PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

01.03.2013

Autor: Jan Kubalčík

Dvakrát tři slova

dekomunizace, restituce, exil, důvěra, spolupráce, invence


Při četbě textu Vlastimila Podrackého (dále jen Autor) „Odchod státníka" jsem si vzpomněl na tento vtip: Když vás rodiče přistihnou při lži, podívejte se jim hluboko do očí a řekněte: Mikuláš, Ježíšek, čápi... Jestli budu někdy plést páté přes deváté nebo zaměňovat hrušky s jiným ovocem a Autor mě při tom přistihne, řeknu mu stejným způsobem: dekomunizace, restituce, exil. Zase jednou jsem totiž nevěřil vlastním očím.

Václavu Klausovi nebylo lhostejné, komu se majetek při privatizaci dostane do rukou - jeho soustředění právě do (post)komunistických rukou a to v maximální možné míře bylo zcela cílenou záležitostí. Že KAN neobdržel v prvních volbách podporu pro svůj program je v tomto kontextu zcela podružné. Ano, dekomunizaci (dekomunizace podle vzoru denacifikace) jsme neprovedli a za daných podmínek asi ani provést nemohli. Důvody jsou v zásadě (nejméně) dva. Ti, kteří během 80. let již zcela bezpečně ovládli rozhodující centra moci režimu (v čele s StB), měli po celé podstatné období naprosto spolehlivě navrch (těch pár vyjímek je sice zajímavých, ale zásadně vývoj ovlivnilo pouze šťastné přijetí Ústavy v době, kdy měly smečky plné tlamy práce s dělením státu...). Kromě toho, po stržení Železné opony k nám naneštěstí nedorazila byť jen jediná US divize.

Nuže, nedekomunizovalo se. Jedna věc je ale to takto střízlivě hodnotit a věc zcela jiná je vydávat tento výsledek za téměř historickou nezbytnost - s odůvodněním, že počáteční akumulace kapitálu probíhala v dějinách vždy nečestně a zákon přišel až později. Nad takovou Autorovou domněnkou uvařenou z vody stojím poněkud rozpačitě bezradný, protože to, co uvedu, jsem napsal už několikrát. Není to žádná moje originální myšlenka, jen upozorňuji na poznatky jiných, navíc jde svým způsobem o abecedu (resp. měla by to být abeceda pro každého, kdo chce na toto téma něco psát...) a připomínat triviality je opravdová nuda. Nechce se mi přitom věřit, že Autor je tak intelektuálně slepý, aby abecedu ignoroval. Ano, byly takové případy, že loupežníci následně zlegalizovali své matetky a vybudovali na nich i státy, které si vysloužily legitimitu, ale tyto případy podstatu kapitalismu netvoří (takové příklady bychom našli napříč dějinami bez jakékoli vazby na akumulaci kapitálu a jeho následnou investici) - kapitalismus není z podstaty režim (v lepším případě bývalých) gangsterů, jak se domnívá část levice, zjevně spolu s Autorem. Považují snad konzervativci něco takového za nevyhnutelnou součást našeho světa? Nechme k tomu promluvit klasika: „Kdyby vaši konfiskátoři svými úvodními zločiny nezískali moc, jež jim zaručuje beztrestnost ve všech zločinech, kterými se od té doby provinili a které teprve napáchají, nikoli sylogismus logika, ale energická rána kata by vyvrátila sofistiku, která se stala spolupachatelkou loupeže a vraždy." (Edmund Burke)

Ale k věci, byť jen v rychlosti a zjednodušeně: v počátcích kapitalismu skutečně stojí akumulace kapitálu, ale jde o záležitost primárně nemateriální. Materialistický blud Karla Marxe (materiální základna a kulturní nadstavba) byl zcela přesvědčivě vyvrácen Maxem Weberem (viz Protestantská etika a duch kapitalismu), který ukázal, že zmíněná akumulace byla důsledkem křesťanské askese. Michael Novak (viz Duch demokratického kapitalismu) pak s Weberem polemizuje v tom smyslu, zda k této primární akumulaci došlo nejdříve v protestantských zemích (Nizozemí), nebo v katolické severní Itálii.

