PODPORUJEME

 

Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

28.10.2022

Autor: Jan Kubalčík

Dva Václaváky

Důvěra je základní sociální kapitál společnosti


 

Jednou z komodit, které jsou klíčové pro fungování společnosti, je důvěra. Důvěra, že dané slovo platí. Důvěra, že jiní lidé se snaží dělat svou práci dobře, aniž se s nimi znáte - nejen třeba řemeslník, jehož výkon si objednáte a zaplatíte, ale i novinář usilující o pravdivé zpravodajství. Důvěra, že když někdo něco říká, tak to tak skutečně myslí - tedy může se plést, ale nejedná se o záměrné šíření nepravd, čili lež... atd., atp.

Důvěra v tomto nejširším pojetí je kapitál, který v naší zemi téměř až na dno vytěžil bolševický režim - profízloval celou společnost, postavil proti sobě i rodiče s dětmi, „zařídil" to prostě tak, že nedůvěřoval prakticky nikdo nikomu a naopak důvěra byla zcela výjimečná. Bez důvěry se všechno všem prodražuje. Celkem dobrým indikátorem míry (ne)důvěry je náš přebujelý a překomplikovaný systém zákonů a vyhlášek - kde neplatí podaná ruka, tam je třeba mnohastránkových smluv opřených o stoh paragrafů v zákonech.

Jedním z nejdůležitějších úkolů, nepsaných samozřejmě, všech polistopadových politických representací proto bylo a je přispívat k potřebnému obnovování důvěry. Předně je to však úkol pro každého z nás. A nedaří se.

 

Rozdělená společnost

Zdá se mi, že naše společnost je dnes (a už nějaký ten pátek...) rozdělená podél dvou linií. Nepochybně to zjednoduším, ale tou první je „vztah k Rusku" - na jedné straně jsou lidé, kteří se směrem ke Kremlu dívají s krajní ostražitostí a politiku Moskvy vnímají jako ohrožení, kvůli kterému je nutné přijímat opatření (až v duchu Si vis pacem, para bellum.). Na té druhé jsou lidé, kteří vnímají geopolitické ambice Ruska jako legitimní (přinejmenším relativně...) nebo dokonce v současném kremelském režimu vidí lepší alternativu vůči poměrům v zemích Západu. Budu o nich pro zjednodušení hovořit jako o protiruských, resp. proruských.

Za druhou linii zlomu bych pak označil frontu „kulturních válek", na které (opět zjednodušuji) proti sobě stojí na jedné straně ti, kteří chtějí měnit zákonné definice manželství potažmo rodiny, rádi by umožnili stejnopohlavním párům adoptovat děti, operují s množstvím genderů (jistě není třeba pokračovat)... a na straně druhé pak ti, kteří se (jistě ne všichni, ale nezřídka) odvolávají na danou a neměnnou lidskou přirozenost (kterou ti první reflektovat odmítají) a nesouhlasí se zmíněnými návrhy, poukazujíce na značná rizika, která to podle nich pro společnost přináší. Opět pro zjednodušení, označím si je jako progresivisty a reakcionáře.

Jsou-li linie zlomu dvě, mohly by ve společnosti být přítomny 4 základní typy: proruský progresivista a pritiruský progresivista, stejně jako proruský reakcionář a protiruský reakcionář. Co je pozoruhodné, že v praxi nalezneme nejvýše tři z nich. Drtivá většina politicky aktivní společnosti se ale řadí pouze ke dvěma: buď k protiruským progresivistům nebo k proruským reakcionářům. Proruského progresivistu si ani neumím představit. A sám se počítám k protiruským reakcionářům. Tuším, že jsem dnes v naprosté menšině, ale zároveň jsem přesvědčen o tom, že jedině tato kombinace dává v rámci praktické politiky správné odpovědi - a jsou to odpovědi konzervativní.

Další zajímavostí je, že jsou země, kde se protiruským reakcionářům daří. V některých dokonce vládnou déle (Polsko), v jiných čerstvě (Itálie, relativně - zdá se - i Švédsko). U nás však zatím vítězí „hra na dichotomii". Odmítám ji hrát.

