Autor: Vlastimil Podracký

90 let od založení Československa

Zánik Rakouska-Uherska a vznik Československa - proč se dnes nechováme tak morálně vzorně, jak se národ choval tehdy a následně během trvání První republiky?

Zrod nacionalizmu jako hnacího motoru středoevropských změn

V devatenáctém století se svět střední Evropy rychle měnil. Vzdělanost obyvatelstva vysoce vzrostla, inteligence se stala vůdcem národa. Knihy, noviny, to vše ovlivňovalo smýšlení lidí více než kostel. Lidé se dostávali k informacím, které byly někdy skreslené, někdy více méně pravdivé. Vůdčí idea, která dříve dávala lidem pravidla života, zmizela. V této situaci si lidé začali uvědomovat svoji identitu, přičemž bylo nutno ji nějak orientovat. V Evropě vznikly v podstatě dvě odlišné oblasti vnímání identity. Země na západ od Rýna pokračovaly ve své identitě zemské nebo státní. To je typický příklad Švýcarska, kde nezáleží na národnosti, rozhodující je příslušnost státní. Podobně to zůstalo ve Francii (Bretonci, Alsasané, Provensálci). Na východ od Rýna byla situace jiná díky německému nacionalizmu, který vznikl na základě touhy po sjednocení německých států. Němci museli nalézt nějakou nadstátní ideu, nějaký sjednocovací princip, aby dokázali vytvořit sjednocovací hnutí. Pouhá zemská a státní identita by Německo nikdy nesjednotila. Pokud by každý zůstal jen Bavorákem, Sasam nebo Vestfálcem, Německo by se nikdy sjednoceným státem nestalo. Identita se tedy musela změnit na národní, musely se najít znaky, které sjednocovaly, bylo nutno zahodit původní antagonizmus náboženský (zhruba polovina Němců byla katolíků a druhá protestantů), zapomenout na vzájemné vraždění ve třicetileté válce.

Kdo je vlastně Němec a kdo není? Jaké je měřítko identity? Vždyť takový Bavorák se liší od Branibora jako Čech od Srba. A tak musel nastoupit identifikační znak, a tím se stal jazyk. Podařilo se, Němci si začínali svoji společnou identitu uvědomovat, jenže to mělo neblahé dopady na okraji německého živlu. Pro Čechy skončilo idylické období dané roztříštěností německé moci, která tím nebyla nebezpečná. Na okrajích německého živlu, zvláště v českých zemích to mělo přímo katastrofální dopad. Lidé se museli k nějaké národnosti přihlásit. Tím se obyvatelstvo rozdělilo. Identifikace s tím nebo oním národem měla mnoho důvodů, jistě hrály roli i důvody materiální, kulturní, ambice jednotlivců a v nemalé míře také vlastenecké pocity příslušnosti ke své zemi. Češi reflektovali německou zkušenost, v podstatě jim nic jiného nezbývalo, byli do své nacionalistické role vtaženi. Pokud by nereagovali, ztratili by svoji identitu, svoje dějiny, svoji státnost. Natolik to bylo pro ně důležité, že se toho vzdát nechtěli. Proto také zde musel nastoupit jazykový princip se všemi důsledky, které to mělo. Důsledkem bylo především, že čeští Němci se už nepovažovali za příslušníky českého království, stali se Rakušany, zatímco Češi se stali jedinými nositeli české státnosti, která ovšem tenkrát byla silně potlačena rakouským centralizmem. České království nemělo v rámci habsburské monarchie, vyjma symbolů, žádnou politickou platnost, čeští Němci to od určité doby ani nechtěli. Dokonce i císař F. Josef se nenechal korunovat českým králem v Praze. Přesto stále ještě dožívala identita zemská, hlavně u šlechty a v některých oblastech, řekněme národně neuvědomělých. Nacionalizmus pronikal stále více do centrálních rakouských orgánů a dostával se do oficiální politiky. Ta se stávala stále více protičeskou. Rozchod s Rakouskem pokračoval. Nikoliv hned s císařem, ale s politikou státu. Tragický rozchod českých Němců a Čechů na jazykovém principu byl nastartováním zhoubného procesu nacionalizace a končil vyhnáním sudetských Němců jako nespolehlivého a se státem se neidentifikujícího etnika. V podstatě šlo o to, kdo z koho. Nebylo jiného východiska. Nějaké rozdělení území nepřipadalo v úvahu s hlediska hospodářského a funkčního už vůbec ne.

