PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.04.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Karel Ledvinka

Ekonomická řešení krizí - část 3.

Třetí část šestidílné úvahy - pokračování pohledu do historie ekonomických systémů


2. Historie ekonomických systémů II.

Důležitou protiváhou hlavního proudu klasické ekonomie byla její kritika zprava i zleva. Představitelé moderní ekonomie zdůrazňují, že plánování a vládní zásahy ohrožují osobní svobodu i ekonomickou efektivnost. A navíc tvrdí, že systematická hospodářská politika nemůže odstranit hospodářské cykly. Naproti tomu marxismus v příkazové ekonomice spoléhá na úplné centrální plánování. Jejím nejdůležitějším představitelem je německý filosof Karel Marx (1818 - 1883), který do ekonomické vědy přinesl převratné myšlenky ve společenských a ekonomických vztazích-zejména akumulací kapitálu. Domníval se, že působení těchto sil, které nazval ekonomickým determinismem, povede k neodvratnému triumfu komunismu. Marxova ekonomie začíná pracovní teorií hodnoty. Marx předpokládal, že tím, co dává zboží hodnotu, je celkové množství pracovní síly použité k jeho výrobě (tedy přímá práce) i nepřímá práce, ztělesněná v budovách a strojích, opotřebených ve výrobním procesu. Marx hlásal, že tržní ceny v konkurenčním kapitalismu se nutně nerovnají pracovním hodnotám, neboť kapitalisté získávají ve svých příjmech přebytek nad pracovními náklady, což nazval nadhodnotou. Základem jeho vize byl spíše pokus přesvědčit svět, že kapitalisté tím, že si přisvojují část zisku, si vytvářejí „bezpracný důchod". Samozřejmě úmyslně „zapomněl", že významnou část zisků kapitalisté reinvestují. Marx předvídal, že v kapitalismu bude stále narůstat nerovnost a kapitalismus bude nahrazen komunismem.

Socialismus se jakožto doktrína vyvinul z myšlenek Marxe. Většinu socialistických filozofií charakterizuje několik prvků:

-       Vládní vlastnictví výrobních zdrojů - socialisté se domnívají, že úlohu soukromého vlastnictví by mělo nahradit znárodněné celospolečenské vlastnictví.

-       Plánování - socialisté nedůvěřují plnému trhu a trvají na tom, aby se zavedl plánovací mechanismus, který by jeho prostřednictvím řídil celou, tzv. řízenou ,ekonomiku.

-       Přerozdělování důchodů - socialisté tvrdí, že důchody se mají snížit agresivním využitím daňových pravomocí vlády a to ze zdrojů z progresivního zdanění, které zajišťuje blahobyt všem stejně.

Marx se také domníval, že kapitalismus uvolní své místo socialismu a po přechodné fázi socialismus ustoupí komunismu. Tento velký experiment nadešel, když  se v ekonomicky zaostalém Rusku chopili moci bolševici. Od revoluce v roce 1917 se Sovětský svaz rozvinul v silnou vojenskou i ekonomickou velmoc. První světová válka přinesla Rusku velké strádání a umožnila vůdci bolševiků Leninovi - který sliboval moc dělníkům a půdu rolníkům - uchopit moc násilným pučem. Ihned po převzetí moci se ale sovětští vůdci octli v rozpacích. Neměli totiž žádný ekonomický plán, jak stát řídit. Mezi lety 1917 až 1933 Sovětský svaz experimentoval s různými socialistickými modely, než se zde ustálila centralistická verze, která převládala až do roku 1990.

Rolníci, kterým Lenin sliboval půdu, museli vstoupit do kolektivních farem - kolchozů. Tyto farmy však nebyly schopny vyprodukovat dost potravin, takže miliony lidí zemřelo na hladomor. Druhá část velkého skoku socialismu na dohnání a předehnání kapitalismu byla založena na rychlém rozvoji těžkého průmyslu a na rozsáhlé energetické gigantické projekty.

Sovětská ekonomická historie po roce 1930 je jediným nepřetržitým dramatem. Příprava na válku, vítězství nad německou invazí ve 2. světové válce, pokračování v praxi nátlakového centrálního plánování, ovládnutí států střední a východní Evropy, mohutné investice na zbrojení, další a další represe proti odchylnému ekonomickému i společenskému myšlení, než stalinskému, chyby v centrálních rozhodnutích za Chruščova, Brežněvovy snahy o ovládnutí světa - to všechno deformovalo ekonomiku tak, že v 80.  letech 20. století nejen , že nedohnala kapitalistický západ, ale začala se propadat. V roce 1987 sovětský hrubý produkt na hlavu klesl již na 49 % úrovně USA a stále se propadal. Koncem 80. let měly země tzv. východního bloku neefektivní továrny, neschopné konkurovat západní konkurenci. Komunistické státy musely nést ohromné břemeno vojenských rozpočtů, výroba nebyla schopna vytvářet zisk, výrobky začínaly být neprodejné. Navíc se začala ve společnosti prosazovat otevřenost, což vedlo k úplnému zhroucení ekonomiky. To způsobilo i rozpad Sovětského svazu. Ale to již není věcí čistě ekonomickou. Po nástupu Gorbačova do čela SSSR se pokusila skupina mladých ekonomů o reformy, kombinující centrální plánování s tržními principy, ale na to již bylo pozdě. Komunistická teorie o centrálním plánování se ukázala jako utopická myšlenka a také se oprávněně zhroutila. Tímto přehledem končí popis levicové větve v ekonomické vědě. Nyní se vrátím do 19. století k druhé větvi ekonomie, která pokračovala v tradicích Adama Smithe.

Klasická ekonomická věda se opravdu v polovině 19. století již vyčerpala. Nejlépe to zhodnotil anglický ekonom a filosof John Stuart Mill (1806 - 1873), který nabádal filosofy a ekonomy k novým ekonomickým objevům. Ve svém spise O svobodě (1859) tvrdil, že svobodu jednotlivce je třeba trvale ochránit před zásahy státu, ale pokud by co největší počet lidí měl dojít do největšího štěstí, musí to být formou zákona.

Klasičtí autoři zdůrazňovali v ekonomice důležitost nákladů a přehlíželi vliv nabídky. Okolo roku 1870 však nezávisle na sobě tři učenci zpracovali způsob analýzy, která byla schopna syntetizovat poptávkové a nákladové prvky a položili tím základy moderní ekonomie. Tito neoklasičtí ekonomové - anglický ekonom W. Stanley Jevons (1835 - 1882), švýcarský ekonom Leon Walras (1834 -1910) a rakouský ekonom Carl Menger (1840 - 1921) - pochopili, jak spotřebitelé vstupují do poptávky po komoditách a dokázali, že poptávka závisí na mezním účinku. Tím poskytli chybějící článek pro úplnou teorii tržního mechanismu. Tím byla na světě teorie všeobecné konkurenční rovnováhy - tedy rovnováhy ve všech trzích práce, půdy a produktů.

V letech po 1. světové válce postoupila ekonomie v popisu a analýze ekonomiky států značně kupředu. Neoklasičtí ekonomové postoupili při popisu hospodářských cyklů tak daleko, že uměli již sledovat konkrétní ekonomický život firem, domácností, obcí i států a zabývali se také psychologií jednotlivce v hospodářství. Ale neoklasické ekonomii chyběla propracovaná makroekonomická teorie.

V roce 1936 se ale objevilo průlomové dílo Johna Mayarda Keynese Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Keynesovo převratné dílo znamenalo konec víry v tzv. Sayův zákon, který vycházel z toho, že nadvýroba není možná. S pomocí keynesiánských pojmů byla přeformulována neoklasická teorie peněz a cenové úrovně, dříve rozpracovaná Alfrédem Marshallem (1842 -1924). Přístupy a výzvy keynesiánské revoluce inspirovaly novou generaci teoretiků, aby se pokusili pochopit, proč mzdy a ceny mají tendenci k určité strnulosti a jak fiskální a monetární politika může ovlivňovat nově vznikající disciplínu - makroekonomiku.

John Maynard Keynes, baron (1883 -1946), byl britský ekonom, podle jehož názorů a teorií se převážně formulovala hospodářská politika od 30. do 60. let 20. století. Světové jméno získal knihou Hospodářské důsledky míru, v níž předpověděl, že tyto důsledky budou pro Evropu znamenat devastaci hospodářství. Své nejvýznačnější dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz napsal jako reakci na selhání tradiční hospodářské politiky lessez-faire, která nedokázala najít východisko z hospodářské krize 30. let a nevyřešila problém nezaměstnanosti. Keynes přišel s revoluční myšlenkou, jejíž podstata byla deficitní financování. Tedy s tím, že vláda v době krize získá peníze půjčkami, které použije na veřejně prospěšné projekty a tím se zvýší zaměstnanost. V době konjunktury se půjčky splatí.

