PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

21.04.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Karel Ledvinka

Ekonomická řešení krizí - část 4.

Čtvrtá část šestidílné úvahy - krize a její řešení


3. Krize a její řešení ekonomickými postupy I.

Kapitalismus byl od svého vzniku postihován periodickými záchvaty rostoucích cen a velké nezaměstnanosti. Někdy tyto epizody byly tak bouřlivé, že vyústily do sociálních nepokojů, revolucí a válek. Např. v Americe během velké krize třicátých let 20. století, trvalo strádání celé desetiletí, protože političtí vůdci neměli dostatečné ekonomické znalosti k tomu, aby podnikli kroky k ozdravení ekonomiky. Díky intelektuálnímu vkladu Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků a také jeho kritiků, víme více o tom, jak kontrolovat výkyvy hospodářského cyklu. Nyní víme, že opatrným používáním peněžních i fiskálních pravomocí vlády lze ovlivňovat úroveň produktu, zaměstnanosti a inflace. Fiskálními pravomocemi vlády jsou daně a státní výdaje; monetárními pravomocemi centrální banky jsou pak regulace bank a finančního systému za účelem určování nabídky peněz, úrokových sazeb a úvěrových podmínek. Těmito dvěma základními nástroji makroekonomické politiky lze ovlivňovat úroveň a tempo růstu produktu, úroveň nezaměstnanosti a cenovou hladinu ekonomiky.

V průběhu druhé poloviny 20. století se ve vyspělých zemích úspěšně aplikovaly poznatky keynesiánské revoluce. Tržní ekonomiky v celém světě, stimulované expanzivní monetární a fiskální politikou, prožily od druhé světové války až do počátku sedmdesátých let do té doby nevídaný ekonomický růst. V sedmdesátých letech však byly vyspělé ekonomiky postiženy dvěma velkými vzestupy cen ropy, špatnými úrodami, nedostatkem surovin a plodin, rozpadem mezinárodního finančního sektoru a rostoucím břemenem státních regulačních a přerozdělovacích programů. Když se ekonomický růst zpomalil a inflace rostla, lidé zaujali skeptický postoj ke schopnostem monetární a fiskální politiky dosahovat cílů makroekonomické politiky.

Podobná situace nastala i v roce 2008. Dnes si politikové stále více uvědomují, že současná ekonomika musí řešit základní dilema: Žádné zemi se v dlouhých časových obdobích nepodařilo udržet svobodné podnikání, nízkou inflaci a plnou zaměstnanost. Stejně jako dnešní tržní ekonomika nemůže současně dosahovat plné zaměstnanosti a cenové stability.

Ačkoli bylo v makroekonomii dosaženo základního pokroku, pronásledují hospodářské cykly rozvinuté země i nadále. Vlny, či vlnky, které představují hospodářské cykly, však nemohou zakrýt rozhodující historickou skutečnost charakteristickou pro smíšené kapitalistické ekonomiky, kterou je pomalý, ale nepřetržitý růst jejího reálného vzrůstu a zlepšování životní úrovně jejich obyvatelstva.

Ekonomika disponuje určitým rozsahem práce, kapitálu a půdy, který může v dané době využívat. Kombinování těchto vstupů s disponibilními technologiemi umožňuje vyrobit maximální udržitelnou úroveň výstupů. Jestliže se ekonomika pokouší vyrobit více než svůj potenciální produkt, začnou se ceny neustále zvyšovat, protože se zdroje využívají příliš intenzivně. Jestliže ekonomika vyrábí méně, než je její potenciál, potom bude existovat zbytečně vysoká úroveň nezaměstnanosti a přebytečné kapacity továren. Mezi extrémy příliš vysoké nezaměstnanosti vstupů je prahová úroveň výstupů makroekonomiky, kterou označujeme jako potenciální produkt. Když potenciální hrubý národní reálný produkt převyšuje skutečný produkt, tvoří rozdíl mezi nimi tzv. mezeru hrubého produktu. Velká mezera znamená, že ekonomika nepracuje na úrovni svých možností, nebo že se ekonomika nalézá uvnitř své hranice produkčních možností. Když existuje tato velká mezera, jsou výrobky ztraceny stejně, jako by se vůbec nevyrobily. Proč tato mezera vzniká? Rozsáhlá mezera vzniká proto, že hospodářská politika nebyla schopna působit dostatečně účinně proti silám, majícím tendenci vést ekonomiku do deprese, nebo proto, že politici považovali snížení hospodářské aktivity za účinný ekonomický lék. Velká deprese třicátých let se protáhla na desetiletí, protože ekonomové ani politici se nepokusili o nic.

Nejlépe to pochopíme rozborem situace, která se stala na Wall Street v roce 1929. V rozkvětu dvacátých let panovala na trhu akcií v USA báječná konjunktura. Akcie každý kupoval i prodával. Většina nákupů na tomto trhu však byla na splátky. Stačilo zaplatit pouze čtvrtinu ceny akcií, ¾ ceny bylo možno si půjčit. Nově zakoupené akcie se pak dávaly do zástavy jako záruka na nové nákupy. Nejpozoruhodnější věcí na této spekulativní mánii bylo, že se lidem vyplnilo to, co si sami slibovali. Jestliže si lidé nakupovali akcie, protože si mysleli, že ceny akcií dále porostou, pak tím, že nakupovali další a další, vyháněli jejich ceny nahoru, takže kupovali znovu - ale odměny byly pouze na papíře a zmizely by, kdyby je někdo chtěl prodat. Ale proč by někdo chtěl prodávat drahé akcie? Tato konjunktura byla ale pouhou klasickou spekulativní bublinou. Ceny nerostly v důsledku stoupajících zisků a dividend podniků, ale díky nadějím a snům. A nakonec to, stejně jako všechny bubliny, prasklo. A v černém říjnovém pátku 1929 začal krach. Když byl trh na dně, investoři, kteří kupovali na splátky, nemohli sehnat prostředky na krytí držených cenných papírů a trh klesal dále. Když byla deprese na dně, trh ztratil 85 % původní hodnoty. Trh akcií se konečně začal zotavovat až v roce1933 a úrovně roku 1929 dosáhl až v roce 1955.

Po 2. světové válce ceny na trhu akcií postupně šplhaly nahoru, ale po roce 1966 nestačily držet krok s inflací. Za presidenta Reagana, v důsledku jeho politiky, podporující podnikatele, došlo opět k prudkému vzestupu cen akcií. Po rozpadu trhu došlo pak v roce 1987 ke stlačení cen akcií o 22 %.

Současná krize, zahájená propadem hypotečního bankovnictví v roce 2008, se jeví a novináři je popisována jako krize ryze ekonomická. Ale tentokrát jde ve skutečnosti o krizi systémovou, hlavně o krizi důvěry. V ještě nedaleké minulosti dbaly státy, rodiny, firmy i jednotlivci především na to, aby žili rozumně, měli vyrovnané rozpočty, přemýšleli o budoucnosti - proto šetřili - zkrátka žili šetrně. Je ale logické, že také jejich životní úroveň rostla pomaleji. Jakmile se však objevil nový neoliberální a socializující hodnotový systém, založený na chtění všeho teď a hned, uvedlo to do života jednotlivců, rodin i států systém deficitních rozpočtů, založených na nesmyslné víře ve stálý ekonomický růst - zkrátka žití na dluh. Je logické, že jejich životní úroveň v té době rostla mnohem rychleji.

Z historie dobře víme, že podobným osudem „prošel" Řím, stejně jako ludvíkovská předrevoluční Francie, pozdní císařská Čína a podobně. Jak známo, tradiční společnosti vždy v minulosti ekonomicky oscilovaly v čase nahoru a dolů - podle toho, zda byl v té oné zemi a v té oné době mír, či vypukla válka, zda byla velká úroda, či vypukl mor. Jakmile se na tyto zákonitosti pozapomnělo a zpupnost lidí ve víře v trvalý růst překročila rozumnou míru, dospěla příslušná společnost ke svému závěrečnému vývojovému stadiu.

Zadlužování jednotlivců, rodin a států, které už v podstatě lze velmi obtížně splácet, by mělo být varováním občanů. Když se v současné době nezachováme vyváženě, sesypou se generace našich vnuků pod tíhou našich dluhů. Zde již nejde o řešení krizí ekonomickými, ale společenskými prostředky. Moderní ekonomické teorie se zpravidla soustřeďují na úlohu efektivních trhů. Efektivní trh je takový, na kterém jsou všechny informace rychle absorbovány a jsou okamžitě zahrnuty do tržních cen. Na efektivních trzích jsou proto pohyby cen odrazem nových zpráv a také ale nových překvapení. Protože překvapení jsou svou povahou náhodná, ceny akcií a jiné spekulativní ceny se pohybují nepravidelně. I proto se jedná o problém společenský.

Proto je nutné také zmínit úlohu monetární politiky v dobách krizí; a také regulačního orgánu monetární politiky: centrální banky. Ta má určité makroekonomické cíle, včetně těch, které se týkají inflace, měnového kursu, reálného hrubého domácího produktu, nezaměstnanosti a obchodní bilance. Pravidelně prognózuje i indikátory mimo její kontrolu a pak prognózuje chování ekonomiky za různých předpokladů o monetární politice. Když si ekonomika vede dobře, může např. ponechat úrokové sazby a růst nabídky peněz na jejich dosavadní úrovni. Nebo pokud situace povzbuzuje inflaci, může politiku zpřísnit. Nebo, pokud by měla za to, že hrozí recese, může napumpovat do systému rezervy, a zvýšit tak nabídku peněz a snížit úrokové sazby. Ale také se musí potýkat s prognózou, jak bude parlament reagovat na monetární politiku obtížněji dostupných peněz, nebo naopak reagovat na uvolněnější monetární politiku. V každém případě se však přednostně musí soustředit na udržení celistvosti finančních institucí, na boj s inflací, na obranu měnového kursu a na zabránění vysoké nezaměstnanosti - a to pomocí diskontní sazby, za kterou poskytuje půjčky obchodním bankám. Někteří ekonomové by chtěli učinit z diskontní sazby tržně orientovanou úrokovou sazbu. Jiní se obávají, že by se takovým krokem stala nabídka peněz ještě nepředvídatelnější. Vedle diskontní sazby se měnová politika ještě řídí také požadavky na rezervy bank. Např. centrální banka může zvýšit požadovaný rezervní poměr u bank proto, že chce učinit peníze těžko dostupné; nebo naopak může rezervy snížit.

Dále je nutné zmínit i fiskální politiku. Mnozí nadšenci jsou totiž přesvědčeni, že fiskální politika je kámen mudrců a odpověď na všechny problémy, jak udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte nebo snižte daně. A hrozí-li inflace, udělejte pravý opak proti daním. Dnes už takové naivně optimistické názory keynesiánských multiplikátorů nikdo nezastává. Když si uvědomíme, že fiskální politika je vlastně procesem utváření daňové soustavy a veřejných výdajů, je jasné že cílem může být napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu, přispět k zachování trendů růstu ekonomiky s vysokou zaměstnaností a také bez vysoké a kolísavé inflace. Ale ono to tak jednoduché není. Ekonomiku nemohou ovlivňovat ve volném rozhodování jen změny sazeb daní a výdajů. Ekonomické politiky s volností rozhodování musí být automaticky v souladu s ostatními ekonomickými indikátory a politici mohou pouze opatrně sledovat trend, předpovídající budoucí vývoj ekonomiky a pomoci fiskálními zásahy pouze tehdy, když ekonomika nefunguje uspokojivě.

Proto je daleko důležitější uvědomit si vliv na optimální vývoj ekonomiky, na deficit či přebytek rozpočtů a na optimální souhru všech ekonomických indikátorů. Proto za klíčové lze považovat kombinaci a spolupráci fiskální a monetární politiky v tzv. fiskálně monetární kombinaci. Jinak řečeno, používáním této metody lze ovlivňovat jednotlivé ekonomické indikátory (tedy HDP, inflaci, nezaměstnanost, fiskální a měnovou politiku a obchodní bilanci) pouze v jejich vzájemné vazbě.

 

Ve Vysokém Mýtě, listopad 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

 

Další - páté pokračování publikováno 23.4.