 

Hysterie

Protiruští progresivisté mají za sebou úspěšnou demonstraci na Václavském náměstí. Je legitimní a pochopitelné uctít oběti vraždy (dvojnásobné, v Bratislavě, 12.10. t.r.). Co je však zcela pomýlené je dávat nějak do souvislosti tento zločin např. se skutečností, že v České republice není uzákoněno „manželství" pro stejnopohlavní páry. Přímo štvaním se pak dají nazvat náznaky, že snad každý, kdo odmítá domnělé právo stejnopohlavních párů adoptovat děti, je za zmíněnou vraždu tak trochu odpovědný... A hysterie přichází na scénu v momentě, kdy si někdo dovolí popsat situaci, jaká je. Proruští progresivisté zjevně ucítili příležitost a snaží se prosadit svou na vlně vybičovaných emocí, které mají přehlušit jakékoli pokusy o racionální oponenturu - ta je označována jako neslušná prostě proto, že oponuje, žádná „slušná opozice" neexistuje, prostě do slušné společnosti můžete patřit jen pokud s námi souhlasíte a když ne, tak svoji diskvalifikaci jen potvrzujete tím, že se snad pokoušíte argumentovat. Od potenciálních oponentů se čeká jediné: tichá kapitulace. Pokud nesouhlasí, ať mlčí. Jen tak jim může být (zatím, možná) příslušnost ke slušné společnosti uznána. A na to prostě nelze přistoupit.

Když Czeslaw Walek říká: „Od našich volených zástupců jsme například museli poslouchat, že při schválení manželství pro všechny poroste obchod s dětmi. Nechceme to poslouchat od námi volených zástupců.", má podle všeho na mysli slova senátora Pavla Fischera. Pavel Fischer přitom rozhodně není žádný divoký radikál. Pan Walek však nepřichází s žádným argumentem, jen to prostě „nechce slyšet". Pravda ale občas bývá i nepříjemná, někdy může jít i o „tvrdá slova", která se neposlouchají snadno. Když tedy ne od volených zástupců, budou třeba snesitelnější a tím i přijatelnější od respektovaných lékařů: „Co je ochoten dát jakýkoliv žadatel o dítě jako o komoditu za novorozeně s čistým rodokmenem? Hodně. A kolik se nabídne obchodníkům, kteří budou takový obchod ochotni zprostředkovat? Hodně. Koho si raději vybere homosexuální pár k adopci? A zde se otevírají brány výnosnému nemorálnímu kšeftu.".

Obsah pojmu „manželství" (popř. reflexe tohoto obsahu v zákonech či ústavách států...) nemá přece společného vůbec nic s odsouzeníhodným trestným činem - ani s tímto bratislavským, ani s žádným jiným. Jistě, zákony v dlouhodobé perspektivě ovlivňují společenskou atmosféru, ale to neznamená, že ji ovlivňují vždy příznivým směrem. Zákony, které nerespektují danou a neměnnou lidskou přirozenost, jsou špatné zákony a prosazování takových návrhů nutně vede k reaktivní oposici vůči těmto snahám. Např. rodina založená na manželství jednoho muže a jedné ženy je statisticky optimálním místem pro výchovu dětí - a čím silnější bude tlak na uzákonění alternativ a čím dále od statistického optima takové alternativy jsou, tím větší odpor to vzbudí.

