PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.08.2006

Autor: Miroslav Beňo

Cesta od „sociálně bezohledného kapitalistického systému“ k sociální diktatuře asociální společnosti

Obsah pojmu „svoboda“ a „demokracie“ nelze přizpůsobit „měnícím se podmínkám ve společnosti“.


Jsem zastáncem filosofie konzervativně křesťanského pohledu na roli státu v životě občana a společnosti jako takové. Nemám v úmyslu tento názor podrobněji analyzovat, ale zaujal mě článek, uveřejněný v DK - Dialogu ze dne 31. 7. 2006 autora pana Jaroslava Balouna pod názvem „Několik poznámek k problematice stanovisek DK".

Ačkoliv s některými autorovými názory souhlasím, s jinými musím polemizovat, protože nemám na uvedené problémy stejný názor.

V zásadě nemohu souhlasit s jeho stanoviskem, že obsah pojmu „svoboda" a „demokracie" lze přizpůsobit „měnícím se podmínkám ve společnosti".

Z mého konzervativního pohledu jsou oba citované pojmy v daném hodnotovém systému stabilní a neměnné. Pokud mají reprezentovat určitý kvalitativní stav ve společnosti, nemohou podléhat žádným společenským vývojovým změnám. Pokud má autor dojem určitých změn, tak je to jen z toho důvodu, že společnost sama s těmito hodnotami manipuluje a účelově je přizpůsobuje vlastním potřebám a momentálním prioritám.

„Demokracie a svoboda" je v konzervativním chápání především možnost svobodné volby každého jedince s důsledkem jeho mravní, společenské a právní odpovědnosti za své rozhodnutí. Nic víc a nic míň. Souhlasím s autorem článku v té části jeho názoru, že pojem „svoboda a demokracie" je často interpretován jako možnost „dělat vše" až k pokusům o úplnou právní anarchii. Bohužel na této názorové interpretaci se významným způsobem podílejí masmédia a zůstává nezodpovězenou otázkou, zda tak činí záměrně, nedopatřením či nepochopením.

Dále autor jako příklad uvádí různé obsahové modifikace i hesla francouzské revoluce „Rovnost, volnost, bratrství", která byla „přizpůsobena aktuálním potřebám".

Velkolepá hesla revolucí měla vždy příchuť kostky cukru na jazyku jedovatého hada, končících téměř vždy nekonečným lidským utrpením a bídou nejen materiální, ale především duchovní a mravní. Kdo by byl tak naivní, aby si myslel, že společenský systém, který vyroste na základech násilí a zločinu, bude spravedlivý? Systém, který se narodí ze zločinu a násilí, zůstane vždy zločinný bez ohledu na to, jakým způsobem se jeho strůjci snaží své činy „ospravedlnit".

Z článku autora resultuje i určitá názorová asymetrie či „přímočarost" v pohledu na sociální aspekty kapitalistické společnosti. Zde mi chybí podstatně komplexnější pohled na společenské problémy. Kapitalismus bych nehodnotil jako duální systém, kde v protipólu stojí jen hledisko ekonomické a sociální. Při pohledu z tohoto zorného pole vždy skončíme v názorových intencích levicového chápání problémů. Z pohledu konzervativní filosofie zde v tomto hodnocení kapitalismu chybí nejdůležitější pilíř, ovlivňující ekonomické i sociální aspekty fungujícího kapitalistického systému - tj. lidský faktor ve smyslu duchovního rozměru každého jedince, jako důležitý nadčasový aspekt a jeho mravní hodnotový systém, který významně ovlivňuje ekonomické a sociální parametry společnosti, ale sám je ekonomicky málo ovlivnitelný - pokud je lidský faktor ve smyslu duchovním a mravně-hodnotovém pevný a zásadový.

Autor článku sice správně poukazuje na nepravosti v polistopadovém vývoji u nás, ale tyto nepravosti nejsou produktem kapitalismu - jsou produktem systémové polistopadové anomálie. Především podotýkám, že zde záměrně nebyl vytvořen důsledný právní rámec pro následné společenské a ekonomické změny. Důsledkem byla transformace politické moci komunistické nomenklatury a jejich příznivců do faktické ekonomické moci - to je nepochybné. Z autorova termínu „sociálně orientovaného tržního hospodářství", jak cituje „Evropa začala hledat řešení v sociálně orientovaném tržním hospodářství" - konec citátu, mám velice „smíšený pocit". Je to ten „duálně prázdný" ekonomicko-sociální pohled - bez lidského faktoru, jak jsem uvedl v dřívější části mého článku.

