PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Vztah mezi politikou a stranickými systémy

Úvaha


Motto:

Účinky geopolitického otřesu konce komunismu, jemuž se vyrovnala snad jen světová válka, prožily země na východě i západě, bohaté i chudé. Filosofové i politici se obávali, že po skončení studené války vznikne nestabilita, která by mohla vést ke světové válce. Je pozoruhodné, že tyto obavy z nestability rozptýlila právě nestabilita - společným nepřítelem se stal terorismus. Objevil se však i nový úkol - zajistit, aby bohatství a svobodu získaly i národy, které tyto hodnoty v minulosti nepoznaly. Není většího úkolu. Nejen pro politiky a filosofy, ale především pro všechny slušné lidi...

Karel Ledvinka: Jedenadvacet

 

Tak jako 20. století ničil fašismus a komunismus, tak bude 21. století pustošit korupce. Obviňujte z toho kohokoliv a cokoliv, pokud chcete, ale především obviňte politické elity za to, že dovolily, aby zločiny komunismu byly hozeny pod stůl.

David Pryce-Jones: Corruption Rules the World

 

Úvod

Motto: démos-lid; krato-vláda (z řečtiny)

demokracie- vláda lidu

V klasických Aténách, kde má tento starověký politický termín znamenající vládu lidu svůj původ, byla demokracie chápána jako vláda většiny, na rozdíl od vlády jednoho (monarchie), či několika (aristokracie). Takovýto model vlády, tak jak vyvstal ze starověku, v průběhu staletí vyrůstal z ideálu smíšeného zřízení, v němž byli vládcové podřízeni ctnosti či zákonu, nebo sobě navzájem prostřednictvím systému vzájemné kontroly, do ideálu vlády ctnosti a zákona místo vlády lidí. Tvrzení, že nejvyšší zdroj veškeré vládní autority spočívá v jedincích, kteří mají přirozenou svobodu a přirozená práva, poskytlo základy pro pozdější demokratické vlády a jednou provždy zbavila legitimity představu krutovlády jako přirozeného a nesporného božského či dědičného práva.

Podívejme se nyní, jaké výhody má demokratická forma vlády. Demokratická forma vlády nezaručuje, že budou vládnout ti nejlepší nebo nejmoudřejší nebo nejušlechtilejší, a rovněž nezaručuje, že budou přijímat ta nejlepší či nejmoudřejší rozhodnutí. Neexistuje totiž jediný důvod si myslet, že většina musí mít nutně pravdu. Tu může mít i menšina, stejně tak se menšina může mýlit. Samotný fakt, že v určité otázce stojím na straně menšiny nebo většiny, vůbec nezaručuje, že mám pravdu. Pravda se neřídí počtem lidí, kteří na její straně stojí.

Demokracie má ale jiné výhody, z nichž tři jsou základní. Na první z nich poukázal v 19. století liberální myslitel John Stuart Mill, který argumentoval, že demokracie je formou politického vzdělávání občanů. V té době neexistovalo v Británii všeobecné volební právo a John Stuart Mill přesvědčoval své spoluobčany, že je dobré, aby každý člověk měl právo volit a tak se mohl podílet na rozhodování politických otázek a tím se postupně vzdělával. Argument, že demokracie je formou politického vzdělání občanů, lze přijmout, i když bychom mohli dodat, že lidé se v ní častokrát učí právě na vlastních chybách.

Druhý argument ve prospěch demokracie vyslovil Alexis de Tocqueville, francouzský konzervativní liberál ve své knize Demokracie v Americe z roku 1835. Tento myslitel začátkem 30. let 19. století navštívil USA a v nich si všiml, že lidé mají tendenci být loajálnější k tomu politickému řádu, na němž se podílejí. Mají tendenci mít větší loajalitu k těm zákonům, které si dávají sami, na jejichž přípravě a tvorbě mají možnost se podílet. Tento argument neříká, že demokraticky přijaté zákony jsou nutně lepší, nýbrž říká že lidé jsou k nim loajálnější a mají větší ochotu se jim dobrovolně podřizovat. Je možné, že nějaký osvícený autokrat by mohl vydávat zákony, které by byly spravedlivější a lepší, ale s takovýmto systémem by se lidé ztotožňovali méně než se systémem, v němž se sami podílejí na vládě. A loajalita lidí k politickému řádu a veřejné správě v němž a s níž žijí, je velikou hodnotou, neboť umožňuje stabilitu, mír a nekrvavou vládu.

Na třetí výhodu demokracie, která je snad nejvýznamnější, upozornil rakousko-britský liberální myslitel Karl Popper. Podle něho je demokracie jedinou dnes známou procedurou nekrvavé změny vlády. Problém autokracie spočívá v tom, že i když autokratem může být i osvícený, moudrý a šlechetný panovník, který vydává dobré zákony, v praxi tomu bývá naopak. Většina samovládců vládne špatně, krutě, ve prospěch svůj a proti obecnému dobru. Pokud je samovládce špatným vládcem, vyvstává problém: jak se ho zbavit? Mírovými, nekrvavými prostředky to jde jen zřídka. Těmi nejběžnějšími prostředky jsou tedy revoluce, nebo vojenský převrat. Takové prostředky navíc vůbec nezaručují úspěch, téměř vždy však zaručují krveprolití. Tomu se právě demokracie úspěšně vyhýbá. Podle Poppera není hlavní předností demokracie to, že lidé si své vládce či zástupce volí, nýbrž to, že je mohou odvolat. Demokracie jako procedura svobodu sice umožňuje, ale nezaručuje. Pro zajištění svobody jsou i v demokracii nutné ústavní garance, jako jsou dělba moci ve státě na složky zákonodárnou, výkonnou a soudní, decentralizace moci a ochota většiny respektovat základní práva menšin a jednotlivců a tato poslední podmínka je ta nejdůležitější. Pokud chybí láska občanů ke svobodě, ani ty nejsolidnější ústavní záruky nejsou nic platné. Tato metafyzická rovnost lidí zakládá požadavek rovnosti před zákonem. To je požadavek, aby se stát choval ke všem svým občanům rovně, podle stejných pravidel. Z tohoto hlediska je velmi důležité, jakým způsobem je vykonávána veřejná správa.

