PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.04.2003
Kategorie: Právo, Hučín

 

Hovoří Vladimír Hučín

Přepis řeči z besedy "Protikomunistický odboj od roku 1945" v Brně 23. 4. 2003


Hovoří Vladimír Hučín

Je všeobecně známo, že jsem pracoval u BIS na problematice 4. odboru, tj. na problematice subverse státní správy - v podstatě levicový extrémismus, který je propojen s terorismem. Když jsem nastoupil, měl jsem jisté zkušenosti, dokladované listinnými důkazy, ke kterým jsem se dostal krátce po 17. listopadu, kdy jsem se pokusil zachránit množství materiálu a dokumentů, které měly být plánovaně zničeny - bohužel pod kontrolou některých významných signatářů Charty 77. To jsem tenkrát dost dobře nechápal, že tomu tak může být. Množství těchto dokumentů jsem zachránil. Dnes jich je velká většina obsahem mého trestního spisu. Ten je přísně utajován, především před vámi, daňovými poplatníky.

Byl zde dotaz, kdo co může udělat, aby se tato situace zlepšila. Každý může udělat něco. Například vytvořením tlaku, aby soud byl alespoň částečně veřejný, aby prostě nebyl tajný, aby byl veřejný, přístupný veřejnosti a každý kdo má zájem, aby mohl zasednout a poslouchat oč se jedná. Samozřejmě chápu, že někteří bývalí pracovníci StB, kteří přešli k BIS, nebudou chtít předstoupit před vás, před veřejnost a ukázat tam svoje ledví, co jsou zač, že tam vůbec jsou, kdo je tam vlastně dostal a jakým způsobem tam byli drženi a na čem pracovali. Dostával jsem se s nimi do ostrých střetů, ale o tom bych nechtěl nyní mluvit. Pokud se podaří prosadit, aby soud se mnou byl veřejný, tak to poodhrne roušku polistopadového vývoje, protože i obyčejný občan, který se o politiku moc nezajímá si řekne: „Tak proč vlastně oni pořád tohle tají?" Nakonec zjistíte, že tam až tak nic tajného vůbec není, co ohrožuje strategii našeho vojenství, nebo nějaký kontrarozvědný zájem, že vlastně jsou chráněny jen zájmy bývalé StB. Především státní zastupitelství, justice a policie je složena z lidí, kteří se opět transformovali z minulé doby, pouze s tím rozdílem, že jsou na mnohem významnějších místech než tenkrát.

Třeba okresní soudce který prováděl politické procesy je dnes na krajském soudě, nebo na vrchním soudě. Dochází k velice závažným excesům, člověk se nemůže domoci nějaké pravdy. Je to v podstatě o tom. Pracoval jsem na problematice subverse; přeloženo do obecného názvu, vlastně jsem pracoval na tom, aby nám komunisté neobsazovali klíčová místa v našem státě a díky tomu se nedostávali do pozic, ve kterých byli. Samozřejmě dnes je to o penězích, o moci která je spojena. Získávají pozice především na klíčových místech. Projevil jsem nejvíc obavy nad tím, že mají státní zastupitelství, především na severní Moravě.

Stanislav Devátý byl mým nadřízeným, dneska je to můj advokát. Situace je dnes taková, že Devátý mne vlastně nemůže obhajovat, protože ještě Ústavní soud nerozhodl - Stanislav Devátý nemá bezpečnostní prověrku, podle nového zákona. Bezpečnostní prověrku nemá proto, protože by ho vlastně prověřovali lidé, které on hned po svém nástupu vyhodil. Jsou to lidé, kteří mají velmi úzké vazby na bývalou StB a na tyto staré struktury. Je absurdní, aby tohoto člověka, bývalého šéfa tajné služby, prověřovali bývalí exponenti komunistického režimu, kteří dnes ovládají Národní bezpečnostní úřad, což je úplně nejvíce strategický bod pro oblast kontrarozvědného zájmu. Od toho se odvozuje postavení těch lidí, kteří projdou bezpečnostní prověrkou NBÚ.

Takže oni velmi šikovně po nástupu sociální demokracie obsadili tyto pozice a dnes tam prostě jsou a určují rytmus. Když bylo zřejmé, že problematika čtvrtého odboru, tedy politický extrémismus, především levicový, se dostává do prioritnějšího postavení - to uniklo mezi poslance do Parlamentu - tak samozřejmě lidé jako Rujbrová, která mimo jiné byla v komisi pro kontrolu BIS, (to říkám jako zvlášť závažnou informaci, všichni víme kdo to je), tak vnikla do toho informace, že odbor pro Olomouc, kde jsem vedl skupinu lidí sledujících politických levicový extrémismus, přišlo ve známost, že tento odbor je v ČR nejlepší, že má nejlepší výsledky. To samozřejmě zahrálo na strunu těm kteří nechtěli, aby tento odbor vůbec fungoval. Na severní Moravě to vypadá trochu jinak, je tam velké sociální napětí, komunisté tam mají mimořádné možnosti, mají obsazena klíčová místa na různých okresních a komunálních úrovních, bezpečnostní už ani nevyjímaje, Přerov, Olomouc, Havířov, Karviná, ve Frýdku Místku, tam všude mají velmi důležité posty.

Ludvík Zifčák si velmi rychle uvědomil (jistě víte o koho se jedná) - doporučuji včerejší „Mladý svět", velký rozhovor a své prohlášení k dané situaci ve státě - Ludvík Zifčák si uvědomil (byl informován bývalými vyhozenými důstojníky StB), že já v Olomouci, v teritoriu které ho zasahuje, vedu problematiku kontrarozvědného zájmu, které se týká jeho osoby a jeho KSČ, miniaturní strany, která tam má ale dobré postavení. Rozehrál si svoji zpravodajskou hru a provedl pumový útok na budovu soudu v Přerově. Ten pumový útok nebyl nijak významný, uskutečnil se při příležitosti mé rehabilitační záležitosti z roku 1971. Výbuch měl za následek, že pachatelem jsem samozřejmě já. Vyskytly se různé operativní verze, ale on to prováděl tím způsobem, že do toho „vložil" určitou stopu jakoby motiv, že za tím může někdo stát, kdo má zájem vyvolat averzi proti komunistům.

V principu něco podobného, jako když si Němci zapálili Říšský sněm. Podobná práce byla provedena svého času v Grčmani, to byli ty krabičky z roku 1947. Mladí lidé to už vůbec neznají, ale ti, co něco pamatují, o tom vědí. Byla to podobná motivace tohoto vedení. Ta červená nit se táhne až do současnosti. Poté byl proveden další pumový útok na Museum III. odboje, kde byla stálá expozice. To bylo při příležitosti 25. února, jejich jakéhosi komunistického svátku. Došlo k výbuchu, kde byl výbušninou poškozen a téměř roztrhán kamenný sloup z roku 1790, kde byla škoda jdoucí do statisíců. Byly rozházeny letáky, kde se útočilo na moji rehabilitaci, kde se útočilo na bratry Mašíny, že by se těmto lidem nemělo tak ustupovat. Samozřejmě vyšetřování šlo do ztracena. Byl jsem už zapojen do týmu „Výbuch", který se zabýval touto problematikou, ale nesouhlasil jsem s tím, že jsem tam musel sedět s lidmi, kteří se v 70-tých a 80-tých letech podíleli, a to velmi výrazně, na mém pronásledování. Samozřejmě jsem jim to dával znát, protože jsem si myslel, že s těmito lidmi se pravdy nedobereme a bylo zřejmé, že oni dělají všechno jen proto, aby stopy nevedly do řad KSČM.

Tady jsme na jednom případu prokázali, to se týká jednoho řeckého milionáře, jmenuje se Epanastatis Prusais, v Porubě má zámek, který má cenu asi 300 milionů. Je smutné, že do vínku tohoto zámku i Václav Klaus vložil 10 000 Kč, což bylo zpravodajsky potvrzeno a zpracováno. Pak tento zámek začal navštěvovat Miloš Zeman, a samozřejmě bývalá důstojnická elita StB. Pracoval jsem na tom, přinesl k tomu řadu dokumentů, fotografií, záznamů, zpravodajských i jiných operativních úkonů, které byly provedeny, a bylo jednoznačně prokázáno, že tento řecký komunista, který výrazně sponzoruje KSČM na severní Moravě, na svém zámku vlastně provádí a umožňuje kontakty ruských tajných služeb, pracovníků ruských tajných služeb především z brněnského konzulátu, pracovníků iráckého zastupitelství, indického a dalších, kdy docházelo ke vzájemným kontaktům mezi Ludvíkem Zifčákem, Miroslavem Štěpánem, pracovníků generálního konzulátu Ruska a lidí ze severní Koreje a dalších. Toto bylo fotodokumentací zadokumentováno do spisů. Velmi intenzivně se na tom pracovalo, když byl ředitelem BIS Stanislav Devátý. Jak nastoupila sociální demokracie (bylo zjištěno, že tento zámek navštěvuje Miloš Zeman), veškeré tyto akce byly přerušeny, protože se začalo tvrdit, že tyto operativní postupy jsou namířeny proti parlamentní straně, což KSČM je. Na tomto konkrétním případu se prokázalo propojení mezi KSČM a ultralevicí a to na severní Moravě, pracovníky tajných služeb Ruska a jiných států, především států podporujících mezinárodní terorismus. Tyto akce byly přerušeny.

Pak však v Přerově došlo k tomu, že vznikla taková soutěž při příležitosti promítání filmů „30 případů majora Zemana" a přerovský KAN přišla na nápad, že při promítání každého dílu dají na nástěnku nějakého představitele státní bezpečnosti, nebo komunistické strany. Mělo jich tam být třicet. Bylo to formou soutěže a kdo z občanů pozná nejvíce lidí, kteří tam byli pověšeni anonymně na fotografii, vyhraje láhev becherovky. Bylo to pojato jako útok na Státní správu, protože řada těch lidí, kteří tam byli pověšeni, pracovali dříve na významných postech StB. Dnes pracují opět na krajských úřadech vyšetřování. Samozřejmě občané se hlásili do soutěže, ovšem potom došlo k pumovému útoku na pobočku KPV v Přerově. Došlo k proražení obvodového zdiva, 60 cm silného. Kolem byly rozházeny letáky, že rehabilitace takových lidí jako Hučín by se měla zastavit, nebo by se neměl stíhat bývalý kapitán Minařík, že vlastně je to člověk, který svým způsobem také bojoval, proto by se měly tyto akce zastavit, jinak dojde k dalším útokům. Dodnes tento případ není vyšetřen.

Nastalo rozsáhlé vyšetřování. Problém byl v tom, že ten výbuch se uskutečnil přesně 16 let poté na hodinu a den, kdy já jsem s pomocí výbušniny podnikl útok na bývalého agenta státní bezpečnosti a KGB Antonína Mikeše, který byl tímto případem dekonspirován. Ten svazek je odtajněn, soud proběhl, bylo mi dáno za pravdu, nicméně mám stále zbytkový trest, protože se jednalo o nedovolené ozbrojování. Měl jsem po celou dobu této služby ten problém, ze moje rehabilitace sice proběhly, ale rehabilitovány byly pouze takové paragrafy jako je pobuřování, hanobení státu, světové socialistické soustavy, takové ty verbální trestné činy, ale jakmile tam bylo nedovolené ozbrojování, nebo tento útok na agenta StB, tak mi to zůstalo jako zbytkový trest. Dostával jsem se tím do situace, že jsem nesplňoval základní předpoklad práce v tajné službě - bezúhonnost. Takže jsem tam vlastně byl, ale komunisté to využívali k neustálým útokům proti mně a tím mě dost zaměstnávali. Musel jsem velmi rychle na těch rehabilitacích pracovat.

Oni velmi dobře věděli, že je to moje slabina a pořádali různé demonstrace u budovy BIS, taky u zde přítomné Zdeny Mašínové, kde vyjadřovali nesouhlas s odbojem jejich bratrů, prováděli různé provokace. Veškerou aktivitu vedl Zifčák, který je převážel, organizoval a zařizoval celý ten cirkus kolem toho. Tuto problematiku jsem zpracovával po celou dobu. Jak nastoupila sociální demokracie, postupně se začaly utlumovat aktivity v této sekci levicového extrémismu. Maximálně se mohlo dělat na nějakých projevech kde mohl hrozit nějaký terorismus, nebo něco podobného, ale jakmile by to směřovalo do řad KSČM, nebo vůbec do řad levice, tak se tyto operace už nesměly provádět a bylo zajímavé, že se zastavily i akce, které jednoznačně směřovaly a upozorňovaly na aktivity ruských tajných služeb na našem území.

