatelstvem byla „votčinou" samoděržavného cara. Vládce Rusi mohl se zemí i jejím lidem činit, co si umanul. Ani rodová šlechta nebyla svéprávnou vrstvou. Všichni byli sluhy nebo nevolníky cara a státu. Historicky se v této rozlehlé zemi vůbec neustavily společenské vrstvy stojící na určitých hodnotách. Komunismus, ideově vzniklý v Evropě, upravil na ruské poměry i k ruskému způsobu myšlení „otec zakladatel" Lenin. Do ruské praxe jej uvedl kavkazský mafián a technokrat Stalin. „Předvoj pracující třídy", jak sami sebe nazývali, byl produktem negativního výběru mezi aktivisty (straníky), kteří vstoupili do hry a systém přijali. Výběr byl negativní ze samé podstaty komunistické ideologie i systému. Komunismus popírá přirozenost člověka, proto se musel stát jen mocenskou technologií. Ve stranické i společenské hierarchii se prosazovali ne nejschopnější, ale nejlépe přizpůsobiví nastaveným kritériím. V ostatní populaci pak byly cílevědomě potlačovány vlastnosti a kvality, které z člověka dělají kulturní bytost. George Orwell před šedesáti roky v knize „Rok 1984" geniálně vystihl, co nás čeká. Za dlouhá desetiletí své existence „ruská varianta" komunismu přetřídila lidské společenství: stranickou, technokratickou i společenskou elitu. „Předvojem" se stali nejlépe přizpůsobiví, ne nejschopnější a pravdiví lidé. Před staletími by takovýto ideologický systém skončil u lidských obětí. Nepřizpůsobiví by byli, pro výstrahu, předkládáni jako obětní dar nejvyššímu bohu Marxovi či Leninovi. Konečně, co lidských obětí si komunismus ve 20. století vyžádal...

V dnešním otevřeném světě „předvoj" pochopil, že má-li se vyhnout otřesům a přežít, musí změnit firmu a upravit technologii. Pod vnějším tlakem a pro svou technologickou a vojenskou méněcennost ve vlastním zájmu přistoupil na proces technologické změny systému i k výměně firmy. Přizpůsobivost v žádném případě neznamená ochotu skutečně změnit systém. „Hybatelé" velmi dobře věděli, čemu vděčí za své privilegované postavení. Proto nastavili základní parametry „sametové revoluce" - právní kontinuitu a kontinuitu komunistické strany. Listina práv byla pro komunisty, ne pro nás. Dialektika byla vždy užitečným nástrojem „předvoje pracující třídy".

Počáteční popřevratová politická pestrost (množství stran) nebyla znakem rozchodu s komunismem. Mnohé strany komunisté sami založili, do jiných vložili své lidi. Cílem bylo rozmělnit možný popřevratový entusiasmus, odvést pozornost na vedlejší pole. Především k tomu byli moravisté a Sládkovi republikáni. Díky těmto účelově založeným stranám a do nich „vloženým" aktivistům získali „hybatelé" od samého počátku při klíčových hlasováních převahu i v parlamentních počtech. Od počátku devadesátých let byl pluralitní parlamentní systém směřován k ideální duální pluralitní podobě.

Na politické úrovni měl být základní změnou při přerodu od klasického komunismu ke „komunistickému kapitalismu" přechod ze systému jedné totalitní politické strany k „pluralitnímu" systému dvou politických stran. Jedné s levicovým programem (nejlépe s názvem komunistická), druhé s pravicovou rétorikou. Současně se v reálných poměrech privatizace „předvoj pracujících" kapitalizoval a kontinuálně měnil v „předvoj kapitalistů". Podobným procesem v sedmdesátých a osmdesátých letech „předvoj pracujících" ve státní bezpečnosti, bankovnictví a průmyslu přebral otěže řízení strany i státu. V devadesátých letech tak po svém převtělení „předvoj kapitalistů" plynule převzal otěže řízení „pluralitní politiky". Stejně jako v osmdesátých letech „předvoj pracujících" prosazoval svůj vliv v Ústředním výboru KSČ přes některé klíčové členy ÚV, dnes, v kapitalistickém převleku, prosazuje svou vůli ve stranách, parlamentu i vládě.

Techniky a mechanismy prosazování své moci a vůle „hybatelé" zdánlivě zjemnili a zhumanizovali. Ale ve skutečnosti stále jde o korupci, vydírání a demoralizaci. Při monopolním vlivu v médiích to není takový problém. Aby bylo možno takovýto systém dlouhodobě udržet, je nezbytné redukovat pluralitu na dvě „virtuální" politické strany, které si konkurují a jsou jiné jen zdánlivě.

Klasický anglosaský parlamentní systém dvou politických stran vznikl jako užitečný kompromis mezi vládou jednoho a vládou mnoha. Mohl vzniknout a dlouhodobě, bez velkých zneužití a prospěšně pro většinu, fungovat pouze ve společnosti s hlubokou důvěrou ve smysl jednání fair play. V postkomunistické společnosti, s jejím komunistickým kapitalismem, je většinový systém dvou stran ideálním způsobem vládnutí pro komunistický předvoj kapitalistů. „Hybatelé" svá postavení za komunismu získali díky tomu, že pojem fair play vůbec nepoznali a nedělají si s tím starost ani dnes. V kapitalistický předvoj se přeměnili díky flagrantnímu popření smyslu pro spravedlnost, zodpovědnost a pro naprostou absenci férového jednání.

Vývoj po volbách 1996

Výsledek voleb 1996 byl jen půlkrokem. Strana předvoje kapitalistů - ODS - něco ztratila, lidovci si udrželi své a do sněmovny se dostala i Občanská demokratická aliance. Přes všechno úsilí „pragmatických aktivistů" uvnitř strany i koordinované mediální kampaně jsme ještě přežili. Zdůrazňuji, nebyl to spontánní a přirozený vývoj politické scény. Mocenská společenská vrstva, kterou vytvořil totalitní komunismus, obnovovala svou moc a vracela se na scénu v částečně pozměněných podmínkách.

V té době jsem si hloubku problému a to, co se ve skutečnosti v naší zemi odehrává, neuvědomoval v celkových souvislostech. Způsob, účel a smysl mediálních kampaní mi byl jasný z toho, co jsem viděl odehrávat se uvnitř scény. Účelovost a výběrovost těch kampaní byla nepochybná. Na vlastní kůži jsem si vychutnal neuvěřitelné podrazy organizované v ODA nejpopulárnějším Vladimírem a ochotně prováděné jeho chlapci ve volební kampani 1996. Překvapilo mne, když jsem po volbách přišel do sněmovny a někteří poslanci mi řekli, že nikdo z nich nečekal, že budu zvolen. Měli to nalajnované; kdo myslel na svou budoucnost, chápal ducha doby a přizpůsobil mu své jednání i hodnoty. Při předávání jmenovacího dekretu poslance jsem řekl Milanu Uhdemu, který nám dekrety předával: „Pane předsedo, já jsem přírodní zázrak. Přesto, že jsem se postavil největším mafiím, přežil jsem". Odpověděl mi tenkrát: „Snad se to již zlepšuje, když se dostane do sněmovny i osobnost". Opak byl pravdou, pouze jsme přežili, zatím nás ještě nedostali.

Významně posílili sociální demokraté a stali se po ODS druhou nejsilnější stranou v parlamentu. Komunisté - část, která si ponechala po rozdělení svou tradiční značku KSČM - si své postavení udrželi. Ve sněmovně byl v jejich čele opět jejich již „dědičně" lidumilný šéf Grebeníček. Posílili Sládkovi republikáni - o „pozitivním" vývoji vypovídá, že jejich klub byl větší než klub ODA.

Vládu vytvořila staronová koalice ODS, KDU-ČSL, ODA a premiérem se opět stal Václav Klaus. Papírově měla tato koalice ve sněmově 101 poslanců. Ještě před koaličními rozhovory Ivan Mašek v politické radě ODA trval na tom, aby ODA nevstupovala do vlády a stala se důsledně opoziční stranou a pojmenovávala, co se ve skutečnosti v české politice odehrává a kam je směrována. Pro tento postup jsme v poslaneckém klubu byli, myslím, Ivan Mašek, Dušan Kulka a já. Vladimírovi chlapci nás byli ochotni sežrat.

Protože „ruka voliče" byla nedůsledná a nedokončila manévr redukce a zpřehlednění „pluralitní" parlamentní scény, pokračovala očista od nepřizpůsobivých živlů po volbách standardními prostředky. To, co jsem viděl se odehrát na podzim 1996 a v roce 1997, mne definitivně přesvědčilo o smyslu a cíli politické a mocenské hry, do které jsem se připletl, a o tom, kdo píše její scénář. V normálních poměrech svéprávných politických stran a politiků, kteří mají zodpovědnost ke své zemi, by tito lidé museli jednat zcela jinak, než jak jsem je viděl skutečně jednat.

Na podzim 1996, na počátku volebního období, měla staronová vláda jedinečnou možnost a čas čtyři roky na opravu chyb a rozběhnutí reformy. Stal se pravý opak. Václav Klaus blokoval jakýkoli pokus o pojmenování příčin společenského i hospodářského stavu země. Stejně brzdil jakýkoli pokus o reformu. Místo koncepčního postupu, řešení společenských a hospodářských problémů státu, jak je nahromadila „sametová perestrojka", pokračovala očista veřejné scény od lidí i jejich aktivit, jež se nehodili do plánu a strategie perestojkového procesu.

Do ODA jsou vloženi dva noví „bílí koně" - Michael Žantovský a Karel Kűhnl. Zajímavé je, že oba do ODA přivedl Jiří Skalický. Stejně zajímavá je minulost a anamnesa obou pánů. Čas již mnohé ukázal a archivy za nějaký čas doplní, kým oba byli a co bylo jejich úkolem. Žantovskému skončilo období působení ve funkci velvyslance ve Spojených státech, Kühnlovi stejná funkce ve Velké Británii. Dostali od „hybatelů" nový úkol - pacifikovat nepohodlnou a nebezpečnou partu „kamarádů z Rytířské". Tak nás posměšně mediálně pojmenovávali. Žantovský do ODA přišel podobně jako padesát let před tím Klement Gottwald před Lidové milice na Staroměstské náměstí: „Přicházím k Vám z Hradu". Měl napsanou řeč - ideologický, nevěrohodný žvást o morálce, právním státu, spravedlnosti. Umělost, účelovost a nevěrohodnost z toho spisku přímo řvala. Slyšel jsem ho ten papír třikrát, na různých místech, přečíst; nebyl to schopen ani říct vlastními slovy. Stejně nevěrohodný byl aplaus, kterým čtení toho malého tajtrlíka odměňovali „Vladimírovi chlapci".

Velká koncepční šaráda pacifikace pluralitní postkomunistické scény pokračovala na podzim 1996 v tom, co nedokončila nedůsledná ruka voliče koncem jara. I když je veřejnost starostlivě vedená a demoralizovaná, přece to již není ono, jako když hrozil lágr nebo vězení. Strategickou hru odstartoval při sněmovním jednání o rozpočtu Miloš Zeman. V debatě napadl Ivana Kočárníka a Vladimíra Dlouhého a žádal jejich odvolání. My jsme v té době měli uvnitř ODA těžké konflikty s frakcí Vladimírových chlapců a vyhrávali jsme je. Po Zemanově řeči zcela nenadále, bez velkých problémů, aniž by Václav Klaus jako obvykle arogantně Zemana ignoroval, Kočárník i Dlouhý odstoupili z funkce ministrů. Pamatuji si nesmírnou úlevu, kterou jsem cítil, že Dlouhý je pryč. Bezprostředně následovala rána za uši. Jan Kalvoda vystoupil v poslanecké sněmovně s prohlášením, že neoprávněně používal titul doktora práv, vyvozuje z toho důsledky a odstupuje ze všech svých funkcí. Nebyl jsem v tom okamžiku ve sněmovně a ani jsem o té skutečnosti nevěděl. V okamžiku, když jsem se to dozvěděl, mi bylo jasné, že nás dostali.

