PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.06.2021

Autor: Jan Kubalčík

Ani halíř

Rád bych nabídl svoji odpověď na závěrečnou otázku mimořádně zajímavého a poutavě napsaného (ostatně jako vždy) článku Lucie Sulovské „Předvolební spektákl i neodvratný konflikt".


 

Nebudu se zde snažit autorčin text nějak reprodukovat - stojí za přečtení, ať si každý pošmákne sám. Nicméně, ona závěrečná otázka zní, kterou ze dvou variant si spíše vybere česká pravice odkojená reaganovským konsensem a thatcherismem. Ty dvě možné cesty se týkají kulturního střetu, přičemž jedna z nich se opírá o přesvědčení, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, a když tedy progresivní šílenci neváhají ve prospěch prosazování svých nápadů použít státní moc, kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost, máme my, konzervativci, dělat totéž - tedy při volebním vítězství „shora" nadekretovat, jak mají (nebo spíše nemají...) lidé žít. Ten druhý možný přístup pak vychází z obhajoby svobod - vyznání, projevu... etc., tedy včetně toho, že je v rámci takové svobody třeba připustit i (pro)jevy, která se nám nelíbí či dokonce hnusí a které třeba i oprávněně považujeme za objektivně škodlivé. Tiše doufám, že jsem v krátkosti to dilema popsal alespoň trošku srozumitelně - a pokud ne, budiž to opakovanou výzvou pro přečtení článku L. Sulovské...

Malá vsuvka, než přejdu k meritu. Zakázat něco hlásat ve (státních) školách ještě přece neznamená zakázat to hlásat vůbec. Pokud někdo považuje za nezbytné sdělovat dětem cosi o sexuálních (a jiných) rozmanitostech, nemělo by mu být bráněno v tom, aby si pronajal sál a oslovil rodiče, aby své děti vyslali na takovou přednášku... (Jiná věc je, že být to mé děti, na žádnou takovou přednášku je nepřihlásím... a být to já, kdo může či nemusí takový sál pronajmout, k takovému účelu jej nepronajmu - i to je svoboda.) Svoboda, opakuji, spočívá v tom, že by nikomu nemělo být bráněno v tom, aby se takto zachoval. Svoboda však neznamená, že se svými nápady má přístup do škol. Konec vsuvky.

V každém případě zde vidím významnou možnost, jak oba shora načrtnuté přístupy do značné míry smířit - a to až do takové míry, že zbytek je spíše na akademickou diskusi než otázkou praktické politiky. Rád bych přitom zdůraznil, že vycházím z ryze místních podmínek - jak přesně je to v tomto ohledu v zahraničí, to si netroufám posuzovat. Z toho, co vidím kolem sebe, si zkrátka troufám usuzovat, že všichni ti místní progresivní bojovníci jsou tak úžasně odhodlaní a zaznamenávají ve svém snažení nemalé úspěchy i proto, že jsou relativně slušně financováni z veřejných zdrojů.

Domnívám se tedy, že by stačilo situaci „vyrovnat". Zatímco takové Hnutí pro život nebo taková Aliance pro rodinu žijí ve finančně velmi skromných podmínkách, organizace typu Jsme fér čerpají z tučných grantů, podmínky jejichž získání jsou jim leckdy psány téměř „na tělo". Tedy jediný státní zásah, pro který bych se vyslovil, by bylo vymezení, na co v České republice nesmějí být vynakládány veřejné prostředky (včetně prostředků z Evropské unie samozřejmě... vždyť EU, to jsme přece také My...). Je prostě třeba oddělit ovce od kozlů a zamezit tomu, aby se ideologické neziskovky zaštiťovaly těmi, které pomáhají slepým dětem či onkologickým pacientům, popř. podporují hudebně nadané děti či monitorují čápy černé (atd., atp.). Těm, kteří vykonávají obecně prospěšné činnosti a dělají to lépe, než by to kdy dokázal stát, veřejná podpora - včetně té finanční - samozřejmě plně náleží. Těm druhým nikoli, těm už by naopak neměl být vyplacen ani halíř. Jistě, vždy tam bude nějaká „šedá zóna" a v rámci principu in dubio pro reo bych byl pro, aby takové hraniční případy byly chápány spíše jako ovce než jako kozli.

Ano, vůbec to není snadné a proto je třeba podstatně dříve, než se konzervativní pravice dostane do vlády (pomíjím nyní otázku, kdo je v ČR konzervativní pravicí... i to, jak je pravděpodobné, že se v ČR do vlády dostane...), pracovat na způsobu, jak (1) provést rozlišení příslušných spolků a (2) zastavit financování z veřejných zdrojů těch, které spadnou pod označení (řekněme) „ideologická neziskovka" - a to konformně s Ústavou a platnými zákony, tedy tak, aby to obstálo před soudy, neboť žaloby se dají očekávat.

Není to jistě originální recept, ale zatím se nikdy nenašlo dost politické síly a odhodlání, aby se jej podařilo nějak signifikantně uplatnit. K domněnce, že by byla strategie „finančního vyrovnání" úspěšná, mě vede pozornost, kterou tomuto tématu dlouhodobě příslušné kruhy věnují. Naši progresivní přátelé jsou zkrátka důsledně přisátí na veřejné rozpočty a čerpání z nich již dávno považují za svůj přirozený nárok. Odepřením pravidelného přístupu k těmto financím bychom jich velkou část odeslali na pracovní trh, kde by se museli - jako my prakticky všichni na té druhé straně názorové barikády - živit prací a pro svůj světonázor se angažovat ve volném čase... A to je pak úplně jiný příběh.

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.