V české (moravské, slezské...) společnosti je tolerance homosexuality rozsáhlá (sami progresivní aktivisté s oblibou poukazují na průzkumy, které to dokladují), riziko, že by z takového společenského podhoubí systémově vyrůstaly násilné výhonky, je zcela zanedbatelné. Nedokážu posoudit, jak přesně je na tom v daném ohledu společnost slovenská (možná skutečně je v tomto smyslu méně tolerantní), co se však zdá jako pravděpodobné, že bratislavský vrah nebyl inspirován téměř nijak a ničím, co se na Slovensku děje. Na druhé straně však má stát stíhat zločiny, nikoli hříchy, a do jeho kompetencí nepatří převýchova dospělých lidí (přičemž ve výchově dětí patří primát rodině...). A s čím už společnost není smířena - a je to zcela logické - je potenciální možnost legálních adopcí dětí stejnopohlavními páry. Právě k tomu přitom navrhovaná redefinice manželství v zákonech ČR nevyhnutelně vede. Zahraniční zkušenost pak dokládá, že takto pojaté domnělé právo na naplnění tužeb dospělých po dítěti (jakkoli jde o tužby pochopitelné) vede nutně k důsledkům, jejichž negativní dopady zásadně převyšují pozitivní přínosy.

Mám na mysli zejména (v rámci naznačené logiky pochopitelnou) snahu stejnopohlavních párů o „vlastní" děti (tedy nikoli adoptované - kompletně „cizí"), což nutně a předem připravuje takové dítě nejméně o jednoho z biologických rodičů. Systém, v jehož rámci se něco takového inherentně děje, je však od základu vadný a tedy krajně nežádoucí (racionálních argumentů ve prospěch tohoto tvrzení je k disposici dost, jen je třeba jim dopřát sluchu: první příklad, druhý příklad, třetí příklad).

Dále, představa „práva na dítě" je mylná od základu - právo na dítě nemají samozřejmě ani heterosexuální páry. Podstatné je dívat se na celou tuto problematiku optikou práv dětí - nikoli nároků dospělých. Žádný člověk přece nemá být degradován do posice nástroje pro uspokojování potřeb jiného člověka - pokud bychom toto připustili, stáváme se příznivci novodobého otroctví. A to jsem zcela vynechal úzce související problematiku tzv. náhradního mateřství (kdy jsou v rámci této praxe statisticky významně a v pravém slova smyslu vykořisťovány chudé ženy bohatými muži...).

Takové návrhy (jako je návrh na redefinici manželství) tedy považuji za mylně podložené a v důsledku společensky škodlivé obecně. Zvláště pak považuji rozpoutávání dalšího kola „kulturních válek" za velmi nebezpečné právě nyní, tedy v době, kdy naše země a společnost prochází několikanásobnou krizí, akcelerovanou neomezenou invazí Ruské Federace na Ukrajinu. Opravdu je nutné předkládat takové návrhy v situaci, kdy se značnému počtu občanů před očima otřásá v základech to, co považovali za jisté, v situaci, kdy je zapojení ČR do válečného konfliktu nejpravděpodobnější za několik dekád? Rizika takového kroku jsou, obávám se, o to větší, když tu máme proruské reakcionáře, kteří rádi otevřou svoji náruč doširoka.

 

...a hysterie

Proruští reakcionáři mají také za sebou úspěšnou demonstraci na Václavském náměstí (vlastně dvě a v přípravě je, obávám se, další...). Do určité míry i právem vyčítají současné vládě některé chyby. Ve výsledku ale jde o snahu zneužít situace, kdy nemalé části občanů reálně hrozí snížení životní úrovně. Někteří z proruských reakcionářů dokážou mít plná ústa tradičních hodnot (ostatně podle části z nich je Putin přímo jejich ochráncem...), ale jak je vidět, v praxi se neváhají opřít o vulgární materialismus: štvou lidi proti vládě na základě toho, že v nich posilují strach o živobytí a předstírají, že jsou po ruce nějaká jednoduchá, bezbolestná řešení, po kterých vláda nesahá jen proto, že jim pomoci nechce (protože jim jde přece o koryta, ne o lidi, že...). Nejsou ochotni přihlédnout k žádné polehčující okolnosti, způsob kritiky často vypadá, jako by mířila na vládu, která vládne ne sotva první rok, ale přinejmenším druhé funkční období v řadě.