Dnes, s odstupem času, jsem přesvědčen, že celá ta politická taškařice byl předem dlouhodobě připravený manévr. Klíčoví hráči základní strategii jistě znali a spolupracovali. Míním tím Miloše Zemana, Václava Klause, Žantovského i Kűhnla. Samozřejmě i další. Žantovský i Kűhnl byli „vloženi" do ODA již s tím, do které funkce budou použiti. Když na jaře 1997 kandidoval Žantovský na předsedu ODA, zastavil jsem ho v parlamentním klubu a řekl mu: „Pane, moje zkušenost mi nedovolí dát hlas tomu, o kom nevím, jak jedná v krizových situacích. Vás neznám, jste nevyplněná směnka, a já jsem nikdy nevyplněnou směnkou neplatil". Když Karel Kűhnl jako ministr průmyslu poprvé přišel na poslanecký klub, složky za ním nesl jeho sekretář Jan Matoušek, bývalý krajský manažer ODA v Brně a později sekretář ministra Vladimíra Dlouhého. Vzal jsem si Kűhnla stranou a zeptal se ho: „Pane ministře, víte, kdo je Matoušek? Zjistěte si to." Samozřejmě to dobře věděl. Ještě později mu Matoušek dělal krycí figuru v nějaké firmě.

Nakolik byl problém s doktorátem Jana Kalvody jen důsledkem vrozené či získané lenosti toho širokoplecího bonvivána či byl-li na špagátě - nevím. Celé roky jsem v ODA kryl Kalvodovi záda proti Vladimírovým chlapcům. Dělal jsem to přesto, že z vlastní iniciativy neudělal nic a ke všemu jsme ho museli dotlačit. Měl jsem z něho pocit, že nedělá podrazy rád. Jisté je, že celá série afér s falešnými doktoráty poslanců byla dlouhodobě a pečlivě režírována a připravovala scénu na vytažení sólokapra „lžidoktora" Jana Kalvody. Nechce se mi věřit, že inteligentní Jan Kalvoda by mohl být tak líný a naivní, aby si myslel, že v kleci se šelmami, kterou postkomunistická česká politika byla, mu žádný kanec holou zadnici nenatrhne. Papír a oficiální dekret s titulem JUDr. pro něho mohla být otázka nejvýše čtrnácti dnů.

Pak již ODA umírala a bylo to řízené dobíjení. Sekretariát v Rytířské obsadili Tošerovi ostravští chlapci. Na ústřední sekretariát přesídlili z ministerstva hospodářství, kde je předtím živil Vladimír Dlouhý. V médiích měli širokou publicitu jako „nové tváře" či „pragmatici". Již menší publicitu a popularitu jim „demokratická" a „svobodná" media věnovala později, kolem roku 2000, když po splnění svého politického úkolu a zadání vytunelovali Nakladatelství Mladá Fronta. V jejich čele při tomto „bohulibém" úkolu, za který možná byli odměněni platbou v naturáliích či podílem na lupu, byl mladičký a talentovaný poradce Vladimíra Dlouhého Aleš Musil.

Krajské konference ODA v zimě i celostátní na jaře v Mostě s volbou instalovaného likvidačního předsedy Michaela Žantovského byly již zcela v rukou pragmatických chlapců. Několik dní před každou konferencí se konala sešlost zasvěcených, na které si do podrobností dohodli strategii a rozdělili úkoly. Jihomoravská konference v Třebíči byla ukázková. Pokud si pamatuji, Vladimír Dlouhý tam ani nebyl a již zmíněný Aleš Musil vybíhal co chvíli na chodbu a mobilním telefonem informoval o průběhu a přijímal pokyny. Stejné jsem viděl odehrát se v Českých Budějovicích, kde hlavním koordinátorem byl Roman Češka. Ten ve svém proslovu napadl Ivana Maška a mne a řekl, že poslanci Mašek a Hofhanzl jsou politické mrtvoly a mumie. Když tamtéž ostravský Tošer vyhlásil svou kandidaturu na místopředsedu ODA, přihlásil jsem se do rozpravy. Řekl jsem, že vyhlašuji svou kandidaturu na politickou mumii. Raději budu politickou mumií než šmejdem; mumii mohou najít třeba za pět set let, o šmejdovi nebude nikdo vědět již zítra.

Stejné divadlo a v hrubší podobě se odehrálo na celostátní konferenci v Mostě, kde si zvolili předsedou Žantovského a nás vyházeli i z Ústředního sněmu. Slušní lidé už na konferenci ani nejeli anebo zírali. Vystoupil jsem tam a řekl jim, o čem byla ODA a proč jsme ji založili. Nakonec jsem řekl: „Zničíte nástroj, který jsme sestrojili, aby pomohl vést naší zemi ke svobodě." Vykřičeli mne. Zajímavé bylo, že po mé řeči za mnou přišel bývalý slovenský komunistický federální poslanec Stank, pozdější slovenský ministr obrany, a požádal mne o text mé řeči. Byl na konferenci jako host a pozorovatel, v té době pracoval na slovenském velvyslanectví v Praze.

Smutné a snad i specifické pro to, co se odehrálo a o čem byla česká „posttotalitní" politika v devadesátých letech, bylo následující chování Ivana Maška, tvůrce politiky ODA, člověka, který byl bezpochyby nejvýraznější osobnosti parlamentní politiky devadesátých let. On měl nejvýraznější podíl na prosazení dvoukomorového parlamentu i pravomocí Ústavního soudu do Ústavy. Ivan Mašek, když ODA umírala, byl ožralý. Celé dva dny jednání konference pil. Protáhl snad všechny hospody v Mostě. Proč to udělal a proč se tak zachoval, je mému způsobu myšlení nepochopitelné. Myslím si, že i umírat se má s hrdou tváří a s určitou důstojností. Nebudu Ivana odsuzovat ani omlouvat, jistě věděl, co se odehrává, že je rozhodnuto, jaký bude výsledek. Chorobou české politiky a v důsledcích nejen jí je, že nejsme schopni bojovat do konce a prohrávat se vztyčeným praporem. Jen to dává naději, že můžeme začít znovu, nebo dát příklad, že někdo svou věc bral doopravdy.

Strategické manévry, které se konaly na scéně české postkomunistické „pluralitní" politiky na konci podzimu a počátku zimy 1997, byly „černým" divadlem pro veřejnost. Byl to nehmotný, stínový, virtuální obraz něčeho, co se odehrálo za scénou, ale vnější obraz byl o něčem jiném. V podstatě šlo o to dokončit politický manévr, který „omezený a nedokonalý" volič nedokázal dovést do konce ve volbách 1996. Posunout postkomunistický pluralitní systém blíže „ideálnímu" stavu.

Podzim a zima 1997

Vyhlášení Josefa Zielence 26. listopadu o nečistém způsobu financování Občanské demokratické strany by muselo v jiném prostředí, s objektivně a pravdivě informujícími médii, vzbudit veselí. Kdo mohl lépe vědět o způsobu financování politických stran a o tom, jak je řízena a usměrňována posametová politická scéna a její politické strany, než Josef Zieleniec. Vystoupení „pátera Josefa", jak mu tehdy říkali, bylo signálem k šarádě, kterou „předvoj dělníků, v dané chvíli kapitalistů" zdokonaloval politický nástroj, kterým chce vést masy „demokratickým" způsobem k věčné blaženosti. Jak ukázal čas, mozkový trust „předvoje" chtěl zabít příliš mnoho much jednou ranou.

Tvrdím, že to byl dohodnutý manévr. Nejsem ochoten věřit, že konflikt byl doopravdy takový, jak byl veřejně předváděn, když obě strany konfliktu chtěly totéž: většinový systém a redukci počtu politických stran. Nevěřím, že by si Josef Lux, který 28. listopadu oznámil odstoupení lidoveckých ministrů z vlády, mistr intrik a podrazů, nebyl schopen spočítat, jaké jsou šance, aby strana, které šéfuje, z toho vyšla jako vítěz. V ODS měla odstartovaná politická hra především posloužit k její vnitřní očistě podle potřeb „hybatelů" a zocelení jejího „leninského" pravicového charakteru. Kádr jejích členů i poslanců byl stále ještě příliš doširoka rozkročený a byli mezi nimi ještě lidé nedostatečně věrní, kteří si dosud mysleli, že se něco změnilo. Znal jsem již příliš dlouho hlavní protagonisty „Sarajevského atentátu" Jana Rumla a Ivana Pilipa, abych věřil tomu, že to, co dělají, je tak, jak vypadá a je to tak doopravdy. Znal jsem dost zblízka jednání a chování Václava Klause, abych věřil, že v době akutní vnitrostranické a vnitropolitické krize odjede ze země. Navíc celá akce, jak Ruml a Pilip převzali vedení ODS, byla tak absurdní, amatérská a nepřipravená, že odmítám věřit na její opravdovost. Organizátoři „puče" měli asi přece jenom strach, aby jej příliš mnoho členů nevzalo doopravdy.

Jedinému, komu věřím, že to, co dělal, dělal doopravdy, byl Jiří Skalický, který se v ten čas stal též předsedou ODA. Třicátého listopadu ho v Brně na funkci předsedy navrhl „letní král" Michael Žantovský. Skalický úspěšně zakončoval své poslání, ke kterému byl zaúkolován již nejméně v listopadu 1989, kdy byl v prosinci jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Muselo mu být jasné, na to nebylo zapotřebí vyšší inteligence a znalosti české politiky, že jedním z efektů účasti ODA v této krizi bude likvidace strany, kterou spoluzakládal. Jiří Skalický povýšil, z jednoho z otců zakladatelů se stal otcem „likvidátorem". Jeho inaugurační řeč 30. listopadu v Brně, když se stal předsedou ODA, zněla, jako by ji opsal třicet let před tím od Gustáva Husáka. O jeho úmyslech a charakteru svědčí, jak dodržel slovo, které před svou volbou dal Ivanu Maškovi. Slíbil Ivanovi, že když ho podpoří při volbě, on při volbách do nižších funkcí nepodpoří zvolení Romana Češky, Vladimíra Dlouhého a Tošera. Slovo samozřejmě nedodržel.

Já se konference a volby již neúčastnil, vystoupil jsem z ODA. Pro ilustraci, jak se hrálo a kam až ODA v té době dospěla, uvedu příklad: na oblastní konferenci, která předcházela a byla skutečně „roztomilá", navrhl starosta brněnské městské části Bystrc Jaroslav Puk, aby konference přijala usnesení: „Poslanec Hofhanzl má odstoupit od poslaneckého mandátu, protože se odtrhl od lidu". Vstal jsem a upřesnil, aby místo „od lidu" napsali „od mas". „Chytrák" Puk řekl: „Ano, od mas." Pak vystoupil již dříve zmíněný poradce Vladimíra Dlouhého Aleš Musil a navrhl usnesení s tímto textem: „Poslanec Hofhanzl má odstoupit od poslaneckého mandátu. Je nemorální, protože kritizoval pana prezidenta Havla". Vysmál jsem se jim a řekl, že je mi líto, co se s ODA stalo, a že nemám zapotřebí, abych s takovou sebrankou byl. Odešel jsem a napsal Skalickému výpověď se zdůvodněním, proč z ODA vystupuji.

„Sarajevský puč" skončil tak, jak byl naplánován. Vzbouřenci, jimiž se valná většina stala, aniž věděla proč, vystoupili z ODS, když „statečný a čestný" Jan s pravicovým svazákem Ivanem založili Unii svobody.

