Autor: Čestmír Hofhanzl

Česká společnost na prahu 21. století

Pohled na šedesát posledních let dvacátého století je neradostný, měl by na nás padat smutek a úzkost. Jako lidské společenství spojené tradicemi a společnými hodnotami se nemáme čím chlubit.

---

Na konci třicátých let jsme se nepostavili nacistickému útočníkovi. Nehájili jsme území státu, svou svobodu a svéprávnost se zbraní v ruce. Jedinci, kteří se z vlastního rozhodnutí postavili nacistům, v domácím odboji, nebo odešli bojovat do zahraničí, za své hrdinství sklidili nevděk. Osud českých letců, kteří bojovali v bitvě o Anglii, je v poválečné době naší hanbou. Bratři Mašínové, kteří následovali příkladu svého hrdinného otce, postavili se komunistům a prostříleli si cestu do západního Berlína, se dodnes nemohou svobodně vrátit do své země. Oficiální i žitá morálka, podobně právo, jsou dosud komunistickou morálkou i právem. Lidé, kteří měli mít obecnou úctu, jejichž sochy mají stát na náměstích, jsou drženi v zapomnění. Celá desetiletí jsme o nich nechtěli slyšet. Byli nepříjemnou připomínkou naší vlastní malosti a špatnosti.

Po válce, ve které jsme se nepříteli jako stát a národ vojensky nepostavili, kterou za nás vyhráli jiní, jsme se k části poraženého národa zachovali podle. Když vítězové z vlastního velmocenského zájmu dali svolení, vyhnali jsme české Němce. Vyhnali jsme celé etnikum, nehledajíce konkrétní vinu u konkrétních osob. Obyvatelstvo, které žilo na území Čech a Moravy mnoho století a bylo zde doma. Tím činem jsme se stali podobným těm, kteří válku s kořistným úmyslem vyvolali. Posunuli jsem se v čase a prostoru tisíce kilometrů směrem na východ. Eduard Beneš a vedoucí politikové té doby tím aktem připravili půdu pro tragický poválečný vývoj. Položili základy usuzu, že za zlo či zločin, jsou zodpovědni všichni. Ne zločinec, který zločin inicioval a nebo byl jeho vykonavatelem, ale i ti, kteří třeba náhodně byli v blízkosti. Výsledkem takového práva je legalisace zločinného jednání. Celé společenství se tím stává zajatcem a rukojmím zločinců. Nikdo konkrétně nezačal, nepozvedl vražednou zbraň, vinni jsou všichni a proto nikdo.

Vyhnání Němců připravilo živnou půdu komunistům, bylo nemravné. Mnoho lidí mělo prospěch z rozkradeného majetku vyhnanců. Únor byl bez ohledu na ruskou velmocenskou přítomnost, přirozeným následkem našeho selhání v konci třicátých a čtyřicátých letech. Demoralisovaná společnost se nedokáže bránit svým padouchům.

Komunisté rozvinuli metodu, kterou použila již demokratická vláda proti Němcům i agrární straně. Nemuseli se všechno učit od svého "východního učitele". Naplnili pro sebe a "svůj pořádek" nebezpečnými lidmi věznice a pracovní tábory. Je smutné, že českoslovenští komunisté co nejdůsledněji přijali metody a způsoby svého sovětského pobratima.

V Československu bylo v padesátých letech vykonáno nejvíce poprav a politických justičních vražd. Předčily jsme Poláky, Maďary, Bulhary i Rumuny. V Československu nemohl zůstat soukromý švec, holič, zemědělec. V žádném sovětském satelitním státě to nedošlo tak daleko. Kam moc komunistů dosáhla, nesměl zůstat existenčně nezávislý jedinec. Všichni museli být závislí na jejich státu.

Po pravdě je nutno přiznat, měli to poměrně snadné. Naši otcové a dědové nehájili a neručili za právo ke svému majetku i způsobu života tím nejvyšším, svým životem. Zažil jsem to a mám právo to říct. Když tátu zavřeli do pracovního tábora, stali jsme se ve své obci nakaženými morem. Místo solidarity a pomoci se nám všichni vyhýbali. Neochota a neschopnost ve válce hájit samostatnost své země při dalších krisích vedla k sebedestrukci.

Předělem, který navýšil rozklad české společnosti byl rok 1968 a léta, která následovala. Reforma roku 1968 byla vnitřním konfliktem aparátu vládnoucí strany. Nešla a ani neměla čas jít do hloubky ke kořenům společenské krise. Dokladem pochybných kvalit vůdců "Pražského jara" bylo, že pod ruským nátlakem všichni, až na doktora Kriegla, odvolali. Sami vykonali první akty "špinavé práce" a pak byli odstaveni.

Okupace a co následovalo sejmula ideologické klapky z očí i těm, kteří dosud neviděli. Gustav Husák slibem beztrestnosti a karier nastavil směr a ducha dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let. Komunistická ideologie již byla jen vnější fasádou, za ní bylo pusto a prázdno. Legitimace strany se stala vstupenkou do klubu vyvolených, prvým stupínkem k profesnímu i hmotnému povznesení. Velká část české společnosti kriterium přijala. V zájmu vnitřní rovnováhy si lidé dále upravili své hodnoty. Bezzásadové, nemorální jednání se stalo normou. Abnormálním se stal nezištný otevřený a poctivý postoj.

Rozklad zahájený invasí v srpnu 1968 a jeho postup jsem viděl v odborném lékařském prostředí. Na počátku sedmdesátých let ještě byly publikovány a přednášeny původní odborné práce. Šéfové pracovišť ještě dokázali pochopit a přednést práce, které udělali jejich podřízení. Stále to ještě byli lidé, kteří někdy pracovali. Na konci sedmdesátých let mizí původní práce, semináře se stávají společenským a mocenským pódiem pro několik jedinců. Ti se střídají ve čtení zkušeností a výtahů z odborné literatury. I v odborné rovině se odrazil vývoj, který v předstihu proběhl na politické a veřejné scéně. Do čelných posic se prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Ti v zájmu udržení vlastní posice již nedovolili nikomu kolem sebe narůst.

V politice v aparátu jediné vládnoucí strany se po srpnu prosazuje třetí garnitura - lidé bez morálních zábran. Normalisačně schopnější kádry hledají svou karieru jako šéfové podniků, ban, zemědělských družstev. Šíbři obsazují šéfovská místa v ekonomice a tajných službách. Ze svých posic začínají ovládat stranický aparát a dosazují do něho své loutky. Navenek rozhoduje aparát, ale v osmdesátých letech se za nitky již tahá úplně jinde.

Žil jsem v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let v tehdejším Gottwaldově a měl možnost na příkladu slušovického družstva pozorovat prvou fázi přeměny totalitního komunistického modelu - jeho satrapisaci. V Gottwaldově se po srpnové invasi - řediteli a šéfy podniků stali vesměs kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti, nebo jejich spolupracovníci. František Čuba zahájil svou hvězdnou karieru tím, že Aloisu Indrovi, bývalému Baťovu mladému muži, poskytl v risikových dnech srpna 1968 útulek na své chatě v okolí Zlína. V letech 1975 - 76 jsem jako pacienty vyšetřoval dva vedoucí funkcionáře zmíněného družstva. Oba se v roce 1968 angažovali na nesprávné straně a po srpnu byli ze svých míst vyhozeni. Čuba je přijal. První z nich mi řekl: "Dělám protizákonné věci, už mi nezbývá nic jiného. Řeknu-li ne, shodí mne a mohu dostat deset - patnáct let". Druhý řekl fakticky totéž: "Předseda mne nutí do takové věci, že udělám-li ji, mají mne". František Čuba přivedl výchovu svých kádrů k dokonalosti. Každý musel udělat věci nemorální a protizákonné. Žádný z jeho perspektivních kádrů nevěděl, co bude dělat druhý den, nebo za měsíc. Vždy nenadále, po určité době udělal reorganisaci a poslal je dělat něco úplně jiného. Žádný se nesměl naučit svou specialisaci do podrobností a navázat v oboru pevnější vztahy. Každý musel být použitelný ke všemu.

Zažil jsem tento způsob výchovy, ale nebyl jsem použitelný. Můj tehdejší šéf napodoboval svého přítele předsedu. Nenechal jsem se přinutit k ničemu a nakonec sám dal výpověď. Pan šéf tehdy prohlásil, že mi zajistí, aby mne v celém Československu nezaměstnávali. Viděl jsem, jak byl za zdravotní problémy odstaven tehdejší policejní šéf. Podobně odstavili okresního tajemníka, který uprázdnil místo pro Rudolfa Hegenbarta.

Slušovice a lidé s nimi spojení byli již tehdy mimo zákon a sféru vlivu místních okresních struktur. Měli přímé napojení na lidi a instituce v ústředí a na Státní bezpečnost. V sedmdesátých letech byl jejich ochráncem Alois Indra. Když jeho hvězda počala klesat, přesedlali na Miloše Jakeše, též Baťova mladého muže. Díky této slušovicko - Gottwaldovské ctihodné společnosti se Jakeš dostal až na nejvyšší stranický stolec. Dokázali to v situaci, kdy se zdálo, že již to není možné. Mocenští pragmatici už tehdy připravovali svou cestu ke kapitalismu. V čele partaje potřebovali řiditelného a dobře ovladatelného panáka.

"Nová třída" si zvykla vládnout "z poza buka" zvykla si nenést veřejně zodpovědnost. Ze všech sovětských satelitů se aparát československé komunistické strany nejvíce odtrhl od reality okolního světa a zdegeneroval. Amorálním ekonomickým a státně bezpečnostním pragmatikům vyhovovalo mít své stranické šéfy blbce. Nechali je přesunout své židle v kancelářích a pronášet slavnostní řeči. Rozhodovali oni a hrabali pod sebe. Zodpovědnost nebyla na nich, tu chtíc - nechtíc veřejně nesl stranický aparát.

V Polsku, Maďarsku, dokonce i v Rumunsku straničtí šéfové byli veřejně zodpovědní, za nikoho se neskrývali. V Polsku a Maďarsku již v osmdesátých letech se režim přizpůsoboval okolnímu světu a dělal jakési reformy. V Rumunsku přes vnitřní despotický režim si Ceausescu ve vztahu k Sovětům dokázal udržet jistý distanc. V obou našich sousedních zemích započala demontáž systému již v osmdesátých letech. V okamžiku kolapsu sovětské mocnosti se jejich komunistické strany mohly přejmenovat. V Rumunsku k odvedení pozornosti museli soudruzi svého šéfa zabít. I oni pak byli schopni svou stranu přejmenovat a jako se oddělit od minulosti.

V Československu se aparát fosilisoval a zůstal poslední se svým ruským bratrem. Stranická ekonomická a státně bezpečnostní elita neměla odvahu veřejně vzít zodpovědnost ani v tomto okamžiku, když systém už dodělával. V té době si, ale byli dobře vědomi, že formální pluralitní systém je realita. Dobře si byli vědomi, že chtějí-li udržet své ekonomické i veřejné posice a mít šanci ke své přeměně na kapitalisty, musí získat čas a proto zachovat firmu komunistické strany. Velice dobře chápali, že přejmenují-li svou politickou firmu, nebudou schopni v prvé fázi své nové hry zmanipulovat veřejnost a vypadnou ze hry. Potencionální voliči, navyklí na komunistickou mentalitu nepochopí manévr změny vývěsního štítu a nedají jim ve volbách hlasy. Zase nehráli přímo a nastrčili za sebe jiné.

Vnitřní rozklad mocenské skupiny v osmdesátých letech byl součástí celkové demoralisace společnosti. Byla odrazem morálního rozkladu celospolečenského. Obecně akceptována filosofie byla "všechno je švindl, je i mojím právem jednat stejně". Přijali jsme nevědomky mentalitu, že náš život není doopravdy. Postižen byl i český disent a jeho aktivity. Vyjádření politického nesouhlasu se stala nonkonformní hudba, chození do kostela, které nebylo aktem víry. Ne důsledné veřejné odmítnutí komunistické ideologie a jejího systému. Ne poctivě živý vlastní život a trvání na morálních zásadách.

Dokladem rozdvojenosti a schizofrenie je popřevratový vývoj v devadesátých letech. Když koncem roku 1989 kobyla chcípala a režim se zjevně rozkládal, většina náhle pocítila "vnitřní, zásadní" odpor proti všemu komunistickému. Vyšli jsme na náměstí, zpěvem hymny a křikem protikomunistických hesel povalili komunismus. Manifestovali a volali i dlouholetí členové bývalé vládnoucí strany. Mezi těmi statisíci na náměstích bylo minimum lidí, kteří byli ochotni něco dělat a dát se do dlouhodobé korektní práce pro změnu poměrů. Běhal jsem tehdy měsíce po svém městečku a prosil "tak zvaně slušné lidi," aby pomohli. Byli jen výjimky.

Pro to, že Státní bezpečnost byla připravena a na úrovni situace, svědčí, co jsem viděl ve svém regionu, na přelomu let 1989 - 90. Do utvářející se disidentské skupiny v Jihlavě mne přivedl někdy v roce 1987 člověk, kterého jsem později nalezl v registru StB. Aktu zakládání Občanského fóra bylo účastno několik agentů. V malé Telči nejagilnější v počátku, byli též v registru. První dva předsedové Občanské bezpečnostní komise byli agenti. V Československu po čtyřiceti letech totalitního státu v okamžiku jeho vnitřního kolapsu neexistovala připravená alternativní společenská vrstva schopná převzít moc a zodpovědnost.

Co se v české politice, hospodářství a společnosti odehrálo v devadesátých letech se těžko mohlo odehrát jinak. Za osm let v parlamentu jsem měl příležitost pochopit, jak dlouhodobá totalitní a neslušná vláda zničí individuální morálku. Naše vlastní selhání ve válce, způsob pomsty na německé menšině, spolu se čtyřicetiletým obdobím komunismu hluboce devastovaly českou společnost. Na konci osmdesátých let v naší zemi neexistovala společenská vrstva ctící evropské tradice zodpovědnosti za sebe, rodinu i stát. Jediní, kteří měli vůli k moci a návyky s tím spojené byla technokracie totalitního státu. Každý, kdo do této kategorie nepatřil, byl postižen v různé míře dobou, kterou prošel jeho život. Mojí nejsmutnější zkušeností poslance a politika je, nikdy jsem nevěděl, co se z koho v čase a při různé situaci vyhrne.

V parlamentu, vládě, v intelektuálních kruzích nebyla vůle vyrovnat se s minulostí. Společnost ve svém celku to nepokládala za důležité. Vůle nebyla proto, že většina měla komunistickou mentalitu a způsoby hluboce zažité. Režim půl století nutil lidi dělat věci, za které se sami před sebou styděli. Proto s povděkem přijali filosofii tlusté čáry za minulostí. Nechtěli se vrtat ve svých vlastních ranách i si přiznat spoluvinu. Z infekční rány, která se zanítila ve čtyřicátých letech se vylil hnis. Rána půl století mokvala.

Symbol "sametové revoluce" moralisující a politisující dramatik Václav Havel v počátku devadesátých let vyhlásil tesi, že všichni jsme vinni za komunismus. Bylo to prohlášení symbolické, je to druhá strana naší staré mince. Na líci byl odsun sudetských Němců - všichni, kdo měli německou národnost, byli vinni za Hitlera, okupaci a válku. Rubem mince s odstupem dvou generací byla vina všech, kdo žili na území Česka za komunismus a jeho zvěrstva. Co naši dědové a otcové zaseli, sklízíme. Jsme stejní a horší. Výsledek byl jediný. Nikdo nebyl vinen a nebylo zločinců. Na počátku převratu se nehledala vina konkrétních osob za konkrétní činy a zločiny. Soudy nevynesly rozsudky a tresty, které by do budoucnosti byly výstrahou pro podobné lidi. V takovém morálním, právním i společenském ovzduší iniciativu jako nitě i v politice, privatisace i hospodářství převzali lidé špatní, často zločinci.

Když jsem prvé tři roky (1990 - 93) ve sněmovně opakovaně žádal vyrovnání s minulostí, potrestání největších zločinů a odůvodňoval to slovy: "Nežádám pomstu, žádám spravedlnost. Žádám ji proto, aby ti, kteří dnes nastupují k moci věděli, že překročí-li určité hranice, ruka spravedlnosti je dostihne". Odpovědí mi bylo mrazivé ticho. Učilo mne to chápat o čem jsme a co bude následovat.

Ustavující schůze ČNR v červnu 1990, volby funkcionářů sněmovny a parlamentních výborů byly v režii lidí, kteří se již znali. Klub Občanského fóra měl 127 poslanců. Byla to směs lidí velice různých životních i politických názorů. Při jednáních klubu se prosadil ten, kdo byl agresivnější, bez ohledu na to, zda měl co říct. Shody v názorech nebylo lze dosáhnout. Postup ve sněmovně a na výborech stanovovalo úzké vedení. Většina členů z počátku takovou dohodu dodržovala. Lidovci v té době většinou postupovali v souhlase s klubem OF. Komunisté byli velmi opatrní, angažovali se nejvýš v diskusích o formálních postupech jednání, byli nejdisciplovanější. Zajímavým subjektem byli Moravisté. S odsupem času tvrdím, jejich úkolem v prvých popřevratových letech šlo odvést pozornost od zásadních věcí v dekomunisaci společnosti. Prvý šéf Moravistů Boleslav Bárta byl agent StB. Posloužili v parlamentu podobně jako o něco později Sládkovi republikáni.

Zajímavým dokladem toho času je skutečnost, že zákony předkládané do parlamentu nebyly datovány ani signovány předkladatelem. Výbory projednávaly předlohy všech zákonů. Poslanci byli zavaleni velkým objemem práce, které často nerozuměli a nemohli dohlédnout důsledku některých konkrétních znění. Přesto se v době prvých dvou - tří roků u důležitých předloh vždy našel někdo, kdo se snažil v návrhu vychytat záměrná zneužití. Stejně zajímavé bylo, jaká důležitost byla přikládána urychlenému schválení listiny práv a svobod. Myslím, že hlavním důvodem bylo získat nástroj, kterým při dobré rétorice bylo možno bránit vyrovnání se se zločiny komunismu. Komunisté a jejich přátelé ji pak měli v ústech stále.

V září 1990 se z iniciativy poslanců ODA ustavuje ve Federálním shromáždění i ČNR meziparlamentní klub demokratické levice. V říjnu 1990 na sněmu OF v sále Vodních staveb ve Vršovicích začíná roztržka a dělení OF. Vedení části, která se sama označuje jako pravice na sebe strhává Václav Klaus. Scénář si Klausova skupina předem dohodla a připravila. Diferenciaci v OF a přerozdělení klíčových posic ve vedení ČNR završuje prosincová krise vyvolaná odměnami předsednictva České národní rady:

Navázali jsme nejen kontinuitu s právním řádem totalitního státu, ale i kontinuitu organisačního řádu nejdůležitějších státních institucí. Popřevratová ČNR navázala na organisační řád své komunistické předchůdkyně. Na konci roku 1990 obdrželi členové předsednictva odměny v řádu několika desítek tisíc, tak jako je dostávali jejich předchůdci. Causa byla záměrně vytažena a zveřejněna médii. Vyvolala krisi v klubu OF a vedla k politickému přerozdělení postů v ČNR. Klub OF se v lednu 1991 rozdělil na tři politické skupiny. Občanské hnutí, demokratickou pravici a nezávislé. Podle toho došlo i k přerozdělení křesel ve vedení sněmovny a v parlamentních výborech. Předsedkyní zůstala Dagmar Burešová, místopředsednická místa ztratili Michal Kraus (KSČ) a Václav Žák (OH). Novými místopředsedy se stali Jan Kalvoda (později ODA) a Jiří Vlach (nezávislý a s odstupem času ODS). V únoru dochází k ustavení ODS. Uvedené politické změny z přelomu roku znamenali v ČNR přesun ve prospěch reformních sil a k většímu tlaku na reformu.

V roce 1991 byla ve sněmovně dobrá spolupráce s poslanci nově ustavené ODS, Václav Klaus ještě neměl novou stranu pevně ve svých rukách. Situace se začíná měnit na jaře před volbami 1992, kdy se účinným nástrojem k umravnění poslanců stalo pořadí na volební kandidátce. V období před volbami se také otevřeně ukazuje i jak se věci hrají. Vláda předložila do sněmovny množství návrhů zákonů se záměrem, aby prošly schvalovacím procesem bez velké pozornosti. Stejně se stalo ve vládě s pochybnými privatisačními projekty. Po dobu prvých dvou roků fungovala ve sněmovně dobrá spolupráce mezi komunisty, moravisty, částí poslanců občanského hnutí i s některými lidovci. Zejména ohledně lustračních zákonů, obsazování důležitých státních úřadů (když je volila sněmovna), zákonů o kontrole atd. Komunisté v té době podporovali privatisaci.

Po volbách 1992, ve kterých zvítězily "formálně" pravicové strany ODS, KDU-ČSL a ODA se situace dále mění. Klíčovými otázkami druhé polovice roku je rozdělení státu, schválení české ústavy a problém, co s federálními poslanci. Probíhá privatisace, ve které rozhodující úlohu mají prominenti bývalého režimu a různé pochybné osoby a uskupení.

Proces schvalování ústavy ukázal o čem je nová politická elita českého státu. Díky asi rok trvající převaze demokraticky a reformně orientovaných sil a osobností ve sněmovně se tito lidé prosadili při psaní návrhu ústavy. Návrh byl na reálné poměry, které v zemi i politice existovaly, mimořádně zdařilý. Reflektoval společenskou realitu, byl vyvážený a počítal s možnostmi zneužití politiky v postkomunistickém období. Když jsem tehdy zvažoval možnosti jejího schválení, při daném rozložení politických sil jsem v to nevěřil. Česká ústava byla schválena díky historické situaci dělení státu. Hlasování pro ústavu v tom okamžiku nebylo o kvalitě základního dokumentu státu a zodpovědnosti zastupitelů. Poslanci hlasování pro ústavu se stávali vedoucí garniturou svých stran a odunovali z této posice své federální soukmenovce. Posuzuji-li tento akt s odstupem času, tvrdím, že schválení ústavy na konci roku 1992 o několik let zbrzdilo úplné převzetí moci přetransformovanými komunisty.

Po vyhlášení České republiky v lednu 1993 byla ještě jakási teoretická naděje se pokusit, bez přítěže slovenské části, udělat kroky k vyrovnání s minulostí - bylo ale pozdě. Již v roce 1992 je jasné, že převratové období skončilo a nejlepší startovní posici v privatisaci mají ti, kteří rozhodující vliv a postavení měli již za předlistopadového období. Oni byli jediní, kteří v té době měli peníze, kontakty a i svoji loupežnou visi uchopení se vlivu v novém státě. Prvé dva roky finančně podporovali oposici, sami vyprojektovali některá oposiční uskupení a měli své lidi i na rozhodujících místech, "tak zvaně" reformních stran. Po volbách 1992 svou podporu přesunují na vládnoucí strany. V té době již mají v rukách rozhodující ekonomickou moc, svůj vliv ve státních úřadech a aparátu nikdy neztratili. Začínají ovládat média a přes financování politických stran pomalu začínají diktovat jejich politiku.

Nejznámější skandál kolem financování politických stran v té době, 52 milionů ODA byly cíleně nastrčené vidle, na které vedení ODA vlezlo. Bankéř Moravec tehdy sám přišel s nabídkou financování, tehdejší sekretář ODA Josef Rejchman s Janem Kalvodou na vidle vlezli. Dělali to v tom čase všichni tak. Rok před vytažením aféry si ze mne utahovali poslanci ODS a říkali, kdy to na nás vytáhnou. Kampaň byla v médiích odstartována v lednu 1994 a neměla nic společného se snahou o čistotu financování politických stran. Odstartovali ji ti samí, kteří vidle nastavili. Uvnitř ODA s nimi spolupracoval Vladimír Dlouhý a jeho chlapci. Šlo o ovládnutí ODA a nebo její likvidaci. Celý proces jsem z blízka i s herci viděl.

V počátku 90. let se na české politické scéně odehrála cílená hra k ovládnutí rozhodujících politických stran. Funkční systém politických stran nemůže vzniknout a stabilisovat se bez diferencované vrstevnaté společnosti, ve které jednotlivé společenské vrstvy více - méně ctí a uznávají určité hodnoty. Politické strany jsou pak jejich representanty a zástupci na veřejné scéně. V Československu a nástupnické České republice v okamžiku kolapsu komunistického mocenského systému byla jediná politicky uvědomělá společenská vrstva. Touto vrstvou byla hospodářská, politická, státně bezpečnostní a správní technokracie totalitního státu. Své postavení i profesní návyky, morálku si vytvořila v nedemokratických poměrech. Systém přirozeným výběrem vytřídil určité lidské typy. Totalitní státy sovětského ražení, málo věcí ponechával náhodě. Chtěl mít člověka celého a šel až do dětských kolébek. Poničil a pokřivil etický systém a mravnost.

Fenomén převratu vynesl v letech 1989 - 90 na veřejnou scénu a do politiky mnohé osobnosti, které s komunismem nikdy nic společného neměly a byly jeho zásadními odpůrci. Čas a přechod do nových poměrů u většiny z nich ukázal do jaké hloubky byla postižena naše mravní podstata. Není jedinečnějšího příkladu než prvý muž nového českého státu. Václav Havel po tři desetiletí psal a mluvil o mravnosti. Jeho činy i osobní život v roli prvého občana státu, příliš často byly v hrubém rozporu s jeho slovy a texty. Stejné platí pro většinu české inteligence. Bez odporu přijala všechny nedůslednosti a polovičatosti. Jásala nebo mlčela k perfidnímu heslu a lži "nejsme jako oni". Neslyšel jsem žádnou ze známých a významných osobností v té době, aby se ohradila a řekla "není mravnosti bez spravedlnosti". Požil jsem si to, když jsem v počátku 90. let ty věci sněmovně do tváří říkal. Odpovědí mi bylo mlčení a posměch.

V průběhu let 1992 - 95 proběhl v české politice proces, ve kterém osobností, které demokratickou přeměnu myslely vážně, byly odsunuty z politiky na vedlejší kolej. Parlamentní a vládní politiku postupně začaly diktovat zájmové lobby a síly, které zneužily příležitosti dělení majetku státu. Václav Klaus od samého počátku svého vstupu na popřevratovou politickou scénu byl vyslancem a representantem bývalé hospodářské technokracie. Pravicovou rétorikou a frázemi si získal a chopil se politického nástroje, který vytvořili noví lidé na politické scéně. Podařilo se mu to též snadno proto, že jejich hlavní vidinou bylo postavení, úspěch a peníze. Přetvořil ODS na politického representanta staronové vzmohlické vrstvy, která své postavení vybudovala na nezákonné privatisaci. Josef Lux, předseda KDU-ČSL stejným způsobem representoval v politice bývalou družstevní agrárně-lesnickou lobby a technokracii. Vše co v politice dělal, sloužilo k co nejhladšímu přechodu této funkcionářské vrstvy, ze které sám vyšel, do nových podmínek. Nebyl představitelem mladých lidí, nábožensky založených, jakou za prvé republiky a v celé své historii lidová strana byla. Hrubě podvedl většinu svých voličů. Katolickou církev potřeboval jen jako nástroj své politiky. Církevní restituce byly jeho velikou hrou. Dopřál církvi majetek, který nevydělával a nenesl zisk - budovy, kostely. Nepřál si a nevynaložil skutečné úsilí pro navrácení majetku lesů a půdy. Ten drželi v rukou jiní, se kterými velmi dobře spolupracoval. Potřeboval církev závislou na své politické straně a poslušnou. On je jedním z hlavních viníků, že na českém venkově nedošlo k obnovení a ustavení širší vrstvy malých a středních vlastníků.

ODA byla nejkontroversnějším politickým subjektem parlamentní politické scény 90. let. Vznikla příliš brzy, ve společenských podmínkách posttotalitního státu. Vymyslelo ji několik intelektuálů, jak by měla vypadat a politicky se chovat slušná pravicová parlamentní strana. Od samého počátku měla ve své struktuře i vedoucích představitelích zabudované časované nálože, které ji nakonec zničily. Čas je odkryl, jak postupně explodovaly a byly odpalovány. Tomáš Ježek byl v KSČ a prognostickém ústavu, Roman Češka byl na špagátě StB od poloviny 80. let, otec Jiřího Skalického byl pracovníkem vojenské kontrarozvědky. Otec zakladatel Pavel Bratinka je dnes podnikatelským společníkem posledního předsedy SSM Ulčáka. Vladimíra Dlouhého je zbytečné diskutovat. ODA byla v prvých letech po roce 1990 hlavním hnacím motorem reformy. Trvali jsme na právním postupu a vytváření zpětných demokratických vazeb. Poslanecký klub se nenechal ochočit a přes malér s financováním jsme si nenechali diktovat politiku odjinud. Pět let jsme uvnitř strany bojovali o život. I v ODA větší část aktivních členů vytáhla do politiky na lov a nebo nevěděli v lepším případě, která bije. Když se nám podařilo v roce 1997 konečně odstranit V. Dlouhého, byl odpálena poslední časovaná bomba doktorátu Jana Kalvody. Pohodlný bonvián byl líný. Když vstoupil do špinavé arény české politiky, ze své lenosti si nechal nekryté slabé místo. V nejnevhodnější chvíli obdržel nemilosrdný kopanec. Byl to kopanec nejen do jeho cti, ale byl to smrtelný úder, který definitivně dorazil intelektuály založenou českou politickou stranu. I příčina a způsob její likvidace je výpovědí o české veřejné elitě. Jan Kalvoda byl český intelektuál.

Po parlamentních prázdninách 1993 byla ve sněmovně jasně cítit změna atmosféry. Přes vedení ODS i KDU-ČSL již neprošla žádná zákonná předloha, která by dále posunovala reformu. V ODA v té době došlo k výměně vedení poslaneckého klubu. Předsedou se stal Ivan Mašek, místopředsedou Viktor Dobal. Václav Klaus v tom čase prohlásil reformu za ukončenou a Josef Lux české zemědělství za zprivatisované. V poslanecké sněmovně se odehrával rozpad oposičních klubů. Z klubu KSČM vznikly tři subjekty. Větší klub demokratické levice, jehož předsedou se stal Jaroslav Ortman, dosavadní šéf sněmovních komunistů. Byla to intelektuálnější část, která si byla vědoma, že komunismus je mrtev a která by ráda obsadila spektrum sociální demokracie. V části, která si ponechala značku KSČM, zůstali lidé, kteří si na prstech pragmaticky spočítali svou stabilní voličskou základnu. Na tom výpočtu založili svou politickou budoucnost. Zbytek skončil později v sociální demokracii. Rozpadl se klub republikánů, jejichž šéf a programátor nebl ve sněmovně v té době přítomen. Rozpadli se i moravisté a zemědělská strana. Malý klub ČSSD udržela pohromadě historická značka. Změny chování na tzv. pravicové straně spektra i rozpad oposičních uskupení byly odrazem změny majetkových a mocenských poměrů v důsledku probíhající privatisace. Bývalí vlivní a mocní, dnes bohatí se stali znovu mocnými a přesunují svou podporu a vliv na své, dle formálního názvu protivníky. Začínají významněji ovlivňovat a nakonec diktovat jejich politiku. V Čechách již dlouho platí, že peníze nesmrdí. Pan Klaus nikdy neznal špinavé peníze a věděl proč. Stejně je v Čechách hluboce zažito, že špatný je ten, kdo nedrží hubu a krok.

Proces převzetí moci postkomunisty se za scénou ukončil v letech 1994 - 95. Poslední reformní pokus o prosazení novely restitučního zákona "O půdě" (č. 229/1991 Sb.) předložila skupina poslanců na jaře 1994. Spolu s oposicí a Josefem Luxem ji smetli i někteří nejpravicovatější poslanci z ODS i mé rodné ODA. Pro ilustraci uvádím, byl jsem ve sněmovně zpravodajem této novely a ve svém poslaneckém klubu jsem to ani nemohl dát na vědomí, abych nebyl napadán některými členy klubu. Bohužel, někteří měli svá umělá ekonomická schémata a dokud se to jich samých nedotklo, odmítali použít zdravý rozum.

Jak vývoj postupoval, měnili se i lidé i politické subjekty, se kterými Klausova ODS prohlasovávala některé zákony důležité pro zájmová a mocenská uskupení, které pan premier v politice zastupoval. Navenek měla ČR koaliční vládu tvořenou ODS, KDU-ČSL a ODA. V letech 1994 - 95 se u některých zákonů vytvářela zajímavá koalice ODS s Ortmanovými postkomunisty. U zákonů majících vztah k zemědělství vytvářel stejné dohody o hlasování a koalice s oposicí Josef Lux. Na konci volebního období na přelomu roků 1995 - 96 a jaře 96 nahradili Ortmanovy postkomunisty v této špinavé práci odpadlíci od moravistů a zemědělské strany.

O tom, jak se systém nastavoval a rozbíhal, svědčí, co uvedu v následujícím: Ivan Kočárník míval v prvých letech svého ministrování financí ve státním rozpočtu utajovanou reservu (vatu), odhadem kolem 30 - 40 miliard korun. Tyto peníze byly používány fakticky k centrální korupci. Podle potřeby byly přidělovány na různé akce starostům nebo přednostům okresních úřadů z politických důvodů, když se to hodilo. Všichni to věděli. Ivan Mašek v letech 1993 a 94 odhadl a spočítal nutné potřebné částky v rozpočtových kapitolách a při projednávání rozpočtu předložil pozměňovací návrhy na snížení objemu některých rozpočtových položek. Návrhy měl odůvodněné a dokladované. Chtěli jsme prosadit, aby výdaje byly průhledné a nebylo možno provozovat praxi, kterou jsem výše popsal. Při hlasování ve sněmovně bylo pro návrhy kolem 17 hlasů. Vždy po shození předloženého návrhu se nám celá sněmovna hlasitě smála. Všichni počítali s tím, že na ně případně může také něco ukápnout. Tak se nastavoval centrálně z nejvyšších posic korupční systém.

V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku, nenahradil ho žádný zákon o majetku státu. Téměř po celá 90. léta jsme takový zákon neměli. Jakékoli pokusy o urgování zákona ministerstvo financí likvidovalo v zárodku. Na podzim 1990 ČNR schválila zákon o obcích, roky nebyla dodělána a předložena část o majetku a hospodaření obcí. Cíleně bylo umožněno, aby bylo možno majetek obcí zcizit a v případě nezodpovědného zastupitelstva obce zadlužit.

Volby 1996 byly dalším kolem o ovládnutí ODA. V. Dlouhý se svými "novými tvářemi," jak je pojmenovávala a vyráběla "svobodná média," rozjel hru, která měla definitivně vyřadit konservativní křídlo. Podle jejich návrhu, pořadí na poslaneckých kandidátkách měla určovat vedení oblastních sekretariátů, bez ohledu na počet získaných hlasů v primárních volbách. Na zákulisní machinace byli jeho příznivci mistři. Návrh na celostátní konferenci s chlupem neprošel. V té době ještě demoralisace nepřekročila hranici, kdy bylo možné vše. ODA volbami prošla a v novém poslaneckém klubu získali většinu lidé, kteří nešli do politiky jen na lup a dělat kariéru.

S odstupem času tvrdím, V. Dlouhý byl do ODA cíleně vyslán, aby stranu kolonisoval a použitelnou část převedl do ODS. Prvý pokus učinil na jaře 1992, kdy do poslední chvíle zpochybňoval samostatnou volební kampaň a ustoupil až pár týdnů před volbami. Druhý pokus byl v roce 1994 s dluhem ODA a po třetí se o totéž pokusil před volbami 1996. Všechny zmíněné aktivity konal po dohodě s Josefem Zieliencem a byly koordinovány s mediálními kampaněmi.

Po volbách získaly tzv. pravicové strany ODS, KDU-ČSL, ODA v poslanecké sněmovně většinu jednoho hlasu. Mohly utvořit a utvořily vládu. Mocným za scénou výsledný stav nevyhovoval, bylo jen otázkou, zda jsou ochotni čekat celé čtyři roky.

V ODA jsme někteří (Mašek, Hofhanzl, Kulka) trvali na přechodu do oposice. Nebyli jsme ochotni účastnit se ve vládní posici politiky, která popírala reformu. Pragmatici nás byli ochotni sežrat.

Volby 1996 nic nevyřešily a ani vyřešit nemohly. ČR sice vypadla z mocenské sféry Sovětského svazu a není už možné z jednoho centra celé zemi diktovat vůli jedné mafie. Mocenská uskupení s takovými zvyky zde však zůstala. V podivné privatisaci se přetransformovala v kapitalisty. Dnes hrají své hry stejným způsobem a metodami. Jsou si vědomi, že v otevřené soutěži, při svobodě informací a v právním státě své postavení nemohou udržet a mnoha bude v takovém případě hrozit trestní stíhání a vězení.

ČR formálně je demokratickým státem. Konají se volby do zastupitelských orgánů i tisk je formálně svobodný. Formálně proto, že lidí, občanů, politiků, novinářů, soudců, kteří by důsledně hledali a trvali na pravdě, je minimum. V politice na počátku několik takových lidí bylo, systém je již vyřadil. Za osm let ve sněmovně jsem nepoznal novináře, který by důsledně hledal pravdu, psal ji a nenechal se koupit. Vždy jsem žasl nad tím, co jsem četl o věcech a událostech, jichž jsem byl svědkem.

Celých deset let, kdy jsem se pohyboval v popřevratové politice, vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, dostal jsem jedinou odpověď "objektivní pravdy není vše jen subjektivní". Stejní lidé hned dodávali "kdo bude stanovovat kritéria pravdy, nebo spravedlnosti". V posledním více než půlstoletí česká společenská i politická "elita" vždy v kritických a krisových okamžicích selhala a nebo udělala "podlost". Mimořádně to platí pro posledních 10 let. Co a kdo se dnes představuje na veřejné scéně a jaké názory předvádí média, je hanba mluvit. Russel Kirk ve své přednášce "Co je spravedlnost?" říká: "Spravedlnost ukazují spravedliví lidé, prokazují to svým jednáním v průběhu celého života. Oni nastavují normy spravedlnosti". Dokládá to příklady jednání svého strýce Pierce, který byl spravedlivý člověk a stal se normou pro své okolí.

V létě 1995 jsem dostal dopis od lesníka Macáka, poslal mi doklady jak se legálně krade dřevo u firmy jednoho z autorů prosazeného projektu lesní transformace. Celý model transformace byl cíleně vymyšlen na vytunelování lesního bohatství v popřevratové době. Věděl jsem od počátku, že to tak funguje a zde jsem měl v ruce doklady na klíčovou osobu. Lesník Macák ještě věřil, že není možné, aby se tak cíleně okrádal stát. Poslal svůj dopis též J. Luxovi, J. Rumlovi a vedení státních Lesů ČR. Ověřil jsem si věci a začal připravovat zveřejnění případu. České lesy poslaly věc přešetřovat až po dvou měsících, když už věděly, že si sbírám materiál. Stížnost přešetřoval jeden ze spoluautorů transformačního třesku a kolega majitele uvedené firmy. Stejné platilo pro policejního vyšetřovatele. Lesník byl vyhozen z práce a věc i přesto, že jsem ji dostal do televize, šla do autu. Za rok jsme případ znovu otevřeli. Předal jsem doklady ministru vnitra J. Rumlovi se žádostí o přešetření celého případu a postupu. Interpeloval jsem ve sněmovně. Po jakémsi vyvíjení činnosti šel kardinální a klíčový doklad o úmyslu vytunelovat celé odvětví do autu.

Vyjasnilo se mi po krisi a pádu Klausovy vlády vyvolané v roce 1997 vystoupením Jana Rumla, Ivana Pilipa a Josefa Zielience v ODS proti V. Klausovi a odstoupení některých ministrů. Situaci mi objasnilo logo nové politické strany, které se nápadně podobalo slušovickému stromu života a logu vykradené Foresbanky. Zajímavý a rovněž asi zcela náhodný byl volební úvěr, který nové straně poskytla Union banka - následník "úspěšné Foresbanky". Jan Ruml je "česný a spravedlivý člověk". Hluboce jsem se tehdy styděl, lesník Macák byl tři roky nezaměstnaný a pak šel dělat hlídače. Nabízel jsem mu tehdy podporu ze svých peněz, což odmítl.

Tak se nastavovaly v Čechách normy cti, spravedlnosti a pravdy šedesát posledních let. Pak jsou logické odpovědi, které jsem na své prostoduché apely dostával. Stalo se nám přirozeností za ta léta, že špatně činí vždy ten druhý, zvláště můj oponent, nebo konkurent. Chlapci z mé party cokoli činí, dobře činí. Tak jsme se stávali, když jsme i jen mlčeli, kdy jsme se měli vzepřít, aktivními účastníky špatné věci i zločinu.

V poslanecké sněmovně jsem pochopil, že statisticky platí: vyberete-li dvě stě lidí do takového orgánu, budou jednotliví členové se chovat a jednat téměř ve sto procentech podle toho, jakým volebním systémem byli vybráni a do které krabičky byli strčeni. Rozum, poznání, morálka, zkušenost jako by nebyly. Výjimka, vyskytne-li se, je nemilosrdně eliminována.

Vládní krise a následné předčasné volby (1997 - 98) byly pokusem jedné skupiny ctihodných společností, které vytvořila postkomunistická transformace a privatisace, o přímý nástup k politické moci. Učinily to via pan president, J. Ruml, J. Lux, J. Skalický a J. Zielienec. Jedna "ctihodná společnost" chtěla vytěsnit druhou z posice mocenského politického vlivu a přístupu ke zdrojům. Nechtěly tak činit otevřeně a parlamentními prostředky, podle platné ústavy. Cíle obou byly fakticky identické. Prvými propagátory většinového volebního systému v médiích v letech 1995 - 96 byl Jiří Pehe a lidé stojící za dnešní Čtyřkoalicí. Celou svoji hazardní hru si špatně spočítali a bank jim vybrala jiná mocenská a kapitálová skupina, která zaplatila volební kampaň dvojici ČSSD a ODS. Pod koly vozu mocenské hry zůstala ODA. Její likvidace byla cílená a mediální kampaně sloužily k tomuto účelu. Neměly nic společného s objektivním informováním. Bílý kůň Skalický splnil svou úlohu.

První velká politická krise prokázala předvídavost autorů ústavy a také ukázala, o čem je postkomunistická politika a její aktéři. Hned při první krisi nedodrželi politikové postup, který k řešení takových situací předepisuje ústava. Obešli ústavu a odhlasovali si zákon "o předčasných volbách". Řekli jsme tehdy s Ivanem Maškem sněmovně, čemu otevírají cestu a jaké budou následky.

Volby 1998 znamenaly prohru těch sil, které je vyvolaly. S ODA byla z parlamentní české politiky odstraněna poslední skupinka osobností, které trvaly na politice jako otevřené veřejné hře, ve které se dodržují určité zásady a politický program. Vyřazeni byli i republikáni Miroslava Sládka. Republikánská strana bylo účelově vyprojektované uskupení. Osm let cíleně mlžilo scénu s populistickými křiky a odvádělo pozornost od zásadních a důležitých problémů. Doktor Sládek si do parlamentu vybíral lidi použitelné, z nichž většina vůbec nevěděla, která bije. Hlasovali prakticky vždy s komunisty. Nevydání I. Kočárníka na zbavení imunity rozhodli republikáni. Když splnili svou roli, byli nemilosrdně uříznuti. Stačilo před volbami 1998 jim nedat prostor ve sdělovacích prostředcích.

Oposiční smlouva byla uzavřena a podepsána v okamžiku, kdy obě strany dostaly prostředky na volební kampaň. Povolební hrátky na vyjednávání, s případnými koaličními partnery byly zásnubní tance, když už ruka byla dávno v rukávě. O stavu české politické scény a jejích aktérech svědčí oposiční smlouva více než výmluvně. Žádná svéprávná politická strana s dlouhodobější perspektivou a úmysly by nikdy nemohla přistoupit na takové podivné partnerství. Zapřáhnout se do káry, na káru mimo jiné naložit svého protivníka, jednu nohu si přivázat k ojeti za pouhý slib, že ten na voze nebude brzdit, kdy se mu zachce a křičet, že ta kobyla je chromá. Členstvo ČSSD na takovou dohodu zjevně přistoupilo. Svědčí to o dvou věcech: v prvém případě, politika je o něčem jiném - v Klondike by mohl být ještě nějaký nevykolíkovaný claim. V druhém případě - ti lidé jsou nesvéprávní a někdo za nimi hraje jinou hru.

V roce 1993 jsem napsal analysu toho, co se odehrává v české politice, kam se systém vyvíjí, co určuje vývoj a jaký je pravděpodobný cíl. Předpověděl jsem tehdy něco takového, jako oposiční smlouvu, i to jak českou politiku budou řídit veřejně nezodpovědné mafie z pozadí. Nikdo mi tehdy moji analysu nezveřejnil. Dvakrát jsem byl v redakci Literárních novin a žádal zveřejnění. Odpovědný redaktor mi tehdy řekl, že to vypadá věrohodně, ale zveřejnění odmítl. Čas mi zase jasně prokázal, proč takový text nesměl spatřit světlo světa.

Nerad bych se mýlil, ale domnívám se, volbami 1998 a z nich pocházející "Oposiční smlouvou," dosáhli postkomunisté maximálních možností. Mechanismus, který se nám podařilo vytvořit a kodifikovat na počátku 90. let schválením ústavy s poměrným volebním systémem, druhou komorou a ústavním soudem již začal fungovat. Účinně začal blokovat snahy mafiánských struktur o nastavení "ideálního" politického mechanismu. Od počátku 90. let sledovali taktiku nejprve bezbřehého liberalismu, čím více politických stran, tím lépe se naředí politický náboj, který by mohl ve společnosti být. Prozíravě si zabukovali některé zajímavé názvy politických stran, aby se jich náhodou neujal někdo s politickou visí a vůlí prosadit své představy - republikánská strana. Když vyšuměl a byl zklamán převratový entusiasmus, nastoupili důslednou cestu k ovládnutí parlamentních stran a jejich redukci na co nejmenší počet. Proto se začalo s takovou propagací většinového volebního systému. Výsledkem takového volebního systému by bylo spektrum dvou až tří stran, které by na dlouhou dobu ovládly scénu. Většinový systém je výhodný a positivně funguje v zemích s tradicí. Ve společnostech, kde nad psanými zákony stojí napsaná zvyková a morální pravidla. V zemích, které vyšly z totality, kde morálka je málo známý pojem, které nemají ani významné ve veřejné činnosti osvědčené rodiny, je to cesta k nadvládě jedné - dvou mafií, které stojí za scénou. Ideální politický systém, po kterém touží česká politická sebranka, jsou dvě nebo tři parlamentní politické strany. Prvá je varianta dvou stran - jedné jako levicové a druhé pravicové. Za nimi by bylo jedno nebo dvě mocensko kapitálové uskupení, která by diktovala jejich politiku. Až by se strana u vlády proflákla u veřejnosti, přeorientovali by se na tu druhou a jelo by se dál. Zprofanované poslance nebo politickou garnituru by vyměnili a zaplatili by si nové loutky. Už předseda Čuba to tak dělal. Václav Klaus provozuje stejný systém obměny kádrů. Nejdřív šla do propadliště dějin garnitura federálních poslanců. V ní byli lidé, které vynesl převrat a byly mezi nimi osobnosti, které by se pravděpodobně nenechali tak snadno ochočit. Z této původní garnitury zůstal jen Miroslav Macek, je užitečný, vykoná jakoukoli špatnost a kdykoli je na něm možno cokoli vytáhnout... Současná vedoucí sestava Klausovy strany jsou ochotní přisluhovači, kteří svého pána nepřekročí. Ideální systém pro V. Klause a jeho kamarády by byla pravicová ODS a levice KSČM. Roky pro tuto variantu pracuje. Oposiční smlouva měla vpozadí také tento zámysl. Nechat se zpochybnit ČSSD vlastníma rukama, při většinovém volebním systému by se jako nejsilnější levicová strana vynořila KSČM. Proto komunisté příliš neprotestovali. "Pravicová" ODS by strašila svoje voliče komunismem a komunisté by mluvili o zlodějích. Zase by to nějaký rok vydrželo a výborně by se doplňovali. V. Klaus, i když navenek dělal antikomunistu, ve sněmovně se vždy dokázali velmi dobře dohodnout.

Druhá varianta při většinovém systému je také téměř ideální - tři parlamentní politické strany, ale nese již jistá risika. Tzv. demokratická pravice a levice a nedemokratičtí komunisté. Demokratické dvojstranní by fungovalo jako v prvé variantě a obě by strašily komunismem. Systém by však byl již labilní a obtížnější by bylo zákulisními dohodami systém udržet v rovnováze.

Při uvažovaní o české politice v postkomunistickém období je si nutno uvědomit, z čeho jsme vyšli, co se zde odehrálo v prvé polovici 90. let. Ekonomická, politická i společenská elita, kterou vytvořily tyto roky k tomu, aby své výdobytky ustála a posléze legalisovala, potřebuje na co nejdelší dobu prodloužit neprávní stav. Podrží-li si své majetky a postavení dostatečně dlouhou dobu, budou legalisovány právem držení.

Tuto analysu si strategové řídící dnes českou politiku dávno udělali. Nebudu se mýlit, když řeknu, že s takovou představou vstupovali do nového "obrodného procesu" již v počátku 90. let. V zájmu těchto cílů je roky manipulována veřejná i politická scéna.

Naštěstí v lidském světě a to i v postkomunistickém nefunguje a nevychází vše tak, jak by si vyvolení, velcí "řiditelé" (kormidelníci) přáli. Mocenská skupina, která chtěla ovládnout českou politiku, nebyla již jen jedna, byly nejméně dvě - tři. K jejich prvému velkému konfliktu, který vystoupil na veřejnost došlo v roce 1997 a vedl k vyvolání předčasných voleb. Úmysl obou uskupení byl podobný, ovládnou hegemonicky politickou scénu. Protože již nejde vnutit svou vůli násilím, policejními nebo vojenskými prostředky, musely použít formálně demokratického parlamentního postupu. Odhlasovat v parlamentě volební systém, který jim "vedoucí úlohu" zajistí zákonem. Vše pod krásnou ideou zajistit pracovité a snaživé vládě, která myslí jen na dobro svého lidu, stabilní možnost vládnout. O stavu médií a morálce novinářského stavu vypovídá to, že se nenašel jediný komentátor, který by po pravdě hru okomentoval. Stejně platí o snaze změnit v ústavě pravomoci presidenta, guvernéra národní banky. Proto byla taková nevůle s druhou komorou parlamentu - Senátem. Nejlépe by bylo jej zrušit. Systém tak jak byl kodifikován v ústavě má zpětné vazby a brání jedné mocenské skupině ovládnout scénu. Staví často stejné lumpy proti sobě a brání jednomu získat totální převahu.

Pro ilustraci, mám zajímavou zkušenost s ústavním soudem. V létě roku 1997 mne nechal starosta Jihlavy vyvést městskou policií ze zasedání městského zastupitelstva. Pan starosta uprostřed léta svolal mimořádné zasedání zastupitelstva, které vyhlásil za neveřejné. Šlo o 9,5 hektaru městských pozemků, které město chtělo bezúplatně převést na firmu Bosch. Firma Bosch slíbila na tomto místě postavit továrnu. Věděl jsem o velice podivných okolnostech transakce a zájmech některých zastupitelů. Šel jsem na zastupitelstvo, abych svou přítomností ukázal, že se o podivných okolnostech ví. Po zahájení jednání se dostavil pan starosta, přerušil schůzi a požádal mne, abych zasedání opustil, že je neveřejné. Odpověděl jsem, že zákon O obcích, § 40, nic takového nezná. Přišel jsem si pouze vyslechnout argumentaci. Starosta trval, že opustím jednání, jinak mne nechá vyvést policií. Protože si myslel, že již může vše, jeho komentáře byly jedinečné. U soudu by to byla pochoutka. Vyvedli mě městští policisté - člena poslanecké sněmovny. Podal jsem stížnost k ústavnímu soudu, zastupoval mne i podání sepsal Jan Kalvoda. Někdy v září jsem dostal rozhodnutí ústavního soudu, že mé podání se zamítá s odůvodněním, že si nestěžuji na porušení svých práv, ale na porušení práva veřejnosti na informace. Formální záminka, výše jsem se odvolat nemohl. Ústavní soud tímto rozhodnutím dal veřejné znamení, že se města mohou rozkrást. Pan starosta byl v té době kandidátem lidovců na ministra Tošovského vlády.

V té samé době předložili komunisté novelu zákona O ústavním soudu, která byla dobře a dotýkala se ve svých důsledcích i mého případu. Navrhovali, aby podání k Ústavnímu soudu přijímal senát složený ze tří soudců zpravodajů, a ten aby rozhodoval, zda bude stížnost projednávána plénem soudu. Doposud podání přijímal jeden soudce a ten rozhodoval. Při všech třech čteních v poslanecké sněmovně jsem novelu podpořil a zdůraznil svou zkušenost. Díky mé podpoře novela prošla, nešlo ji už zatlouct, jako komunistický návrh. Komunisté v tomto případě podali dobrý, obecně prospěšný návrh novely zákona, protože jsou v posici slabšího. Moje podpora komunistického návrhu pobouřila některé nejdemokratičtější zástupce nejvyšší soudní stolice. Přidala jim práci a ztížila rozhodování, nepůjde již některá nepohodlná podání lehce smáznout.

Dne 28. října, toho roku, při udělování státních vyznamenání na Hradě prvý ústavní soudce, kterého jsem potkal na mne volal: "Hofhanzl je jenom já, já". Udržel jsem se a odpověděl jen: "Nic neříkám a jdu dál". Když jsem po skončení ceremonie odcházel z řady, někdo mne tahal za šos kabátu. Otočil jsem se, za mnou stál ústavní soudce, který mou stížnost odmítl. Prosil mne, abych se na něj nezlobil za to, co udělal se slovy, že věděl, když se do něčeho pustím, musela to být velká lumpárna. Odpověděl jsem, zda se nedstydí dát do celé země znamení, že je možné z veřejného krást. Aby toho nebylo dost, po sto metrech kolem mne šel třetí člen Ústavního soudu a volal na mne: "Čestmíra zdravit nebudu, ten jenom křičí, křičí, nahlas křičí". Bylo mi zle.

Co se odehrálo v prvých rocích 90. let s odstupem krátkého času sestoupilo do měst, městeček, obcí. Nastaví-li se systém na zneužití, zasáhne nákaza nakonec poslední osadu. Viděl jsem to, co se odehrálo v parlamentu a na úrovni státu, o něco později v podobných kulisách ve svém městečku. Herci byli stejní, měli podobné převleky, i monology jako by si vypůjčili. Nelze zapomenout, když člen městské rady v roce 1996 na apel "Čtete noviny, díváte se na televizi, víte, co se odehrává, v celé zemi běží velkolepé rozkradení státu. Vaší povinností je uhájit a zajistit pro občany vašeho města zdravotní péči," mi dal odpověď. "Proč by obchodník se zbraněma nemohl vlastnit a provozovat polikliniku?" Dobře to věděl. Starosta přihrával městskou polikliniku do nájmu obchodníkovi se zbraněma aten ještě byl jen nastrčená figura větších mafiánů. Šlo o novou stavbu a pračku na peníze. Dnes je tehdejší starosta senátorem a radní starostou. Cituji ten případ proto, že to byl obecný proces.

Může být v naší zemi objektivní pravda, co to pravda je, kdo ji určí? Jen velmi málo aktivních lidí mohlo projít špinavou pračkou peněz a kariér postkomunistických 90. let, nezamazat se, podat zprávu a být věrohodný. Morální krisi začala válka, odsun německé menšiny a 40 let ji šlechtil komunismus. Do květu ji přivedla sametová revoluce bez spravedlnosti a privatisace bez důsledného vymáhání práva a zákona.

Jsme znovu na samém počátku. Obávám se, že nejdříve bude muset být jasně a veřejně řečeno, co se v naší společnosti v 90. letech stalo. Stejně nekompromisně by měli být pojmenováni a označeni hlavní aktéři a viníci. Dokud neproběhnou objektivní a spravedlivá soudní řízení s lidmi, kteří nesou vinu za komunismus, stejně s těmi, kteří zneužili svá postavení a těžce se provinili v 90. letech, nemáme naději prorazit bludný kruh. Němci museli sami koncem 50. a v 60. letech odsoudit své nacisty. Tehdejší německá demokratická elita si uvědomila, že není společenského zdraví bez jasného a veřejného odsouzení zla.

V naší zemi má zlo rozhodující ekonomickou moc, ovládlo politiku, má rozhodující vliv v médiích. Obecně platí, právo a soudnictví odpovídají a jsou odrazem úrovně společenského povědomí práva a morálky. Svoboda tisku dnes je svobodou tisku pro ty, kteří nepřekračují hranice užitečného a možného, které určují ti, co média ovládají. Podobné pojetí svobody slova platilo za komunistů. Svoboda slova neplatí pro nebarvoslepé, kteří vidí, že král je nahý a chtějí to říct.

Kdyby to nebylo smutné, smál bych se, když jsem viděl na přelomu roku některé osoby bojovat za svobodu slova v České televizi. Trochu znám českou vyšší politickou i ekonomickou scénu. Bude užitečné, že některé přímé aktéry, kteří brali konflikt vážně, přejede vlak reálné hry, o kterou šlo. Mně se při nárazech otevíraly obzory a bystřil zrak. Mohou přijít na to, že svoboda je nedělitelná, není jen pro někoho a není jí bez morálky.

V novém tisíciletí bychom měli být velmi skromní. V roce 1989 a následujících jsme měli velikou šanci. Málokteré generaci se dostane štěstí, že za jejich života se otřesou zkamenělé mocenské struktury a objeví se volný prostor. Několik historických vteřin je pak možnost a čas položit nové pevné základy k postavení společného domu. Ten čas jsme zmarnili, 90. léta prohloubila morální marasmus české společnosti. Máme před sebou dlouhou cestu, na které bychom měli nejdříve zjistit, že nikdo neudělá nic za nás, že lidské bytí stojí a trvá na určitých ctnostech. Naučit se v mírnosti trvat na poznaném, morálce a právu. Přes všechno, co se v posledním desetiletí stalo, je zde prostor, abychom se prali a konali. Času není nazbyt, klec se zase může uzavřít.

 

V Třeštici 2. února 2001

 

RNDr. Čestmír Hofhanzl

místopředseda Strany konzervativní smlouvy

---