Autor dvakrát zmiňuje restituce jako něco okrajového. Ano, restituce sehrály okrajovou úlohu, neboť Václav Klaus (jistě ne sám, ale teď je tedy řeč o tomto „státníku") udělal vše pro to, aby tomu tak bylo. Dobrým příkladem jsou restituce majetků církví, které blokoval seč mu síly stačily. Přitom restituce byly nejlepším způsobem privatizace. Podotkněme přitom, že tohle není výkřik žádného generála po bitvě - tento apel zazníval již v dané době...

No a konečně je zde nechuť postkomunistických elit k našim krajanům. I v této otázce stojí Václav Klaus na čelných posicích. Tedy, někteří krajané si jistě nemají na co stěžovat - namátkou mě napadá třeba takový Jan Kavan, coby typický representant příslušného druhu. Nicméně lidé, kteří by případně mohli restituovat své majetky (viz nehorázná podmínka trvalého pobytu, kterou později Ústavní soud zrušil, a podmínka občanství...), nabídnout nejen investiční kapitál (jehož nebytností Autor omlouvá nehoráznosti Václava Klause and his melody makers...), ale i potřebné know-how (jak technologické tak marketingové), tito lidé, kteří zejména v samotném počátku 90. let vykazovali značný zájem o návrat do vlasti - když už ne třeba fyzicky, tak prostřednictvím firem -, ti „připuštěni" nebyli. Bylo by asi pikantní slyšet, co by tito lidé, většinou skuteční vlastenci a patrioti, řekli dnes Václavu Klausovi, kdyby jej slyšeli zaklínat se vlastenectvím seč může, jak už drahnou dobu srdnatě činí.

Celkově je vidět, jak je diskuse, jejíž rámec je omezený na materiální stránku, zavádějící. Václav Klaus chtěl „zhasnout" a počkat... Hlasy, které již v dané době tvrdily, že jsou ekonomové na útěku před právníky, nebyly vůbec ojedinělé (opět žádní generálové po bitvě). Autor k tomu dnes dodává, že to snad ani jinak nešlo udělat a že kritici jsou vlastně pouze lidé neschopní, nebo zbabělí, nebo oboje. Václav Klaus, stejně jako Autor, ani na okamžik z materialistického rámce nevybočuje. Je to však právě kapitalismus, který stojí na nemateriálních základech a to nejen výše uvedeným způsobem primární akumulace kapitálu (od slova capita, tedy hlava...). Jeho podstatou je důvěra uvnitř společenství, která je nutnou podmínkou pro jakoukoli spolupráci, a lidská invence, která je důvodem, že člověk je tvorem schopným vyprodukovat za svůj život větší hodnoty, než spotřebuje. Začtěme se však znovu do slov klasiků:

Stalinisté, kteří vyhladí celé třídy, ztíží možnost obnovy společnosti západního typu. Ve zproletarizované mase se bude muset pomalým zráním znovu utvářet společenská diferenciace, a to zrání bude nějakou dobu trvat. Z pohledu politiky, která počítá na léta, vypadá destrukce starého pořádku jako definitivní. Ale já opravdu nevěřím, že lze za několik desítek let vymazat staletí křesťanství." (Raymond Aron)

Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo. Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity. Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?" (Viktor Dobal)

Ekonomiku volného trhu nelze vybudovat bez skutečné vlády zákona, bez poctivé administrativy, zdravého bankovnictví a bezpečného soukromého vlastnictví." (Margaret H. Thatcherová)

Zákony mají být (mmj.) obecné povahy. Je naší neblahou tradicí tvořit občas takové, které jsou zacíleny na jednotlivce či rodiny. Tak máme Lex Schwarzenberg, Lex Beneš a (zatím?) poslední obětí je Václav Havel. Celé je to špatně, ale jde mi teď o prostřední případ ze jmenovaných: „President Beneš se zasloužil o stát." Roman Joch k tomu případně poznamenal, že je to svatá pravda a že tím státem byl Sovětský svaz, kterému Edvard Beneš věnoval kus československého území (Zakarpatskou Ukrajinu). Označení Václava Klause za státníka mi připadá jako nápad z velmi příbuzného soudku.