Jak jsem mohl pozorovat v poslanecké sněmovně, rozdělení mateřské ODS kopírovalo vzorec, podle kterého se více než tři roky předtím rozdělili komunisti. V ODS zůstaly věrné, nekomplikované kádry, lidé, kteří věděli, čemu vděčí za své postavení - ti drželi linii strany. Členy nové Unie svobody se stala intelektuálnější (dá-li se to tak říct) část poslaneckého klubu ODS. Většina z nich ale stejně nevěděla, co se děje a proč to dělají. Někteří z nich snad měli pocit, že to, co jejich bývalá strana dělá a prosazuje, není ono. To byl také hlavní důvod, proč se riziková hra s dělením strany, která se těšila největší přízni voličů, konala. Strana pravicových soudruhů, kterou se ODS stávala, se potřebovala zbavit ideově nepevných živlů. Směrování vývoje a aktuální rozložení sil špatně odhadl bývalý předseda poslanecké sněmovny Milan Uhde, který se připojil ke vzbouřencům a přestoupil do Unie svobody. Kvalifikovaný rétor a autor divadelních her měl již od mládí špatný čich na delší dištanc. Určitě horší než autor absurdních dramat, který v roce 1990 usedl na nejvyšší stolec. Když po dlouhém čase emeritní předseda poslanecké sněmovny zjistil, že nový kůň není dobré závodní rasy, vrátil se do rodné stáje. Ale bylo již pozdě. Vidina stolce, na který si dělal planou naději, se rozplynula. Dnešní stájníci a trenéři plánovitě - i podle potřeby - mění rozměry i parametry závodiště a s tím se mění i požadavky na specializaci borců.

Padesát let praxe mocenského komunismu je již slušná suma zkušeností s manipulací a ovlivňováním „mas a lidského materiálu". Nebyli všichni pitomci, kdo díky rodné straně a její legitimaci udělali kariéry a pozvedli svou životní úroveň. Založení Unie svobody mělo hlavní účel obsadit volební elektorát, který zde byl: skupinu voličů, kteří dávají svůj hlas straně a osobnostem působícím dojmem, že kladou vážný důraz na morálku, právo a intelektuální potřeby. Tento volební elektorát a jeho hlasy dosud pokrývala a dostávala ODA. Aby tyto hlasy nepřišly vniveč a lidé takto orientovaní si sami nechtěli založit svou stranu, byla z odpadlíků ODS uměle a účelově založena Unie svobody. Do jejího čela byli „vloženi" lidé nevěrohodní, z nichž, jak jsem je poznal a jak čas již prokázal, nikdo nevěřil tomu, co měli na politické scéně prosazovat a hájit. Myslím, že jejich úkolem bylo svým příkladem a konáním znevěrohodnit uvedené hodnoty, víru v ně a vymazat volební elektorát takových voličů.

Pro tento můj předpoklad a závěr svědčí již okolnosti založení Unie. Když jsem po jejím založení spatřil logo nové strany, košatý zelený strom, zarazila mne jeho podobnost se „stromem života", který byl v konci sedmdesátých let vysochán na průčelí slušovického Domu zeleniny v tehdejším Gottwaldově. Podobný strom měla ve znaku také popřevratová Foresbank ve Zlíně; její vlastní kořeny byly ve Slušovicích. Když jsem si zjišťoval, odkud a kdo je autorem loga Unie svobody, zjistil jsem, že návrh dodala agentura patřící společnosti Besedaholding. Tato ctihodná společnost, která v určitý čas byla vlastníkem rozhodujícího balíku akcií v Nově, měla své kořeny a peníze z Foresbanky. Úvěr na činnost a volby v roce 1998 získala Unie od Union banky, do které přesublimovala Foresbanka, nepochybně i se svými kořeny.

V minulém roce vyměnila Unie svobody svůj strom za nové logo hvězdiček Evropské unie. Důvodem asi je, že „chobotnice" se chystá opustit těsný prostor našich humen a přestrojuje své alegorické vozy na vstup do širšího evropského prostoru. Pochybuji však o tom, že tam vjedou s touto bryčkou, jejíž mužstvo splnilo téměř bezchybně svůj úkol. Nebudou muset část vzbouřeného mužstva dobíjet, jako dobíjeli ODA. Několik „nadaných a schopných" individuí dostane za dobré služby menší trafičku v zahraničí nebo ve správní radě lukrativní státní společnosti. Ostatní zmizí v „propadlišti dějin", jak s požitkem a sarkasmem prohlašovali o svých protivnících nebo jen nesouvěrcích šéfové „předvoje pracujících" po té, co je poslali na šibenici nebo do žaláře. Doba je humánnější, malým rybičkám zbude čas, aby zpytovali svědomí, v čem spoluhráli a čemu pomohli.

Zielencova mediální „bomba" o nečestném financování ODS, Luxovo odstoupení z vlády, Sarajevský puč, definitivní rozvrat ODA a stvoření Unie svobody byly v počátku prosince završeny „státnickým" projevem dramatika v Rudolfinu. Celé to byla připravená a dohodnutá rošáda. Volby v předchozím roce nevyšly tak, jak tvůrci postkomunistické politiky a scény předpokládali a očekávali. Počítali s tím, že do sněmovny se již nedostane ODA a po volbách se vytvoří vláda „jako" levice. To se nestalo, bylo nutno pozměnit scénář. Čtyři roky volebního období byla dlouhá doba, v tom čase mohly dostat příležitost některé osobnosti, aby pojmenovávaly, kde je zakopán pes, aby upozorňovaly voliče, co se s nimi a jejich zemí hraje za hru. Bylo zapotřebí uměle vyvolat politickou krizi, odstranit z parlamentní scény ODA, „očistit a zocelit" zdravé jádro pravicových soudruhů v ODS a vyvolat nové volby.

Pokud vím, režie byla připravená a mělo se to odehrát již v létě 1997. V tu dobu byl již napsán a připraven projev prezidenta. Přednesená verze v prosinci byla významně jiná. Divadlo v Rudolfinu se konalo až 10. prosince a hlavním důvodem odkladu bylo asi onemocnění Václava Havla. Byl jsem v Rudolfinu a neměl jsem tehdy informace a odstup, který mám dnes. Do očí mne bila nepřirozená, umělá a haprující režie celého toho divadla. Podle zasedacího pořádku jsem byl posazen hned vedle poslanců komunistického klubu. Oni jistě znali zákulisí a režii celé té seance. Od počátku se velmi bavili tím, co se v sále odehrávalo. Řeč toho malého pána byla vším jiným než státnickou řečí, za kterou pak byla vydávána. Komunisté, sedící vedle mne, ji okamžitě a s posměšky komentovali a měli pravdu. Já se styděl i za toho pána, který si jistě myslel, že je hlavním režisérem i hercem kusu, který běžel na politické scéně naší země. Celé to byla absurdní fraška, už tehdy jsem to cítil. Smysl i pointu jsem do důsledků pochopil až s odstupem času.

Po skončení projevu jsem šel s kolegou Milanem Kynclem na malostranskou stranu Vltavy na pivo. Byl jsem si vědom, že seance v Rudolfinu je znamením ukončení jednoho ze stádií sametové revoluce a v tom dalším již nemám co dělat. Další etapa postkomunistické perestrojky byla zahájena, jak jinak ani v Čechách nejde, slovním průjmem hodnostně nejvýše postaveného prvního muže země.

Potom již šlo jenom o to vyvolat a dostatečně věrohodně zaranžovat předčasné volby. O podivnosti a nevěrohodnosti celé „listopadové" politické vládní krize, o jejím smyslu a účelu svědčí, že ji nevyvolala „opozice", která by z ní musela jen vytěžit. Vznikla a byla vyvolána uvnitř vládnoucí ˛pravicové˛ koalice, pro niž to muselo znamenat nepochybně ztrátu veřejné důvěry a prohru ve volbách. V případě existence autentické politické scény se svéprávnými politickými stranami by bylo jediné vysvětlení: vůdci politických stran se buď zbláznili, nebo strany řídí gangstři, kteří mají zcela jiné úmysly, než veřejně vyhlašují. Iniciátoři a aktéři podzimní krize organizovali vítězství „opozice" v příštích předčasných volbách. Miloš Zeman mohl s úsměvem očekávat vítězství ve formálně regulérních demokratických volbách. Stejně tak komunisté si mohli být jisti posílením svého vlivu.

Je nepochybné, že „etik, moralista a odpůrce komunismu" na prezidentském stolci spoluhrál. Postup řešení vládní krize při odstoupení ministrů a koaličních partnerů i pravidla, podle kterých je možno ustavit novou funkční vládu, jsou kodifikována v Ústavě. Jsou v Ústavě popsána proto, aby žádná mocenská skupina nebo účelové uskupení nemohly svou momentální početní převahu v parlamentu zneužít proti demokratickým účelům a i zájmům země. Václav Havel měl v Ústavě silný nástroj, aby přinejmenším veřejně odkryl skutečné úmysly organizátorů krize. Neudělal to a souhlasil s flagrantním obejitím Ústavy.

„Hybatelé" již měli předem připravený návrh zákona o předčasných volbách. Zákon si v parlamentu bez potíží schválili. Sami zákonodárci i prezident dali příklad, jak vážně berou nejvyšší zákon země - Ústavu. Ivan Mašek to tehdy při projednávání zákona o předčasných volbách ve sněmovně řekl a pojmenoval, jaký precedens nastavují. Vysmáli se nám. Smutné je, že většina těch „pravolevých" postkomunistů ve sněmovně ani nevěděla, co se ve skutečnosti děje a hraje. Těšili se, že mají svou trafičku v kapse.

Tošovského vláda byla přechodnou uklízecí četou, která upravovala cestu k nástupu vlády „předvoje pracujících kapitalistů". Josef Tošovský měl před sebou poslední veliký úkol. Jako moudrá, protože mlčící, sfinga měl dodat věrohodnost tomuto úseku našeho pochodu k postkomunismu.

První polovina roku 1998 do předčasných voleb byla jen obdobím přípravy a čekáním na „formální akt" voleb, ve kterých měla ruka voliče dokončit politickou hru započatou v listopadu 1997. Tak, jak byla v privatizaci hra rozehrána a předpřipravena v prvé polovici devadesátých let, kdy se společenská vrstva bývalé totalitní technokracie a nomenklatury stala fakticky monopolním vlastníkem kapitálu a vlivu v médiích, byly volby již jen s otázkou, které politické uskupení a jak dostane prostor v médiích.

Naše malá skupinka vzbouřenců v ODA založila uskupení nazývané „pravá frakce". Ale byli jsme již jen pouhou anomálií. Za sebou jsme neměli nikoho a podporu žádnou. Kontinuita právního řádu s plynulým přechodem společenských vrstev, které vybudovaly své privilegované postavení za komunismu, do stejného postavení za čáru „sametového převratu", určila poměry a hodnoty postkomunistické pluralitní demokracie. V naší zemi neexistuje široká společenská vrstva svéprávná lidsky i materiálně. Lidé, kteří si jsou vědomi, že za svou nezávislost a svéprávnost vděčí průhledné, zodpovědné politice, a stejně dobře jsme si vědomi, co pro to musí dělat. Zatím zde není širší společenství lidí, kteří by věděli, že pro udržení svého způsobu života a hodnot musí ovlivňovat politiku, ať již tím, že do ní přímo vstoupí, nebo ji jiným způsobem aktivně ovlivňují. Musí vědět, na co nesmí přistoupit, jak musí jednat a co musí obětovat.

Bohužel, i těch pár, kteří věděli, co je ústředním problémem společnosti poznamenané komunismem a dostali se v počátku devadesátých let do parlamentu a vysoké politiky, komunismus poznamenal. Žádný z nás nevyrostl v pocitu povinnosti a zodpovědnosti k určitým hodnotám. Hodnotám, od kterých se neustupuje, protože ustoupení od nich je osobní urážkou a potupou. Nejhorší, co se mne dotklo v konci devadesátých let, bylo, když jsem viděl, jak i těch několik osobností pomalu rezignovalo, rozkládalo se a snad je to ani osobně neurazilo.