V 19. století přestala pak demokracie být jednou z několika podob systémů vlády a stala se hlavní normou k posuzování vládnutí. V tomto období se totiž demokracie zaměřila na rozšíření volebního práva a všeobecné volební právo začalo být chápáno jako základní podmínka naplnění přirozené rovnosti lidí. Ale teprve na začátku 20. století po prosazení všeobecného volebního práva na Západě se demokratická teorie a praxe obrátila k úkolu demokratického budování státu. Zároveň se rozprava o demokracii posunula od otázek politických i k sociálně ekonomickým - tedy k otázkám o lidské přirozenosti a občanství, přímé či nepřímé vládě (zastupitelské), konfliktu mezi svobodou jedince a sociální spravedlností a problému politicko ekonomických a kulturních předpokladů demokracie. A nakonec se dostala do diskuse i otázka, zda demokracie vyžaduje, aby se vášně jednotlivých občanů podřídily shodě s obecnou vůlí a tomu, co chladný rozum nahlédne jako zájem většiny - většiny, jejíž zájem však může představovat spíše zájem jedné velké frakce, než zájem celku.

Ve 20. století byla demokracie potlačena dvěma totalitarismy - nacismem a komunismem, které vymýtily všechny hranice mezi vládou a společností. Tento strach z tyranie většiny nakonec tyranii porazil. Ale pouze díky tomu, že liberální demokraté (především Friedrich von Hayek) učinili kapitalistické smluvní vztahy nejen modelem pro politický život, ale jeho nutným předpokladem. Jestliže stručný náčrt historie a praxe demokracie něco dokazuje, pak to, že demokratický ideál zůstává nejlepším, ale zároveň i nejvíce zpochybňovaným. V řešení společenských rozporů a politické spravedlnosti - k čemuž byl určen - mnohdy neuspěl (války, totalitarismy, apod.), přetrvává však dál jako inspirace a jako jediný model vzbuzuje naději lidstva. Neboť - jak řekl americký prezident Abraham Lincoln - zůstává nakonec „nejlepší nadějí na rozšíření sféry společné moci, jíž se dosahuje lidského prospěchu, aniž by byla umenšena sféra individuální svobody, v níž se uchovává lidská důstojnost".

Moderní demokracie stojí na třech pilířích. Politické, ekonomické a morálně-kulturní. Všechny tři pilíře musí spolupracovat a spolupůsobit, ale strukturálně musí být zcela oddělené. Politická a ekonomická musí být plně liberální, kulturně-morální musí být plně konzervativní. Pokud se podaří naplňovat alespoň tyto závěry, naděje se určitě vyplní.

 

Připomenutí první - prameny

Západní civilizace vyrůstala ze tří tradic:

1)    Klasická kultura Řecka a Říma, kde řeckým přínosem v politice je idea republiky, římským přínosem idea říše; od Řeků pochází myšlenka svobody, římského původu je idea zákona; kombinace řecké a římské ideje dala možnost vyrůst konceptu svobody pod vládou zákona.

2)    Křesťanství založilo posvátnost každé osoby (věřícího) a vyzývalo k poslušnosti vůči autoritě (Kristu) víc než vůči panovníkovi, čímž podpořilo koncept svobody; křesťanství ve stálém boji s monarchy nám odkázalo rozdělení moci, tedy její omezení.

3)    Osvícenství přineslo liberální demokracii svobodný trh a víru v rozum a vědu; anglická revoluce (1688) vyzdvihla svobodu a konstitucionalismus, francouzská (1789) myšlenky demokracie a racionalismu, které vedly k většímu vlivu státu na občany; osvícenství bylo příčinou sekularizace intelektuálních elit, které se postupně postaraly o to, že už nelze o naší západní civilizaci mluvit jako o výhradně křesťanské.

Představitelé soudobého osvícenství se domnívají že vytvoří globální civilizaci, kde pouze a jedině právě tito osvícenci rozhodnou o její budoucnosti. Naštěstí zde jsou nepsaná pravidla, zkušenosti našich předků i nás samých (např. současná ekonomická krize, způsobená právě ztrátou osobní odpovědnosti za vlastní životní osud i osud vlastních dětí a vnuků gigantickým zadlužením), že je nutné nedopustit odklon od pravdy, svobody, zákona, vyšší biblické pravdy (desatero) a občanských ctností.

 

Připomenutí druhé - svoboda a ctnost

Pojetí svobody se v evropské tradici dotýká sporu mezi individualisem a kolektivismem. Podle zastánců prvního směru existuje ve skutečnosti pouze jedinec, zatímco společnost, jakožto soubor jedinců, je něco pouze abstraktního. Druzí to chápou opačně: reálně existuje pouze společnost a jedinci jsou jen částí tohoto celku. Je tedy svoboda vlastností jedince nebo společnosti? Jestliže ji přiznáme jedinci, jeví se společnost a její zákony jako omezení a překážky svobody. Uznáme-li svobodu za vlastnost společnosti, popřeme tím nárok na platnost lidských práv a svobod. Pokus o řešení tohoto dilematu předpokládá, že svoboda původně není vlastností jedince, ani společnosti, ale spočívá v dialogu a jednání, které si mohou lidé navzájem poskytovat. Svoboda jakožto schopnost jedince vytvářet příležitost pro druhé je podmínkou svobody společenské, svoboda jakožto prostor k projevu je podmínkou toho, aby se jedinec mohl stát bytostí schopnou svobody.