Jeho podpora plné zaměstnanosti našla velkou podporu v prvních poválečných letech, včetně podpory všeobecného sociálního pojištění, která se později stala základem tzv. sociálního státu. Keynes založil také nový směr ekonomického myšlení, které stálo na kritice jeho předchůdců, především Francouze Jean Baptiste Saye a jeho tvrzení, že jakkoli velká agregátní nabídka si najde stejně velkou agregátní poptávku. Keynes totiž pracoval s konceptem zaměstnanosti a tvrdil, že Sayesův zákon je platný pouze při plné zaměstnanosti. Keynes se také snažil vysvětlit příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti. Pomohl si k tomu vysvětlením funkce úspor v ekonomickém systému a také definicí zákona o klesající spotřebě, který se však ukázal jako mylný. Tvrdil totiž, že čím větší mají lidé příjem, tím více šetří. Jeho nejdůležitějším tvrzením pak bylo, že neviditelná ruka trhu nemůže nezaměstnanost řešit, a proto je záhodno, aby v dané situaci intervenoval stát a to formou přílivu peněz do ekonomiky. A samozřejmě přišel i s myšlenkou, že hlavním zdrojem krize, respektive pomalého ekonomického růstu, je nedostatečná poptávka. I zde navrhoval zvýšit poptávku rozsáhlými státními zakázkami soukromému sektoru, které by pozvedly ochablou aktivitu.

Vládní ekonomové mnoha zemí byli dlouho přesvědčeni o Keynesově pravdě, že vhodně zvolenými poměry různých regulačních taktik jsou schopni řídit ekonomiku. Ukázalo se však, že byl urychlován růst státních výdajů, což následně vytvářelo tlak na zvyšování daní. Větší daňové zatížení pak logicky vyvolalo krizi soukromých investic a následovalo zastavení ekonomického růstu. Ekonomové a později i politici si uvědomili, že v tomto systému je zabudováno nebezpečí inflace a z něho vyplývající občanská nespokojenost. A protože politici brzy zapomněli na druhou část taktiky prof. Keynese, že se rychle musí splácet státní půjčky, vznikla velká zadluženost států. Zároveň se ale ukázalo, že kenesiáni mají v něčem pravdu. Rozpočtový deficit pomáhá v době recese povzbuzovat poptávku. Růst veřejných půjček totiž stimuluje růst soukromých úspor proto, že lidé více šetří v očekávání růstu daní. Ale co to udělá s jejich úsporami v budoucnosti se jaksi zapomíná. Zkrátka a dobře: rozpočtový deficit, ať má jakýkoli okamžitý vliv na ekonomiku, znamená zajištění veřejných služeb pro dnešní daňové poplatníky na účet poplatníků zítřejších.

V pozdějších letech i proto Keynesovo učení, podle kterého se měl kombinovat kapitalismus s intervencionismem, bylo vítáno politiky, ale zpochybňováno ekonomy, hlavně pak představiteli monetarismu, kteří odmítali, aby společnost žila na úkor budoucích generací a tvrdili, že ekonomika má být řízena regulací peněžního oběhu.

Lepší porozumění makroekonomii a mikroekonomii vedlo postupně k lepšímu fungování tzv. smíšené ekonomiky (což je spoléhání se na cenový systém a působení trhu, ale s použitím nejrůznějších vládních zásahů při tržním selhání). Toto období od konce 2. světové války bylo ve znamení růstu světového produktu a životní úrovně, který je s předchozími obdobími nesrovnatelný. Vyspělé ekonomiky ještě zdaleka nedosáhly svého vrcholu - mají na příklad potíže s udržením cen, zaměstnanosti, chudoba v rozvojovém světě je na vzestupu, mezinárodní bankovní systém je ohrožen dluhy, atd. Toto připomenutí neduhů smíšené ekonomiky by mělo zvýšit naši citlivost vůči kritikám hlavního proudu ekonomiky. Proto má i moderní smíšená ekonomie své kritiky.

Nejdůležitější skupinou jsou jistě libertariáni. To jsou ti, kdo podtrhují ústřední význam osobní svobody v ekonomických i politických záležitostech. Mezi tyto zastánce minimálních zásahů států do ekonomiky patří ekonomové, spojeni s Chicagskou universitou: Frank Knight, Henry Simon a Milton Friedman, spolu s ekonomem rakouského původu Fridrichem von Haykem. Libertariáni nám připomínají přednosti tržního mechanismu a varují před trestem, který dopadne na společnost, která ignoruje usměrňující ruku trhu.

Milton Friedman (nar. 1912), profesor ekonomie na Chicagské univerzitě a v Hooverově institutu Standfordské university v Kalifornii, nositel Nobelovy cena za ekonomii (1976), patří, spolu se svou manželkou Rose, k nejvěhlasnějším světovým ekonomům. Je zastáncem liberálního přístupu při řešení všech ekonomických otázek. Zabýval se hlavně vývojem kvantitavní teorie peněz a tím výrazně přispěl k víře v automatickou stabilitu ekonomického systému. Rozvinutím prací o proměnných hodnotách, jako je bohatství, úrokové míry a očekávané míry inflace, přispěl k rozvoji monetaristické teorie makroekonomie. Friedman uvedl do ekonomie pojem lidského kapitálu. Výsledkem jeho výzkumu spotřební funkce byla formulace hypotézy permanentního důchodu, stejně jako koncepce přirozené míry nezaměstnanosti. A nakonec přispěl k ekonomické analýze politiky. Přistoupil totiž po prve k politickému systému symetricky s ekonomickým systémem. Oba systémy jsou od té doby považovány za trhy, kde výsledek je určen interakcemi mezi jednotlivci, kteří sledují vlastní cíle a zájmy, spíše, než zájmy sociální.

Je třeba připomenout, že jeho velkým učitelem byl vynikající ekonom a politický vědec rakouského původu Friedrich August von Hayek (1899 - 1992), nositel Nobelovy ceny za ekonomi (1974) za průkopnickou práci v teorii peněz a ekonomických výkyvů, který celým svým dílem přednesl světu pronikavou analýzu vzájemné závislosti ekonomických, politických a institucionálních jevů. Současně celý svět varoval před snahami uvědoměle řídit společnost, zavést centrální řízení veškeré ekonomické činnosti. Varoval před ztrátou svobody a před zničením po staletí budované demokratické společnosti.

K libertariánům měla blízko i skupina makroekonomů, vyznávajících ideály svobodného trhu, která se nazývá školou racionálního očekávání, kterou založili v roce 1971 ekonomové Robert Lucas a Thomas Sargent. Tato škola na příklad tvrdí, že systematická makroekonomnická politika usilující o snížení nezaměstnanosti vede k inflaci.

Názory libertariánů využívala především administrativa presidenta USA Ronalda Reagana, která deklarovala, že omezené úkoly makroekonomické i mikroekonomické politiky povedou k rozvoji osobní svobody a ekonomického růstu. Protože tato politika presidenta, který je považován za nejdůležitější politickou figuru celosvětové porážky totalitárního komunismu, pomohla rozvinout kapitalismus, pomohla ke zhroucení sovětského socialismu, porazila totalitu a vrátila milionům lidí demokracii a svobody, byla to politika úspěšná. Proto je dobré připomenout si slova presidenta Reagana:

„Politická a ekonomická svoboda jsou úzce spjaté. Všechna současná srovnání mezi různými zeměmi nebo analýza historického vývoje svědčí o dvou důležitých souvislostech charakteru politického a ekonomického systému:

1. Ve všech zemích se široce rozvinutým systémem zastupitelské vlády a občanskými svobodami je většina ekonomických činností organizována trhem.

2. Ekonomická situace v tržních ekonomikách je všeobecně lepší než v ekonomikách, kde hraje dominantní ekonomickou úlohu vláda... Důležitým cílem ekonomického programu mé vlády je snížit úlohu federální vlády v ekonomickém rozhodování při současném posílení ekonomické role jednotlivců..."

 

Ve Vysokém Mýtě, listopad 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

 

Další - čtvrté pokračování bylo publikováno 21.4.