Potvrzením technologie o ovládnutí politické strany je, že jsme tehdy dostali nabídku finančních prostředků na fungování strany. Nabídka, jak jsem byl informován, byla od Chemapolu. Měla být kamuflována přes zahraničního sponzora. Byly to stejné „vidle" jako v roce 1991. Na přijetí takového sponzoringu jsme však už byli „dost staří".

Odešli jsme do ztracena, já osobně s pocitem spleenu z toho, co jsem kolem sebe viděl. Za sebe jsem si řekl, že dokončím svůj parlamentní úsek života se ctí. Do posledního dne jsem ve sněmovně říkal svůj názor a pojmenovával, co „hybatelé" a jejich poskoci dělají. I když, z politického a mocenského hlediska, jsem asi většině připadal směšný. Ivan Mašek poslední půlrok do sněmovny již ani nechodil.

Předčasné volby, jak se dalo očekávat a jak bylo uchystáno, vyhráli sociální demokrati před ODS. Vyhrály strany, které dostaly nejvíce peněz, prostředků i prostoru v médiích. U sociálních demokratů k tomu logicky působilo i to, jak se předvedla tak zvaná „pravice" v předcházejících letech a předpřipravila jejich nástup. Posílili komunisté, vypadli Sládkovci a samozřejmě ODA. Lidovci dostali svých deset procent, Unie zůstala hluboko za svým očekáváním (asi 9% - 19 mandátů).

Sociální demokraté vyhráli volby. Sestavením nové vlády podle Ústavy pověřil prezident Miloše Zemana,. Musel jsem se smát, když začal vyjednávat s Josefem Luxem. Byl bych zvědav, jestli si Josef Lux skutečně myslel, že je to doopravdy. Nevěřím tomu, „opoziční smlouva" byla uzavřena v okamžiku, kdy byla rozehrána hra o většinový systém a kdy sociální demokraté a ODS dostali finance a podporu na volební kampaň. Ale Josef Lux byl jistě jednou z klíčových postav veřejné politické scény devadesátých roků. Patřil do vybrané skupiny veřejně vystupujících politiků, kteří organizovali a garantovali hospodářské i společenské základy budoucího postkomunismu. Snad ani nebyl schopen dohlédnout důsledky své politiky a co znamená i pro jeho vlastní stranu.

Lidovecké společenství a Lidová strana přežili komunismus jako výzdoba divadelních kulis Národní fronty. Vliv na politiku neměli žádný, jen když bylo potřebí, dělali jakousi stafáž a alibi totalitnímu státu. Za těch čtyřicet let se stali společenstvím lidiček shluknuvších se v nevlídné době kolem kostela. Jejich „strana" měla pro ně funkci výpomocného družstva. Za své zkrášlovací a jiné služby se mohli funkcionáři někdy přimluvit a pomoci potlačit, aby se děcko dostalo do školy nebo aby okresní tajemník vedoucí síly přimhouřil oko. Zvykli si na to, že co se děje mimo jejich kostelní spolek a týká se lidí, nečlenů jejich spolku, kteří k nim nepatří, se jich netýká. Se skutečnou vírou to nemělo nic společného. Dlouhých čtyřicet let jejich společenství poznamenalo.

Josef Lux z takového společenství vyšel a nebyl schopen vidět věci v širokém kontextu, natož aby byl schopen z místa, na které se dostal, pracovat pro skutečnou změnu. Práce pro stranu z toho pohledu znamenala, že v resortech, které dostala Lidová strana do své držby, dostávali členové strany funkce jako úlitbu. Příkladem bylo ministerstvo zemědělství. Josef Lux svou politikou na tomto ministerstvu zakonzervoval kolchozní družstevnictví. Zabránil obnově a vytvoření širší vrstvy skutečných soukromých hospodářů na českém venkově. Má největší podíl na dnešní postkomunistické tváři venkova. Pro budoucnost lidové strany to má zhoubný důsledek, svéprávná vrstva hospodářů mohla být voličskou základnou Lidové strany. Dnešní vykořeněný venkovský proletariát a pár nezodpovědných vzmohlíků Lidovou stranu volit nebudou. Lux ve skutečnosti blokoval restituce církevního majetku, který mohl přinášet zisk a učinit církev do značné míry nezávislou na státu. Byl jsem osm let členem sněmovního zemědělského výboru a měl příležitost zblízka vidět podstatu procesů, které se v těch letech odehrávaly, kdo a kam je směroval. Josef Lux upravil cestu a nasměroval resort zemědělství pro své nástupce Jana Fencla a Jaroslava Palase, kteří již jsou skutečnými rodnými reprezentanty postkomunistické zemědělské politiky.

Lidová strana, přes to, jak se chovala v posledních padesáti letech, nepatří do ideálního schématu postkomunistické pluralitní politické scény. Má předkomunistickou minulost, její základy jsou v evropské křesťanské tradici. Za první republiky byla stranou malých, křesťansky orientovaných lidových vrstev. Je se svou tradicí pro pragmaticky orientované organizátory mocenského postkomunismu nebezpečná. Má minulost, kterou je možno připomínat a k ní se vracet. Bylo iluzí si myslet, že v momentu, kdy „předvoj kapitalistů" má jedinečnou možnost udělat další krok k dotvoření ideálního postkomunistického politického schématu, přijmou do hry subjekt, který se do jejich schémat nehodí.

„Opoziční smlouva" byla logickým postupem stratégů postkomunistické politiky. Přirozeným krokem a ukázkou metody i směru, který tato politika sleduje. Bylo to flagrantní popření „psaných" programů ČSSD a ODS. Tvůrci této politiky dali veřejně najevo, že je názor voličů a občanů nezajímá. Mohli to udělat, protože znají své voliče. Půl století komunismu a jeho praxe vestavělo do mentality velké části obyvatel naší země pocit a názor, že podvod je normální věc.

Důvodem uzavření „smlouvy" nebyla snaha o konsolidaci hospodářství, právních a dalších poměrů, jak tvrdili. Smlouvu prý uzavřeli, aby odstranili zbytečné spory mezi výkonnou mocí a opozicí. Skutečným a prioritním důvodem obou postkomunistických stran bylo protlačit sněmovnou volební zákon, který by v podobě většinového volebního systému zákonem legalizoval jejich vedoucí roli. Již ne na věčné časy, ale až do úplného vyhnití. Autoři strategie se poučili i z naší předkomunistické poválečné politiky a historie. Poválečná Národní fronta, zákaz některých státotvorných politických stran a omezení funkce jiných usnadnily „Únorové" převzetí moci komunisty. Snaha omezit politickou pluralitu je ústředním motivem, který se táhne posametovým politickým vývojem.

Účel a smysl smluvně - opozičního sbratření ukázaly již prvé měsíce bezprostředně po volbách. Nejdůležitější aktivitou vlády a poslanecké sněmovny bylo předložení a schválení nového volebního zákona postaveného na principu většinového systému. První pokus prošel schválením sněmovny i senátu. Uvedení v platnost zabránila iniciativa a stížnost podaná skupinou senátorů k Ústavnímu soudu. Ústavní soud svým rozhodnutím potvrdil oprávněnost stížnosti a účinnost zákona zablokoval. Druhý pokus o volební zákon se konal prakticky bezprostředně poté, na jaře 1999. V tomto případě předloha zákona schválená v poslanecké sněmovně již neprošla schválením v senátu.

Opakuji a tvrdím: hlavním důvodem uzavření „opoziční smlouvy" bylo společnými silami poslanců sociální demokracie a ODS protlačit parlamentem většinový volební zákon. Zainteresováni a „hybateli" řízeni byli předsedové obou těchto stran Miloš Zeman i Václav Klaus. Z toho, jak se dělala „vysoká" politika v devadesátých létech, je nepochybné, že navenek předváděné averse a osobní útoky těchto dvou politiků byla od počátku dohodnutá taktika k odvádění pozornosti. Oni byli i v tomto případě ručiteli dokončení strategického kroku schválení většinového volebního zákona. Tento kritický okamžik vývoje politického systému v České republice „posametové" doby ukázal, jak byli tvůrci české Ústavy na počátku devadesátých let předvídaví ve své koncepci dvoukomorového parlamentu a Ústavního soudu. Domnívám se, že neúspěch sociální demokracie v kauze neschválení většinového volebního zákona vážně ohrožuje význam a existenci této strany v dnešních postkomunistických poměrech. Parlamentní komunistická strana byla v prvých „převratových" létech garantem kontinuity komunistické elity v nových podmínkách. Další roky byla využívána „komunistickými" kapitalisty a pravičáky jako strašidlo na hlupáky. Po neschválení většinového systému se parlamentní komunistická strana stala strategickým pretendentem na roli a místo hlavní levicové strany „ideálního" postkomunistického politického systému.

Neschválení většinového volebního systému znamenalo nutnost změny politické strategie. Prioritou postkomunistické politiky zůstalo její cílové konstrukční schéma: zjednodušení politické plurality na dva. Je dobré si uvědomit základy, na nichž stojí politická, společenská i hospodářská stavba dnešního českého státu. Politickou, společenskou i ekonomickou elitou "popřevratového" českého státu fakticky zůstala stejná společenská vrstva, která předtím tvořila elitu totalitního státu. Své postavení si udržela proto, že v přechodném období využila své výsadní pozice a zneužila téměř vše. Česká společnost i stát měly po roce 1990 šanci ozdravit společenské poměry i svou strukturu, obnovit zdravé základy svého hospodářství. Záměrné a připravené zneužití téměř všeho, ke kterému došlo, aby si bývalá totalitní nomenklatura udržela své privilegované postavení, je možno označit pojmem vlastizrada. Staronová elita českého postkomunistického státu si je vědoma, že neudrží-li si politický, hospodářský i společenský monopol, bude jejich vina pojmenována a postavení zpochybněno. Společnost i stát, v zájmu vlastní existence, budou muset pojmenovat příčiny stavu, ve kterém se nalézají. Jsem přesvědčen, že viníci budou voláni k zodpovědnosti, i když to v naší zemi není zrovna zvykem. Společnost, v níž většina má osobní zkušenost s tím, že zneužití a zločin se vyplatí, může jenom živořit. Je třeba nastolit stav, kdy každý člen společnosti ví, že zločin se nejen nevyplácí, ale že se trestá, ať jej provede kdokoliv.

V životním zájmu stratégů postkomunistické politiky dnes je dosáhnout kontroly politických a společenských procesů. Zatím mají výhodu kontroly politické scény i médií a mají finanční prostředky. Jejich prioritou je dosáhnout jednoduchého politického stranického systému - schématu dvou parlamentních politických stran. Dnes, v této zeměpisné šířce, bohudík zatím nejde vyhlásit se králem nebo diktátorem z vůle strany.

Při uvažování o "prioritách" dnešní české postkomunistické politiky je dobré si uvědomit, že její záměry a cíle určuje a dlouho bude určovat způsob, kterým politické, hospodářské i společenské elity v průběhu devadesátých let dosáhly svého dnešního postavení. O tom, jak setrvale jdou za svým cílem, svědčí změna politické taktiky. Když se nepovedlo prosadit většinový volební systém zákonným postupem v parlamentu, došlo ke změně taktiky. Politická i mediální šaráda s takzvanou integrací pravice ve "Čtyřkoalici" byla provokovaná a mediálně manipulovaná až k jejímu hořkému konci.

