PODPORUJEME

Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.04.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Karel Ledvinka

Ekonomická řešení krizí - část 2.

Druhá část šestidílné úvahy - Historie ekonomických systémů I.


2. Historie ekonomických systémů I.

Ekonomické myšlení začínalo u řeckého filozofa Aristotela (384 - 322 př. n. l.), který využil filozofických prací svého učitele Platona (428 - 348 př. n. l.) a založil vlastní filozofickou školu - Lyekon, v němž vyučoval široký okruh předmětů s důrazem na podrobné studium přírody. Aristotelův literární odkaz je obrovský. Dělí se na spisy logické, metafyzické, přírodovědecké, etické, politické, rétorické a estetické. Jeho dílo bylo prodchnuto úctou k řádu, což se odráželo v systematickém uspořádání vědních oborů. V jedné ze tří nejznámějších děl, v Politice, poprvé vymezil ekonomickou vědu, neboť byl přesvědčen, že je nutné sledovat akt působení pracovní síly prostřednictvím pracovního prostředku na pracovní předmět, kterým vzniká výrobek a navíc je třeba tento akt sledovat od vzniku nápadu až po prodej a koupi hotového výrobku.

Ekonomické myšlení pak pokračovalo v učení středověkých scholastiků. V jeho počátcích šlo zejména o normativní teorie, jako na příklad myšlenku o „ spravedlivé ceně". Scholastikové např. také odmítali úrok z půjček, jako nespravedlivé „ lichvářství" (mimo jiné tato myšlenka platí dosud v podobě stropů úrokových sazeb v řadě zemí).

Prvním, kdo zmínil ekonomii jako vědeckou disciplínu byl filozof a teolog sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Byl vlivnou osobou ve scholastickém hnutí, které vycházelo z učení řeckého filozofa Aristotela a raných křesťanských myslitelů. Jeho vlastní interpretace jsoucna, lidského rozumu a morální filozofie obohatily Aristotelovo učení a navíc se ve svém vrcholném díle Suma teologická pokusil vytvořit všeobsáhlý teologický a praktický systém, v němž by byl smířen rozum s vírou a na základě rozumových úvah (nikoliv na základě písma a dalších autorit) popsal ekonomii jako výrobu a směnu, které slouží k uspokojování lidských potřeb.

Prvním systematickými ekonomickými mysliteli byli v 17. a 18. století merkantilisté. Merkantilismus je slovo latinského původu (Mercator znamená obchodník, Mercurius byl římský bůh obchodu). V době, kdy roste úloha měst a na síle nabývá kapitál na úkor pozemkového vlastnictví a zemědělství (tedy v 16. a 17. století) se mění i zásady hospodářské praxe. To bylo opravdu období vhodné pro nástup merkantilismu - tedy hospodářské praxe, založené na teorii, že objem obchodu je pevný a že tudíž tržní zisk jednoho ekonomického subjektu musí znamenat nutně ztrátu subjektu jiného. Podle této teorie dále platilo, že přírodní zdroje je možné využívat podporou vývozu a omezováním dovozu. Např. merkantilista Jean Baptiste Cobert, francouzský ministr financí na dvoře Ludvíka XIV., věřil, že nejdůležitější je vlastnit zlato a země, které zlato nemají, jej musí získat obchodem. Merkantilistické praktiky vedly ke zrodu mnoha myšlenek. David Hume (1711 - 1776), skotský filozof, historik a ekonom, na příklad předložil svůj mechanismus přelévání zlata, aby ukázal, jak příliv zlata vede spíše k růstu cen, než k růstu produkce. Je jisté, že tato myšlenka dala v roce 1880 vzniknout systému klasického zlatého standardu. Tedy systému, kdy většina zemí definovala své měny pomocí fixního množství zlata. Zjednodušeně můžeme říci: předpokládejme, že by lidé všude na světě platili zlatem - tedy zlato by bylo společnou světovou měnou. A opravdu, jednu dobu se platilo zlatými mincemi. Teprve roku 1914 byly nahrazeny zlaté mince penězi (cenovými certifikáty, které zaručovaly, že mohou být kdykoliv vyměněny za zlato). Hume byl vlastně prvním zastáncem teorie o cenách, která tvrdí, že cenová hladina v ekonomice je úměrná nabídce peněz. (A nutno podotknout, že v mezinárodních platbách teorie o nastavení této rovnováhy platí dodnes.)

Proti teoriím merkantilismu koncem 18. století, vedle prvních stoupenců volného trhu, vystupovala i skupina známá jako fyziokraté (odvozeného ze slov „fyzis"- příroda a „ kratos"-vláda). Vůdčím představitelem fyziokratismu byl francouzský lékař a ekonom Francois Quesney (1694 - 1774), který formuloval první systematickou teorii politické ekonomie. Dvorní lékař na královském dvoře Ludvíka XV. se především díky neutěšenému stavu tehdejšího francouzského hospodářství rozhodl věnovat se ekonomii. Za hlavní přínos fyziokratů je považováno přenesení zkoumání o zdrojích společenského bohatství ze sféry oběhu do sféry výroby, ačkoliv právě toto učení bylo zúženo pouze na sféru zemědělské výroby. Hlavní myšlenkou celé školy fyziokratů byl čistý produkt, který znamenal vyšší hodnotu výstupu, než jaké byly jeho náklady. V jiných nezemědělských oborech produkt nevznikal, pouze se měnil a přemisťoval. Na základě toho došlo k rozdělení společnosti do tří tříd. První byla produkční, kterou představovalo zemědělství. Do druhé třídy patřili vlastníci půdy. Třetí třída zahrnovala obchodníky a řemeslníky a byla sterilní, protože hodnota jimi vytvořených produktů se rovnala nákladům. Quesny pak využil své znalosti z medicíny a podle krevního oběhu v lidském organismu vytvořil první ekonomickou tabulku, jak mezi fyziokraty určenými třídami proudí zboží a peníze. Tato tabulka je prvním pokusem o znázornění národního hospodářství - o první makroekonomický model. Je také zajímavé, že Quesny se stavěl proti merkantilistické zásadě, která se pokoušela uvalením celních barier maximalizovat vývoz a minimalizovat dovoz, a naopak prosazoval volný obchod. Před koncem svého života použil Quesny po prve výraz Laissez-faire, což ve francouzštině znamená „nechte nás konat".

Laissez-faire znamená označení pro ekonomickou politiku omezeného zasahování do činnosti jednotlivce nebo společnosti. Tato politika je založena na přesvědčení, že společnosti přináší největší prospěch situace, kdy je jednotlivcům dovoleno sledovat jejich vlastní osobní cíle a zájmy.

Rané ekonomické směry se začaly sbíhat v okamžiku publikování knihy Bohatství národů (1776). Její autor, skotský ekonom a filozof Adam Smith (1723 - 1790) je skutečným zakladatelem moderní klasické ekonomie. V uvedené knize autor tvrdil, že soutěžení o bohatství mezi jednotlivci vede k prosperitě společnosti jako celku. Proces působí prostřednictvím poptávky a nabídky jako „viditelná ruka trhu", které jsou tím pádem mechanismem trhu. V době před publikací této knihy v celé Evropě diskutovali intelektuálové o povaze vlády, státu, morálky a občanské společnosti. Myslitelé, jako francouzský politický teoretik Charles Montesquieu, skotský filozof David Hume či anglický historik Edward Gibbon sice chápali lidi jako sobecké, ale přesto rozumné bytosti, schopné vytvořit harmonické instituce. Všechny zavedené systémy vlastnictví majetku, práva a vlády však vyžadovaly, aby lidé dobrovolně omezili svou sobeckost ve prospěch obecného dobra. Smith argumentoval, že sobeckost je zmírňována solidárností a schopností našeho rozumu působit jako „nestranný pozorovatel", zvažující naše vlastní zájmy i zájmy druhých. Věřil však, že tyto city jsou samy o sobě příliš slabé, než aby mohly zaručit sociální harmonii, a že je nutné je podpořit zákony. Smith nastínil vývoj společnosti od primitivních kmenů až po složitou průmyslovou výrobu a obchod. V tomto posledním vývojovém stupni stabilita cen vyplývá z nabídky a poptávky, samo-regulujícího mechanismu, který přispívá k obnově cen na jejich přirozené úrovni. Snaha lidí získat bohatství, společně s trhem a růstem dělby práce prostřednictvím obchodní výměny, zajišťuje sociální mechanismus pro trvalý hospodářský růst. Přijetím Smithových myšlenek obchodníky, průmyslníky a mysliteli byl kapitalismus připraven k velkému skoku, který učinil z těch, kteří tyto myšlenky přijali, nejvyspělejší společnosti světa.

Smithův příspěvek k rozvoji ekonomické vědy i ekonomie byl obrovský. Zabýval se základy tvorby cen, rozdělováním důchodů, analyzoval různé teorie mezd a vypracoval i nejranější studii o inflaci. Jeho největším poselstvím byl poznatek, že tržní mechanismus a jeho cenový systém organizuje chování lidí a činí trh automaticky bez centrálního řízení. Velmi známé je Smithovo poselství merkantilistům, kteří chtěli zasahovat do trhu a znělo takto:

„Myslíte si, že s pomocí dobře míněných zákonů a opatření zlepšíte fungování ekonomiky. Není tomu tak. Je to naopak „olej" vlastního zájmu, který bude v systému svobodného trhu udržovat ekonomické hnací soustrojí v podivuhodné činnosti. Není třeba žádných plánovačů, není třeba, aby vláda nařizovala výši cen nebo rozhodovala o výrobě. Trh naše problémy vyřeší sám."

Smithovy názory skutečně předcházely průmyslové revoluci a zlatému věku kapitalismu.

Během následujících padesáti let byl odhalen zákon klesajících výnosů. Thomas Malthus (1766 -1834), britský politický ekonom a demograf ve svém Eseji o principu populace (1798) argumentoval, že nerovnováha mezi vzrůstem počtu lidí a množstvím vyrobených potravin povede k tomu, že životní standard nikdy nevzroste nad základní úroveň - tedy, že růst počtu obyvatelstva předstihuje schopnost vyrábět potraviny. Podle jeho teorie je počet obyvatel regulován přírodními katastrofami, hladomorem, nebo válkou, antikoncepcí a morální zdrženlivostí.

Ústřední postavou tohoto období byl však britský ekonom David Ricardo (1772 - 1823), z jehož myšlenek čerpá i moderní ekonomie. V díle Zásady politické ekonomie a zdanění analyzoval tržní mechanismus. Vystoupil s tezí, že hodnota zboží závisí na množství práce, jíž je zapotřebí k jeho výrobě. Nejdůležitějším Ricardovým přínosem je zevrubná analýza povahy ekonomické renty - teorie o tom, že půda má tu zvláštnost, že její nabídka je dána přírodou a nelze ji tudíž snížit při poklesu ceny půdy, nebo zvýšit při vyšší ceně půdy. Z toho usoudil, že pojem renty v případě půdy znamená, že cena je fixní, neboli neelastická. Půda totiž bude obdělávána vždy, neboť hodnota půdy je odvozena od hodnoty produktu z půdy. A že je možné tento pojem fixní renty aplikovat i na jiné faktory. Stejně důležitým přínosem je i jeho analýza břemene veřejného dluhu, či analýza zákonitosti rozdělování důchodů, ve které se zabýval rozdělováním národního produktu - mzdy pro dělníky, zisky pro kapitalisty a renty pro vlastníky půdy.

Není divu, že Ricarda měli rádi kapitalisti. V jeho díle totiž našli pasáže, které dokazovaly, že odbory a reformní hnutí mohou pro pracující udělat velmi málo. A není divu, že ho měli rádi i socialisté, neboť si vyvodili, že podle Ricarda mají-li dělníci získat podíl na národním produktu, musí být kapitalismus zničen. Předpovědí stagnujících mezd a třídních protikladů Ricardo šokoval ekonomy a státníky. Ale i on, podobně jako Malthaus, vsadil na „špatného koně" klesajících výnosů v době, kdy technologické pokroky dokázaly překonávat působení této teorie.

Ekonomická věda v 19. století vyčerpala své možnosti. Zdálo se, že nezbývá už nic, co by bylo třeba vysvětlit. Proto se „ rodokmen" ekonomiky logicky rozvětvil. Jedna jeho větev vyrostla z Kapitálu Karla Marxe, druhá větev pokračovala v tradicích Smitha v dílech neoklasických myslitelů, keynesianské ekonomie, až do sféry hlavního proudu moderní ekonomie současnosti.

 

Ve Vysokém Mýtě, listopad 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

 

Třetí pokračování publikováno 19.4.