Autor: Jan Kubalčík

Fiat iustitia, pereat mundus!

Rozhovor Daniele Kaisera s Václavem Bělohradským

---

O politice, historii a literatuře si na konci prázdnin s filosofem Václavem Bělohradským povídal Daniel Kaiser (Tradice vykazování ze společnosti, Týdeník Echo 35/2023, popř. Žijeme v převrácené demokracii).

Hned v úvodu rozhovoru (který stojí za pozornost celý) zaznívá tato otázka a odpověď: „Vstoupili jsme, a je to tak u nás i v Německu, pro nás klíčovém, do éry recese, nebo aspoň hospodářské stagnace. Někteří odborníci odhadují, že to bude dlouhodobý jev. Vás to neznepokojuje? Ne, stagnaci beru jako šanci. Varuji už dlouho před závisláctvím průmyslových států na růstu, věřím v brzké osvobození západních společností od tyranie růstové ekonomiky. Otročení růstu HDP vnímám jako pokus uniknout otázce spravedlivého dělení se o místo na naší domovské planetě: dokud celý koláč roste, rostou i části, které nám patří, a jejich růst odsunuje otázku spravedlivé dělby koláče na nějaké vzdálené potom. Kult růstu funguje jako inhibitor poptávky po spravedlnosti. Kdyby se růst koláče zastavil, museli bychom hledat legitimní principy dělení se o něj - a to je zdroj kolektivní úzkosti a nejistoty. V souhrnu řekněme, že deficit legitimních principů dělení se o koláč, který společně pečeme, je kompenzován ideologií jeho růstu. Tyranie růstu je tak důsledkem deficitu legitimnosti, který charakterizuje západní modernost po smrti Boha, abychom použili klasickou formulaci."

Nejpozitivnější je přitakání tomu, že „dokud celý koláč roste, rostou i části, které nám patří". Řečeno s JFK: „Příliv zvedá všechny lodě". Jistě, přirozeným důsledkem je, že „jejich růst odsunuje otázku spravedlivé dělby koláče na nějaké vzdálené potom". Nemusíme si tedy až tak lámat hlavu s tím, že někdo třeba má za spravedlivé, když se přičinlivým vezme a líným dá. Zdůrazňuji to, neboť je tu stále dost těch, kteří tuto souvislost ignorují a vnucují veřejnosti přesvědčení, že někdo se může mít lépe pouze tehdy, když se někomu jinému začne dařit hůř - tedy bludnou představu, že množství bohatství je předem dané. Říká se tomu „hra s nulovým součtem". Vůči V. Bělohradskému si tedy lze odpustit standardní „cvičení", tedy prokazování, že život (i, nebo zejména ten hospodářský) hrou s nulovým součtem prostě není.

Dále souhlasím, že „Kdyby se růst koláče zastavil, museli bychom hledat legitimní principy dělení se o něj..." Jenže snad prvně v životě vidím argumentaci, která toto kdyby nevnímá jako hrozbu, ale přímo po takovém vývoji volá, nebo jej přinejmenším vítá! Společnost se může - např. v důsledku živelné pohromy - ocitnout ve stavu všeobecné bídy, kdy má otázka rozdělení dostupných zdrojů palčivou důležitost. Ale nad tím se přece není co radovat! Ještě nějak chápu toho, kdo se domnívá, že „růst koláče" se zastavit musí, protože naše zdroje jsou zkrátka omezené, jednou se vyčerpají a takový je prostě osud lidstva - takový člověk se neraduje, zmíněný osud považuje za spíše smutný. Naštěstí se však také mýlí, a to spolu s Malthusem, který vyšel z premisy předem daného, konečného množství bohatství a pochopitelně dospěl (zjednodušeně) k tomu, že je lépe narodí-li se prase, než když se narodí dítě. Protože když se narodí prase, bohatství per capita vzroste, zatímco narodí-li se dítě, toto relativní bohatství klesne. Zní to přesvědčivě, jenže každá složitá otázka má jednoduchou nesprávnou odpověď. A Malthusova myšlenka je vadná zejména proto, že člověk je nadán invencí a kreativitou a tak dokáže (na rozdíl od prasete) za svůj život vyprodukovat více, než spotřebuje. Jistě ne každý člověk, ale příspěvek těch nejinvenčnějších dlouhodobě převáží spotřebu všech ostatních. Možná se i já dožiju toho, že energie z termojaderné fúze bude proudit do zásuvek běžných uživatelů. Pro člověka, který si přeje zastavení růstu, to musí být noční můra.

Bohatství je jistě tvořeno i zlatem, ropou, zemědělskou půdou... a toho všeho je v každém okamžiku dané konečné množství. Jenže je tvořeno také zmíněnou invencí, která z podstaty žádné limity nemá. Např. ropu učinil bohatstvím vynález spalovacího motoru. Bohatství prostě předem dané konečné množství není - lze se mít stále lépe. Lze se jistě mít lépe na úkor jiných lidí, ale lze se mít lépe aniž poškodím bližního. A ano, lze se mít lépe drancováním přírody, ale lze se mít lépe i při přiměřené ochraně životního prostředí. „Růst koláče" se zkrátka vůbec zastavit nemusí a označovat hospodářský úspěch za inherentně nemorální je potenciálně snad ještě nebezpečnější, než přesně opačná mylná představa, že chudoba je trest za hříchy a bohatství odměnou za ctnosti. Nicméně, touha mít se lépe je, domnívám se, součástí přirozenosti člověka. Jistě lze této touze klást překážky (např. zloděj si žádné sympatie nezaslouží), ale její potlačování pro ni samotnou nemůže vyústit v nic jiného, než v hrůzy reálného socialismu. Skutečně bohatý člověk samozřejmě není ten, kdo má hodně, ale ten, kterému stačí to, co má, ale to je otázkou vnitřního uspořádání každého z nás, nelze z toho dělat téma uspořádání společnosti.

Poptávka, aby se „růst koláče" zastavil, je zvrácená - jakkoli sofistika obsažená v odpovědích na další otázky zní uším „dnešního člověka" přesvědčivě. Snaha rámovat otázku „ideologií růstu" od někoho, kdo je zjevně v zajetí ideologie rovnosti, připomíná zahradničícího kozla. A není od věci také připomenout, že jakkoli Nietzsche tvrdil, že Bůh je mrtev, ve skutečnosti je mrtev Nietzsche. Žízeň po spravedlnosti je pochopitelná i správná. Zaměníme-li však spravedlnost, která „dává každému to, co mu náleží, a odnímá každému to, co mu nenáleží" (a tedy váží, zda člověk nabyl majetku poctivě či zločinně) za spravedlnost sociální, která je plně uspokojena jen když mají všichni všeho stejně, ignorujeme praktické zkušenosti. Jak trefně poznamenal W. Churchill, kapitalismus je nerovnoměrným rozložením bohatství, socialismus je rovnoměrným rozložením bídy.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

---