Německý sjednocovací proces, který se stal bezprecedentním příkladem, inspiroval ostatní národy a zvláště Čechy k podobným krokům s ostatními slovanskými národy. To bylo ovšem velmi obtížné, ale stále tu zůstával Slovenský národ, se kterým by bylo možno německý sjednocovací proces následovat. To se stalo po první světové válce.

Německý sjednocovací proces neskončil, v podstatě byl a je stále přítomen, nabývá pouze jiných podob. V nacistické éře násilných, nyní v Evropské unii mírných na základě cukru, který se odnárodněným a prospěchově založeným občanům v zemích na východ od Německa nabízí. Nicméně stále v pozadí zůstává německá snaha o hegemonii a skrytý nacionalizmus. Obojí se federalizací dostává stále více do evropské politiky. V podstatě to nebude nikdy jinak a z Evropy nebude nikdy USA nebo Brazílie. Snaha o takovou federaci by znamenala propadnout německé hegemoni, která ovšem může mít různé podoby, o kterých lze jen spekulovat, ale nikdy příznivé pro nás.

Rakousko, které zradilo samo sebe

Habsburská monarchie plnila ve svém prostoru úlohu stabilizátoru poměrů, oponenta expanzivních sil z východu a německé expanze směrem na východ. Vznikla z úporné snahy Habsburků sjednotit středoevropské feudální státy proti tureckému nebezpečí. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem, turecké nebezpečí bylo zažehnáno, záborem Bosny a Hercegoviny Rakousko dokončilo tento staletý zápas. Zároveň však dvakrát neúspěšně oponovalo expanzi Prusů, kteří potom sjednotili Německo v jednotný stát. Tento stát se stal následně mnohem mocnějším než Rakousko, a již nebylo možno jej opomíjet a také mu odporovat.

Za hranicemi Čech byla velká mocná a bohatá Německá říše, která nedovolila svým menšinám ani nadechnout, Poláci, Lužičtí Srbové a Francouzi v Alsasku a Lotrinsku nesměli mít jiné školy než německé. Zbytek původně českých Slezanů byl už naprosto indoktrinován.

Od r. 1871 vzniká též na východní straně hranice shodná situace. Maďaři ve svém státě zrušili téměř všechny slovenské školy. V r. 1918 Slováci už téměř neexistovali. F. Peroutka o tom píše: „... Dokonce ani jediná dětská opatrovna nebyla vedena slovensky. Děti byly navykány maďarštině od prvního styku se světem. Slovenština se udržovala pouze v malém zbytku škol obecných. R. 1910 bylo na Slovensku 3 862 obecných škol. Z těch bylo jen 482 slovenských (a těm byla uložena povinnost vyučovat až 18 hod. týdně maďarsky), ostatní sloužily maďarizaci. ... v roce 1913 zbývalo už jen 344 škol slovenských. Zakrátko (pokud by nedošlo ke změně v r. 1918 - pozn. autora) by ani tohoto zbytku nebylo... Z 30 000 lidí ve státních službách na Slovensku se znalo pouze 2000 ke slovenskému původu. Neexistoval jediný soudce Slovák... Šrobár píše: Bylo nás tak málo, že sme sa temer všetci znali osobne..." Odhaduje se, že Slováků, kteří byli schopni národ vést, dělat úředníky a učitele, bylo sotva 300. Více jich bylo v zahraničí, mezi ně patřil i Štefánik. Podobnou politiku vedli Maďaři ve všech okrajových částech země, v rumunském Sedmihradsku, v srbské Vojvodině a Banátu a v německém Burgenlandu.

Mezi těmito dvěma zrůdnými kolosy se třásla rakouská část mocnářství, vlastně úzký pruh svobody a omezené demokracie od Haliče přes České země, Rakousko, Korutany a Kraňsko k Jaderskému moři do Terstu. V tomto prostředí se český lid emancipoval a vyvinul v moderní vyspělý národ, hlavně ještě v dobách, kdy zrůdné kolosy na hranicích neexistovaly, kdy ještě mocnářství dbalo na křesťanské zásady a zemská šlechta měla velký vliv na politiku. Pomalému propadu do útlaku národů se císařské Rakousko nedovedlo postavit. Tím zradilo svůj princip ochránce národů. Ani v omezeném pruhu nebyla situace zcela normální a demokratická. Obce měly velké pravomoci a mohly si zvolit i svoje školství, tedy rozhodnout se pro školu německou nebo českou. Pro české menšiny v německých obcích to znamenalo odnárodňování. Odnárodňování se dělo též hospodářským tlakem. Úřednictvo bylo hlavně německé, zvláště na Moravě se vyskytovaly stížnosti tohoto druhu. Mnozí úředníci česky neznali. Vyšší státní orgány nebyly demokraticky zvolené. Bylo omezené hlasovací právo, nevolil každý, ale pouze ten, kdo platil daně, a to ještě odstupňovaně. Kdyby byla všeobecná demokracie, nutně by ve volbách do říšského sněmu zvítězily slovanské národy, které měly ve státě většinu. To nebylo možno připustit! Nicméně český národ si krůček po krůčku, tak jak vzrůstala jeho hospodářská moc, svoje práva vydobýval a také jeho relativní početní podíl v českých zemích vzrůstal (hlavně vyšší fertilitou).

A tak v rámci demokracie nebylo řešení. Češi a další Slované se emancipovali a tvořili v Rakousku většinu. Německy orientovaná politika nedovolila mocnáři, aby demokratizoval společnost jak to bylo jinde ve světě, protože by ve státě vládli Slované. Němečtí nacionalisté nevěděli, jak to řešit a jak si alespoň zachovat hegemonii. Jedinou cestou bylo násilí.

Rozpoutání války mělo věci změnit. Podle plánů rakouských Němců se mělo přejít k německému systému, k naprosté hegemonii Němců. Válka byla rozpoutána pod německým vlivem. Císař F. Josef se stal povolným nástrojem souseda, který ho dvakrát porazil, který si získal na svoji stranu německy mluvící obyvatelstvo v Rakousku, a který chtěl z Rakouska udělat povolný nástroj své expanzivní politiky na Balkán. Rakousko a stařičký mocnář zradili původní určení svého státu. Dokonce se spojili i se svým staletým nepřítelem - s Tureckem. V tom je vidět zcela nepokrytě německý tlak. O co šlo přepadem Srbska? Snad nechtěl císař rozvinout myšlenku demokracie a lidských práv nad nepokojným srbským národem? To si chtěl do svého státu zavléci další slovanský národ, když už takto měl Slovanů více než Němců? Představme si demokratické Rakousko, ve kterém by slovanské národy vedené Čechy a Srby vládly. Určitě o to nešlo. Šlo o zcela nemravný imperializmus a potlačování národních a lidských práv. Nad pádem Rakouska je možno plakat jen nostalgické slzy z dávných dob. Ne z r. 1914.

Říká se, že státy se udržují těmi myšlenkami, kterými se zrodily. Rakouské mocnářství se své rodné myšlence odrodilo v zájmu německého nacionalizmu. Bylo natolik slabé, že to nepřežilo. Nakonec jej porazily vítězné Západní mocnosti za spoluúčasti příslušníků neněmeckých národů, vlivem jejich politiky, která si vyžadovala národní státy (Polský, Rumunský, Československý, Jugoslávský). Masaryk a Beneš na to měli svojí politikou velký, nikoliv však rozhodující vliv. Je složitá otázka, proč nešlo zachovat Rakousko a přetvořit jej na spolkový demokratický stát. Nejspíše proto, že to národy nechtěly (především Poláci chtěli svůj stát). Poslední ránu mocnářství udělili sami rakouští Němci. První ze všech vyhlásili republiku. Měli obavy, aby se nestali menšinou ve většinově slovanském státě. Najednou se začali dovolávat principu sebeurčení národů, když měli obavu, že bez tohoto principu by jejich původní metody mohly být použity proti nim.

Morálně jednotný národ

28.6.1919 byl podepsán ve Versailles mír s Německem a 10. září v Saint Germain s Rakouskem. Hranice čs. státu byly potvrzeny v hranicích, jak je známe. Od 28. října 1918 se však přihodilo mnoho věcí, které jednání Pařížské konference ovlivnily. Český národ se v té rozhodující době osvědčil v očích velmocí svojí rozhodností, aktivitou a disciplinovaností. Jednak na Sibiři bojovaly čs. legie proti bolševikům. Je mnoho zpochybňujících argumentů, které se snaží tvrdit jak legie spolupracovaly s bolševiky, jak ukradly ruský imperiální poklad, jak byly nedisciplinované. Nicméně doba byla taková, že jiné vojenské jednotky byly v naprostém rozkladu, fronty se hroutily, vojáci dezertovali, ale čs. legie se podřídily své vládě, dezerce byly minimální, a tam, kde napřely svoji sílu, vítězily. To minimálně imponovalo.

Dále tu byla situace doma. Většina území poražených států byla v rozkladu. Německá města se proměnila v řádění luzy. Vídeň se zmítala lidovými nepokoji. V Maďarsku se ustanovil komunistický režim. Podobně v Bavorsku. V čs. státě ministr Rašín zachránil měnu tím, že nechal kolkovat bankovky a odtrhl čs. měnu od rakouské a tím zachránil vklady. Kdo měl uloženy peníze ve Vídni, o ně přišel, kdo v Praze, tomu zůstaly. Lidé na to vzpomínali ještě dvacet let. Mnozí se chytali za hlavu, že nevěřili čs. republice. Vláda rozhodně vystupovala proti nepokojům, obsadila pohraničí bez velkých ztrát. Lidé ji respektovali. Italští a francouzští legionáři vedli armádu, která byla ustanovena z bývalých rakouských vojáků a zajatců, kteří se vrátili. Vládla disciplína, dezerce se téměř nevyskytovaly. Masaryk jezdil na dělnické srazy a pronášel proslovy vyzývající ke klidu, demaskoval komunistické propagátory, vysvětloval lidem, jaký nesmysl je bolševizmus. Odhodlaný národ nepropadl ani komunizmu, později ani fašizmu nebo nacizmu. Začal být oním ostrůvkem demokracie a spěl rychle k vyspělému západnímu světu. Myslím, že kdybychom se dnes chovali shodně, není co řešit. Přesto Masaryk tvrdil, že to potrvá ještě 50 let klidu, který ovšem nebyl odhodlanému národu dopřán.

Demokracie

Argumenty zpochybňující demokracii v čs. státě jsou obvykle jen velmi nedostatečné. Komunisté lživě tvrdili, že Masaryk nechal střílet do dělníků. Do dělníků vystřelili policisté, kteří tak učinili v sebeobraně a ve složité situaci. Stát zajišťoval všechna práva, která se dnes uznávají. To platí i pro menšiny. V obcích byly zřízeny menšinové školy. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byly zřízeny školy v jejich jazyce. Byla spolčovací svoboda. Byla svoboda slova. Byla všeobecná demokracie a parlamentní systém. Malá pochybení v této oblasti jsou obvykle zveličována a neodpovídají převažující situaci.

Mnohdy se tvrdí, že státní úředníci byli z 80% Češi. To je pravda. Ovšem na Slovensku museli nastoupit jak čeští úředníci, tak i učitelé. Slováci a Rusíni neměli svoji inteligenci. Také některá opatření na začátku existence státu v těchto územích připomínala koloniální politiku. To ovšem může tvrdit jen ten, kdo vyjímá události ze souvislostí. Slovenský národ do určité doby opravdu si nemohl vládnout. Tvrdil to i jeho představitel, ministr se zvláštní pravomocí pro Slovensko, Šrobár. Kolik Slováků znalo vůbec spisovnou slovenštinu, když vychodili maďarské školy? U Rusínů to bylo ještě horší. Čs. republika dělala jen totéž, co jiné demokratické státy ve světě. Další okolností bylo, že mnoho německých úředníků muselo opustit místa ve státní správě proto, že se ve stanoveném limitu dvou let nenaučili česky. Mluvit o diskriminaci Němců je nesmysl.

Extrémní liberálové někdy zpochybňují pozemkovou reformu jako socialistický až marxistický čin. Přitom si neuvědomují, že to byl čin zcela konzervativní. Půl milionu občanů se proměnilo z proletářů ve vlastníky. Vlastník obvykle zanechá revolucí a začne pracovat na svém majetku. Bolševici utřou nos. Nemají komu přednášet své krvelačné teorie. Stát, který ve své doktríně měl poctivou práci na předním místě, nemohl nechat lidi, aby svoji práci neměli do čeho investovat. Udělal tedy alespoň to, co bylo v jeho silách, aby lidé mohli svůj osud změnit vlastním přičiněním. Je otázka, do jaké míry to bylo účelné, ale myšlenka to byla upřímná. K tomu dodám, že Čangajšek v Číně se k tomu neodhodlal, komunisté potom měli ve vykořisťovaných rolnících bez vlastní půdy hlavní oporu a díky tomu zvítězili (dělnictvo v Číně téměř neexistovalo).

Nemůžeme první čs. republiku jen chválit. Světem obcházela hospodářská krize jako zlý přízrak, zanechávající za sebou nezaměstnanost a bídu, a stát nebyl schopen řešit sociální problémy, které přinesla. Německý národ v pohraničí se s republikou nesžil. Je otázkou, do jaké míry převažovaly resentimenty na staré Rakousko, které Němce privilegovalo, a do jaké míry to byl vliv nacizmu v sousedním státě. Případy útlaku Němců jsou ojedinělé, jenže v nacionalisticky vyhrocené situaci třicátých let mohly hrát roli rozbušky. Republika se stala útočištěm uprchlíků ze sousedního nacistického Německa a zachovala si do poslední chvíle svojí existence demokratický charakter.

Význam 28. října 1918

Vytvoření samostatného československého státu bylo výsledkem dlouholetého přirozeného procesu směřování k suverenitě státní na základě národnostního principu. Nebyl to příklad ojedinělý, na východ od Rýna byl pravidlem. Národní státy měli Poláci, Rumuni, Jugoslávci apod. Na jedné straně bylo rozbití tradiční monarchie ve středoevropském prostoru chybou, která se vymstila v dalším historickém procesu, na druhé straně nebylo možno v té chvíli dělat nic jiného než spoléhat, že v budoucnosti zase něco takového vznikne. Zatím se prostor stabilizoval smlouvami s Francií a Anglií, což bylo řešení velmi chatrné, jak se ostatně záhy ukázalo.

Český národ dostal v československém státě konečně příležitost k rozvoji kulturnímu i hospodářskému. Konečně se stal rovnoprávným národem s ostatními, tak jak by si to zasloužil už dávno předtím. Nedůstojné postavení v Rakousku bylo překonáno. Češi zachránili Slováky od maďarizace. Navíc první republika, která byla takto založena, se stala příkladem pro jiné národy, a historickým příkladem liberální demokracie. Celý svět vnímal Československo jako suverénní demokratický stát. Bohužel nastoupený proces byl přerušen totalitními režimy, ale základy položené v té době jsou stále živé jak v České tak ve Slovenské republice.

Když si uvědomíme jak morálně se národ v osudných chvílích r. 1918 a v následném demokratickém státě choval, myslím si, že nemusíme hledat vzor nikde jinde. Spíše bychom si měli klást otázku, proč se tak nechováme dnes. Možná, že bychom pak přišli na mnoho faktorů, které nám v současné politice schází.

24. října 2008

Vlastimil Podracký