A nebyli by to reakcionáři proruští, kdyby součástí jejich agendy nebylo vyvedení České republiky ze Severoatlantické aliance (pod líbivým heslem „neutralita"). Prý jak jsme poklonkovali svého času Moskvě, tak nyní poklonkujeme Washingtonu a/nebo Bruselu (to podle nálady a situace, popř. chuti každého soudruha...). A provokováním Moskvy (do kterého patří také rozšíření NATO o ČR) žene Západ svět vstříc jaderné apokalypse - ve jménu míru a přežití světa je třeba obětovat Ukrajinu (implicitně pak Pobaltí, Polsko, Českou republiku...). To už je hysterie a její vyvolávání. Plyne z toho např. dále, že ukrajinští váleční uprchlíci u nás nemají být vítáni. Je nám pozorovat úpornou snahu uzpůsobit příslušný „narativ" tak, aby se tyto (převážně) ženy a děti ocitly v jednom pytli s (převážně) mladými muži z blízkého i vzdálenějšího východu, popř. Afriky, které lze právem označit za kulturně nekompatibilní imigranty, neboť proti tomuto druhu imigrace je společnost oprávněně ostražitá. Štvaní proti těm, kterým jsme správně nabídli pomoc v nouzi (a kvůli tomu jsem na naši současnou vládu docela hrdý...), je dnes jedním z nejodpornějších nástrojů proruských reakcionářů. Na tohle se není možné jen tak mlčky dívat.

Nebudu zabředávat do debaty kolem již mnohaměsíčního a vlastně mnohaletého (jen námi ignorovaného) boje Ukrajiny o holé přežití proti kremelské neoimperiální nenasytnosti. Situace na bojišti se mění doslova každým dnem a součástí postupu obou válčících stran - tedy jak ruského agresora, tak ukrajinských obránců - je válečná propaganda. Logicky. Zůstanu tedy u zcela obecných argumentů. Jsou v zásadě tři.

Předně, připomínám snahu umístit na území ČR radarovou základnu protiraketového systému armády USA. Je to už bezmála 15 roků, ale tehdy obdobně proruští aktivisté (a bylo to loženo trochu jinak, patřil k nim třeba takový Pavel Čižinský, což není žádný reakcionář...) příležitostně a účelově tvrdili, že protestují vlastně marně, protože mezi SSSR a USA není žádný zásadní rozdíl a když si Washington usmyslel u nás radar postavit, tak tady bude, protože naše vláda je v podstatě loutková... atd. atp., trošku to možná přeháním, ale určitě ne moc. Jak to dopadlo dnes víme - a dodnes se nikdo za ty (promiňte) bláboly neomluvil. A už se taky neomluví. Budiž však zdůrazněno, že když jsme skutečně byli gubernií Moskvy, tak ta u nás své rakety SS20 s jadernými hlavicemi prostě bez řečí rozmístila a tečka... Na tom je velmi dobře vidět, že i když se velmoci v řadě ohledů jedna druhé podobají, nejsou prostě zaměnitelné a není jedno, s kým se rozhodneme spolupracovat (když máme na výběr).

Za druhé, historie nás učí, že s jídlem roste chuť. A není to jen historie dávnější. Učí nás to i samotný dnešní výrazný aktér, totiž plukovník Putin. Aktuální rozsáhlá argese proti Ukrajině je výslednicí několika příčin, mezi kterými zaujímá významné místo skutečnost, že „umravnění" Gruzie v roce 2008 a „znovupřivtělení" Krymu k Ruské Federaci v roce 2014 mu prostě prošlo prakticky bezbolestně. Co na tom, že v prvním případě zásadně překazil naše možnosti diverzifikovat dodávky plynu (jedna z hlavních tras alternativního plynovodu mohla vést právě přes Gruzii) a ve druhém pošlapal Budapešťské memorandum a tím mj. zajistil, že už se nikdy žádný stát, který jednou dosáhne na jadernou zbraň, své takto nabyté odstrašující kapacity nevzdá (ó, jak mírotvorné!). Těmi dalšími faktory jsou např. energetická závislost na Rusku, kterou jsme dopustili (v případě Německa do značné míry vypěstovali...), nebo vyhodnocení současného šéfa Bílého domu jako velmi slabého (podobně jako tomu bylo v předchozích případech u presidenta Obamy).

