Autor: Jaroslav Cabal

20 let ODS na politické scéně

Kritická reflexe z pera zakládajícího člena

Názorově pestré složení OF zamořené velkým počtem bývalých členů KSČ a levicových intelektuálů zákonitě předjímalo vnitřní boje v základních otázkách dalšího „porevolučního" směřování naší země s dalšími ještě nevyprofilovanými skupinami. Levicově smýšlející poslanci v OF, přesněji ti, kteří později v levicových stranách skončili, byli v tomto nesourodém sboru jednoznačně nejkompaktnější silou, která dosáhla dominantního postavení nejen při hlasování ale i v obsazování vysokých funkcí.

Mnohým účastníkům politických střetů vznikající nové demokracie začalo být brzy jasné, že zemi z  postkomunistických traumat může vyvést jen silný blok poslanců s konzervativním přístupem k řešení složitých problémů tehdejší doby. Rozpad všeobjímajícího OF byl jediným možným řešením, které vedlo k větší přehlednosti, diferenciaci politických proudů a tím i k vzniku pestrého spektra různě orientovaných stran.

Vzniku ODS předcházelo ustavení Klubů demokratické pravice ve Federálním shromáždění a v ČNR. Jeho součástí byli na jeho počátku také poslanci Občanské demokratické aliance, dnešní KDU-ČSL, tehdejší Křesťansko-demokratické strany a Liberálně-demokratické strany. Etablované subjekty však postupně, na počátku roku 1991, toto uskupení postupně opouštěly a vytvářely vlastní parlamentní kluby. V tomto uskupení tedy zůstali jen konzervativci zvolení za OF - vznikla tak zakladatelská skupina poslanců rozhodnutá vybudovat novou a velkou pravicovou, konzervativně laděnou, stranu.

Bez podpory a účasti členů volně organizovaných ve strukturách tehdejšího OF nebylo možné rychle vytvořit silné uskupení s dostatečnými finančními či materiálními zdroji potřebnými k úspěchu ve volbách roku 1992. Proto se tehdejší poslanci rozjeli do svých regionů přesvědčovat stoupence OF nejdříve k ovládnutí vedení tohoto hnutí a následně ke vstupu do nové strany. Zároveň začalo intenzívní přesvědčování Václava Klause, aby se ujal tehdy ještě riskantní role představitele nového proudu. Ten přijal úlohu lídra a konstruktéra této nové politické síly vlastně až v průběhu sněmu, na kterém jej lidé z regionů následně prosadili do čela OF. Překvapivá ztráta moci nad hnutím znamenala zrod silné averze expresidenta Havla (a lidí z jeho okolí) k současné hlavě státu trvající do dnešních dnů.

Ve vedení OF z toho důvodu nastávají zásadní názorové rozdílnosti zejména na metody a cíle transformace ekonomiky a ty vedou k jeho rychlému rozdělení. Drtivá většina členů OF se klonila k vybudování nové pravicové strany, přesto, že nevěděli (a mnozí dosud nevědí), jaké má mít pravice programové vybavení. Složitě se také hledal název nové strany. Původní záměr pojmenovat ji Konzervativní nebylo možné realizovat - subjekt tohoto jména již existoval a jeho představitelé se nehodlali k nové síle připojit.

První ustavující kongres ODS v Olomouci tak na politickou scénu Československa přivedl velmi silné, dynamické, programově jasně profilované uskupení, vynikající obětavostí a pracovitostí zakladatelů i běžných členů. Na silné proreformní uskupení netrpělivě čekala značná část obyvatel naší země.

Původně velmi konzervativně vystupující členská základna se počala silně měnit na spíše liberální proud zejména vlivem jeho předsedy Václava Klause. Byl to on, kdo rezolutně odmítl ponechat ve stanovách strany klauzuli zabraňující vstupu bývalých komunistů do mladé ODS a přivedl tak mezi členy budoucí ministry Kočárníka, Dybu, Ježka a mnohé další bývalé komunisty, kteří se tak prodrali do významných funkcí.

Konzervativcům se ještě podařilo za podpory obdobně laděných slovenských poslanců prosadit - proti vůli svého předsedy - řadu restitučních zákonů, které nakonec zafungovaly jako nejčistčí forma privatizace. Za hlavní a nejdůležitější obrat ve směřování ODS v prvních letech její existence považuji diskusi ve věci církevních restitucí a v jejím důsledku nepřijetí zákonů umožňujících návrat ukradeného majetku. Ve vedení ODS se objevuje po volbách v roce 1992 mnoho nových tváří z regionů, tedy lidí nekriticky přejímajících názory svého předsedy. Václav Klaus stejně intenzívně jako před volbami pořádá triumfální cesty křížem krážem celou zemí a je přetětěžké být mu v této euforické době (i později) vnitrostranickou opozicí. ODS se tedy pod jeho dominantním vlivem rychle od konzervativních hodnot odchyluje.

Velkou nadějí pro zachování síly konzervativního jádra v ODS bylo sloučení s ryze vyprofilovanou KDS. Do ODS však přešli zejména ti členové, kteří tvořili její liberální křídlo a ti, kteří usilovali o větší prostor k realizaci svých kariérních ambicí. Ostatní se pak v řadách větší strany „rozpustili" bez očekávaného efektu a část jich přešla do řad KDU-ČSL.

Po podzimních komunálních volbách v roce 1990, a po parlamentních volbách v roce 1992, se situace uvnitř strany rychle a zásadně mění ještě z jiného pohledu. Osobní zájmy a snahy těžit ze svého postavení se stávají neodolatelným lákadlem úředníků či zastupitelů, tedy i pro mnoho představitelů mladé ODS a těch, kteří se spekulativně k této straně přimykají z kariéristických důvodů. Roste míra zneužívání a bezohledné arogance na všech úrovních moci jak uvnitř strany tak i v oblasti řízení státu a jeho institucí. Privatizace, zejména formou přímých prodejů, přirozeně generuje obludnou úroveň korupce. Podnikavci a podnikatelé zjišťují, že cesta k majetku a k zakázkám je kratší, pokud ovládnou silné politické strany nebo obecní zastupitelstva. Do parlamentních stran tak pronikají četné zájmové skupiny prostřednictvím všeschopných manipulátorů, nebo jen prostřednictvím zkorumpovaných figurek a kolotoče sponzorských peněz, které někdy nekončí ani ve stranických kasách, ale rovnou v soukromých kapsách. V ODS se, úměrně s růstem deziluze, rychle ztrácí aktivita členské základny. Je stále méně těch, kteří jsou ochotni věnovat nezištně svůj čas neplacené práci pro veřejné věci, či pro stranu. Ztrácí se nejen informační kanály z „Prahy" do regionů, ale i opačné toky, protože noví mocní o kontrolu zdola nemají zájem. Na zásadní rozhodování špiček ztrácí členská základna vliv a její pasivita nenutí představitele k službě veřejnosti ani k dodržování běžných morálních zásad. V roce 1998 se dokonce ruší dobře zaběhlé odborné komise. Ve vysokých funkcích se nezřídka objevují servilní politici, jemně psáno, neoplývající schopnostmi, kvalifikací ani erudicí.

V boji o výhodné pozice nejen v ODS se začínají používat všechny možné metody, začínají se objevovat prvky autokracie, arogance, despocie, pasivity, odevzdanosti a mnohdy i jednání poškozující celek - např. téměř všude přítomná korupce, manipulace s členskou základnou v základních a oblastních sdruženích, včetně nabírání „černých duší". Regionální uskupení jsou postupně ovládnuta různými bossy, kteří je nechávají upadat do provinčnosti.

V celé straně se zahnízdil strach jakkoliv oponovat „vrchnosti" z důvodu zachování pomyslného osobního vlivu, jednoty navenek, poklonkářství, strachu z „politické smrti". Volební kampaně, které byly doménou nezištných aktivit prostých členů se staly soubojem o předražené zakázky mezi reklamními agenturami. Vnitřní boje se již nevedou o myšlenky ale o peníze. Téměř úplně se vytrácí tah za efektivitou a šetrností veřejné správy. Na úkor poctivé služby dominuje osobní prospěchářství. Morální dimenze politiky ODS a chování důležitých představitelů této strany klesá k nule, někdy i hluboko pod ni.

Na kvalitativně negativní obměnu členské základny měly také vliv turbulence na celostátní politické scéně, znechucení z činů představitelů strany na všech úrovních a dělení po „Sarajevu". Odchod velké části členské základny do Unie svobody znamenal také rozklad rodící se konzervativní skupiny, která měla cíl zviditelnit se v jednolitém liberální obraze tehdejší ODS a posunout její politiku blíže ke konzervativním hodnotám.

Největší krize ODS (nebereme-li v úvahu tu současnou) skončila zejména díky poslednímu mohutnému vzepětí řadových členů výrazným úspěchem v parlamentních volbách v roce 1996. Odvrácenou stranou úspěchu je však ještě pevnější a rozsáhlejší provázání její politiky se zájmovými skupinami v důsledku obrovských nákladů vynaložených ve volební kampani. I v následujících letech se stalo získávání finančních prostředků hlavním „oborem" činnosti špiček strany (stejně jako u jejího rivala ČSSD), často za každou cenu. Peníze se „dárcům" poté mohly vracet formou veřejných zakázek. Stovky miliard tak mohly mizet v bezedném koši, a z něj na soukromé účty třeba formou provizí a úplatků. Strana se rychle mění blíže ke značce ODS s.r.o., a to na všech úrovních veřejné správy.

Dalším zlomovým okamžikem v historii ODS je zvolení Václava Klause do funkce presidenta České republiky. Zcela jasně se při volbě jeho nástupce v posici předsedy ODS ukazuje personální bída panující za jeho zády. O nejvyšší post soupeří primátor Prahy, jehož úřad je nechvalně znám četnými korupčními kauzami, a obhroublý severomoravák. Topolánek, před volbami bojovník proti zneužívání postavení, však brzy mění svou praxi, létá s vládním letadlem za Dalíkem na lyže a nebo za Silviem do jednoho z jeho pověstných honosných doupat. Současný šéf strany Nečas tehdy místo zdrcující kritiky mluví o pytlích s pískem... Langerovi se rozpadá nejdůležitější protizločinecká složka policie. Doslova tragedií strany je posazení poslance Suchánka do pozice druhého muže rozpočtového výboru PS PČR, a nyní dokonce do jeho vedení. Strana tedy pouze v důsledku neskutečných korupčních afér zmítajících ČSSD několikrát „slavně vyhrála" v několika následujících volbách, ale (opět raději slušně psáno) její nekompetentní vedení ji nedokázalo vymanit z výše uvedených stereotypů, nabubřelé arogance a ze spárů podivných osobností. Zakladatelé z roku 1991 její řady postupně opustily stejně jako ikona strany, současný president, který se vůči ní jasně vyhranil. Musel tedy následovat trpký šok po krajských a senátních volbách v roce 2008.

Dosud největší krize ODS však nadále nabírá na síle, Topolánka po boji střídá „neposkvrněný", avšak servilní Nečas. Slibuje straně programovou a hlavně morální obrodu s personální očistou. Hlavním cílem má být boj s byrokracií, korupcí a regionálními „kmotry", kteří jej však na nejvyšší post strany vynesli. Až na několik výjimek jsou proto důležitá místa ve veřejné správě opět obsazována stejně špatně, jak bylo zřejmé z nedávné praxe. V ODS tedy stále více záleží na tom, s kým jste přítel než na tom, co umíte. Stále vládne strach chovat se sebevědomě a odpovědně, kvůli nebezpečným stereotypům či možnosti ztráty kariéry.

Předseda vlády jednoznačně ukazuje svými postoji v kauze „Drobil" a v případě „Promopro" jakým způsobem je manipulován vlivnými skupinami skutečně vládnoucími ODS. Pana Michálka označí téměř za zločince, nezasadí se o jeho návrat do funkce, vahou své osobnosti i zastávaného úřadu se postaví za ministra jednoznačně odpovědného v jedné z předchozích vlád za organizaci našeho evropského předsednictví a v této souvislosti i za šetrné vynaložení prostředků k tomu určených. Není divu, v ODS je velmi málo těch, kteří mají demokratické principy a osobní morálku jako základní vzory svého chování a ještě méně těch, kteří se snaží jej inkorporovat do stranického dění. A neubývá těch, kteří jednají v duchu hesel: „Účel světí prostředky" nebo „Dějiny jsou příběhy vítězů", tedy bezohledně, krátkozrace a velmi tím škodí celku. Prosazovaná jednota, a s tím i názorová uniformita, vedou k autoritativním metodám vlády, a tím i ke zkáze korupcí (finanční i postovou) prohnilých stran.

Klima, které porušováním zásadních principů demokracie vzniká, je ovzduším ohrožujícím samu podstatu svobody. Na tomto poli proto nelze nic odpouštět. Budování myšlenkově uniformního spolku osob silou moci je obludným útokem proti demokracii. Jedním z nejdůležitějších principů demokracie je totiž tolerance, zejména mocných k menšinovým názorovým proudům, dělba moci a její kontrola. Velmi důležitou hodnotou je svobodné rozhodování každého z nás, včetně těch, kteří se vyjadřují a pak hlasují proti většině.

Stav myšlení (a hlavně činy) představitelů ODS dneška dokumentují personální bídu, do které zabředla. Tito lidé ovlivňují, mnohdy zásadně, naše životy. Uvědomujete si to? Musíme stále dělat, nebo tolerovat, stejné chyby s velkými důsledky pro politiku a jejím prostřednictvím i pro nás samé?

Zejména poklausovská vedení ničila dlouholeté dílo zakladatelů s kterým oni a jejich rodiny spojili neuvěřitelné množství práce, peněz, odříkání, nervů a mnohdy i zdraví. Museli jít s „kůží na trh" za ty, kteří následně bezohledně zneužívali levně získané moci pro osobní prospěch.  Tito pragmatičtí následovníci dotáhli vše do současného nechvalného stavu politické scény a umožnili, ba přímo často podnítili a podpořili nepřijatelné chování mnohých protagonistů politických stran. To lze v mnoha případech kvalifikovat jako těžký zločin vůči dílu našich předků, kteří náš novodobý stát založili, kteří za naši svobodu pokládali životy, či trpěli ve vězení nebo živořením v oploceném komunistickém lénu.