Evropská zkušenost svobody a tradice z ní vyvěrající pojímají člověka jako bytost jejíž nezadatelná důstojnost spočívá v její schopnosti rozlišovat dobro a zlo (to je pravdu a lež, spravedlnost a bezpráví, věrnost a zradu) ve všech jeho podobách. Tato schopnost je potenciálně nevyčerpatelným zdrojem bohatství a plnosti lidského života, ovšem za předpokladu, že se člověk rozhodne pro dobro.

Rozhodnutí pro dobro však může vydat plody pouze tehdy, je-li to rozhodnutí dobrovolné - tedy svobodné. Tato skutečnost je pravým a nevyvratitelným základem svobody.

Druhým základním plodem evropské tradice je poznání, že svrchovaným pozemským dobrem, z něhož jsou odvozeny všechny další zdejší hodnoty, je společný život s druhými lidmi - lidská vzájemnost. Tato vzájemnost může mít nejrozmanitější podobu od vztahu dvou přátel přes nejrůznější společenství a druhy spolupráce až po různé organizace a instituce. Svobodnou lze nazvat pouze takovou společnost, která v maximální možné míře chrání právo jednotlivců podílet se na vzájemnosti. Jinými slovy - svobodná společnost zakazuje pouze taková jednání, které toto právo omezuje či maří.

Historická zkušenost jasně prokázala, že svobodná společnost je zcela nemyslitelná bez právního státu a že může být uskutečněna velmi nedokonale a nejistě, pokud nedisponuje institucemi parlamentní demokracie a tržního hospodářství. Stejně jasně se ale ukázalo, že tyto instituce samy o sobě nedokáží trvalou existenci svobodné společnosti zaručit, pokud v ní není přítomna celá řada hodnot, které je možno označit termíny sociální a mravní odpovědnost. Z toho důvodu mají pro společnost prvořadý význam právě ty instituce, v nichž se ony hodnoty rodí a obnovují, vedle rodiny jsou to v rovnováze působící instituce moci zákonodárné, výkonné a soudní a dále instituce, zajišťující podmínky tržního hospodářství a sociální a mravní odpovědnost, především na úrovni veřejné správy.

 

Připomenutí třetí - svědomí

Toleranci se v poslední době příliš nedaří. Starodávná tolerance má svůj původ v uznání nedokonalosti lidských bytostí a v přesvědčení o důležitosti svobody pro utváření dobrého života. Protože nemůžeme být plně dokonalí a protože schopnost tolerance nemůže být lidem vnucena, protože se jedná spíše o životní návyk, o jehož osvojení je třeba usilovat, naučili jsme se tolerovat poklesky druhých a současně zápolit se svými. Zmírníme-li vzájemné požadavky a naučíme-li se spolu vycházet bez ohledu na existující rozdíly mezi námi, s největší pravděpodobností si uchováme nejen slušné vztahy, ale i svobodu. Tolerantní a stabilní formy společného života dosáhneme nejspíše tak, že se vrátíme k uskutečňování pravé tolerance - tedy dodržování lidských a občanských ctností, což obvykle nazýváme dobrem. A mějme na paměti, že nejdůležitější ze ctností je poctivost.

To ale znamená, že si vždy musíme uvědomovat, že právní ctnosti vymáhá stát prostřednictvím zákonů, profesní ctnosti vymáhají profesní celky, cechy a komory prostřednictvím nařízení a občanské ctnosti (které jsou současně zásadami občanských principů) jsou vymáhány dodržováním desatera a principů souvisejících (jako samozřejmost).

Z toho vyplývá, že člověk musí být stále pod tlakem svého svědomí, aby vnitřně cítil dobro a zlo.

 

Připomenutí čtvrté - občanská společnost

Termín občanská společnost (latinsky civilis societas) začal být užíván kolem roku 1400. Vztahoval se nejen na jednotlivé státy, ale také na podmínky života v civilizované politické komunitě vhodně rozvinuté tak, aby zahrnovala města s jejich právními kodexy, jež se vyznačují slušností, dodržováním obecných ctností, občanským partnerstvím, usměrňovaným občanskými zákony a obchodními dovednostmi a obchodní slušností. Teprve ve 20. století v souvislosti s ohromným nárůstem vlivu politických stran se pojem občanská společnost začal vztahovat k nepolitickým (přesněji řečeno k nestranickým) aspektům současného společenského řádu.

Moderní občanskou společnost můžeme nejlépe vysvětlit popisem posledního vývoje u nás. Československo - tzv. první republika byla ve smyslu občanských a lidských práv a svobod a ve smyslu úrovně vzájemných lidských vztahů a vzájemné úcty a tolerance považovaná (přes chyby a nedostatky) za jednu z nejlepších. Nejprve hnědý teror s rasovou a národnostní nenávistí a posléze rudý teror s nenávistí třídní, občanskou společnost víceméně zcela zlikvidovali. Čtyřicetileté období komunismu u nás totiž vytvořilo politický systém nesvobody a bezpráví, řízený jednou politickou stranou, která prostřednictvím tzv. Národní fronty řídila nejen ostatní politické strany, ale i všechna sdružení, spolky, nadace apod. Tímto způsobem byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Velká část společnosti tato kritéria přijala. V zájmu lidské rovnováhy si lidé upravili své hodnoty tak, že nezásadové chování se stalo normou, naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury občanského a lidského odcizení. Po listopadové revoluci 1989 se lidé spontánně rozhodli k návratu k občanské společnosti a žití ve svobodě a demokracii. Jakmile se však objevily politické strany hlásící se o podíl na moci, vytáhli jejich političtí předáci místo skutečně nové, od komunismu radikálně odlišné, politické kultury nadřazenost politického mandátu nad občanskou společností. Právě oni, vůdcové stran konstituovaných v prvním polistopadovém období, k nám přinesli tento neblahý pohled, kdy neuznávají jiný, než stranicky politický mandát a reprezentanty občanské společnosti považují za elitářské aktivisty bez mandátu, kteří jim do jejich rozhodování nemají co mluvit.

Na české politické scéně se přestali střetávat díky tomu různé politické ideály, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty a populisty, každý se dokáže spojit s každým, takže není divu, že občané jsou nespokojení až apatičtí. Vzniká totiž dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických struktur, navíc personálně propojených se strukturami ekonomickými. Uvědomíme-li si, že nejvíce demokratickou společností je ta, v níž převládá občanská společnost - tedy takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje drtivá většina občanů, pak je řejmé, že s politickou kulturou a návratem k občanské společnosti to stále ještě není v pořádku. Občanská společnost, právě proto, co je shora popsáno, je fenoménem, jež je pro jeho odpůrce i zastánce často jen abstrakcí. Pro svoji existenci totiž potřebuje jistou tradici a společný prožitek jednotlivých občanských postojů.

Nicméně i proto, že se jedná stále ještě o určitou abstrakci, po které konzervativci touží a vědí, že nemůže vzniknout tak rychle, jak byla totalitou rozbita a zlikvidována, a i proto, že ti ostatní ji často vidí jako je obtěžující přítěž, je nezbytné, aby vznikla. Ta jediná totiž může konečně změnit politickou kulturu. Ta jediná může změnit i nás.

 

Připomenutí páté - právo

Abychom dokázali v celé šíři pochopit vztah občana k demokracii, musíme alespoň v kostce připomenout prameny práva, neboť ony reprezentují třetí mocenský demokratický pilíř - moc soudní. Tento pojem se používá ve dvojím významu. Jednak ve formálním smyslu se zabývá konkrétními formami v jakých právo nalézáme a které se zpravidla dělí na právní předpisy (psané právo, zpravidla zákony), právní principy, právní precedenty (soudcovské právo rozhodnout), právní obyčeje (zvykové právo) a právní normativy (závazné vzory).

Druhým významem tohoto pojmu je odpověď na otázky: co je zdrojem práva, kde je původ pravidel lidského chování a odkud pocházejí? Z tohoto pohledu jde vlastně o spor mezi právním pozitivismem a přirozenou právní teorií. Základním rozdílem je fakt, že pozitivismus důsledně separuje právo od ostatních normativních systémů, vymezuje pole právní vědy pouze na zkoumání platného, státem aprobovaného práva, bez ohledu na jeho obsah. Za právo považuje pouze příkazy suveréna (a je jedno, zda jde o demokratický parlament nebo diktátora), vydané legitimní formou a tím zdůrazňuje právní jistotu. Naproti tomu přirozeně právní teorie vyžaduje, aby právo bylo spravedlivé a v souladu s morálkou. Celému období různých totalit dominoval jediný pramen práva ve formálním smyslu, a tím je právo psané neboli legislativa (což je ale vlastně tvorba práva). Každý průměrně přemýšlející člověk ale brzy dojde k tomu, že to právo, které tvoří parlament, není sumou rozumu, ale výsledkem politických kompromisů, zájmů, předsudků či prestižních právních soubojů. Psané právo pro občany znamená, že naše soudy jsou založeny na úzkostlivém dodržování předpisů; soudci tedy nemohou právo volnou interpretací dotvářet a používat zdravý rozum, zkušenosti a precedenty (soudcovská tvorba práva).

Právě zde se projevuje největší rozpor mezi strážci suverenity a strážci práva, mezi vládou většiny a vládou práva. Žárlivá obava politiků z toho, že by měli předat část moci soudcům stále převládá nad snahou o racionalizaci soudů a o uplatnění rozumu. Jak je vidět, největší nebezpečí je vlastně v míře demokracie, tedy v nás.

 

Připomenutí šesté - stát

Při této příležitosti je také nutné říci, že nejen u nás v České republice, ale celosvětově jde o jasný odklon politiky „od bojů" idejí k jednoduchým populistickým řešením - což značí především nástup neoliberalismu (kdy každý si může dělat, co chce), se současným posilováním funkce státu (socialistické pozice) na úkor občanských svobod. A přesně tento fenomén je například hlavním důvodem vzniku současné ekonomické celosvětové krize.

Pro budoucnost bychom se měli poučit ze zkušeností posledního vývoje v České republice. Díky za to, že se lidé v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí se rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z dob totality. Co je to však platné, když my, lidé, jsme se moc nezměnili...

Nepodařilo se prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se v ekonomice opustit nesmyslné třetí cesty, plné korupce, nepodařilo se zabránit bilionovému zadlužení a hlavně jsme se nevyrovnali s minulostí. Za zločiny komunismu se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí, pokud jsou konány kolektivně a pokud jsou dostatečně velké.

Místo nové politické kultury se přestaly střetávat politické názory a hodnoty, politické elity se spojily, pro uchování vlastní moci, s elitami ekonomickými a morálku společně ze svého slovníku i života raději vynechaly. Je nesporné, že současná politická scéna se nachází ve stavu degenerace. Dobře to ukazují výstupy předních politiků, plné lží a polopravd a hrůzný je fakt, že to drtivé většině českých občanů začíná být jedno. Můžeme směle konstatovat, že v české politice zmizelo napětí mezi programovými vymezeními a převládlo faktické následování poryvů veřejného mínění jak jsou tytp předkládány ve formě příslušných průzkumů - tedy čirý populismus.

Svobodu vnímáme jako vládu svědomí, a tím také více jako otázku morálky než politiky. Znamená především moc nad sebou a jejím opakem je moc nad druhými. Jestliže naše poznání pravdy není absolutní, potom svoboda je nutnou podmínkou cesty k pravdě. Kdo hledá spekulativní cíle, vzdaluje se na hony jak svobodě, tak pravdě. Průvodní znaky svobodné společnosti spočívají v tom, že zajišťuje důstojné postavení všech menšin (etnických, národnostních, kulturních, náboženských, apod.), rozum předchází vůli a vůle žije v harmonii se zákonem, argument panuje nad argumentem a nikoliv vůle nad vůlí, člověk neomezuje povinnosti konat dobro a právo vládne nad silou. I když to vše je do značné míry otázkou politiky, svoboda nám umožňuje konat své povinnosti bez omezování ze strany státu, společnosti, ignorace a chyb. V konečném důsledku jsme tedy svobodni úměrně tomu, jak jsme připraveni bojovat bitvu života s přirozeným nepřítelem uvnitř nás samotných.

Přes různorodé životní zkušenosti a po rozličných cestách hledání politického řádu bychom si měli být vědomi, že každá společnost je závislá na úctě, kterou chová sama k sobě, na úctě občana k řádu, jehož je částí, a k sobě samému jako součásti tohoto řádu. Dar svobody je především závazkem ke konání dobra a rozšiřování svobody ostatních je naplňováním svobody vlastní. Největší ohrožení spravedlivých vztahů mezi lidmi jsou pokusy přetvořit společnost shora podle představ o „sociální spravedlnosti" a to bez ohledu na to, zda jsou prosazovány autoritativními či demokratickými prostředky. Pokládáme ze sdělené zjevením, podložené zkušenostmi a prokazatelné rozumem, že židovsko-křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla západní civilisace, vyjadřují universální pravdu o přirozenosti člověka a o povaze jeho bytí. Dále pravdu, že každá lidská bytost má svoji vlastní a současně ji přesahující důstojnost, kterou respektovat je povinností každého člověka. Dále existuje objektivní morální řád, existují objektivní kriteria dobra a zla, pravdy a omylu - snaha pochopit je a usilovat o jejich dodržování je také samozřejmou povinností všech lidí, ale také jejich společenství a institucí - tedy i politiky, i veřejné správy. Lidské bytosti a společnosti, jež tvoří, jsou ze své přirozené povahy nedokonalé, z čehož plyne, že nelze uskutečnit ráj na zemi, že utopické pokusy o jeho zavedení jsou v rozporu s přirozeností člověka. A proto se prosazují za cenu násilí a krveprolití a nezbytně končí v masivním strádání a miserii lidského rodu. Člověk totiž patří k trvalému a již odedávna existujícímu společenskému řádu, a proto má hledat a nalézat své dovršení ve společnosti a sám sebe vnímat jako součást řádu, většího než je on sám. Tato skutečnost je svrchovaně důležitá při každém rozhodování, poněvadž pouze s tímto vědomím může člověk naplnit svobodu svou a svobodu společenství, ke kterému patří.

I když je člověk přirozeně nedokonalý, má povinnost vztahovat se k objektivnímu ideálu pravdy a dobra, přestože v důsledku oné nedokonalosti ho nikdy není schopen v pozemských podmínkách plně dosáhnout. Avšak tím, že se přidržuje objektivního morálního řádu, může mírnit negativní důsledky své nedokonalosti. Povinností státu, především jeho veřejné správy, je, i přes nedokonalost člověka, chránit jeho svobodu a důstojnost a respektovat jeho oprávněné nároky vůči státu, neboť lidé si především proto stát zřizují. Z pojetí nedokonalého, ale svobodného a důstojného člověka a z jeho místa ve společnosti lze vyvodit tyto základní cíle státu:

Stát je institucí, primárně určenou k vynucování pořádku a práva. Práva, vycházejícího z objektivního morálního řádu. Tedy přirozeného práva a také pořádku, umožňujícího lidským bytostem žít život v míru a bezpečí. Z povinnosti státu respektovat důstojnost lidských bytostí pak přímo vyplývá jejich morální právo žít ve svobodě. Smyslem státních institucí je nastolit, udržovat a chránit svobodný řád. Dále zajišťovat občanům maximální osobní, náboženskou, politickou a ekonomickou svobodu tak, jak je přístupná v nedokonalých podmínkách, v nichž nedokonalí lidé žijí, a slučitelná s imperativy řádu, práva a spravedlnosti. Zkušenosti a zdravý rozum prokazují, že pro dosažení těchto cílů státními institucemi jsou nezbytné tyto atributy:

Úcta k Ústavě, oddanost a bezvýhradná poslušnost vůči smyslu jejich ustanovení, odmítnutí právního pozitivismu, silný, avšak přesně vymezený stát, svobodné tržní hospodářství, stabilní a silná rodina, zprostředkující občanské struktury a sounáležitost s ostatními zeměmi západní civilisace. A nakonec také nepolitická veřejná správa.

Zatímco v západních zemích provedla levice v druhé polovině 20. století „dlouhý pochod institucemi", u nás udělali komunisté již po roce 1948 „krátký proces" s každým, kdo nešel s nimi. I západní liberální pravice a socialistická levice však stihla, jak víme, napáchat značné škody. Jak to pak má, po dlouhé době totalitního panství, s následnou polistopadovou kontinuitou, vypadat u nás? K tomu nám dnes naši vlastní chytráci a šibalové podstrkují právě ty „zaručeně nejlepší kousky" západní socialistické levice a liberální pravice a hned v zápětí jiní, nebo dokonce ti samí chytráci a šibalové poukazují na to, jak ta Euroatlantická společnost je celá zkažená a jak dobré by bylo být od ní co nejdál.

Mnozí říkají, a asi oprávněně, že česká politika se nachází na hřbitově idejí. Měli bychom se nebát říci, že je to pravda. Měli bychom ale také přinést nějakou nabídku na řešení.

Měli bychom odmítnout současný neoliberalismus s jeho zjednodušenými pohledy na lidskou přirozenost a morálku a s eho utopickou sociální filosofií o absolutní lidské svobodě bez zodpovědnosti. Stejně tak bychom měli zavrhnout současný socialismus, což v poslední době není nic jiného než utopický směr postkomunismu. Musíme být přesvědčeni, že moderní demokracii dává část legitimity a trvalosti vyhlídka na ekonomiku, kde se bude dařit slušně všem - nikoliv však všem stejně (pracovití a schopnější na tom musí být lépe), ani všem najednou. Jako reakci na dnes rozšířenou populistickou kontra-kulturu, na doktrinářský sekularismus a na kroky vlád, které zvyšují daně a z veřejného vzdělání odstraňují každou stopu morálky, bychom měli nabídnout návrat k vládě zákona, slušnosti, morálky, úcty k lidskému společenství, majetku a legitimním, transparentně hájeným zájmům.

Na závěr šestého připomenutí si dovoluji využít citátu Prof. Jana Patočky o T. G. Masarykovi: „Filosoficko-politický smysl Masarykovy obnovy české státnosti byl v dějinotvorném uskutečnění třetího typu základního pohybu lidského života, který je pohybem pravdy. Masarykovo myšlení a jednání vynikajícím způsobem demonstrovalo rozdíl mezi nedějinnou degradací života do podoby pouhého přežívání a užívání si a životem z nesamozřejmé pravdy, z otevřenosti a jí odpovídajícího svobodného jednání."

 

Připomenutí sedmé - pravda

Často slýcháváme, že dnešní svět se nachází ve stadiu degenerace. Pod praporem víry, náboženství, ideologie či politiky se dokáží lidé nenávidět, dokonce zabíjet, desatero se stalo cizím slovem, natož slovo Bůh. Zdá se, jako by budoucnost neměla dobré řešení a lidé nevěděli, co si počít.

Možná by to chtělo jenom si obyčejně uvědomit, že díky zkušenostem, které nám předávali naši předkové, by stačilo vrátit se k biblické pravdě, desateru a pravdě zákona. A také si obyčejně uvědomit, že nemáme jenom práva, ale také povinnosti. K lidem, k rodině, společnosti, a také projevit ochotu vzít na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky celého světa.

Co bychom však měli střežit nejvíce? Hodnoty přirozeného řádu a svobodu. A jsme u té biblické pravdy: „Miluj svého bližního, jako sebe samého!". A nikdy bychom neměli zapomenout na to, že

-       Socialisté chtějí vládnout lidem a tím je ovládat, prostřednictvím silného státu;

-       Liberálové chtějí, aby si každý mohl dělat, co chce;

-       Nacionalisté chtějí nadřadit vlastní národ jiným národům;

-       Komunisté chtějí nadřadit určité skupiny pomocí třídní nenávisti;

-       Fundamentalisté chtějí zůstat na světě sami.

Závěr sedmého připomenutí ponechám povolanějšímu - Bertrandu Russellovi: „Víra v síly, přesahující svět, který obýváme, je stará jako lidstvo samo. Různá náboženství dala této víře pevné základy a vyjádřila ji bohatou škálou obřadů a rituálů. O náboženských pravdách diskutují již po staletí teologové, filozofové se snaží pochopit svět přírody a dosáhnout jistoty logickým myšlením. Tato diskuse bude nekonečná."

 

Připomenutí osmé - důvěra

Současná světová krize se jeví a novináři je popisována jako krize ryze ekonomická. Ale ve skutečnosti jde přece o krizi systémovou, hlavně o krizi důvěry. V ještě nedaleké minulosti dbaly státy, rodiny i jednotlivci především na to, aby žily rozumně, měly vyrovnané rozpočty, přemýšlely o budoucnosti - proto šetřily. Zkrátka: žily šetrně. Je ale logické, že také jejich životní úroveň rostla pomaleji - ale odpovědnost byla pouze a pouze na nich.

Jakmile se však objevil nový neoliberální a socializující hodnotový systém, založený na chtění všeho tady, teď a hned, uvedlo to do života jednotlivců, rodin i států systém deficitních rozpočtů, vycházejících z nesmyslné víry ve stálý a strmý hospodářský růst jednotlivců, rodin i států. Zkrátka: žití na dluh. Je logické, že životní úroveň rostla mnohem rychleji, ale za cenu přenesení odpovědnosti na budoucí generace.

Z historie přece dobře víme, že podobným osudem „prošel" Řím, stejně jako ludvíkovská předrevoluční Francie, pozdní císařská Čína apod. Jak známo, tradiční společnosti vždy v minulosti ekonomicky oscilovaly v čase nahoru a dolů - podle toho, zda byl v té oné době mír, či vypukla válka, zda byla velká úroda, či vypukl mor. Jakmile se na tyto zákonnosti jaksi pozapomnělo, zpupnost lidí ve víře v trvalý růst překročila rozumnou míru a příslušná společnost dospěla ke svému závěrečnému vývojovému stádiu.

Zadlužování jednotlivců, rodin a států, které už v podstatě lze velmi obtížně splácet, by mělo být občanům varováním. Především v tom, aby si uvědomili, kam je jejich politická elita vede. Mám obavu, že současná politická elita, provázaná nesmyslně s elitou ekonomickou, aby neztratila moc, přereguluje celý finanční sektor a navíc celou společnost zadluží až po uši.

Když se v současné době nezachováme vyváženě - tedy konzervativně -generace našich vnuků se pod tíhou našich dluhů sesypou. Všechny politické strany nám již několik let sdělují, že Česká republika má stále malý státní dluh. Zaprvé to není pravda, neboť to není dluh žádného státu, ale jeho občanů, a za druhé, když každý občan tohoto státu - od novorozeněte až po nejstaršího seniora - dluží téměř 110 000 Kč, a jen na splátky k tomu ročně přibývá ročně dalších 7 %, tak sdělení, že náš dluh je malý, by nemělo obstát ani na noční párty v psychiatrické léčebně.

Když už jsme si zkusili být půl roku „ve vedení Evropy" nebylo by od věci navrhnout dodatečně celé sedmadvacítce, aby si na určitý čas utáhla opasky. Velmi bych byl zvědavý, která politická síla by měla tu odvahu se k tomu připojit. Myslím si, že z obavy ze ztráty voličských hlasů, asi žádná. Ať česká či evropská. Pokud však politické reprezentace nedokáží získat lidi pro úspornější a rozumnější politiku, výhled našich vnuků není moc příznivý. Stávající politické reprezentace pak budou za své výsledky v budoucnosti hodnoceny po zásluze negativně.

Závěrem opakuji: nejde o krizi ekonomickou, ale o krizi důvěry. Nezapomínejme na to!

 

Připomenutí deváté - média

Noviny, rádio a televize - media - jsou natolik součástí každodenního života, že je obtížné si svět bez nich vůbec představit. Přesto patří k vynálezům teprve nedávné doby. Ačkoliv deníky začaly vycházet už v 18. století, obrázkové tiskoviny ve své moderní podobě pocházejí až z 20. let 20. století. Rozhlas, který začal fungovat v téže době, získal celonárodní oblibu ve Velké Britanii a USA koncem let třicátých. Hromadné sledování televize se v Americe datuje do první poloviny 50. let, v Evropě do posledních roků let šedesátých.

O vlivu médií se vedou plamenné debaty. Novináři jsou obviňováni, že se zpronevěřují odpovědnosti přinášet přesné informace a že podléhají vulgární senzacechtivosti. Televizi někteří dávají za vinu, že zahubila komunikaci mezi lidmi, přispívá k růstu násilí, snižuje mravnost a ničí rodinné hodnoty. Žádný z těchto účinků masmédií však dosud nebyl nezvratně prokázán. Jisté však je, že sdělovací prostředky mají zásadní dopad na veřejný život, veřejné mínění a politické dění.

John Reith, první generální ředitel BBC, si ve 20. letech minulého století naléhavě uvědomil, jak důležité jsou sdělovací prostředky pro jinou novotu 20. století - pro demokracii. Když roku 1918 přijatý zákon o zastoupení lidu přiznal volební právo většině dospělých obyvatel Británie, lord Reith usoudil, že rozhlas by jim uplatňování volebního práva mohl usnadňovat vysíláním zpráv a politických rozprav. Vláda ale společnosti BBC vlastní zpravodajský servis nedovolila a zakázala diskuse o ožehavých politických otázkách. Roku 1924 si Reith postěžoval: „Nebrat ohled na to, jak se šíří poznání a jak se zároveň s tím prohlubují názory lidí a nebýt schopen k tomu přispívat logickými argumenty a poskytovat uspokojivé odpovědi na oprávněné a rozumné otázky, to není jen nebezpečné, to je přímo hloupé.". Přesto se odvážná a otevřená politická interview dostala do britských relací věnovaných aktuálním problémům až koncem 50. let.

Ve všech zemích probíhá zápas o moc nad informacemi. V totalitních režimech, jako bylo fašistické Německo, nebo sovětské Rusko, média představovala propagandistickou ruku státu. Svobodný tisk tam neexistoval a veřejná kritika byla nelítostně potlačována. Ale i v demokratických zemích musely sdělovací prostředky vést zápas o to, aby se politika zpřístupnila veřejnosti. Média zvýšila míru odpovědnosti politiků nejen za to, co dělají, ale také jak to dělají a pomohla zvýšit kontrolu nad politickými sliby a fakticky odhalovala a tím snižovala politickou korupci.

V poslední době, navíc při ohromném rozvoji internetu, si však politici stále více uvědomují, jakou moc mají sdělovací prostředky a proto se je všemi možnými způsoby snaží ovládnout, místo toho, aby se oni sami snažili žít a jednat mravně a otevřeně.

Politici argumentují tím, že je nutné řešit naléhavé téma současnosti, kdy se politika čím dál, tím víc nachází v nevolnickém područí medií, respektive jejich majitelů, často spojených s ekonomickými elitami a je prokázané, že dokonce někdy propojených s korupčním prostředím.

Na to je však jediná rada: aby politické elity měly odvahu vytvořit co nejdemokratičtější prostředí pro činnost veřejno-právních sdělovacích prostředků především odpolitizováním jejich řídících orgánů. A potom již stačí, aby politické elity šly příkladem, aby se chovaly mravně a nebály se politiku veřejnosti zpřístupnit.

 

Připomenutí desáté - demokracie

Lidé se běžně domnívají, že pojem demokracie jim je jasný. Přitom ale neexistuje obecně přijímaná definice. V tomto textu lze demokracií chápat jako způsob správy veřejných věcí, při němž je tato správa prováděna jako služba občanům. Takováto demokratická veřejná správa sestává ze 4 hlavních součástí:

 

a.     Občanská zakázka

Kdybychom se dnes optali běžně informovaného člověka, co si přeje, aby jeho „vláda" dělala, asi bychom ho přivedli do rozpaků. Přitom ale podvědomí o úkolech, které má veřejná služba plnit, je základním předpokladem demokracie. V demokracii není vládnoucí moc, která sama rozhoduje, co udělá; tak tomu je v diktatuře. V demokracii jsou občany pověřeni zastupitelé, kteří vykonávají občanskou zakázku, tj. úkoly, na něž si je občané najali - tedy veřejnou službu.

Jedná se o úkoly budování a údržby společenské infrastruktury, služeb, které si jednotlivec, či obec nemohou zařídit sami, ale musejí pro jejich splnění své síly spojit a pověřit jejich výkonem nějaké vybrané zástupce. O všech těchto potřebách a službách, odpovídajících těmto potřebám, je v demokracii nutné vést neustálou debatu. Již zde vidíme, že naše demokracie je nedostatečná, protože debata o občanské zakázce se vede pouze nad volebními stranickými programy před volbami. Což je vlastně nabídka stranických elit, jak by měla vypadat občanská zakázka podle mínění těchto elit. Občané si vůbec neuvědomují, že jejich zodpovědnost vyjádřit se k občanské zakázce je jejich právem a povinností jejich zástupců je nenabízet jim vlastní řešení, ale plnit občanskou zakázku. Jediným, kdo si nepřeje žádnou debatu o veřejné zakázce je korupční moc, která si naopak přeje, aby se občané o své veřejné záležitosti nezajímali a všechnu starost přenechali výhradně jim a „jejich politikům".

Starostí zodpovědných občanů proto musí být organizovat a účastnit se veřejné debaty o občanské zakázce a přesvědčit sdělovací prostředky, aby pro tuto debatu vymezily dostatečný prostor.

 

b.     Politické programy

Druhým základním krokem demokracie je formulace nabídek, jak občanskou zakázku splnit a nalézat jednotlivce, skupiny, či politické subjekty. Pokud jsou to však pouze stranické programy bez předem prodiskutované občanské zakázky, může to občany omezovat a nebo dokonce podsouvat občanům služby, které si veřejnost nepřeje. Mohou dokonce směřovat debatu k nepodstatným problémům a zakrývat problémy skutečné. To na příklad vidíme v poslední době, kdy jsme zaplavováni veřejnými debatami o 30-ti korunovém poplatku u lékaře a o šrotovném pro malou část společnosti, která si chce koupit nové auto, ale žádná debata o korupci, důchodové reformě, trendu zadlužování, morálce, či vyrovnání se se zločiny komunismu se nevede.

 

c.     Výběr zástupců

Historicky se ujal způsob výběru zastupitelů volbami, v našem případě všeobecnými - všichni dospělí občané mají právo volit, rovnými - všichni občané mají jeden hlas, přímými - nikdo nesmí být zastupován a tajnými - občané mají právo volit tajně, aby nemohli být nepřiměřeně ovlivňováni.

Zde však je nutné vyjádřit požadavek, aby volby byly „fair". Při výběru kandidátů - zastupitelů nemůže stačit jen prohlášení „já jsem demokrat", které ho k ničemu nezavazuje, ale občané mají právo dozvědět se o kandidátech naprosto všechno.

 

d.     Plnění slíbených programů

Práce zvolených zastupitelů v demokracii je plně srovnatelná s jakoukoliv jinou prací na zakázku. Zadavatel - v tomto případě občané, potřebuje provést nějakou práci; vybere si mezi dodavateli, zakázku zadá se sjednanými podmínkami a vybraný dodavatel zakázku podle sjednaného zadání spolní. Při veřejné službě je zadání složitější, ale princip zůstává stejný. Politici, vybraní volbami, musí vykonávat služby, které odpovídají občanské zakázce a které sdílí ve svých programech. Z vykonané práce potom musí občanům skládat účty. A ke kontrole by především měla sloužit nestranická odborná státní správa. Především kontrolovat soulad práce zastupitelů a jimi zřizovaných úřadů, dodržování zákonů a obecné mravnosti zastupiteli i úředníky, průhlednost činnosti veřejné správy a průběžné i závěrečné skládání účtů zastupiteli i úředníky.

Veřejná správa je služba občanům, placená z peněz občanů a zadávaná občany. Státní správa má mít od volených zástupců politické zadání. Ale pak již má plnit své úkoly jako apolitická služba těm, kteří si ji zřídili. Tedy ne politikům, ale občanům.

 

Závěr

V budoucnosti nás čekají velké výzvy. Nebudou to, a ani nemohou být, témata jenom ekonomická, ale především témata morální, nebudou to a ani nemohou být témata o nárocích, ale především o odpovědnosti, nebudou to a ani nemohou být témata a pokroku, ale o pokoře. Také se nesmíme nechat otrávit různými pokusy nedemokratických režimů a ubránit se pokusům o znevěrohodnění demokratických institucí. Všechno to jsou témata bez většinové občanské a hlavně voličské podpory. A právě při řešení těchto budoucích témat se prokáže, jací ve skutečnosti jako společnost jsme. A také se ukáže, jaké jsou naše politické elity. Zdá se, že současná politická elita na tyto výzvy není ani zdaleka dobře připravena. Nejen že je nedokáže řešit, ale nedokáže je ani formulovat; nejen že je nedokáže formulovat, ani si je neuvědomuje.

Můžeme se na moderní politické režimy dívat různými pohledy. Z posledního vývoje je zřetelné, že budoucnost odmítne neoliberalismus, pro jeho odmítání zodpovědnosti, odmítne socialismus, protože ten chce vládnout prostřednictvím silného státu a omezení občanských svobod, odmítne nacionalismus, který chce nadřadit vlastní národ nad jiné národy, odmítne fundamentalismus, který si přeje zůstat na světě sám, jako vyvolený směr, odmítne komunismus, který prosazuje třídní nenávist, což je zásadní nedůvěra a patologický negativismus a odmítne i populismus třetích cest, neboť ten nevede k pokroku, ale pouze k udržení moci určitých politických a ekonomických elit, podporujících korupci. Toto období občanského procitání a odmítání negace nebude jednoduché ani krátké. Ale jsem bytostně přesvědčen, že zvítězí systém, který bude syntézou velkorysého individualismu, odporu ke státnímu vměšování, úcty ke společenství lidí, majetku a legitimním zájmům, úcty k odkazu předků, smyslu pro posvátnost, čili systém zdravého rozumu. Tento systém je totiž nejpřesvědčivějším ochráncem demokracie. Povinností každého demokrata je tyto principy podporovat.

Můžeme se dívat na demokracii různými pohledy. Ale ať je tento pohled jakýkoliv, braňme demokracii za každou cenu. Braňme se proti oklešťování občanských práv a svobod, ať je vykládají pod rouškou jakékoli ideologie vykladači různých pravd, protože v celé historii lidstva vedla ztráta demokracie k jedinému - k totalitě. Povinnosti každého demokrata je proti totalitám bojovat.

 

Ve Vysokém Mýtě, září 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz