Autor: Jan Kubalčík

Další rána politické kultuře

Kandidatura s. Šloufa je dalším příznakem plíživé normalizace.

---

O kandidatuře soudruha M. Šloufa do Senátu toho již bylo, ale hlavně patrně teprve bude, napsáno velmi mnoho. Proto nebudu opakovat známá fakta. Soudruh Šlouf je přitom sám o sobě poměrně snadným cílem, a tak se pokusím danou situaci poněkud zobecnit.

Je to smutné zjištění, že se během svého polistopadového vývoje ČSSD zbavila takových lidí, jako např. R. Battěka, a nalezla oporu v bolševických kádrech. Je to však více méně jevem obecným (sociální demokraté v tom rozhodně nebyli a nejsou sami), že se do vysokých (zatím většinou úřednických) pozic vracejí stále hojněji lidé prazvláštního ražení (k důkazu, že kontinuita nebyla přerušena vlastně nikdy, snadno poslouží omšelé příklady soudruhů Dlouhého, Dyby, atd., jako aktuální příklady pak mohou sloužit náměstkyně ministra vnitra soudružka Strecková, skutečně dlouholetá členka KSČ, ředitel sekce místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku soudruh Vraný, předlistopadový ředitel Výzkumného ústavu matematických strojů, nebo kolega soudruha Šloufa soudruh Kraus, o ministru soudruhu Grégrovi ani nemluvě). A - jak je vidět - pokud tak již nečiní, brzy se budou bezostyšně promenádovat na politickém výsluní. Občany - voliče se přitom již podařilo otupit natolik, že to (až na čestné výjimky) vlastně nikomu ani nepřijde divné. Imunitní systém je nabourán, doufejme, že nikoli nevratně. Je to důsledek neprůhlednosti činností politických institucí - ať již státních nebo stranických. Kdo nerozumí tomu, co je mu předkládáno, záhy o to ztratí zájem. Evidentní snahou drtivé většiny naší současné politické reprezentace je však další mlžení. Tato cesta vede k prohlubování příkopu mezi činností politiků a reálným životem. Každou další ztrátou zájmu občanů o veřejné dění se zase o trochu víc otevírají podivným existencím dveře k návratu do aktivní "služby".

Další skutečnosti netřeba příliš připomínat. Shodou opozičně-smluvních okolností bude mít tento stát v krátké době nový volební zákon. Tím bude pravděpodobně politická scéna zablokována v současném nevyhovujícím stavu - kalné vody se stanou navíc vodami mrtvými. Aby toho nebylo dost, nestane-li se něco blízké zázraku, k závěru letošního roku končí platnost (beztak pochybně naplňovaného) tzv. lustračního zákona. Obávám se, že to se teprve budeme všichni podivovat, odkud, kam a jaké krysy polezou. A co taková individua dokáží napáchat, to není třeba dokazovat - postačí snad věky ověřená moudrost: "Kdo přivykl si škodit, škodí pokaždé!" (Publilius Syrus).

Podtrženo a sečteno, co do vztahu občané - politika, i co do kvality personálního obsazování vysokých úřednických, stranických a vládních funkcí, není současný stav daleko od normalizace sedmdesátých let. (Jsem si přitom plně vědom nutné opatrnosti při používání takového termínu a byl bych velmi nerad, aby došlo k jeho inflaci.) Naše neschopnost poctivě se vyrovnat s minulostí se vrací jako bumerang a tlačí nás k opakování již jednou prodělaných osudů. Uvědomuji si však, že celá shora uvedená kritika politické reprezentace je druhořadá, neboť popsané metastázy jsou živeny primárním nádorem. Tím je existence komunistické strany.

Jestliže se stokrát opakovaná lež může stát pravdou, věřím, že se stokrát opakovaná pravda může stát skutečností. Proto ostatně soudím, že KSČM musí býti zrušena.

 

Brno 24.5.2000

 

Jan Kubalčík

místopředseda Strany konzervativní smlouvy

---