PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

13.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 7.

Sedmé pokračování devítidílné úvahy.


Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

 

7. Teorie V. - politické strany a média

Podíváme-li se v souvislosti s posuzováním úlohy politických stran ve společnosti na vztah medií a politiky, jde o dva blížence, kteří k sobě neodlučitelně patří, nemohou bez sebe existovat, ale zároveň je jejich vztahu „dáno do vínku" absolutně problematické soužití. Prakticky ve všech oblastech tíhnou ke všemu jinému, než ke skutečné a pravdivé kooperaci. Nedělají to schválně. Vyjadřují v zásadě jiné zájmy. Politika touží po tom, aby si její „produkty" mohli občané tak říkajíc ohmatat, touží po tom, aby se každý mohl přímo od politiků dozvědět co chtějí, jak to myslí a hlavně jak to myslí hezky. Cílem politiky ve vztahu k médiím tedy je prorazit mediální filtr. V cestě této snaze však stojí vlastní povaha politiky. A sice fakt, že politika sama nemůže vědět, co je pravda. Nemá k tomu dosti dobrých nástrojů, nemá a ani nemůže mít zpětnou vazbu, přeceňuje svůj význam jako výlučnou lidskou činnost a navíc ráda zapomíná na své sliby. Média zase touží po tom, aby o předmětu svého zájmu - tedy o politice - mohla vytvářet obrazy tak, aby se dopátrala pravdy samé. A opět naráží na bariéru svých vlastních charakteristik. Pravda sama ve skutečnosti není a ani nemůže být hlavním tématem médií, neboť média hledají pravdu nikoli v politice samé, ale v mediálním obrazu, který si však sama vytvořila. Navíc by také mnohdy ráda zapomněla na své minulé obrazy. A takto zkrátka pravdu nalézt nelze.

Média a politika bojují o svou dominanci v obecném a stálém střetu. Důsledkem tohoto střetu je stav, kdy se média a politika v důsledku svých protichůdných zájmů snaží zbavit navzájem své suverenity. Média tak, že získávají vliv na politiku osnováním obrazu ve směru svého pohledu. Dokonce někteří novináři považují svoji roli za zásadně důležitou, dokonce svatou. Takže považují za normální a správné preventivně, v zájmu jasného světla pravdy, považovat nekalosti politiky za danost a tímto „preventivním vydíráním" se snaží podrobit si politiky, potažmo i politickou moc. A proti tomu existuje snaha politiků o naprosté podřízení mediálních subjektů. Od zatajování určitých informací až k pokusu o získání vlivu na vlastníky médií.

I když jsou politika a média nesmiřitelnými partnery, musí takovými v demokratické společnosti býti. Je ale třeba, aby společnost mezi nimi vytvářela na správných místech mosty a na správných místech zdi. V určitých situacích zkrátka k sobě nesmějí, protože toho okamžitě zneužijí k vzájemnému ovládnutí - dle situace druhých prvními či naopak. A v jiných situacích je naopak třeba jejich setkávání formalizovat, aby nemohly vzájemně zvyšovat animozitu. Je tedy třeba obě strany, tedy politiku (resp. politické strany) a média trvale nutit, aby navzájem nebojovaly mocensky, a tudíž silově, ale naopak věcně, tudíž kladně.

Pro parlamentní demokracii platí zásada, která vylučuje skryté dohody, skrytý výměnný obchod o moc, skryté omezování výkonu politické opozice a manipulování s těmito pojmy; stejně jako trvání na liteře zákona, bez ohledu na jeho poslání a kvalitu (předpokládejme, že v parlamentní demokracii nebude zločinný...). Naopak boj proti tomuto způsobu omezování svrchovanosti je logickou ochranou parlamentní demokracie. A je to, bohudík, také možná ochrana občanů proti politikům, kteří ztratili, díky vlastní aroganci a opojení z moci, soudnost. Je také důležité, aby se vedle vztahu politických stran a médií vytvářel paralelní vztah média - apolitická, odborná státní správa. Tento vztah se má věnovat ale výhradně odborné diskusi.

Poslední příklad hlasování zákonodárců pro zákon, který je v rozporu s Ústavou (zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny), považuji za jejich katastrofální selhání. Neboť oni se stali negativním vzorem slušných pravidel, a to nejen v politice. Oni si totiž osvojili v rámci jakéhosi „politického blaha" pravidla, podle nichž nemusí dodržovat zákony. Proč by měli ostatní občané dodržovat zákony, když je nedodržují politické elity? Selhala však i média, neboť převzala od politiků zdůvodnění jejich postupu „veřejným zájmem", místo toho, aby politiky kritizovala, že si dovolili za veřejný zájem prohlásit zájem politických stran.

Pak se nelze divit, že občané už přestávají věřit politikům a politickým stranám, že přestávají věřit i médiím, protože se jim asi oprávněně zdá, že media jsou v područí politických stran. Všichni vypadají nevěrohodně. A není to už jen mediální pohled.

Přitom politici argumentují tím, že je nutné řešit naléhavé téma současnosti, kdy se politika nachází v nevolnickém područí médií, respektive jejich majitelů, často spojených s ekonomickými elitami a je prokázané, že dokonce někdy propojených s korupčním prostředím. Na to je opravdu jediná rada: aby politické elity měly odvahu vytvořit co nejdemokratičtější prostředí pro činnost médií, alespoň pro část veřejno-právních sdělovacích prostředků a aby zajistily absolutní otevřenost státní správy vůči médiím. A potom už stačí, aby politici šli příkladem, aby se chovali mravně a aby veškeré informace o činnosti svých politických stran zpřístupnili, prostřednictvím médií, veřejnosti.

 

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování - část 8. publikována 17.5.