Konečně za třetí je třeba připomenout, že ten, kdo se nechá vydírat jednou, už jen ustupuje. Nebýt rozhodného postoje na obranu svobody v duchu „raději mrtvý než rudý", měl Sovětský svaz mnohem větší šanci rozšiřovat panství gulagu nebo dokonce ve studené válce triumfovat. Je nutné mít na paměti, že pokud nám nezbývá nic, za co bychom byli ochotni zemřít, nemáme ani nic, pro co má smysl žít.

 

Ohrožení svobody

Navzdory příkrému nesouhlasu v jedné dávám tedy každé ze skupin za pravdu v té druhé otázce. Na to se nabalují další témata, možná ne tak vyhraněná, sama o sobě však také palčivá. Zdá se mi např., že hájit svobodu slova jsou připraveni spíše proruští reakcionáři, zatímco protiruští progresivisté se spíše kloní k jejímu omezení (samozřejmě s tím, že svoboda slova se omezí „těm druhým"). Vznikají tak paradoxní situace, kdy protiruští progresivisté i proruští reakcionáři v nějakém smyslu jednají proti zájmům vlastní společnosti: ti, kteří svobodu slova potlačují (bojují s desinformacemi kontraproduktivně „až do hrdel a statků"...), podřezávají ne větev, ale kořen svobodné společnosti ve které vládne zákon (tedy nutnou podmínku demokracie), ti, kteří svobodu slova hájí, ji současně chtějí využívat mnohdy pro šíření toho druhu sdělení, který by v Kremlu podepsal bez řečí každý. Ti první ohrožují naši svobodu zevnitř. Ti druzí (přeneseně) zvenčí. Obě skupiny ji přitom ohrožují smrtelně - tím spíš, že se vzájemně povzbuzují k čím dál silnějším extrémům. Netvrdím, že extrémistou je každý, kdo se zmíněných demonstrací na Václavském náměstí zúčastnil, ale obávám se, že většími či menšími extrémisty jsou ti, kdo tyto demonstrace organizovali a téměř všichni, kteří na nich promluvili (vlastně mám v tomto pouze jeden větší otazník: paní Dana Drábová mně do toho skutečně nezapadá).

Proto je nezbytné o tom diskutovat - možná, že jak mezi protiruskými progresivisty, tak mezi proruskými reakcionáři je hodně těch, kteří prostě mají zlou vůli a až příliš dobře vědí, co dělají - do těch extrémů to ženou vědomě a záměrně. Na druhé straně připouštím, že takoví lidé jsou možná hojně zastoupeni mezi hybateli, ale nevěřím, že by tvořili ve „svých" skupinách většinu - a zejména kvůli těm, kteří zlou vůli nemají, je třeba přes ty barikády spolu mluvit. Je nutné nějak hledat způsob, jak spolu vydržet žít. To vyžaduje umírněnost - od každého, kdo je jí aspoň trochu schopen, kdo ještě úplně nezdivočel. Přinejmenším z toho plyne povinnost nepodílet se nijak a ničím na štvaní, kterého jsme stále častěji svědky, případně se štvaní přímo stavět do cesty. Bez toho to s důvěrou, a tedy i s námi se všemi, půjde dál jen z kopce.

Co říci závěrem? Manželství je svazkem jedné ženy a jednoho muže. Putin je agresor, kterého je třeba vyhnat z Ukrajiny. Protiruští progresivisté Vás za první tvrzení označí (div ne) za fašistu - a nechtějí s Vámi nic mít. Proruští reakcionáři Vás za druhé tvrzení označí (div ne) za rusofoba poklonkujícího Bruselu a Washingtonu - a nechtějí s Vámi nic mít. Ale třeba je nás, co si zrovna tohle obojí naráz myslíme, větší než malé množství...

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.