Autor: Jan Kubalčík

Ďábel pokouší Boha

Reakce na článek "Co by v učebnicích dějepisu nemělo chybět".

Pan kolega Podracký (dále jen Autor) mě svým textem „Co by v učebnicích dějepisu nemělo chybět" přinutil vrátit se k tématu, ke kterému jsem se nedávno vyjádřil v textech „Mýtus, mýtus, mýtus..." a „Ode zdi ke zdi". Dovolím si nejprve okomentovat téma samé: nepřikládám mu takový význam jako Autor a jeho oponenti. Bez jakékoli interpretace, kdybychom např. postupovali pouhým výčtem faktů, by samozřejmě naše minulost ztratila svoji narativní poutavost, přišli bychom o pojítko s předchozími generacemi. Neměli bychom se však nechat lapit do pasti přesvědčení, že musíme mít na interpretaci minulosti patent. Jistěže se interpretace dějin stala mnohokrát nástrojem ideologických manipulací. Z toho pak plyne přesvědčení, že když nad touto interpretací nemáme kontrolu, budeme zmanipulováni. Jenže všeho s mírou... pochopitelně, „to, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou" (Woody Allen), ale je skutečně třeba obhajovat „Rukopisy"? A konečně - není to dokonce kontraproduktivní? Vždyť kdybychom se zbavili toho, co opravdu stojí na hliněných nohou (a není toho málo), nebylo by tak směšně snadné a levné napadat to, na čem skutečně záleží - pokud by tak někdo chtěl činit. A ještě trošku odbočím - pochopitelně v tom nejsme sami... např. takoví Francouzi dodnes slaví výročí revoluce z r. 1789, která byla ve skutečnosti katastrofou přímo vedoucí k tyranii a následně k napoleonskému despotismu. Je to na jedné straně pochopitelné, ale jako člověk zvenčí se na to dívám s rozpaky. Nechme si tedy naše důležité interpretace, požadujme pro ně toleranci, ale mějme i my pochopení pro případné rozpaky vnějších pozorovatelů. A k tomu patří, abychom snížili frekvenci i intezitu bití se v prsa (pokud tím nemyslíme úkon kajícnosti...). Jako v mnohém jiném jde i v tomto případě z velké části u obou stran, které jsou ve při, o otázku rozumné míry, na kterou patrně nikdo nezná nějakou univerzální odpověď... a snad bych jenom přidal oblíbená slova své babičky: „když nechce, to je horší jak když nemůže"...

Lidé jsou a budou nedokonalí. Jen dokonalí lidé by mohli tvořit dokonalou Církev. Kdo požaduje zde na zemi Církev dokonalou nebo žádnou, říká rovnou žádnou. (Navíc - kdo je ten, kdo vznáší takový požadavek proti Božímu záměru?) Petr třikrát zapřel, Tomáš neuvěřil, dokud neuviděl... Kdo požaduje zde na zemi dokonalou Církev, požaduje eo ipso dokonalé lidi. To je utopie (což by mělo být zřejmé i bez předchozí, ateistickému čtenáři snad nesnadno přístupné, argumentaci...), snaha o budování ráje na zemi. Taková snaha (viz E. Voegelin - „imanentizace křesťanského eschaton") končívá většinou něčím, co se spíše podobá peklu (a co je pak platné, že je cesta do něj dlážděna dobrými úmysly...). Je správné zápasit s vlastní nedokonalostí, vztahovat se k ideálu a být aktivní v mravním zápase při plném vědomí, že vlastními silami nelze nikdy zvítězit (to ničím nezasloužená Boží milost je tím rozhodným prvkem...). Církev nečerpá svoji legitimitu od nedokonalých lidí, ale z Krista. V porovnání s tím málo záleží na tom, že v dané chvíli (stejně jako před tím a stejně jako dnes...) je v Církvi řada pastýřů nehodných svého úřadu (což na druhé straně tyto pastýře pochopitelně nijak neomlouvá)... striktně vzato je více či méně každý nehodný (a jen zmíněná Boží milost na tom může něco změnit... díky Bohu!). Tak i kritik, který často nevidí trám ve vlastním oku...

Jan Hus právem kritizoval nehodné církevní služebníky. Ale radikalita, se kterou požadoval dokonalost, byla nakonec ke škodě věci. Přední postavení Písma není sporným bodem - tím je, kdo Písmo vykládá. Jan Hus odmítl magisterium Církve. Tím on a jemu podobní otevřeli stavidla libovůli jak a co z Písma vytrnout, překroutit a porůznu zneužít (to pravděpodobně Hus nezamýšlel, jen patrně nedohlédl důsledků svého konání...). Následné nekonečné tříštění protestantských denominací to jenom potvrzuje (konečně už Jan Žizka nekompromisně potíral odchylky ve vlastních řadách...). Konečně - Jan Hus byl nepochybně významnou postavou našich dějin. Ale měli bychom být soudní a nepřeceňovat jeho význam mimo kontext českých zemí. Vždyť pokud by nebylo následného „revolučního hnutí", věděla by dnes o Janu Husovi patrně jen hrstka církevních historiků. A není žádnou naší ostudou a o nic nepříjdeme, přiznáme-li, že pro Kostnický koncil byl pouhou epizodou. Autor v tétou souvislosti ještě zmiňuje „řádění křižáků". Je však třeba mít na paměti, že na rozdíl od vzbouřenců podléhajících jen sobě, byla tato vojska spojena s tehdejším legitimním českým králem. A co hlavně - nebýt husitů, nebylo by u nás křižáků... tito by se pak mohli realizovat rozumějším a všeobecně prospěšnějším způsobem ve středomoří...

Jinde Autor zcela popírá skutečnost, že národnostní menšina Němců byla za První republiky utlačována. Domnívám se, že Ferdinand Peroutka je dostatečně neněmecký autor, u kterého může být záměr ospravedlňovat příklon sudetských Němců k německému národnímu socialismu bezpochyby předem vyloučen. Zájemcům si tedy dovolím doporučit „Budování státu", např. kapitoly: „Němečtí vůdci v Národním výboru", „Pozemková reforma", „Význam pozemkové reformy", „Národnostní bouře", „Vláda Benešova"... Ferdinand Peroutka je autor pevně spjatý s První republikou - přesto i to málo, co popisuje on, zcela stačí k narušení představy o prvorepublikové národnostní idile.

C. a k. monarchii pak Autor v porovnání s První republikou zatracuje. Vím, že uvedení jednoho konkrétního příkladu nemá žádnou obecnou platnost, ale na druhé straně je možná výmluvnější než abstraktní argument. Byly na jižní Moravě dvě české obce přifařené k obci německé (názvy obcí jsem schopen dodat...). To obyvatelům českých obcí dlouhodobě nevyhovovalo. Každá zvolila jiné řešení. První požádala o zřízení německé školy - aby se bez problémů domluvili... Druhá obec shromáždila prostředky a v obci byl postaven kostel. Podobná východiska, naprosto různá řešení - není to snad dokladem toho, že c. a k. monarchie nebyla žádnou krutou tyranií? Já naopak nechci tvrdit, že První republika byla v porovnání se „starým mocnářstvím" prašivá, jak to dělají ti, proti nimž se Autor ohrazuje... navrhuji, abychom se na oba útvary dívali i jinými brýlemi než těmi srovnávacími. Z objektivního hlediska se jistě oba státy mezi sebou lišily, někde byl spíše spravedlivější, úspěšnější jeden, někde tomu bylo naopak - oba však dávaly svým poddaným / občanům (a teď bych hovořil hlavně o posledních několika desítkách let trvání Rakouska - Uherska a o tom, jaká byla jeho dlouhodobá tendence...) historicky nebývalou míru svobody, bezpečí a materiálního blahobytu, oba útvary byly neoddiskutovatelně právními státy. Jak jsem již jednou uvedl, na rozdíl od bolševické tyranie, pokud by se v kterémkoli z uvažovaných států někdo zachoval stejně jako bratři Mašínové, označil bych jej bez váhání za vraha a/nebo teroristu.