Subjekty, které měly politicky spolupracovat a spět ke splynutí v jednu silnou politickou stranu, byly ideově neintegrovatelné. Unie svobody je umělý politický subjekt vytvořený za zcela jiným účelem, než aby se stal stabilním hráčem české parlamentní scény. ODA je dnes prázdnou slupkou několika politických příživníků, kteří původní ODA pomohli zničit. Zbytek členů té strany ani nevěděl, o čem česká politika je. DEU v té době byla již jen trafikou pro Ratibora Majzlíka. Rozhled, přesvědčení a skutečnou systematickou politickou vůli ve vyjmenovaných politických subjektech neměl nikdo. Lidovci se svými partnery měli máloco společného a maximálně počítali s tím, že na konci shrábnou bank.

Naděje veřejnosti, že na politické scéně může vzniknout věrohodnější politický subjekt, zvedla čtyřkoalici volební preference. Pro názor, že to byla od počátku režírovaná politicko-mediální hra, svědčí, jak usilovně byl za oficiálního představitele čtyřkoalice prosazován Karel Kűhnl, od sametového převratu nasazený hráč hrající roli a plnící přání "hybatelů". O jeho nevěrohodnosti dnes není třeba přesvědčovat ani tetu v poslední vísce, je zřejmé. Stejné platí o Pilipovi, Mlynářovi, Rumlovi i Žantovském. Nebyl problém ten spolek s nasazenými bílými koňmi v klíčových pozicích proti sobě rozehrát a v médiích před veřejností zdiskreditovat. Když se nepodařilo zákonem nastavit pravidla, že pluralita budou jenom dva, nastoupila se zdlouhavější cesta mediální sebediskreditace a vymazání se rukou voliče.

Změna politické taktiky

Neschválení většinového volebního systému znamenalo nutnost změny politické strategie. Prioritou postkomunistické politiky zůstalo její cílové konstrukční schéma: zjednodušení politické plurality na dva. Je dobré si uvědomit základy, na nichž stojí politická, společenská i hospodářská stavba dnešního českého státu. Politickou, společenskou i ekonomickou elitou "popřevratového" českého státu fakticky zůstala stejná společenská vrstva, která předtím tvořila elitu totalitního státu. Své postavení si udržela proto, že v přechodném období využila své výsadní pozice a zneužila téměř vše. Česká společnost i stát měly po roce 1990 šanci ozdravit společenské poměry i svou strukturu, obnovit zdravé základy svého hospodářství. Záměrné a připravené zneužití téměř všeho, ke kterému došlo, aby si bývalá totalitní nomenklatura udržela své privilegované postavení, je možno označit pojmem vlastizrada. Staronová elita českého postkomunistického státu si je vědoma, že neudrží-li si politický, hospodářský i společenský monopol, bude jejich vina pojmenována a postavení zpochybněno. Společnost i stát, v zájmu vlastní existence, budou muset pojmenovat příčiny stavu, ve kterém se nalézají. Jsem přesvědčen, že viníci budou voláni k zodpovědnosti, i když to v naší zemi není zrovna zvykem. Společnost, v níž většina má osobní zkušenost s tím, že zneužití a zločin se vyplatí, může jenom živořit. Je třeba nastolit stav, kdy každý člen společnosti ví, že zločin se nejen nevyplácí, ale že se trestá, ať jej provede kdokoliv.

V životním zájmu stratégů postkomunistické politiky dnes je dosáhnout kontroly politických a společenských procesů. Zatím mají výhodu kontroly politické scény i médií a mají finanční prostředky. Jejich prioritou je dosáhnout jednoduchého politického stranického systému - schématu dvou parlamentních politických stran. Dnes, v této zeměpisné šířce, bohudík zatím nejde vyhlásit se králem nebo diktátorem z vůle strany.

Při uvažování o "prioritách" dnešní české postkomunistické politiky je dobré si uvědomit, že její záměry a cíle určuje a dlouho bude určovat způsob, kterým politické, hospodářské i společenské elity v průběhu devadesátých let dosáhly svého dnešního postavení. O tom, jak setrvale jdou za svým cílem, svědčí změna politické taktiky. Když se nepovedlo prosadit většinový volební systém zákonným postupem v parlamentu, došlo ke změně taktiky. Politická i mediální šaráda s takzvanou integrací pravice ve "Čtyřkoalici" byla provokovaná a mediálně manipulovaná až k jejímu hořkému konci.

Subjekty, které měly politicky spolupracovat a spět ke splynutí v jednu silnou politickou stranu, byly ideově neintegrovatelné. Unie svobody je umělý politický subjekt vytvořený za zcela jiným účelem, než aby se stal stabilním hráčem české parlamentní scény. ODA je dnes prázdnou slupkou několika politických příživníků, kteří původní ODA pomohli zničit. Zbytek členů té strany ani nevěděl, o čem česká politika je. DEU v té době byla již jen trafikou pro Ratibora Majzlíka. Rozhled, přesvědčení a skutečnou systematickou politickou vůli ve vyjmenovaných politických subjektech neměl nikdo. Lidovci se svými partnery měli máloco společného a maximálně počítali s tím, že na konci shrábnou bank.

Naděje veřejnosti, že na politické scéně může vzniknout věrohodnější politický subjekt, zvedla čtyřkoalici volební preference. Pro názor, že to byla od počátku režírovaná politicko-mediální hra, svědčí, jak usilovně byl za oficiálního představitele čtyřkoalice prosazován Karel Kűhnl, od sametového převratu nasazený hráč hrající roli a plnící přání "hybatelů". O jeho nevěrohodnosti dnes není třeba přesvědčovat ani tetu v poslední vísce, je zřejmé. Stejné platí o Pilipovi, Mlynářovi, Rumlovi i Žantovském. Nebyl problém ten spolek s nasazenými bílými koňmi v klíčových pozicích proti sobě rozehrát a v médiích před veřejností zdiskreditovat. Když se nepodařilo zákonem nastavit pravidla, že pluralita budou jenom dva, nastoupila se zdlouhavější cesta mediální sebediskreditace a vymazání se rukou voliče.

"Boj o svobodu" v České televizi

Mnohými budu nařčen, že spřádám spiklenecké teorie, tvrdím-li: "televizní krize" v roce 1999 byla vyprovokována. Šlo o ovládnutí "veřejno-právního" vysílání politickými kruhy. Podle toho, jak se odehrála, kdo se v ní angažoval a jaké bylo vyústění celé té politicko-mediální frašky, nepochybuji o tom, že klíčoví protihráči za scénou spoluhráli.

Asi není pochyb o tom, že najmenovaný ředitel České televize Hodač byl manipulatelný (do emigrace "odešel" v roce 1980). Jeho rodinné zázemí a okolnosti emigrace pro to svědčí a jsou velmi zajímavé. Když jsem viděl některé hlavní "bojovníky" protivné strany bojující za svobodu slova a nezávislost ČT, kdyby se to odehrávalo uvnitř klece a mohl bych se na to dívat zvenčí, smál bych se. Jan Ruml, senátorka Rőgnerová, Pilip, Mlynář, Kűhnl, Buzková a další byli pro mne velmi nevěrohodnými bojovníky za nezávislost ČT a svobodu slova. Jedním z horkých kandidátů v konkurzu na nového ředitele ČT byla i bývalá ředitelka televize Prima. Angažovanost herce Jana Krause, bývalého zaměstnance Primy, na straně svobodných médií mi rovněž napověděla, o čem to je.Viděl jsem, jak se Nova i Prima ustavovaly. Trochu vím, odkud jsou peníze do nich vložené a čemu ve skutečnosti ty "soukromé" televize slouží. Viděl jsem více satirických pořadů Jana Krause s politiky. To, co předváděl, bylo někdy neuvěřitelné. Z režie bylo vidět, jak z někoho cíleně vyrábí debila a z jiného mistra světa. Nevěřím v objektivitu takových lidí a zvláště nevěřím, když námezdníci bojují za svobodu slova. I uvnitř České televize mnozí z nezasvěcených jistě vzali konflikt doopravdy. Do sporu se přesto, co se již v devadesátých létech na politické scéně odehrálo, podařilo zaangažovat významnou část veřejnosti. Jaké asi bylo rozčarování lidí, když na konci zjistili, že vítězství žádné, že politici si to zase uplichtili, jak chtěli.

Ve svém životě jsem na vlastní kůži zažil tři velké "normalizace" po komunistickém způsobu. Matně, jako děcko, pamatuji počátek padesátých let. Jako obstarožní student (končil jsem vysokou školu jako třicetiletý) vzpomínám roky po šedesátém osmém. Nakonec jsem měl příležitost pozorovat "postkomunistickou normalizaci" let devadesátých jako poslanec parlamentu. Všechny tři normalizace měly podobné rysy a dělali je podobní lidé. Napřed vzali lidem přirozené vůdce, lidi respektované. Pak opakovaně dostali lidé naději, většinou falešnou a nepodloženou, aby nakonec zjistili, že to byl podvod. Po každém takovém zklamání byli lhostejnější.

Před léty jsem se zabýval ruskou historií a četl dějiny Polska. Ta taktika se velmi podobá způsobům, jakými Rusko rozšiřovalo svá území a likvidovalo odpor. Tvrdím, že televizní krize byla jedním z aktů normalizace.

Sociální demokracie a fenomén postkomunistické levice

Již jsem napsal, že první posametová levice měla vzejít ze základů Občanského hnutí. Tito lidé a uskupení posloužili jako mouřenínové. Většina z nich si to ani nestačila uvědomit. Několik se jich stalo stavební kostrou nové sociální demokracie. Stejně jsem se zmínil, že sociální demokracie, zpočátku nevýznamná politická strana, dostala příležitost a podporu, když selhala varianta Občanského hnutí.

Základ členstva nové sociální demokracie vytvořili lidé, kteří vyrazili za kariérou via politická strana se zpožděním třech čtyř roků po sametovém převratu. S ideovým, sociálně demokratickým přesvědčením to mělo málo co společného. Ostatně po sametovém převratu to byl problém celé politické scény a všech politických stran. Přesvědčených, ideově orientovaných při vstupu do konkrétní politické strany bylo minimum. Politika byla příležitostí ke hmotnému a společenskému povznesení. Někteří to měli v popisu práce... Charakterem a typem členstva bych sociální demokracii označil jako druho až třetiřadou ODS.

Pro postkomunistickou "pluralitní parlamentní demokracii" není sociální demokracie ideální levicovou stranou. Problémem a rizikem levicové sociální demokracie je její název a tradice, na kterou je možno se odvolávat. Jméno sociální demokracie je pro tvůrce a organizátory "postkomunistické plurality" nebezpečným džinem v láhvi. V její minulosti je příležitost pro potenciální stranické disidenty dovolávat se tradiční sociálně demokratické politiky a vyvolávat hereze.

Naši postkomunističtí demokraté jsou uvyklí, že i pluralitní politika podle jejich představ "není ideový chaos", ale má mít jejich řád. Nová strana, vpuštěná na "pluralitní hřiště", nesmí mít tradici a straníci musí ztratit paměť. Jako v Orwellově Euroasii musí být použitelní v libovolném směru a záměru. "Pravicovou" stranu již mají, Václav Klaus s Josefem Zielencem a dalšími v devadesátých létech vytvarovali ODS do téměř ideální podoby a formy. Vytvořili z ODS stranu dobře použitelnou, stranu bez tradice, paměti a skrupulí. Dnes nemá problém ze dne na den změnit priority, rétoriku i obrátit pojmy. Případní heretikové se nemají čeho dovolávat. Morálka je neznámý pojem, strana nemá svou lepší tradici a minulost.

Na teoreticky druhé straně politického spektra přichází čas třetí levice a uzavření kruhu, po kterém se sametová revoluce pohybovala. Ideální levicovou stranou postkomunistického pluralitního schématu je komunistická strana. V dnešní pluralitní variantě Komunistická strana Čech a Moravy. Ona je jistotou a garantem úspěšného zakončení a stability sametové perestrojky. Ona jediná má a může mít paměť svých "velkých" činů a síň tradic. Po patnácti letech se vracíme k původní "levici" - komunistickým technologům. Kružnice, po které se česká politika devadesátých let pohybovala, nás vrací ke svému výchozímu bodu, před rok 1989. Zakladatel ruského mocenského komunismu V. I. Lenin, když v roce 1917 napsal: "Gillotina nám nestačí, ta lámala jenom činný odpor. My musíme zničit veškerý odpor..." (zabít duši), mínil svá slova vážně.

Na konci osmdesátých let bylo Československo morální a politickou pouští. "Politickým národem" byli jenom komunističtí technologové a jimi odchovaní snaživci. Sametová revoluce se tak stala jen reformou technologie moci a původního mocenského aparátu. Principy a cíle zůstaly stejné, vyměnili se jen někteří "hybatelé". Ovládanou společnost použili jen jako beranidla k narušení zakonzervovaných struktur vlastní mocenské organizace. Ti z nás, kteří ještě nerezignovali, vzali rok 1989 jako naději. Ale "hybatelé" nás často zatáhli do své mocenské hry. V rukou si podrželi kontrolu nad klíčovými mechanismy a finanční zdroje. Velká část hráčů na scéně byly jejich figurkami. Proto trvali na kontinuitě právního systému, proto "jsme nebyli jako oni" a komunistická strana v parlamentu byla důležitým hráčem na šachovnici. Sami byli u založení většiny nových politických stran - finanční prostředky na politiku měli jenom oni. Proto byla i privatizace bez jasných a vymahatelných pravidel. Zajišťovali si tím svou budoucí ekonomickou nadvládu. Byl to klíčový prvek jejich politické strategie. Pro doplnění uvádím svou osobní zkušenost: mne samotného přivedl do místní disidentské skupiny v Jihlavě v konci osmdesátých let agent StB. Ustavující sešlost Občanského fora v listopadu 1989 tamtéž organizovali lidé spojení se Státní bezpečností. To vše jsem zjistil až s odstupem času.

Dnes se pomalu uzavírá kruh, který se rozevřel na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Při jeho rozevření nešlo o zničení zkamenělé struktury, která byla parazitem na těle společenského organismu. Smyslem a účelem bylo jen odpustit páru, která se ve společenském kotli hromadila, a omladit kotelnický personál. Šlo jen o generální opravu mechanismů regulace kotelní atmosféry, lepší regulaci tlaku páry. Ideje, mentalita i cíle správců kotelny zůstaly stejné: mocenská kontrola společnosti.

Miloš Zeman byl nejlepším možným šéfem perestrojkové sociální demokracie. Ideově mohl být čímkoli - snad i lidovcem. Po věrozvěstovi tržních parazitů, "konzervativci" Václavu Klausovi - nedotknutém žádnými idejemi, byl populistický tlučhuba Miloš Zeman přirozeným nástupcem v čele postkomunistické vlády. Jeho úkolem v křesle premiéra nebylo řešit problémy státu a jeho hospodářství - stejně jako to nebylo problémem jeho předchůdce. Úkolem bylo pokračovat v politické hře a roli, se kterou byl do politiky vložen. Pro ilustraci si dovolím uvést zajímavý fakt. Pamětníkům by měl být znám slavný článek tehdy jakéhosi Miloše Zemana zveřejněný koncem léta 1989 v Technickém magazínu a pojednávající o krizi československé společnosti. Na článku je zajímavé to, že jeho autorem nebyl Miloš Zeman. Článek napsali Tomáš Ježek s Pavlem Kysilkou dost dlouho před tím a nikdo jim ho nezveřejnil. Text byl potom zveřejněn krátce před sametovým převratem pod jménem Miloše Zemana a stal se odrazovým můstkem k famózní kariéře Zemana - politika.

Letité napadání se a předváděné spory v médiích mezi hlavním "pravicovým" politikem Václavem Klausem a "levicovým" guru Milošem Zemanem bylo loutkovým divadlem. Opoziční smlouva snad mohla lidem trochu zasvěceným do politiky a jejích mechanismů setřít mlhu z očí a mohli spatřit kontury divadelních kulis. Vůdce žádné svéprávné politické strany by nemohl v takové situaci udělat to, co udělali tito dva pánové. Byla to dohodnutá hra v dané etapě perestrojky. Stejné platí pro odstoupení Miloše Zemana z místa předsedy sociální demokracie a ohlášený odchod do politického důchodu. Byl to vypočtený strategický tah. Veliký Miloš byl uváděn do umělého spánku coby rezervní kandidát pro prezidentské volby. Strategickou intrikou bylo rovněž doporučení snaživého Vladimíra Špidly do funkce předsedy sociální demokracie. Tento do této role situovaný suchý úředník měl být symbolem politické změny sociální demokracie i její politiky. Domnívám se, že zde se Miloš i jeho rádci silně zmýlili. Bývalý "zelený" Špidla má "charakterovou vadu". Ze sociální demokracie, sestrojené na přechodnou špinavou práci, by rád udělal autentickou a tradiční sociální demokracii. Jestli má ve speciálně umíchaném postkomunistickém politickém prostředí naději na úspěch, je již jiná věc.

Hlavním důvodem "opoziční smlouvy", jak jsem již řekl, bylo prosadit v parlamentu změnu volebního zákona. Poměrný volební systém zajišťuje přístup do sněmovny stranám, které ve volbách dostaly více než pět procent hlasů voličů. Tomu bylo třeba zabránit. Při většinovém volebním systému by se do sněmovny dostali jen zástupci prvních dvou stran, které by dostaly největší procento hlasů. Ty by braly vše. Argumentací byla stabilita vlád vzniklých z takových voleb. "Jejich" stabilita znamenala zakonzervování výsledků sametové perestrojky. Díky většinovému systému by si všichni, kdo zneužili a využili komunistické perestrojky devadesátých let, "demokraticky" pojistili svou moc, postavení i majetek. Regulérně, podle takto nastavených pravidel, by po dlouhý čas bez násilí a povstání nešlo jejich monopol narušit.

Na kontinuitu a směřování postkomunistické politiky ukazuje, jak se plynule změnila politická taktika a strategie, když se "zákonnými prostředky" nepodařilo dosáhnout "ideálního" duálního pluralitního vzorce parlamentní politiky. Položil se důraz na jiné metody a taktiky.

Garantem uměřenosti a zábranou proti totalitárnímu zneužití výsledků vynalézavosti evropského ducha byl křesťanstvím po tisíciletí vytvářený morální systém a na něj navazující evropská filozofie. Kdykoli v evropské historii byla tato část její tradice a duchovna potlačena nebo ztratila svou sílu, následovalo zneužití a totalitní tendence. Kdykoli ztratily svou sílu ideje křesťanské morálky, vynořovali se diktátoři a zneužívali vymožeností evropských technologií. Komunismus do hloubky potlačil a poničil morální systém, proto mohli věrozvěstové sametové perestrojky s takovým úspěchem hlásat, že nás spasí "ekonomická reforma" - změna hospodářské technologie. Výsledek byl jediný a logický. Politika se stala technologií podvodu a směřuje k ovládání jednou skupinou mafiánů. Privatizace se stala organizovanou loupeží a směřuje k monopolizaci.

Není-li morálka, přestává existovat i pojem pravdy. Záleží na místě, ze kterého problém nazírám. Kdo mne živí a platí, jaké bude mít pro mne důsledky, když pravdu vyslovím a budu na ní trvat. Média, tisk, podávání informací přestávají fungovat jako "hlídací pes" politiky v demokracií, jako objektivní komentátor politické, veřejné i hospodářské scény. Jednou z mých nejhorších zkušeností poslanecké a politické kariéry byla stereotypní odpověď, kterou jsem dostával vždy, kdykoli jsem v různých sporech a konfliktech apeloval na hledání objektivní pravdy. Odpověď vždy zněla v tom smyslu, že "objektivní pravda není, každý má svou pravdu". Tak mi odpovídali lidé zastávající vysoké úřady i funkce i obyčejní kunčofti v hospodě u piva. Tak může bez vnitřního studu a zamyšlení reagovat a projevovat svůj postoj jen společenství duchovně a morálně postižené a nemocné. Nemocné komunismem, kdy bylo riskantní a nebezpečné a osobně neprospěšné mít svůj názor a trvat na něm. Většina těch lidí i po "revoluci" opakovala to, co bylo obecně přijatým úzusem.

První dva tři roky po "sametovém přesmyku" bylo možno mít naději ve směřování médií k nezávislosti a nestrannosti. V té době byla příležitost otevřít cestu k objektivní žurnalistice v médiích. Do politické kuchyně, pozadí politických aktivit i jejich nositelů, bylo vidět. V té době se ještě leccos dalo dostat do novin i na obrazovku. Bohužel, nepoznal jsem kolem politiky jedinou osobnost žurnalisty, kterou bych mohl nazvat novinářem . Zvláště ostře to bylo vidět na článcích a komentářích z činnosti parlamentu. Parlamentní zpravodajové psali o povrchních, s prominutím, kravinách. Téměř nikdy o příčinách, podstatě toho, co se odehrává uvnitř, jaký je záměr a jaké budou důsledky. Opakuji: ty věci byly vidět a daly se s trochou osobního rizika i popsat a zveřejnit. Ovšem i v médiích se odehrál stejný proces, jaký proběhl na scéně politické. Velké množství deníků, které se objevily na "zpravodajském a informačním" trhu v prvých dvou třech letech devadesátých let, nebyly produktem náhle se zjevivších možností a svobody. Většina z nich, podobně jako množství politických stran, byla založena, aby naředila a rozptýlila možnou převratovou energii. Boom množství deníků a publikačních možností měl zabránit tomu, aby se nevytvořila skupina a redakce novinářů, kteří by trvali na hodnotách a kvalitě své profese a udrželi morální standard.

Na založení novin, vytvoření kvalitního redakčního kádru a uvedení a udržení novin v oběhu jsou třeba veliké peníze. Měli je jenom oni, "hybatelé". Po dobu více než deseti let jsem mohl pozorovat, jak se zpravodajská média vnitřně měnila. Jak se měnil jejich obsah i personál. Měl jsem možnost porovnávat skutečné děje a jejich aktéry s obrazem, jaký byl v médiích předkládán veřejnosti. Mohl bych popsat desítky případů a situací, ve kterých jsem získal zkušenost, jaký byl skutečný zájem o objektivní informace v klíčových politických i hospodářských kauzách. O zájmu novinářů o takové informace i reakce jejich šéfů na ně. "Slušnější"(?) novináři mi občas řekli: "Pane poslanče (později pane doktore), to nám šéfredaktor nedovolí zveřejnit, zvláště ve spojitosti s vaším jménem." Jiní viděli a věděli, sám jsem jim skutečnost ukazoval, dokonce i přiznali na místě, že daná věc se skutečně má tak a tak. Přesto napsali a léta píší opak. Nejroztomileji reagoval novinář, který se mne dotazoval v roce 2000, po schválení vydání lesů v Národních parcích obcím, na situaci v Národním parku Šumava. Když jsem mu odpověděl a dodal, že jsem dal výpověď a z parku odcházím, protože u rozkradení Šumavy být nemusím a nechci, chlapec si povzdechnul: "Co já mám dělat, nic jiného neumím".

Dnes všechna veřejná zpravodajská média informují a předkládají k věření to, co si přeje ten, kdo je řídí anebo platí. S pravdou to má málokdy co společného. "Přirozený společenský výběr" přetřídil novinářskou a zpravodajskou obec podle kritérií postkomunistického síta. Ti, co zůstali, vědí velmi přesně, co mají a mohou psát. Jak mne přesvědčily některé špičky dnešní "kritické" žurnalistiky, lépe adaptovaní tomu snad i chtějí věřit.

Od samého počátku devadesátých let se velká politika nedělá v parlamentu a nedělají ji lidé zvolení na určitou dobu ve volbách. Nedělají ji ti, kteří díky svému mandátu a viditelnosti nesou za konkrétní politiku a její důsledky odpovědnost. Dělají ji "hybatelé". Nikdo z nich nebyl v samém počátku důsledně volán k odpovědnosti za totalitní komunistickou anomálii. Ta anomálie se stala standardní praktikou, její aktéři přirozeně a "legálně" překročili "úvrať" převratu a pokračují. Tak, jak kontinuálně pokračoval a pokračuje jejich právní systém i organizační stroj.

Ještě v prvních rocích devadesátých let se do politiky dostalo pár osobností, které chtěly skutečnou změnu a které nebyly uměle mediálně vyrobeny. Ta doba je již dávno pryč a z těch lidí tam již není nikdo. Stejně tak mezi novináři byli někteří se snahou o poctivou objektivní žurnalistickou práci. Již tam také nejsou nebo se poučili a přesně vědí, kde je hranice. Od samého počátku "sametu" byla patrná snaha vyrábět politiku i politiky "via media". Do popředí politiky i politických stran se nedostávaly osobnosti tím, že se samy prosadily uvnitř svých stran. Většinou je "coby osobnosti" v médiích vyráběl někdo jiný. Ten, kdo jim prostor na obrazovce či na stránkách tisku dal. Celá dnešní česká politická "špička" je tvořena takto vyrobenými osobnostmi. Viděl jsem výrobu těch lidí, znám jejich osobní kvality. I kdybych chtěl, nemohu brát dnešní politickou reprezentaci českého státu vážně.

Pro to, jak se postkomunistický mocenský systém stále více řídí osvědčenou zásadou "účel světí prostředky", svědčí metody, které užívá k prosazení své ústřední politické mety - redukci parlamentní plurality na dva subjekty. Většinový systém se nepodařilo parlamentním procesem a zákonnou formou prosadit. Plynule se tedy přešlo na metody pololegální nebo nelegální a mediální manipulaci.

Již jsem napsal, že Unie svobody byla založena s jasným úmyslem vymazat volební elektorát voličů volících intelektuálně orientovanou pravicovou stranu. Do čela Unie byli při jejím vzniku "vloženi" lidé, z nichž jediný nemohl působit na voliče věrohodným dojmem. Nebo se mýlím - mohli snad Jan Ruml, Vladimír Mlynář, Ivan Pilip, Karel Kűhnl, Mareš, Pelc a další působit jinak než nevěrohodně? Svůj úkol a roli splnili dokonale. To, co se dnes odehrává, je jen vyvrcholením předem připravené politicko-mediální hry. Ještě se budou muset hlavní aktéři a reprezentanti za pomoci médií navzájem zamazat a pomazat, aby byl výsledek jistý a "věrohodný". Budete-li více pozorní, s jistým odstupem zjistíte, že hlavní aktéři nepřišli zkrátka a jejich existence je zajištěná.Kdybych stejnou hru nezažil a neviděl kolem likvidace ODA, mohl bych být napadán, že si vymýšlím.

"Uložení" Miloše Zemana do umělého spánku na Vysočině a prosazení Vladimíra Špidly do čela ČSSD mělo podobný účel a záměr. Jednoho z klíčových hráčů "perestrojky" uložit do zálohy pro případnou prezidentskou kandidaturu. Vladimírem Špidlou, kterého šlo bez velké námahy mediálně odpravit a předložit divákům jako směšnou a podivnou politickou figuru, zahájit proces zpochybnění a diskreditace sociální demokracie. Vyjádření Miloše Zemana již při navržení Špidly za svého nástupce k tomu bylo úvodem.

Prezidentská volba v roce 2002 byla pokračováním metodiky zmíněné politické hry. Scénář volby prezidenta byl člověku zasvěcenému do tajů a principů postkomunistické politiky předem jasný. Přijatá Ústava významně ztížila rychlé ovládnutí parlamentní politické scény postkomunistickou mocenskou skupinou. Jde to obtížně a s obstrukcemi, a to díky pravidlům a zpětným vazbám, které se nám podařilo při její kodifikaci prosadit. "Hybatelé" nastoupili delší, složitější cestu, snaží se obsadit klíčové úřady a instituce svými lidmi. Dlouho před prezidentskou volbou bylo jasné, že cílem je dosadit do této funkce Václava Klause. V záloze byl připraven spící Miloš Zeman. Všichni kandidáti předtím předložení byli specifičtí předtanečníci této "normalizační" hry. (Zájemci si mohou najít na Neviditelném psu mé texty - "Prezidentská volba - smutná parodie" a "Václav Klaus, hlavní pretendent role českého prezidenta".) Zklamání Miloše Zemana po neúspěšné volbě asi bylo opravdové, "hybatelé" dali přednost spolehlivějšímu klonu. Zvolení Václava Klause je možno považovat za významný normalizační krok. Roztomilé je jeho dnešní přiblížení se lidu i laskavý úsměv krokodýla.

Stejně logickým krokem byla i výměna většího počtu ústavních soudců a jmenování Pavla Rychetského za člena Ústavního soudu a jeho následné zvolení předsedou této politicky významné ústavní instituce. Pavel Rychetský byl před rokem 1989 právníkem pražského bytového družstva Rozkvět - to v bytovém družstevnictví znamenalo totéž, co v zemědělském Slušovice. Rychetský byl jedním z klíčových koní sametové perestrojky. Nemohu zapomenout, jak nás na podzim 1990 přišel do klubu Občanského fora v České národní radě, coby federální ministr spravedlnosti, přesvědčovat o nezbytnosti právní kontinuity a o tom, že komunisty nelze zakázat - mají přece lidská práva.

Mocenská politika nezná pojmu vděčnost

Mocenská mediální hra, která se v těchto měsících završuje s Unií svobody, je rozehrána kolem Lidové strany i perestrojkové sociální demokracie. Lidovci - se svou již léty zažitou pohotovostí posloužit, rozmělnit každý vážný problém a za službu dostat drobný podíl z pánova stolu - splnili úlohu a nejsou již potřební. Vývoj, který postkomunistická perestrojka ve společnosti v devadesátých letech nastavila, ve svých důsledcích likviduje společenskou vrstvu, jež byla volebním zázemím Lidové strany. Lidovecký „státník" devadesátých let Josef Lux se na tom procesu významně podílel. Svou politikou v resortu zemědělství a venkova zablokoval obnovu malého a středního stavu. Šéfové a příživníci podivných společností hospodařících na půdě lidovce volit nebudou. Stejně Luxova podivná a dvojaká politika kolem církevních restitucí pomohla zabránit vydání majetku církvi. Majetek, který by vydělával - půda a lesy. Chtěl mít církev závislou na své straně, aby ona církvi vymáhala dotace. Výsledek je, že církev zůstala závislá na blahovůli postkomunistického státu. Postkomunistická politika, jí usměrňovaná média a šířená „kultura" usilovně pracují na zpochybnění hodnot, ve které chtěli drobní lidovečtí voliči v koutku duše věřit.

Cyril Svoboda byl „vyrobený" pražský předseda. Mohl jsem pozorovat proces jeho prosazení a zvolení do čela Lidové strany. Jeho zvolení nebylo výsledkem vnitřního prosazení se uvnitř členstva strany. Svoboda pomohl posunout proces vnitřního rozkladu a nedůvěry členstva ve vedení strany. V otázce, proč Cyril Svoboda, je zajímavý jeden fakt. Jako pracovník ministerstva spravedlnosti na počátku devadesátých let byl jedním z autorů zákona, který umožnil rozehrát spor a hru o vlastnictví budovy, která byla součástí komplexu Národního divadla. „Právní" spor mezi „jakousi" firmou Themos, která získala restituční nárok od církevního řádu Voršilek na pozemek pod touto budovou, a Národním divadlem. Nesměl bych v tom čase sedět ve sněmovně a na vlastní očí vidět, co a jak se dělo. Viděl jsem aktéry zaangažované v té restitučně - legislativně - mediální kauze. Celé to byla připravená a úmyslně sehraná politická šaráda na zpochybnění institucí a orgánů církve i jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí českého státu - Národního divadla.

Zvolení Miroslava Kalouska předsedou Lidové strany po Cyrilu Svobodovi byl další krok diskreditace a sebediskreditace této strany. V zasvěcených kruzích a v prostředí poslanecké sněmovny byla v devadesátých letech známa Kalouskova činnost ve funkci dlouholetého náměstka ministra obrany. Kolem osoby dnešního pana předsedy Lidové strany a předsedy rozpočtového výboru sněmovny je možno kdykoli ve vhodné chvíli rozpoutat diskreditační mediální kampaň. Očekávám, že to bude v nejvhodnějším okamžiku před volbami.

Lidová strana nemá v připravovaném „optimálním" politickém parlamentním schématu místo, svou roli již splnila. Dnešní postkomunistická mocenská elita krok za krokem pracuje na jejím odstranění. Přes vše, čemu její šéfové v posledních padesáti létech posloužili, přece jen měla a má svou lepší tradici - navíc spojenou s křesťanskými kořeny. V jejím členstvu vždy hrozí recidiva paměti na lepší minulost.

Podobný proces je rozehrán kolem sociální demokracie. Je dobré si uvědomit, že naše nohy, přesněji nohy „hybatelů" dnešní české politiky, vězí hluboce ve vazkém bahně „sovětské mocenské politiky", v jejích zvycích i cílech. Na západ od naší hranice probíhá podobný společenský vývoj. Ve svých důsledcích i politika v těch zemích spěje ke schématu dvou stran - tragické je, že bez korekčního základu anglosaské morálky. Tento vývoj je nebezpečný, ale stále ještě má rysy mírněné historickou zkušeností a kulturou. Tam je alternativou levice sociální demokracie. U nás mocenští paraziti nemohou, krátce po organizované loupeži devadesátých let, naměklým sociálním demokratům důvěřovat.

Dnešní sociální demokracie nemá ani ve svých „vůdcích", natož v členstvu, ducha sociální demokracie. V perestrojkové hře se stala užitečnou a použitelnou maketou politického subjektu sociální demokracie, když v prvé části převratové hry selhala strategie s levicí Občanského hnutí. Miloš Zeman byl salóním produktem komunismu. Se sociální demokracií měl společné pouze to, že organizátoři transformace komunismu v komunistický kapitalismus v ten okamžik přesně takový typ potřebovali. Autentickou sociální demokracii z politického subjektu, do kterého byl „vložen", dělat nechtěl a ani toho nebyl schopen. Sloužil nebo hrál jen za sebe. Ostatně jeho veřejná projevení se po uložení do umělého politického spánku posloužila vždy spíše komunistům než straně, které nedávno šéfoval.

Nevěřím tomu, že vnitřního ducha a poté i pevné vnější formy může politické straně vdechnout člověk - politická osobnost, která takové hodnoty hluboce vnitřně nesdílí. Autentickou sociální demokracii v postkomunistických Čechách se snad mohl pokusit obnovovat Ruda Battěk. Ten ale se svou lidskou podstatou neměl v politickém společenském médiu, které umíchal komunismus, šanci.

Perestrojková sociální demokracie je svým členstvem směsicí dvou základních lidských typů. Jednak jsou to snaživci, kteří zaspali a zpozdili se, přišli k politickému „lizu" pozdě. Promeškali čas a v pravicové variantě vedoucí síly - ODS - již bylo obsazeno. Pak jsou to lidé, kteří nebyli dost pevní, nevydrželi počkat, až se karta obrátí, a vnitřně zůstali komunisty. Oba tyto postoje, přes přechodný úspěch v sociální demokracii, ve skutečnosti v postkomunistické revoluci prohrály.

Vladimír Špidla, jak jsem již napsal, by byl rád sociálním demokratem. Miloš Zeman, když jej navrhoval za svého nástupce, oceňoval paradoxně spíše jeho nectnosti a slabosti. Podcenil zarputilost a vizionářskou část Špidlovy osobnosti. Špidla ale není politickým vůdcem a okolnosti mu nejsou nakloněny. Sociálním demokratem by mohl být dnešní předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Na to, aby byl schopen v součastné situaci takový postoj ustát, nemá, obávám se, dostatečně tuhou páteř. Co říci o ostatních „osobnostech" strany - Škromach je komunistický odborový funkcionář okresního formátu. Gross je zručný a bystrý chlapec, mistr zákulisních pletich, bez ideí, pevných zásad a charakteru. Pavel Dostál je parodií nejen sociálního demokrata. O Petře Buzkové netřeba mluvit. V této fázi mocenské perestrojkové hry a s těmito herci se hraje o samotnou existenci subjektu sociální demokracie na české politické scéně.

Společenské i hospodářské problémy, které postkomunistická kapitalistická „revoluce" navršila, jsou v prostředí, jež vytvořila, neřešitelné. Záměrem té podivné revoluce bylo, aby si politickou i hospodářskou moc v novém kapitalistickém nátěru udrželi monopolně v rukách ti, kteří ji drželi v konci osmdesátých let: „hybatelé". K úspěšnému dotažení do takového cíle museli její aktéři v průběhu let zamlžit, zpochybnit a obrátit v opak téměř vše. Sametová revoluce ve svých důsledcích byla jen restaurací starých elit i způsobů. Politická i hospodářská moc se vrátila do rukou těch, kteří v průběhu půl století prokázali nezpochybnitelně svou neschopnost zodpovědně spravovat ovládanou společnost. Z české společnosti ten proces vytvořil „černou společenskou díru". Většina nadává, nechápe, co se stalo, nevěří v nic a není schopna pozitivní práce. Takovou společnost je možno ovládat, její problémy tlumit, lépe řečeno udržovat v prekolapsovém stavu jen centralizovaně a s větší či menší pomocí politického násilí.

Názorně je možno pozorovat odraz tohoto stavu ve scénách, které se odehrávají na politickém jevišti. Už jim hoří za zadkem, přesto nejsou schopni v klíčových problémech dosáhnout dohody. Příkladem jsou nedávná jednání o řešení koncepce důchodového systému. Prvým krokem k možnosti spolupráce a jakémusi řešení by totiž muselo předcházet pojmenování příčiny problémů dnešního stavu. K tomu není „politická vůle", nikdo z nich na to nepřistoupí. Znamenalo by to počátek procesu hledání viníků a hrozil by velký třesk. Vyvstalo by akutní nebezpečí, že se půjde na samý počátek, k hlavním organizátorům a aktérům komunistické perestrojky, tedy k „hybatelům". Proto budou dále mlžit, intrikovat, vyhazovat se ze sedel. Celý proces bude pokračovat ve směru snížení počtu politických hráčů, k ideální pluralitě dvou. Ti se mohou na čas dohodnout a své krizové řešení společnosti nadiktovat. Je dobré si uvědomit, že s právní i společenskou kontinuitou komunistického režimu pokračuje i kontinuita jejich pojetí elit. Politickým národem, tak jako za komunismu, zůstali jen ti, kteří jsou u toho a mohou do něčeho mluvit. Oni mají práva. Plebsu dali formální možnost volby. Formální proto, že ovládli vedení existujících parlamentních stran, namočili je do spoluviny za součastný stav, ovládli média. Za takových okolností jsou volby obsahem i výsledkem jen formálním stvrzením jejich vedoucí úlohy.

Není individuální morálky, ta se stala jen formálním „kecem", jak k tomu dal příklad a předváděl celá devadesátá léta prezident-filozof. Proto neexistuje ve společnosti, natož v politice, korekční mechanismus, brzda, která by rozjetý stroj postkomunistického pojetí státu a politiky držela v nějaké míře. Byl jsem v devadesátých letech v politice dost dlouho, abych tu mentalitu poznal a pochopil. Je to mentalita z komunismu hluboce zažitá. Když se někdo, třeba i shodou okolností, vyšvihne, stává se stát, obec a jejich zdroje zdroji pro jeho použití. Za komunismu to byl jejich stát, ale „rodná strana" jim dávala nějaké hranice. Elita postkomunistických revolucionářů svým příkladem nastavila stejnou normu, ale hranice nestanovil nikdo.

Dnešní politická „elita", většinou loutky vpuštěné na scénu na omezený čas, brzo nabývá přesvědčení, že rozhoduje. Jedná a působí v zájmu své kariéry a přežití ve funkcích. Dlouhodobé souvislosti, stav a perspektiva společenského substrátu, na kterém sedí a ze kterého žije, ji nezajímá. Již pouhé zamyšlení se v tomto směru by mohlo ohrozit její pozice i kariéru. Vždy jsem žasl nad tím, jak největší „talenty a hvězdy" české politiky chápaly své postavení a moc. Zodpovědnost je nezatěžovala, věděly, že když budou plnit, co je od nich žádáno, mají postavení zajištěné. Spoléhaly a spoléhají se, že politickou odpovědnost v naší zemi nikdy nikdo neponese.

Přes formálně i de facto existující instituce demokratického státu, odpovídající tomu funkce i úkony, zůstal český stát státem úzké parazitické elity. Základ této elity, její metody a zvyky, vytvořil totalitní stát. Jen přibrala v devadesátých létech nové „talenty". Institucionální kostru pluralitního demokratického státu vyplnila svými lidmi. Tak se stalo, že ve skutečnosti je český stát a jeho politická scéna parodií demokratického státu i politiky.

Co nás očekává

Nejprve je si nutné přiznat, že jen minimum lidí - voličů i těch, kteří by se chtěli politicky angažovat - si do této doby uvědomilo, co se ve skutečnosti v české politice, hospodářství i společnosti v uplynulých patnácti létech odehrálo. Dále si je dobré říci, že vývoj ve směru, který jsem popsal, ještě není ukončen. Společenská skupina, která nasměrovala a fakticky řídila politický i hospodářský vývoj k dnešnímu neblahému stavu, má v rukou většinu vysokých karet. Drží politickou moc, téměř monopolně vládne ekonomice, ovládá média. Společnost se jí podařilo totálně rozložit. Naivkové, kteří si myslí, že je možno s takovou politickou mocí vstoupit do regulérní politické soutěže, neviděli a nepochopili nic. „Hybatelé" jsou si dobře vědomi, o čem je mocenská politika, ovládají její technologii. Chápou, jak neblahé důsledky měla restaurace jejich politické i hospodářské moci. Vědí, že to, co sehráli v průběhu devadesátých let ve své režii a k svému prospěchu, byla podstatou i metodami kriminální záležitost. Jestliže český politický a právní systém skutečně začne demokraticky a právně fungovat, budou dříve či později voláni k odpovědnosti. Jejich vina bude vážena. Oni ovšem udělají vše, co bude v jejich silách, aby vývoji naznačeným směrem zabránili.

V nejbližších letech nás očekává stálý tvrdý, sofistikovaný tlak politickými, mediálními i hospodářskými prostředky pro dosažení duálního „pluralitního" politického systému. Všemi „virtuálními" prostředky bude protěžovaná tentokrát již Komunistická strana Čech a Moravy. Stejně všemi prostředky bude povzbuzován a rozšiřován stav demoralizace a nevíry ve vyšší hodnoty lidského života. Říkám „virtuálními" prostředky proto, že ani Belzebub by nemohl takový cíl a prostředky politiky pojmenovávat a přiznat otevřeně. Budeme číst v novinách i poslouchat v rádiu a v televizi sofistikované argumenty a důvody od kapacit, odborníků, proč musí být to a to k našemu dobru učiněno. V realitě se bude dít opak, při pozornějším zamyšlení by i laikovi měla být argumentace kapacit podezřelá.

Při té příležitosti se musím zmínit o článku v Lidových novinách, uveřejněném kolem 20. března 2004, kde Saša Vondra argumentoval, že dnes, patnáct let po „revoluci", máme možnost zbavit se komunistické strany z české politické scény jen prosazením většinového volebního systému. Argumentuje tak člověk, který pár let působil ve funkci českého velvyslance ve Spojených státech. Bezpochyby tedy ví, o čem většinový systém je a jak a proč ve Státech pozitivně funguje. Nepodceňuji ho, že by nevěděl, kam je celá politická hra směřována. Právě díky takovému volebnímu systému by se komunisté stali hlavní „levicovou" stranou. Mne aktivita bývalého „disidenta" utvrzuje v názoru, jak a kým byla kapitalistická „perestrojka" dlouhodobě připravována a plánována.

Po půl století jsme se vymanili z těsného objetí východního sovětského - ruského bratra, který nás objímal tak těsně a láskyplně, že místní „elita" přijala jeho zvyky a mocenskou kulturu. Naše země se stala v devadesátých letech členem Severoatlantické aliance. V krátké době se staneme členským státem Evropské unie. Po padesáti letech se „formálně" vracíme do kulturního civilizačního okruhu západoevropské civilizace. Obávám se, že stejně jako je náš politický pluralitní systém dosud formou vyplněnou starým obsahem, tak jsme se do evropských struktur i do Severoatlantického obranného společenství vrátili jen jako Trojský kůň.

Jak si dnešní česká mocenská elita představuje ty, kdo budou zastupovat a hájit „české zájmy" v Bruselu, nám nedávno předvedla v politickomediální šarádě kolem nominace českého komisaře. Vládou oficiálně nominovaný kandidát Miloš Kužvart byl v české politice dost dlouho, aby mohl pochopit její základní principy. Bohužel nepochopil a stalo se mu to osudným. V době, kdy Miloš Kužvart byl ministrem životního prostředí, jsem pracoval v Národním parku Šumava. Někdy v roce 1999 jsem svému tehdejšímu ministrovi popsal a vysvětlil pozadí mocenské a mediální hry kolem území Národního parku. Stejně tak jsem mu řekl, kdo je kdo v české politice i v jeho straně a co od koho může očekávat. Byl jsem poslancem osm let a celá devadesátá léta se angažoval kolem území šumavského parku. Miloš Kužvart byl prním ministrem životního prostředí po Ivanu Dejmalovi, který se z pozice své funkce postavil a zaštítil zodpovědné vedení Národního parku v nerovné mocensko-mediální hře kolem strategického území šumavského parku. Bohužel mu funkce a postavení z toho vyplývající zachutnalo a začal se podle toho chovat. Chlapec - ke své škodě - nepochopil, že vstoupil a připletl se do významné mocensko-politické hry. Neuvědomil si, že ti lidé nezapomínají. Asi doposud nechápe, že chce-li být jedním z nich, musí být jejich celý. Přešlapy, slabé chvilky chtít udělat něco dobrého a po pravdě, se netolerují, taková je mentalita a zákony mafie. To byla největší vada kvalifikace kandidáta českého eurokomisaře Miloše Kužvarta; dali mu to náležitě vychutnat.

Na druhé straně netřeba pochybovat o ideálních předpokladech a kvalifikaci dnešního českého eurokomisaře Pavla Teličky. Nejenže byl členem komunistické strany, to patřilo k rodinné tradici, ale otec pana eurokomisaře byl za „zlého totalitního" komunismu pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. O mimořádné kvalifikaci pana otce svědčí to, že měl na starost a zajišťoval jmenování československých vyslanců u vlád dotyčných zemí. Na to jistě v té době nestačila jenom jedna kvalifikace. Všechno je v pořádku a na dobré cestě, včera jsem se dočetl, že pan eurokomisař Pavel Telička se stal nejpopulárnějším českým politikem. Stejně jako svého času na počátku devadesátých let jím dlouho byl jeho kamarád Vladimír Dlouhý. Problém je jen ten, že se mi to nezdá, není to sen. Je to podivná virtuální realita českého komunistického kapitalismu, jenom nevím, kdy a jak se z ní probudíme.

 

V Třeštici 31. března 2004

 

Čestmír Hofhanzl

---