Myslím, že Evropa nezačala hledat to, co autor uvádí - sociální orientaci tržního hospodářství - to je dle mého názoru uměle vytvořená iluze evropských levicových politiků - k zamaskování skutečných záměrů - udržení kontinuity své moci a z toho plynoucích mocenských privilegií.

Evropa se tak dostává ze zdravě fungujícího kapitalismu do područí sociálního diktátu, přerůstajícího do obrazu někdy až sociálního teroru (viz nepokoje ve Francii 2006) - čím dále více asociálních skupin obyvatelstva, kterým velice často nejde o spravedlivé řešení sociálních problémů, ale o otevřené sociální vydírání ekonomicky aktivního obyvatelstva Evropy. Lidé více spoléhají na stát, stupňují své sociálně-materiální požadavky, zbavují se osobní a sociální odpovědnosti nejen za sebe, ale i své nejbližší rodinné příslušníky a ztrácejí přirozenou sociálně-psychologickou kompetenci - postarat se sami o sebe. Pod tlakem mocenských ambicí levicové vlády slibují občanům to, co nejsou schopny reálně splnit a tak se tento bludný kruh uzavírá.

Není pravdou, že se propast mezi bohatými a chudými prohlubuje pro „bezohlednost" kapitalismu, ale proto, že se občané stávají čím dál více závislými na státní mašinérii, ztrácejí čím dál více motivaci tvrdě pracovat a hledat si práci, úroveň jejich pracovního výkonu je čím dál méně kvalitní - do práce nechodí, že chtějí, ale že musí. Tato degradace lidské osobnosti vede k tomu, že lidé více spekulují, snaží se získat v krátkém čase více peněz, než si ve skutečnosti za svoji snahu zaslouží.

Největším negativem tohoto nepříznivého vývoje je, že u nás téměř neexistuje nejstabilnější část ekonomicky důležité společenské vrstvy - střední vrstvy, která je nejen zárukou větší ekonomické a sociální stability, ale především politické stability. Vzhledem k tomu, že střední společenská vrstva má v převážné většině politický pohled od středu doprava, není zájmem levicových politiků její stabilitu udržovat a rozšiřovat. Čím je společnost ekonomicky a duchem chudší a více závislá na státu, tím svítí na „lepší časy" pro socialisty.

Pokud analyzujete programy našich stran zastoupených v Parlamentu, částečně s výjimkou Strany zelených - jsou postaveny výhradně na jediném programovém pilíři - ekonomickém - ten kopíruje pouze materiální potřeby lidského jedince - tedy potencionálního voliče - jinak mu nenabízí žádnou jinou naději ani příznivou perspektivu.

Tyto programy postrádají jakékoliv morální a duchovní aspekty a když ne, tak pouze ve formě okrajového a bezvýznamného programového klišé, která v projevech politiků těchto stran stejně ztrácejí jakoukoliv smysluplnost a upřímnost.

Iluze „lidského štěstí" programově postavená pouze na základech materiálních statků a sociálních „výhod" čím dál více směřuje lidské a celospolečenské chování na úroveň „spotřebního stroje" prostého téměř jakéhokoliv duchovního rozměru. A co je na tom nejhorší? Že lidé tuto roli začínají čím dál více přijímat. Toto je ten zásadní problém v naší společnosti - ne kapitalismus - my sami jsme tím problémem a hodnotový systém, který nám byl vštípen v průběhu desetiletí „vymývání mozků". Následkem toho jsme přestali myslet, cítit a chovat se jako skuteční křesťané, opustili jsme všechny smysluplné tradice, moudrosti a mnozí z nás to všechno cenné bohatství generací dobrovolně vyměnili za NIC.

 

V Brně dne 27. srpna 2006

 

MUDr. Miroslav Beňo