Poslední výbuch, kdy už jsem věděl, že to se mnou začíná být „nahlé", kdy už jsem věděl, že čtvrtý odbor bude vlastně rozprášen, se uskutečnil v jedné trafice, kde explodovala bomba v prodejně tiskovin a tabáku. Ludvík Zifčák zde prodával svoji tiskovinu „Nové Bruntálsko". Bylo to ihned po článku, který upozorňoval na mne a na bratry Mašíny, že jsme byli zločinci. Vypadalo to, jako bych já ten výbuch zorganizoval. Bylo to naproti okresnímu ředitelství policie. Veškeré operativní podklady, které byly shromážděny v jistém zpravodajském svazku, jednoznačně ukazovaly, že pachatelé pocházejí z okruhu řad krajní levice napojené na vysoké příslušníky policie, kteří jsou na velmi lukrativních postech, a na lidi z okruhu parlamentní strany KSČM. Tento materiál je neustále přísně utajován a je součástí utajeného procesu který je se mnou prováděn.

Byl jsem nejprve zbaven osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, krátce na to jsem byl přepaden speciální zásahovou jednotkou (později jsem se dozvěděl, ze olomouckou). Nevěděl jsem kam mne vezou, cestu jsem nemohl sledovat. Byl jsem podroben tvrdému výslechu, že jsem organizátorem spolu s někým z KPV, že jsem organizátorem pumových útoků, které dosud nejsou ujasněny. Samozřejmě potřebovali nějaký pádný důvod k mému zajištění. Aby to byl velký důvod, zkonstruovali tuto akci. Mám určité důkazy (přímé i nepřímé) k tomu, že mohu říci, že krajští představitelé policie a vysocí plukovníci se dneska s Ludvíkem Zifčákem nějak neobjímají, ale pokud se jedná o jejich postavení, tak jsou ochotni se s ním spojit. On provede špinavou práci a oni potom tu věc vyšetřují.

Když jsem byl zajišťován policií, vznikl zajímavý problém s paní Markétou Regecovou, která nechtěla prodat svého času zahradu firmě Philips. Poslali jistého vysokého důstojníka policie Jakubíka, bývalého komunistického bachaře, aby to s ní nějak ujednal. Můj telefon byl již odposloucháván. Nejprve jsme to dostali my, abychom s ní nějakým způsobem něco provedli. Odmítl jsem to splnit, protože Markéta Regecová vůbec neprojevovala nějaké aktivity, které by měly co do činění s nějakým extrémismem. Říkal jsem též, že tato žena se vůbec ničím takovým nezabývá. Nechtěla prodat zahradu pro tu fabriku, tak přijel komunistický bachař Jakubík a nutil ji, aby to prodala. Odmítla. Vyhrožoval jí, že s ní zatočí. Pojal jsem to jako zneužití pravomoci veřejného činitele, protože tento vysoký úředník neměl co vyhrožovat kvůli nějakému prodeji zahrady.

Taky můj 4. odbor dělal prověrky pro styk s utajovanými skutečnostmi a protože jsem byl z minulosti vícekrát trestán a měl jsem jakési zkušenosti, tak mi nebylo zrovna lhostejné, že soudci, kteří prováděli politické procesy, jsou dnes na významnějších místech, než byli tenkrát jako státní zástupci, kteří se na tom podíleli. Zrovna tak lidé, kteří pracovali v řadách SNB, nebo StB, jsou dnes opět zaměstnáni na úřadovnách krajské správy vyšetřování. Zaujímal jsem k tomu kritický postoj a snažil se na základě různých dokumentů a podkladů upozorňovat, že ty prověrky neprobíhají správně, vlastně jsou v mnoha směrech podvodem a že lidé, kteří jsou prověřováni na vysoký stupeň utajování, by tak prověřováni být neměli. Nicméně sociální demokracie a NBÚ už potom měla tyto prověrky v hrsti. NBÚ si pak diktoval svoje podmínky. Když jsem upozorňoval na to, že mám spoustu dokumentů, které ukazují, že ti lidé by na těchto místech neměli být, tak jsem si pouze podřezával větev, protože byli přesvědčeni, že mám nějaký archiv, což je pravda.

Ten archiv nenašli. Mám ho ukrytý na různých místech v republice. Našli nějaké kopie, některé materiály které mají svůj význam, ale nejsou to až takové originály, které by mne mohly nějak významně poškodit, že bych se pak k nim nedostal. Nicméně jsou součástí mého spisu. To vše směřovalo k tomu, že bylo nutno 4. odbor rozprášit, zlikvidovat a mne odstranit. S pomocí Ludvíka Zifčáka byly zorganizovány výbuchy, byl jsem zatčen jako organizátor výbuchů. Musím podotknout, že dnes nejsem z toho ani obviněn. Ale byly vytvořeny různé verze a různá trestní obvinění, např. ohrožování utajovaných skutečností. Našli u mne např. seznamy příslušníků Lidových milicí, seznamy příslušníků Pomocné stráže, seznamy soudců kteří prováděli politické procesy, kádrové spisy bývalých příslušníků StB, dokumenty, které jsem získal, nebo zachránil před zničením krátce po 17-tém listopadu. Potom v průběhu, když jsem byl předsedou občanské komise, takže tyto dokumenty vůbec nespadají do kompetence BIS, ale presto jsou zařazeny jako přísně utajovaný materiál v mém trestním spise, který je bohužel pro normálního člověka naprosto nepřístupný.

To je jeden z trestních činů, že ohrožuji utajované skutečnosti. Další trestní čin je, že jsem ohrožoval data osob a indicie. Samozřejmě tam byly jejich datumy narození, kde působili - různí soudci, bývalí příslušníci StB. Tím jsem ohrožoval tyto bývalé exponenty StB. Dále trestný čin šíření poplašné zprávy - tvrdil jsem, že na různých významných místech jsou komunističtí exponenti, dokazoval jsem to i dokumenty a tím jsem v řadách politických vězňů měl šířit poplašné zprávy. Dále zneužití pravomoci veřejného činitele - tento trestný čin se sestává z toho, že po 17-tém listopadu jsem odhalil několik agentů StB, kteří na mně pracovali řadu let. Jeden z těch krycích agentů, který má jméno Josef Dvořák, proti mně pracoval asi 4 roky. Když jsem pracoval u BIS, tak jsem se na to díval z pozice zpravodajce a nabídl mu, aby tuto svoji hanebnou činnost odčinil tím, že když 4 roky pracoval proti mně, tak 4 roky bude pracovat pro mě, v zájmu demokracie. Podařilo se mi ho nasadit proti Ludvíku Zifčákovi do okruhu lidí z „Nového Bruntálska" a protože měl velkou, poměrně dobrou legendu (byl v SSSR, byl kdysi vyfocen na titulní stránce významných novin, měl politické školy, významný člen pomocné stráže a 44 vyznamenání za různou politickou činnost), velmi rychle se v tomto prostředí uchytil.

Byl to ale takový vztah, jako když máte jedovatého hada. Když ho držíte za krkem, tak vás nekousne, jakmile povolíte, tak vás kousne. Když se sociální demokracie a lidé z bývalé StB dostali opět na své pozice, tak za určitých okolností zjistili, že tento člověk pro mne pracuje, tzv. ho převerbovali na svoji stranu s tím, že mu nastínili, že já chystám zřejmě jeho vraždu, že už se stává neužitečným, ukazovali mu jakým způsobem bude zavražděn. Nabyl dojmu (a navíc mu ještě nastínili), že lidé z jeho krevní skupiny dostanou opět významná místa. Dostal jsem informaci z vysokých kruhů bezpečnosti, že jednoho z mých informátorů získala policie a především ta skupina, která se rekrutuje z bývalých vysokých exponentů SSM a podobných dalších, poměrně mladých lidí. Nevěřil jsem tomu a provedl zkouškovou akci. Přesvědčil jsem se, že tento člověk byl získán a změnil jsem operativní taktiku.

Potom jsem pracoval na základě poměrně primitivních, ale velmi účinných mrtvých schránek, což bylo pro operativu velmi nepříjemné, protože mne nemohli sledovat za pomoci nejmodernější techniky. Můj automobil byl prošpikován kamerami a mikrofony. Bohužel se na této hanebné akci podílel jistý František Stárek, velmi blízký přítel Václava Havla, také občas nazývaný „Čuňas" v Chartě 77 a lidmi tohoto ražení. Do Olomouce byl přemístěn jistý plukovník Jan Princ, jeden z velmi blízkých lidí Václava Havla. Tuto informaci, že tam bude přemístěn, jsem získal z odposlechu jedné ultralevicové organizace, kde se o tom hovořilo zcela otevřeně. Informace byla řečena mezi Rujbrovou a představitelem okresního výboru KSČM, kde si prostě vyměňovali po telefonu informaci, že na vedoucí místo bude přemístěn Jan Princ z Prahy. To bylo pro mne velké překvapení, že z kruhu komunistů a ultralevice se dovídám, jakým způsobem bude řízena kontrarozvědka v Olomouci.

Samozřejmě jsem to zapsal, vytvořil k tomu jistý kritický názor a dal jsem to k posouzení analytice. Ti to hned poslali do Prahy, věděli tedy, že je zle. Ale to už se chystalo mé zatčení. Krátce předtím byl odvysílán pořad, tuším Klekánice 3.3.2001, kde jsem byl hodnocen mým nadřízeným ředitelem a potom nejvyšším šéfem BIS Devátým jako nejlepší pracovník, a hned na druhý den jsem byl přepaden zvláštní jednotkou a umístěn na Pankráci do podzemí, kde jsem strávil bez několika dní jeden rok. Ze začátku to bylo velmi tvrdé, pokoušely se vést výslechy nekonvenčním způsobem. Tvrdili, že matka je na Ruzyni, že vše našli, výbuchy jsou prokázány, že je to jednoznačné a že mi hrozí, že se už ven nedostanu.

Mám ještě jeden trestní čin, neuposlechnutí rozkazu. Byl jsem úkolován abych sdělil svoji agenturu, abych ji vydal. My jsme vojenská organizace, takže rozkazy se musí plnit, ale já jsem věděl, že jsem v podstatě rozkaz splnil.

Stanislav Devátý moji agenturu znal, můj nadřízený podplukovník ing. Částečka ji znal také a znal i kódy, pod kterými jsou lidé vedeni. V roce 1991 až 1992 jsem přišel takto o 3 agenty, kteří zahynuli za velmi podivných okolností. U jednoho jednoznačná vražda, byl to jistý Otakar Křivánek, dodnes ta věc není vyšetřená, ti ostatní byly sebevraždy. Tento příslušník, který pro nás pracoval, ten mne kdysi upozornil, že se u nás nacházejí lidé, kteří ho svého času nutili ke spolupráci pod pohrůžkou násilí. Ukázal jsem mu několik fotografií. Poznal jsem, že se jedná o lidi, kteří pracují u nás na ústředí. To mi dost vadilo, protože mi připadalo dosti divné, že by jsme se měli zabývat nějakým agentem StB, který pracuje někde v opravně kol, a ten který tu agenturu estébáků řídil, vysoký kmenový důstojník, by teď měl pracovat u nás na vedoucím místě. Takže jsem proti tomu vlastně cosi dělal.

V té době když Stanislav Devátý tyto příslušníky spočítal, kolik jich tam vlastně je, tak je šmahem a jedním podpisem odstranil. Ti potom přestoupili do služeb toho řeckého komunisty Epanastise Prusaise na Ostravsku. Tam mu předali veškeré informace které měli, utvrdili ho v tom, že já pracuji na problematice 4. odboru, že tedy se zabývám materiály soudců, státních zástupců, vyšetřovatelů, a že ho vlastně tím mohu ohrožovat. Toto vše oni věděli a věděli, že 4. odbor musí být odstraněn. I já jsem se dostával do těžké pozice. Byl jsem postaven před úkol, že musím identifikovat veškerou svoji agenturu. To jsem odmítl, protože jsem věděl, že Jan Princ je člověk, který je napojen na bývalou StB. To jsem také dokladoval tím, že jsem získal kopie jeho pasu, kdy před listopadem 1989 vyjížděl do kapitalistických států a vydával se za signatáře Charty, navíc jsem našel mikrofiš, kde byl vysoce hodnocený (jistým kpt. Borůvkou), že tento člověk byl užíván jako vlivová osoba v Chartě 77.

Tyto věci jsou obsahem trestních spisů. Tak jsem se dostal do takovéto pozice. Nemohlo to dopadnout, jak to dopadlo. Nejprve mne chtěli obvinit z pumových útoků, že to provádíme s KPV a KAN, tak aby podezření padlo na komunisty, abychom vyvolali proti komunistům nějakou nenávist a tak dál. Byla to velice dobře zpravodajsky udělaná hra, řízená Ludvíkem Zifčákem. Sehrává neustále svoje další zpravodajské hry, ale to už je další otázka. Např. do vedení KPV se podařilo dostat občana jménem Stanislav Drobný, který vydatně pomáhal k paralizaci veškerých aktivit na moji podporu, jak jsem popsal ve svém projevu v Plzni. To je prostě smutná věc, protože na tomto místě by měl být člověk, který je opravdu velmi zásadový, čistý jako boží oko.

Opravdu znovu říkám, opakuji se, aby ten soud byl veřejný, aby vše proběhlo pod kontrolou veřejnosti. Nevím, co bych k tomu ještě více dodal. Byl jsem ve vazbě celý rok. V Brně se konal Ústavní soud, bylo rozhodnuto že vazba, resp. její prodlužování bylo nezákonné. Teď se jedná o to, aby mne mohli obhajovat Stanislav Devátý a Milan Hulík, kteří se odmítli podrobit prověrkám lidmi, které oni vyhodili za nespolehlivost a za propojení na bývalé struktury StB. Ústavní soud musí rozhodnout, zda-li tyto advokáty mohu mít. Já samozřejmě jsem schopen do jisté míry hájit se i sám, ale tito lidé jsou na určité úrovni.

Teď vás chci seznámit s takovou perličkou. Byl jsem pozván na sociálku, poněvadž jsem bez zaměstnání (oficiálně pobírám 32 Kč měsíčně). Dali mně okruh otázek a ta první, nejdůležitější, byla, jak je tedy možné, že jako nezaměstnaný mám takové drahé advokáty. Ať je tedy zruším, že jako nezaměstnaný mám nárok na advokáty bezplatné. Tak jsem se jim snažil vysvětlit, že St. Devátý je bývalý šéf tajné služby, který této problematice rozumí, že bych ho v žádném případě neměnil. Zkoušeli vše možné, také abych prodal papouška, chtěli vědět kolik takový papoušek může stát. Řekl jsem jim, že bych ho nebyl schopen prodat, že je na mne fixován. To jsou takové tragikomické příběhy, které to provází.

Jsem nyní ve stadiu, kdy čekám na rozhodnutí Ústavního soudu, aby se můj soud mohl rozjet. Jenomže oni velmi dobře vědí, co je moje zbraň, že by ten soud byl nakonec veřejný. Proto se snaží soud oddalovat. Jde o jejich místa, o jejich pozice. O tom to vůbec je, o polistopadovém vývoji, kde se vlastně usadil a že neohrožuje jedince, nebo nějaké malé skupiny, ale velké skupiny v justici, policii a vůbec bezpečnostní aparát.

Já mám zato, že ani tak nejde o mne o Hučína, ale že jde spíše o vývoj demokracie v tomto státě. Téma dnešní besedy byl protikomunistický odboj po roce 1945 - pro mne ještě neskončil. Je potřeba říci kdo je zločinec, jestli já, anebo ti, kteří mne zavírali? Ti kteří mne zavírali, jsou dneska zase zpět na těch nejvyšších místech. O tom to vlastně je. Měl jsem v BIS dvě možnosti - buď se s tím smířím, což jsem nemohl. K té práci mě doporučila KPV, všichni ti starší lidé, jako nejmladšího člena, abych ještě nějakou dobu nesl štafetu. Buď tam budu sedět a nebudu si těch problému všímat, vnitřně se s tím budu sžírat, že se s tím nemohu smířit, anebo budu proti tomu něco dělat. Dlouho se jim dařilo. Ale tak dlouho se chodí s džbánem, až se ucho utrhne. Oni opravdu velmi šikovně proti mně zaměřili veškeré odposlechy. Po 10-ti letech u tajné služby jsem si myslel, že jsem snědl veškerou moudrost, ale pak jsem zjistil kolik techniky bylo na mne nasazeno, nějakých úskalí jsem se bohužel nevyvaroval.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se za mne postavili když jsem byl zavřený a angažovali se v době, kdy nebylo jasné, jak to se mnou vypadá, protože média dělala ohromnou kampaň proti mně. Například byli schopni tvrdit, že na židovském hřbitově v Přerově je nějaké skladiště zbraní a výbušnin. Ludvík Zifčák na to navázal svými tiskovinami, že se tam nachází tolik výbušnin, ze by odstranily několik bloků domů. Na hřbitov dovezli kontejner a s naloženým autem přijeli k nám. Novináře odsunovali s pokřikem: „Pozor vezeme pumy". Přitom na autě vůbec žádné pumy nebyly. Toto muselo stát množství peněz a byl to obrovský podvod na lidi. Když jsem si ze záznamu pouštěl, co o mně bylo natočeno a řečeno, to muselo lidi konsternovat. Obdivuji ty ostatní, kteří se za mne angažovali v protestních akcích - Zdena Mašínová, Lumír Šimeček, Zdeněk Horvát, Milo Komínek a mnoho dalších. Ta mediální masáž, vytvořit ze mne teroristu, byla ďábelská.

K výkupu knihy „Kato, příběh opravdového člověka": Akce za peníze daňového poplatníka, pořádaná naší tajnou službou. Když byly volby do senátu, byl navržen Jan Kavan. Kandidoval v našem obvodě a na Prostějovsku. Jednoho dne přišel telefonický rozkaz, zda-li se zabýváme tou akcí, která měla nějaký krycí název. Já jsem nevěděl vůbec která bije, řekl jsem, že nevím. Protože jsem věděl, že se jedná o nepříjemnou záležitost, tak jsem to s nimi nechtěl řešit. Řekl jsem, že zde není ředitel. Potom nám bylo řečeno, že se máme zabývat touto knihou, která má vyjít. Byli tím pověřeni operativci, aby všeho nechali, pronikli do tiskárny, získali ten surový výtisk, jak to bude vypadat, zdali to skutečně bude vytisknuto. Bránil jsem se v podstatě za pomoci neuposlechnutí rozkazu. Ředitel rozkázal, že se s tím jako operativci musíme zabývat a tyto knihy skoupit. Nejde o to, za kolik peněz byly knihy vydány. Jde o to, že se musely přerušit zpravodajské akce, které byly dosti významné. Monitorování kontaktů mezi ultralevicí a lidmi z prostředí iráckého zastupitelství, libyjského zastupitelství a podobných osob, působících na našem území v souvislosti s aktivitami ultralevice.

Takto jsem nabyl dojmu, že i kdyby měly spadnout Hradčany, tak se na té knize musí dělat. Téměř týden se na tom dělalo. Operativci nic neprováděli, byli na to úkolování s analytiky. Považoval jsem to za něco nenormálního. Uvedl jsem to do protokolu, když jsem byl v té věci vyslýchán. Jak tato věc nakonec dopadne, těžko říci. Každopádně už tenkrát jsem věděl, že jsem v podstatě rád, že jsem neuposlechl ten rozkaz. Byl vyslýchán můj nadřízený, podplukovník Částečka. Jak ta věc dopadne, to teď nevím. Ta věc se šetří, není úplně uložena, každopádně je to „horký brambor". Zřejmě se jim nebude chtít o tom mediálně někoho informovat.

 

Brno 23.4.2003, ze záznamu upravil Jan Šinágl