Zcela neudržitelné je konečně Autorovo tvrzení v závěru: „Musíme si uvědomit, že šlo doslova o přežití národů, a v takovém případě jde morálka stranou." Musím se přiznat, že to byl teprve impuls, který mě podnítil k reakci. Předně si Autor touto tezí protiřečí, když na začátku svého textu tvrdí: „V některých neseriózních dílech se objevuje urážlivá snaha očerňovat historické osoby (Husa, Masaryka, Palackého a zvláště Beneše) zpochybňováním jejich původu, vyjímáním některých historek jejich života a bulvární snahou je diskreditovat. Bohužel, v materialistické době nihilizmu a indiferentizmu slaví bulvár velké úspěchy a tak také lze touto metodou, podpořenou emotivními prvky, dosáhnout snadněji diskreditace osob, jinak zcela objektivně významných a většinou čestných.". Autor dělá „své věci" medvědí službu, když vlastně přistupuje na podstatnou část tvrzení oponentů - totiž že zakladatelé a významní politici První republiky se chovali v mnoha ohledech nemorálně a to vědomě i záměrně. Již jednou jsem poukázal na lidskou nedokonalost a učiním tak znovu - žádný člověk se nedokáže chovat stále morálně, tedy v plné obecnosti je první část tvrzení pravdivá (ano, v mnoha ohledech se chovali nemorálně...). Co však může být předmětem diskuse je, zda tato nemorálnost byla lidským selháním, kterého sice můžeme a máme litovat, ale žádný z nás se mu nevyhne, nebo zda to byl akt vědomý i záměrný: v tomto případě se chci chovat nemorálně a je mi to jedno. Autor zde naznačuje to druhé a tím implicitně se svými oponenty souhlasí, ocitá se s nimi na jedné lodi. Navíc se snaží „správně", totiž „vyšším cílem" přežití národa, motivovanou nemorálnost ospravedlnit. To je však zcela nepřijatelné.

Než se pokusím zdůvodnit proč je to nepřijatelné, dovolím si ještě malou odbočku. Pochopitelně - jeden a tentýž člověk může selhávat během svého života různou měrou. Partikulárně selhává z podstaty lidské přirozenosti (jsme narušeni dědičným hříchem...) každý z nás. Otázkou je, nakolik proti tomu bojujeme, zda se snažíme a dokážeme vracet k Tomu, který jediný naše vnitřní zranění účinně léčí. Jedno dobré rozhodnutí a jednání posiluje příští dobré a naopak. „Je-li jasno o svobodě, o tom, že ji mravnostní nutnost neruší, pak je nutné formulovat závaznost s ohledem na lidskou přirozenost kategoricky: musíš se snažit být dobrý a tedy jednat podle zákona, neboť takové je trvoje přirozené určení (vůle je schopnost dobra). Právě pojem závaznosti vylaďuje v reflexi mravního řádu nutnost a svobodu. Bez svobody by tu byl prostý determinismus ontologické nutnosti. Bez mravní nutnosti, kterou závaznost zpřítomňuje svobodě, by tu bylo anarchické postavení nezakotvené, z přirozeného kontextu vypojené svobody, vydané na pospas pocitové diktatuře sebevyjádření. Závaznost zákona je takto výrazem harmonie uvnitř lidské přirozenosti. Je dána souladem jejích složek a svým apelem jim odpovídá - je její součástí. Mravní povinnost působí ve svědomí jako mocný, nezastupitelný stimul dobrého jednání, vše, co tento stimul oslabuje, posiluje konkurenční motivy - aletrnativu neosobnosti." (Jiří Fuchs: Filosofie, 6. Problém osobnosti, Krystal OP 2002) Jestliže tedy člověk dlouhodobě selhává v jednotlivostech bez toho, aby svá selhání reflektoval a upřímně se snažil je napravovat, zlhostejní (do této „fáze" bych umístil výše uvedené „v tomto případě se chci chovat nemorálně a je mi to jedno"), přestane vnímat pravdu o vlastním selhávání, to se pro něj stane normou a nemorální chování a jednání principem... nebo to skončí totálním nihilismem a indolencí... Tak tomu patrně bylo u Beneše, za jehož „vrchol" osobně považuji podpis smlouvy se Stalinem 13. února 1943. Neodvažoval bych se ale takového soudu nad Masarykem a/nebo Benešem během jejich snahy o samostatný stát, resp. v jeho počátcích. Přes to všechno, co Masarykovi vyčítám, nepovažuji jeho poklesky za lhostejnost, nebo dokonce princip, za plánovanou amorálnost vykonanou ve jménu „vyššího cíle", ale za partikulární chybná rozhodnutí (tím neříkám ad hoc utvořená...), o kterých byl on sám mylně přesvědčen, že jsou správná, morální. Výjimku snad tvoří snaha o prodloužení války, dokud nebude rozbití Rakouska - Uherska deklarováno jako válečný cíl. Ano, to je hraniční moment a je skutečně velmi zlé obětovat z vlastního rozhodnutí konkrétní (cizí, nikoli vlastní) lidské životy za abstraktní ideu práva na sebeurčení. Těžko si v tomto případě dokážu představit argumentaci, která by vedla k závěru, že jde o morální čin. Zde se zřejmě skutečně jedná o vědomou amorálnost ve jménu „vyššího cíle" (metafyzicky je přitom lhostejné, nakolik činnost Masaryka a Beneše skutečně objektivně k prodloužení válečných útrap přispěla... a v tomto ohledu jsem velmi skeptický...). Nicméně ani skutečnost, že se v jednotlivém případě může taková věc ukázat, stále nutně neznamená, že je to u dotyčného člověka obecný princip jednání. Nyní však zpět k tomu, proč je takové jednání každopádně nepřijatelné.

Každý člověk má nekonečně velkou hodnotu. S tímto tvrzením by snad mohli souhlasit i ateističtí humanisté. Nevím sice, jak by jej obhajovali, ale z křesťanské perspektivy je tomu tak i proto, že sám Bůh se stal člověkem a pro vykoupení každého jednoho člověka se nechal ukřižovat (resp. fakt, že tak Bůh učinil, je dokladem této nekonečné hodnoty každé lidské bytosti...). „...reflexe spravedlivého vyrovnání pozemského života. To je tedy ontologicky zakotveno v tělesně-duchové struktuře lidské přirozenosti, která je systémem životních sklonů k hodnotám, z nichž ty životně nejdůležitější jsou nepomíjivé. Jejich svobodná realizace, (měřitelná zákonem), finální dosažení (nedosažení) přiměřené osobnostní dokonalosti a následný prožitek blaženosti (frustrace) - to vše tvoří ontologický rámec naplnění spravedlnosti v lidském životě. Život, který člověk svobodně zvolil jako mravně zodpovědný život duchovních hodnot, je fixován, kontinuálně prožíván (člověk se se zvoleným údělem sžívá) a stává se i odměnou. Podobně je údělem i privativní život neosobnosti. Také s ním se nešťastník sžívá a stává se mu trestem. Tato spravedlnost není ani v silách neosobní přírody, ani v silách člověka - transcenduje je jako součást daného řádu lidské personality, na níž ani člověk, ani příroda nic nezmění. ... Za přirozenou daností, řádem života stojí Boží moudrost a vůle. Bylo by tedy protismyslné, kdyby (v adaptaci na vyvzdorovanou hypotézu zániku) zůstal Bůh lhostejný k faktickému vyznění pozemského života jedince. To by jeho dokonalost chtěl i nechtěl. Boží indiference (implikovaná zánikem lidského jedince) by odporovala Božímu záměru, byla by nemyslitelnou chybou stvoření. Pravdy o Bohu - Stvořiteli, o svobodě, přirozeném mravním zákonu a posmrtném životě jednoznačně ukazují, že úroveň mravního života má citelný, určující dopad na život člověka po smrti." (Jiří Fuchs: Filosofie, 6. Problém osobnosti, Krystal OP 2002) Člověk tedy svoji dokonalost, finální završení, může realizovat jen u Boha (bez tého perspektivy lidský život postrádá jakýkoli smysl). Pokud to však sám svobodně neodmítne. Formou tohoto odmítnutí je hřích - roztržka s Bohem, odmítnutí Jeho Lásky, tedy nesprávné, nemorální jednání. (Proč by vlastně měl být člověk dobrý, nebýt Boha?) Pokouším se naznačit, že se zde jedná o cíl naprosto nejvyšší. Jakkoli to může znít banálně, žít každodenní dobrý život je pro každého člověka nekonečně důležitější, než dosažení všech ostatních životních cílů, ať už hovoříme o nalezení svatého grálu, snaze žít co nejdéle, plození dětí, dosažení ministerského křesla, získání Nobelovy ceny, vyzdobení Sixtinské kaple, záchraně světa před oteplováním atmosféry, nebo vydělání miliardy dolarů (což samozřejmě všechny tyto cíle z lidského života nevylučuje, jde „jen" o to nestavět je na oltář, neobětovat jim kromě času a úsilí také své bližní a svůj vztah - lásku k nim, sebe sama, svůj vztah - lásku k Bohu, Boha...). A jakkoli to může znít tvrdě, žít každodenní dobrý život je pro každého člověka nekonečně důležitější, než pozemský život sám. V důsledku je dobrý život jednoho důležitý i pro ostatní - exempla trahunt... Zejména však, a to je pro tuto argumentaci nejpodstatnější, tento nejvyšší Cíl každé lidské bytosti nemůže být podřízen žádnému jinému cíli, včetně zmíněného přežití nějakého národa. „Lidský život je dynamická jednota procesuálního charakteru, kde inteligibilní Cíl, k němuž má svobodný pohyb směřovat, je jediným nezastupitelným a nesuspendovatelným principem odůvodnění výběru odpovídající seberealizace. Exkluzivita posledního Cíle je zřejmá i z toho, že mravní zákon je jediným vodítkem dobrého života a je podřazen Cíli, neboť určuje právě takový způsob života (taková rozhodnutí), který k němu vede. Mravní zákon rýsuje dráhy, které vedou k finální dokonalosti, k realizaci lidství a životního řádu. Z těchto poměrů je také zřejmé, že nelze rozumně stanovit nějakou hlavní hodnotu života, která by se realizovala jako alternativa, protějšek posledního Cíle. Neboť celý svobodný život podléhá mravnímu zákonu, který je podřazen poslednímu Cíli. Dosažení údajně hlavního cíle (hodnoty) uprostřed života by znamenalo mravní indiferenci a nezávislost životní dokonalosti na mravním zákoně. Takové posunutí těžiště mimo mravní oblast je však protipřirozené a protismyslné. Neboť svobodná činnost je v lidském životě přirozeně hlavní, nejvyšší a spadá zcela do mravní oblasti. Ostatně v dynamickém řádu má díky kontinuitě fází anteriorní entita charakter prostředku, který je ve vztahu (podřazenosti) k posteriornímu cíli. Poslední Cíl je nadřazený, neboť se týká celého pozemského života a celého jeho přirozeného zaměření. Všechny rozumné svobodné akty jsou mu na finalitní ose podřízeny jako prostředky, které vedou k Cíli, který už není v řádu pozemské existence prostředkem." (Jiří Fuchs: Filosofie, 6. Problém osobnosti, Krystal OP 2002) Chovat se a jednat nemorálně tedy nemůže být prostředkem k nějaké „vyšší" metě, neboť žádná vyšší meta prostě neexistuje. (Bylo by možné samozřejmě diskutovat o nějakých nuancích typu „milosrdná lež", ale snad není třeba rozebírat, že to je zcela jiný typ dilematu...) Zkrátka kdo vědomě dlouhodobě rezignuje ve jménu čehokoli na morální jednání, maří tím realizaci své vlastní dokonalosti, riskuje a možná i ztrácí věčné pro časné, vše pro nic... chová se jako blázen. Takové jednání pak rozhodně není hodno jakékoli obhajoby - je naopak nezbytně nutné pokusit se, pokud je to možné, dotyčnému podat pomocnou ruku... ale to se již ocitám zcela mimo rámec tématu. Sluší se snad navíc dodat, že ještě pod tím vším je Láska. A i když naše lidská láska k Bohu může být v nejlepším případě pouhým stínem Jeho dokonalé Lásky k nám, kdo Boha miluje, má tendenci k dobrému životu - dětsky řečeno, aby Bohu dělal radost...

Nevím, co bych mohl udělat lepšího, než do třetice zopakovat: potřebujeme těžit z toho dobrého v minulosti - z toho dobrého našeho, i z toho dobrého z ostatních nám civilizačně blízkých společenstev. Tradice První republiky, nebo chceme-li tradice masarykovská, do tohoto rezervoáru jistě patří, ale v žádném případě ne sama a v žádném případě ne paušálně. Nad nikoho se nepovyšujme, před nikým se neponižujme, nenechme se nedůstojně poučovat, ale na druhé straně dobře naslouchejme dobře míněné rady a nezapomeňme za ně upřímně poděkovat. Jistě by ještě bylo v čem s Autorem i s jeho oponenty polemizovat, ale já bych raději tuto diskusi spíše tlumil než rozviřoval - jak jsem se přiznal výše, nepovažuji téma za tak podstatné... Nakonec, když ďábel pokoušel Boha, předhazoval Mu, že není všemocný, neboť nedokáže změnit to, co se už stalo... a Bůh se zamyslel a stvořil historiky...

18. října 2007

Jan Kubalčík

místopředseda Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz