To se stane tím, že státní služby zaniknou, budou jen soukromé a ty budou za peníze. Dobrovolná charita potom nezajistí dostatečný standard těm nejchudším. Těch bude přibývat, což je proces vytvořený odchodem průmyslu do rozvojových zemí a modernizací technologií vedoucí zcela přímočaře k nezaměstnanosti. Modernizují se už i banky a úřady, kde přichází lidé o práci. Obrovské zisky vzniklé novými technologiemi a obchodem s rozvojovými zeměmi se nerozprostřou na občany, ale zůstanou v soukromých rukou. Obrovské prostředky bude vlastnit nějaká feudální třída, která vše ovládne svými penězi, státní úřady jí budou sloužit, ona si vše koupí a pravidla života si stanoví pro sebe. Vlastně zanikne volná soutěž a tím vznikne feudalismus. Pan profesor z toho viní globální kapitalismus, který k tomu vede.

Jaké podmínky existují pro vznik feudální třídy?

To, co tvrdí pan profesor, pro vznik feudalismu nestačí. Nestačí pouze hospodářské podmínky, musí být též politické. Je tedy otázkou, jak bude fungovat politická sféra. Kdo zajistí, aby se zrušil trh a zavedla vláda latifundistů? Demokraticky zvolení zastupitelé by tomu měli zabránit. Může být nastolena diktatura a to jakákoliv. Dovedu si představit levicové vládce, kteří budou donuceni sloužit feudálům sídlícím někde v zahraničí a platit jim nějaké „desátky", protože jinak zruší pracovní místa a odejdou s výrobou do jiné země. Pravděpodobnější je ovšem mafiánská demokracie. Tedy to, co se vlastně tvoří před našima očima. Základním předpokladem jsou otevřené hranice pro volný pohyb kapitálu a úplatní představitelé státu.

Vznik superbohaté třídy je zapříčiněn globálním otevřeným prostředím a zároveň využíváním nových technologií šetřících lidskou práci a obchod s rozvojovými státy, které mají levnou pracovní sílu. Peníze se pohybují světem bez zdanění. Zisky lze snadno nabýt v jakékoliv zemi, ale nezdanit je. To je umožněno tím, že sídlo firmy je v nějakém daňovém ráji a stát, ve kterém zisky vznikají, je nezachytí a nezdaní. Zisky z obchodu s rozvojovou zemí se v daňovém ráji soustředí a vlastně o nich není nikde přehled. Zisky ze země, kde se zboží prodává, se nesníží ani zvýšením DPH, protože ta se automaticky zahrne do ceny a platí ji zákazník. Tito feudálové nebudou těmi klasickými, kteří seděli na zámku. Takoví bývali nějak spojeni se svou zemí, byli za ni odpovědni. Tito noví boháči budou sedět na Bahamách a převádět technologie kam se jim momentálně zamane. Osudy států je nemusí zajímat.

Chudnutí států a bohatnutí kosmopolitní nobility je signifikantní už dnes. Státy postupně nebudou mít prostředky na svůj provoz, na policii, soudy, úřednictvo. Ti všichni budou špatně placeni, budou tedy nakloněni korupci, nebudou svoji práci dělat dobře. Na celém procesu je nejhorší, že aktéři jsou nedosažitelní.

Globalizace kromě výhod mezinárodní dělby práce a koncentrace výroby přinášející velký hospodářský a technický rozvoj, přináší též zřetelné problémy. Státy mají v globální ekonomice stále větší výdaje už jen na svůj chod, nikoliv jen na sociální záležitosti. Potraviny odněkud dovezené se přece musí kontrolovat, k tomu jsou zapotřebí úředníci, laboratoře, inspektoři. Zatímco doma by mohli potravinářské podniky podrobit kontrole přímo ve výrobě, ale kdo zkontroluje výrobu v Číně? Jak se zjistí, že neobsahují jedy? Podobně je to třeba s léčivy, s hračkami a v podstatě s jakýmkoliv zbožím. Navíc se zvyšuje zločinnost. Státy prostě toto neutáhnou a nikdo jim nepomůže. Stará šlechta sídlila v zemi, byla s ní spojena, globální nemá na jednotlivé zemi žádný zájem. V tom je hlavní rozdíl.

Jak by vládla globální nobilita?

Přesto nemohou státy zaniknout. Není žádná jiná struktura, která by vládla. Globální nobilita musí státy ovládat zevnitř. Jestli je země liberální, socialistická nebo komunistická, je zcela lhostejné. Proto také jsou v principu směšné spory liberálů a socialistů, v podstatě se perou jen o zbytky z hostiny. Neviditelný vládce se může jen smát lidem protestujícím na náměstí, kteří nadávají na vládu. Kdyby ve vládě seděl kdokoliv, nebude se chovat jinak. Není totiž jak se chovat jinak. Přitom proletáři mohou být stejně jako ekologové nebo bojovníci za práva žen spojenci světové nobility, dostanou nějaké peníze a budou sloužit. Třeba likvidací konkurenčního podniku. Dříve tak sloužili i odboráři, dnes už nemají takovou moc. Globální nobilita nastavuje pravidla a ty musí respektovat všichni. Když se chováš nevhodně, nedostaneš výhodnou půjčku, nevystaví se v zemi průmyslový závod, který zaměstná lidi. Bránit se může pouze stát, který má přírodní zdroje.

Globální feudálové nezničí volný trh. Vědí, že ten je nositelem pokroku a inovací. Ale nechají v něm pohybovat druhé, střední třídu a malé podnikatele. Ti budou zápasit o zákazníka. Supoerbohatí to nepotřebují, jen část svých peněz umístí do výroby. Jsou jiné způsoby jak získat peníze bez těchto stresujících okolností. Typickým příkladem jsou solární panely nebo státní zakázka na nějakou obrovskou stavbu (Temelín) několikrát předražená. Hlavní je ovšem obchod s naftou a plynem. Tyto komodity mají téměř jistý odbyt a peníze se jen sypou. Obchody s rozvojovým světem jsou dalším zlatým dolem. Nové technologie přináší obrovské zisky s minimální pracovní silou. Výroba léčiv je příkladem výnosné komodity se zajištěnou existencí. Do budoucnosti se jeví zdravotnictví jako jisté a výnosné, jen na něj nejsou peníze.

Stávající domácí korupčníci, kteří korupční prostředí vytvořili pro sebe, se stanou se svými nabídkami směšní proti tomu, co může nabídnout světová nobilita. Pochybuji, že dojde k úplné pauperizaci obyvatelstva vyspělých zemí, světová nobilita si musí být vědoma, že musí chudině dát „chléb a hry", proto také pan profesor svoje strašení trochu přehání. Naopak chudina je mnohdy potřebná k vyvolání nepokojů a dělání problémů domácí střední třídě a těm bohatým, kteří se nepřipojili ke světové nobilitě a mají nějaké svoje nezávislé projekty. Rebelie na Bahamy nedosáhne a vybije se na domácích. Také jen domácí budou plnit chudině její požadavky.

Zanikne demokracie?

Doposud mohla demokracie fungovat jen v prostředí občanských svobod. Nutnou podmínkou je také pluralita moci. Demokracie může být jen ve státě, ve kterém je dostatečně silná a angažovaná střední třída svobodných a nezávislých lidí, která si dovede zaplatit politickou stranu a dělat politiku. Tím se postavit i velkému kapitálu. Proletářský stát bude z principu vždy nedemokratický. Taktéž stát protoproletářský, ve kterém převažují tzv. konzumní proletáři, tedy lidé, kteří se nemají špatně, ale jsou závislí, vězí v dluzích, musí se stále klanět nadřízenému, aby je nevyhodil z práce, nebo podlézat zákazníkům. Jsou takoví lidé svobodní?

Takoví lidé musí být velmi morální, aby dokázali projevit svobodnou vůli. Proto je dnes daleko větší problém s demokracií, protože od těchto lidí je těžké požadovat nějakou angažovanost. Demokracie tedy existovala v podmínkách převažujících nezávislých a svobodných středních rolníků a řemeslníků. Když se tyto třídy pauperizovaly už demokracie jaksi „chátrala". Na jejím neblahém stavu se nezapisuje nějaký útlak, ale neschopnost pauperizovaných davů si vládnout. Dav se projevuje pouze negativně. Ví, co nechce, neví, co chce. Ideu dodávají vůdci. Záleží, jací se namanou.

Svoboda a nezávislost jsou tedy k demokracii nutné. K funkci státu je zapotřebí ještě něco více. Musí mít sílu odolávat i silným finančním subjektům. Demokraticky zvolené orgány musí být dostatečně silné. Jak ovšem mohou být silné ve státě, kde se vytratila jakákoliv myšlenka občanské sounáležitosti, lidé žijí jen svoje osobní role a se státem se neztotožňují. Orgány státu jsou napadány, stále jsou hledána na státnících různá selhání, která se zveličují. Mnohdy se tvrdí, že stát už odumírá, že odumírá národ, že není potřeba nějaká skupinová identita. Potom už existují jen lidé, které osud státu obecně nezajímá, pokud nemají náhodou nějaký momentálně sobecký důvod, aby jim stát něco hradil nebo zajistil (důchod, podporu, zdravotnické platby). Politici pracují jen pro sebe, nebo hájí nějaké skupinové zájmy.

Síla státu je podlomena neschopností zdanit bohaté globální hráče. Pokud by ovšem byla vůle, jistě se najde způsob jak to udělat. Problémem je tedy demokracie a daňová vymahatelnost především od superbohatých. Pokud bude demokratický stát fungovat, nebude potřebovat feudály.

Hrdý lid svoji svobodu neprodá. Je to nadneseně řečeno, ale není to fráze, je to popis reality. Jenom musí existovat ten hrdý lid, nezatížený prvořadou starostí o svůj materiální standard, vážící si více své svobody než blahobytu za každou cenu.

• aby žádné rozpočtové prostředky EU nemohly být použity na financování činností, které ničí lidská embrya nebo předpokládají jejich zničení;
• aby zprostředků EU nemohla být financována výzkumná činnost zaměřená na klonování lidí, ani výzkumy určené na vytváření nebo ničení lidských embryí (např. výzkum na embryonálních kmenových buňkách). Naopak, eticky bezproblémovou je alternativa výzkumu na dospělých kmenových buňkách akmenových buňkách zpupečníkové krve;
• aby rozvojová pomoc ze strany EU nemohla být použita na financování potratů, ato přímo nebo nepřímo, prostřednictvím financování organizací, které vykonávají nebo podporují potraty.

Další podrobnosti lze nalézt na webové stránce Hnutí Pro život ČR www.prolife.cz. Konzervativní strana vyzývá své členy a příznivce, aby svým podpisem iniciativu Jeden z nás podpořili.

Konzervativní strana

Za správnost: Jan Kubalčík, pověřený člen Předsednictva Konzervativní strany.

Městské sdružení Konzervativní strany Brno si Vás dovoluje srdečně pozvat

na pátou přednášku cyklu Podstatné otázky filosofie s názvem

PROBLÉM LIDSKÉ PŘIROZENOSTI

kterou pronese

šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení a autor sedmisvazkové Filosofie,

spolupracovník společnosti Academia Bohemica, o. p. s. a Občanského institutu

JIŘÍ FUCHS

datum konání:      čtvrtek 24. 5. 2012

čas konání:           přednáška 17.00 - 18.30, následná diskuse 18.30 - 20.00

místo konání:        Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny v Brně, Grohova 18, 602 00 Brno-Veveří

(setkání účastníků do 16:45 před vchodem do kláštera)

vstupné dobrovolné

„Je mnoho horkých témat, jejichž uspokojivé řešení předpokládá adekvátní, neredukovanou definici člověka. Otázka ontologické konstituce člověka je klíčová pro všechny humanitní obory; pro etiku je přímo kardinální." J. Fuchs

Prosíme zájemce, aby svoji účast potvrdili stejně jako v případě předchozích přednášek zasláním e-mailu obsahujícího jméno a telefonní kontakt na adresu seminar@konzervativnistrana.cz, nejlépe do 17. května 2012 včetně. Místo je kapacitně omezeno.

Konzervativní strana vás vyzývá, abyste neprodleně odvolali paní ředitelku Foglovou z důvodu nedostatečné orientace v oboru, manažerského i morálního selhání a poškozování dobrého jména ÚSTRu. Vyzýváme vás, abyste neprodleně pověřili řízením Ústavu pana Eduarda Stehlíka, který byl prvním náměstkem odvolaného ředitele Hermana, je renomovaným historikem a je zárukou, že nedojde k závažným nebo dokonce nevratným škodám. Dále vás vyzýváme, abyste vypsali výběrové řízení na nového ředitele Ústavu a pověřili jeho výběrem komisi, složenou z respektovaných odborníku z příbuzných oborů.

Konečně vás vyzýváme, abyste po provedení výše uvedených kroků přijali odpovědnost za poškození dobrého jména Ústavu pro studium totalitních řežimů a odstoupili. Tím nejen podstatně přispějete ke stabilizaci instituce, kterou se vám podařilo v posledních týdnech zásadně rozkolísat, ale ukážete, že jste v sobě dokázali nalézt soudnost a obyčejnou lidskou slušnost.

S pozdravem, za Konzervativní stranu,

Tomáš Müller

pověřený člen Předsednictva

Při vyhlašování většiny cen mají jejich organizátoři vždy důvod k radosti, pokud se jim sejde řada kandidátů a mají tudíž z čeho ty nejlepší vybírat. U této Ceny je tomu ale právě naopak. Důvodem k radosti by bylo, pokud by se nenašel kandidát ani jeden. To se, bohužel, letos opět nestalo a tím se zároveň potvrdilo, jak je důležitá existence této Ceny, jejímž hlavním úkolem je připomínat co nejširší veřejnosti, co byl komunistický režim zač, abychom na to náhodou někdy nezapomněli a nenechali ho opět vyrůst do obludných rozměrů.

Nominováni letos tedy jsou:

1. Pavel Josefovič Hejátko (básník, spisovatel, novinář) za diskusní výrok: „Pro upřesnění: KSČM je pro mě pravicová strana. Kdyby zde byla volitelná strana NB (Národní bolševici - v Rusku jsou vedeni spisovatelem Eduardem Limonovem), která by měla ve svém volebním programu ZNÁRODNĚNÍ VEŠKERÉHO ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU (především toho amerického!!!!), ZESTÁTNĚNÍ ŠKOLSTVÍ A ZDRAVOTNICTVÍ a mnohé další skutečné sociální reformy, BYL BYCH JEJÍM VOLIČEM",

2. Václav Klaus za podporu Miloše Zemana před druhým kolem prezidentských voleb,

3. Tomio Okamura za blogový článek o neškodnosti idejí komunismu.

Prosíme, posílejte hlasy svému favoritovi na adresu msbrno@konzervativnistrana.cz, nejpozději do pondělka 22. dubna do cca 16 hod. Laureáta vybere tradičně komise, ale samozřejmě přihlédneme ke všem hlasům, které obdržíme...

Vítěz rozhodně neodejde s prázdnou. Bude mu, stejně jako v předchozích ročnících, předán diplom a nějaká hodnotná věcná cena (v minulosti to byly např. spisy komunistických klasiků či intarzie V. I. Lenina). A i když V. ročník ještě není uzavřen, už v těchto dnech vidíme, že Cena bude mít dost podnětů, aby žila i nadále: není vyloučeno, že od normalizovaného Ústavu pro studium totalitních režimů se nadějeme ledasjaké propagace...

Kristina Havlíková

www.konzervativnistrana.cz

(Text napsán a publikován z pověření komise Konzervativní strany rozhodující o udělení Ceny.)

Mezi ty aktuálnější „skvostné" teze je třeba zařadit myšlenku ministra Petra Bendla, která spočívá ve „spravedlivém" rozdělení úhrad nákladů na opravy vodovodních sítí. Je zapracována v novele zákona o vodovodech a kanalizacích. Na tomto příkladu je patrné, jak špatné mají špičkoví mocipáni znalosti o věky trvajících právních dogmatech v oblasti dodavatelsko odběratelských vztahů.

Ministr a jeho úředníci navrhují, aby náklady na opravu přípojky z vodovodního řadu platil odběratel pitné vody. Na tom by nebylo nic divného, pokud se ovšem nepodíváme na stávající (a navrhovanou) definici, co se vlastně tou přípojkou myslí.

I dosavadní znění příslušné části zákona neuvěřitelně ustoupilo zájmům mocné lobby a doslova likviduje tisíciletou praxi v dodavatelsko odběratelských vztazích tím, že narušuje archaické pravidlo spočívající v odpovědnosti prodejce za dopravu a kvalitu zboží až do místa předání. Předávacím místem v případě dodávek plynu, vody a elektřiny je přece příslušné měřidlo. Kritizovaný zákon však toto ve slušné společnosti nezpochybnitelné pravidlo i v současném znění potírá a za vlastníka přípojky od vodovodního řadu až po vnitřní rozvod odběratele označuje kupujícího. Ten je pak zmatečně jen částečně odpovědný za opravy tam, kde vodovod nejde pod veřejným prostranstvím. Tedy tam, kde vodovodní přípojka vede po soukromých pozemcích. Takto si totiž vodovodní lobby usnadnila problémy s přístupem na soukromé pozemky za účelem realizace oprav a náhrady vzniklých škod místo toho, aby si jej ošetřila smluvně při jejím zřizování, či formulacemi v jiném zákoně.

Ministr Petr Bendl na televizní obrazovce nepochopitelným způsobem obhajuje příslušnou novelu části zákona, která uvedený rozpor ještě prohlubuje, tím, že staví na chybných definicích vodovodní přípojky a vlastnictví k ní. Od hlavního řadu činí odpovědným za její provoz bezbranného majitele nemovitosti, na kterého navíc přenáší také náklady za trubky vedoucí pod veřejným prostranstvím. A argumentuje zvrhlou tezí, že přece ten, co vodu odebírá, musí nést náklady na opravy přípojky, která k němu vede a nezabývá se tím, že dodavatel má také zájem na obchodu a měl by nést svůj díl odpovědnosti.

Tohle líbivé liberální (já tvrdím že velmi hloupé) konstatování převrací všechny staleté praktiky hlavou dolů. Představme si, že si někde na internetu objednáte (koupíte) nějaký výrobek, a od té chvíle odpovídáte za to, co se například stane s autem, které vám jej dopravuje. V takové logice byste byli povinni auto na svůj náklad opravit (nebo zařídit si jiný druh dopravy), aby dodavatel mohl završit obchod předáním věci do vašich rukou!

Celou tuto zákeřnou věc jsem konzultoval s ředitelem jedné veliké slovenské vodárenské společnosti přesahující hranice tamních krajů. Tento výsostný odborník žasl nad tím, co je možné u nás z nejvyšších míst vymyslet a dokonce drze prosazovat. Jednoznačně potvrdil, že tamní vodárny jsou logicky odpovědné i za vodovodní řad odbočující z hlavní větve k odběrateli až do místa předání, kterým je samozřejmě vodoměr. Před měřícím zařízením je uzávěr dodavatele a za měřidlem uzávěr odběratele. Dodavatel tak může přerušit dodávku v těch případech ve kterých zařízení odběratele neodpovídá příslušným normám, nebo neplatí dodanou vodu. Čili přípojka s odpovědností odběratele začíná až měřidlem spotřeby dodávané vody. Do tohoto místa je za opravy přívodu odpovědný dodavatel, stejně jako za škody, které může závada na tomto úseku způsobit na okolních nemovitostech.

V této situaci je potřebné si uvědomit, že obchod s vodou uzavírají dvě osoby. Každá z nich by tedy měla nést odpovědnost za zcela jasný úsek činností nutných k realizaci záměru. V této optice tedy současné znění zákona o vodovodech a kanalizacích neobstojí stejně, jako nový návrh a ministrovo tvrzení že za přípojku (takto zákonem chybně definovanou) přece musí odpovědnost nést majitel nemovitosti, jako by se jednalo jen o jeho zájem.

Z výše uvedeného je jasné, že vodárenská lobby si prosazuje další nepřiměřenou úlevu. Pokud pan ministr Petr Bendl není schopen prohlédnout tak banální lest, tak co v té vysoké funkci dělá? Nebo že by zase z jeho úřadu prudce „zavoněl" ten dobře známý odér korupce?

Začnu tou zahraniční: 8. dubna zemřela Margaret Thatcherová. Nechci zmiňovat její dlouhou, nelehkou cestu z domova otce - hokynáře (ale také starosty třicetitisícového města) do sídla britských premiérů na Downing Street číslo 10. Chci vyjádřit obdiv její inteligenci, houževnatosti, odvaze, politické prozíravosti a pevnosti, vlastnostem, s nimiž celý život čelila hlouposti, lenosti, intrikám a závisti většiny svých mužských kolegů, které vysoce převyšovala svým v pravém smyslu toho slova gentlemanstvím.

Margaret Thatcherová se od mládí hlásila ke konzervatizmu, aniž byla militantním konzervativcem; byla například pro legalizaci potratů. V ekonomice byla nesmlouvavým zastáncem toho, čemu říkáme a pod čímž si představujeme volný trh, tedy kapitalizmu. O jeho obrození a hospodářský rozkvět svedla neúprosný boj s levicí a zejména s odbory. Dlouho před krizí eurozóny prozíravě odmítala společnou měnu, za což jí je dnes většina britské veřejnosti vděčná.

Za nesmlouvavou kritiku Sovětského svazu v sedmdesátých letech ji sověti nazvali Iron Lady: právem! Tato žena, spolu s papežem Janem Pavlem II. a presidentem Ronaldem Reaganem, vyhrála studenou válku, válku s Říší zla, válku proti komunizmu, stejně jako před tím válku o Falklandské ostrovy. Premiérka Thatcherová věděla, že zlu se nesmí ustupovat; to ji mimo jiné vedlo k zastání se Augusta Pinocheta, protože dobře chápala důležitost zastavení rozpínavosti komunizmu kdekoliv na světě a prostředky, které byly adekvátní nejen  hrozbě, ale i praxi levicových, z Ruska podporovaných geril.

Baronka Margaret Thatcherová zasluhuje vděk a úctu všech svobodumilovných lidí.

Domácí událostí, svědčící, jak se (ne)vyrovnáváme s komunizmem, je odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermana jako předstupeň dlouho připravovaného kroku levice, tedy ČSSD a KSČM, k destabilizaci ÚSTRu a znemožnění zkoumání totalitní minulosti a odhalování komunistických zločinů. Je skutečně příznačné, že nová ředitelka Pavla Foglová, jmenovaná díky lidem jako je Lukáš Jelínek a Michal Uhl, ale i Petruška Šustrová, chce zaměřit činnost ÚSTRu i na zkoumání nacistické okupace, ale nemluví o období 1945 - 1948, kdy se připravoval nástup KSČ. Vidíme, že postup levice po zvolení prezidenta Zemana je stále drzejší a je opravdu na čase, aby se pravice přestala hádat a začala se spojovat. Důležitým, ale ne jediným předpokladem pro to je jistě i zbavení se zkorumpovaných, nedůvěryhodných politiků. V ODS se zdá, že sice nedůsledně a pomalu, ale přece se to již děje; TOP 09 se tváří, jako že se jí to netýká.

Vážený pane premiére,

pořad ČT1 Rub a líc tajných služeb, odvysílaný 4. února t. r., se m. j. zabýval  činností BIS. V souvislosti s ní zazněla závažná sdělení zejména od bývalého ředitele BIS Jiřího Růžka a tří bývalých předsedů vlády - Miloše Zemana, Jiřího Paroubka a Vladimíra Špidly. Pan Jiří Růžek si stěžoval, že poznatky BIS, předávané vládě, nejsou dále používány k vyvozování důsledků proti pachatelům závažných hospodářských deliktů. Pan Vladimír Špidla řekl, že se zprávami BIS zabýval a ve 3 (sic!) případech konal. Ostatní dva bývalí premiéři práci BIS zlehčovali a ironizovali; zejména pan Zeman, s bohorovností sobě vlastní, prohlásil, že šlo o drby... Od příští hlavy státu je to skutečně nebezpečné mínění o službě, která zajišťuje bezpečnost státu.

Bylo by na místě se ptát, proč tedy daňový poplatník zpravodajské služby platí. Ale důležitější je ptát se, jak to, že vlády s poznatky tajných služeb nepracují, nedávají podnět ke stíhání orgánům činným v trestním řízení, ptát se, jak se řeší, resp. proč se neřeší dlouhodobě opakované upozorňování BIS, že do státní správy a hospodářské sféry pronikají ruští agenti. Ti sice asi většinou mají diplomatické krytí, ale není známo, že by byl někdo z nich zatčen, odsouzen nebo vyhoštěn. Ovšem někdo jim musí předávat informace, a jsou to naši občané, dopouštějící se špionáže proti vlastní zemi. Ignorování poznatků BIS a nepřijímání adekvátních opatření způsobuje desilusi těch příslušníků BIS, kteří jsou oddanými služebníky demokracie, dokonce jejich odchod ze služby, nebo jejich kriminalizování (případy bývalých důstojníků BIS Romana Hrubanta a Vladimíra Hučína mluví za všechno).

Také v pořadu ČT Otázky Václava Moravce z 10. února t. r., v části věnované fotovoltaice, prohlásil bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík, že BIS upozorňovala na vliv zájmových skupin při ovlivňování zákonů a vyhlášek, které vedou k neúměrnému zdražování elektrické energie díky nastavení nevýhodných podmínek odběru elektřiny z těchto zdrojů, a zdůraznil, že je nutno odkrýt vlastníky těchto elektráren a jejich propojení s některými politiky. Veřejnost očekává, že se tak stane. 

Jistě víte, vážený pane premiére, kdo byl za kampaní proti americkému radaru, kdo zastupuje zájmy ruských plynárenských a ropných společností a kdo lobbuje proti účasti americké společnosti Westinghouse na dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Doufám a věřím, že Vaše vláda a Vy osobně se zasadíte o to, že  poznatky BIS o bezpečnostních rizicích i ekonomických ztrátách pro naši zemi, z této situace vyplývající, budou důsledně využity k jejich eliminování.

S díky, s úctou,

Martin Rejman

předseda Konzervativní strany

Kde jsou pravidla, která by dávala jistotu? I soukromé podnikání musí mít pravidla, řád, spravedlnost, práva. Je vůbec Evropská unie schopna ochránit vklady v některém státě EU? Co když bych si zcela normálně a nespekulativně uložil vklady v kyperské bance? Proč bych měl o ně přijít? Kam se řítí tento svět a co je vlastně příčinou této krize?

Otevřený nebo uzavřený svět?

Kdysi V. Klaus na návštěvě ve Španělsku řekl: „hranice znamenají svobodu." Je to podivné rčení, které vzbudilo rozpaky, ale řekněme si, co je na něm pravdivého.

Někdo může namítnout, že ve starém Rakousku existovaly různé země o různé vyspělosti s otevřenými hranicemi. Někdy se to dává za vzor. Ano, ale byla jiná doba, nebyly důchody, sociální podpory a jednotné zdravotnictví, většina lidí pracovala v průmyslu a zemědělství.

Dnes je doba odlišná, nefunguje zemědělství, průmysl většinou zanikl a odsunul se do Asie, většina lidí je zaměstnána ve službách. Služby jsou vyžadovány tam, kde jsou lidé a peníze. Lidé jsou ve velkých městech a peníze jsou ve vyspělých oblastech. Na venkově prosperují jen rekreační a lázeňské oblasti, jinak nic. Centra bytní a periferie chudnou. Kdo viděl města starců na Sicílii, rozpadající se vesnice v jižní Itálii, vysídlená města a vesnice východního Německa a vysídlené vesnice našeho pohraničí, pochopí, že prostě lidé odchází tam, kde jsou peníze a tím i práce. To je prostě tam, kde sídlí bohatí (tím nemyslím úplné boháče, ale prostě ty, kteří mají slušné příjmy).

Pokud jsou bohaté a chudé oblasti v rámci jednoho státu, kde existuje nějaká sounáležitost národní a státní, je možno tento jev mírnit. Obvykle nějakou pomocí, nějakými projekty, které jsou ovšem založeny na občanské identitě. Většinou se to projevuje třeba už jen tím, že zdravotnické služby dostane shodné občan vyspělé i zaostalé oblasti, přestože ten z vyspělé přispívá do systému mnohem více. Taktéž podporu v nezaměstnanosti a důchod. Také státní zaměstnanec má stejný plat v každé oblasti (policie, hasiči atd.). V zaostalých oblastech se vždy dislokovaly vojenské posádky. Lidé ze zaostalé oblasti ji nemuseli naplno opustit, mohli se do ní vracet, žili v ní v důchodu apod.

Integrace ve světě bez sounáležitosti

Co se stane, když se státy spojí, dejme tomu do nějaké eurozóny? Vznikne cosi jako jednotný stát, ovšem bez politických pravomocí. Začnou bytnět centra v Německu, severských státech a některá velká města ve vyspělých západních zemích. Jih začne chudnout. Řecký případ je typický. Velká část průmyslu odešla právě do Německa, většina podnikatelů se usadila jinde, peníze převedli. Kvalifikovaní lidé odešli pracovat do vyspělých států, kde kvalifikaci uplatnili, a to bez ohledu na to, kolik jejich zchudlý stát vložil do jejich vzdělání v domnění, že oni mu pomohou. Na rozdíl od vnitrostátních poměrů v samostatném státě neexistuje ovšem ona pomoc z centra na periferii. Ta pomoc, která se zatím Řecku poskytla, je vlastně jen jakousi záplatou. Správně by vyspělé země měly trvale a ve velké míře přispívat zaostalým, aby to bylo alespoň tak, jako přispívá německý západ svému východu, jak přispívá italský sever jihu. Měly by být stejné důchody, stejné zdravotnictví a vůbec všechny shodné sociální podmínky. Jinak těsnější integrace být nemůže.

Protože chudnoucí státy chtějí nějak vyrovnávat svoji životní úroveň, kterou by jinak postupně ztratily a úplně zchudly, tvoří dluhy a řeší to různými ne zrovna legálními způsoby, jako třeba Kypr. Dosud se domnívaly, že Evropská unie je nenechá padnout, že nějak rozdíly srovná. Kypr nyní dostal rázně po nose, jako dítě, které se k maceše příliš moc lísalo. Je to malý stát a jeho problémy se nepřenesou dále, takže přísnost nic nestojí.

A zde nastává test evropské identity. Pomoc se nekoná. Na výhodách, které Německo získalo eurozónou jako její centrum, se nehodlá dělit s těmi chudšími, které vlastně na eurozónu doplatily. Vyspělé státy se snaží rozpustit problém na celou EU, tedy záporné následky procesu, na kterém vydělaly, mají nést všichni, včetně takových chudých zemí, jako je Slovensko. Zde se jasně ukazuje, že Evropa nemá jednotnou identitu a od ní odvozenou občanskou solidaritu, jednotný evropský občanský pocit se nekoná ani v těch zemích (Německo, Francie), které něco takového stále očekávaly od druhých a kritizovaly je za přílišný separatismus (Británie, Česko).

Závěr: Evropské sjednocení není možné bez jednotné evropské identity. Stávající situace na jihu Evropy jasně ukazuje, že taková identita a s ní spojená občanská solidarita se nekoná ani v zemích, které to stále hlásaly. Jestli je projekt EU příliš předčasný nebo není možný vůbec, nehodlám soudit. Jisté je, že do nějaké míry uzavřené státy s vlastními měnami, daňovými a celními sazbami jsou vlastně stále ještě perspektivním vzorem a zdá se, že momentálně jediným opravdu schůdným východiskem. Řešení jsou pro každý stát specifická, nelze je nějak diktovat z centra pro všechny shodně. Tam, kde lidé méně pracují, budou asi materiálně chudší, ale bídu a hlad mít nebudou, pokud se jim zvnějšku nevnutí cizí představy o jejich životě.

Takovými představami o cizím životě jsou třeba dotace EU, které jsou v podstatě dotacemi, které si zaplatí každý sám, EU obvykle jen něco dodá. Místo investic do elektráren, průmyslu apod., se státy a obce zadlužují na různé stavby, které sice mohou být potřebné ve vyspělé zemi, ale zaostalá zrovna nemusí mít rozlehlá sportoviště nebo čističky v horských obcích. Zaměstnanost je jen dočasná, dokud se stavba staví, zatímco investice do průmyslu by vytvořily zaměstnanost trvalou. Není lepší, když lidé o svých penězích rozhodují sami?

Dokážu si sice představit, že se EU stále bude nějak snažit stávající stav zachovat, možná i v integraci a tím v ochuzování periferií pokračovat, ale následkem toho vytvoří jen pocit bezvýchodnosti vedoucí k sociálním bouřím a konečnému rozpadu vzájemnou nenávistí.

Nakonec bych chtěl říci, že Česko sice není úplnou periférií a zatím díky geografické blízkosti k centru sbírá drobky ze stolu bohatých, ale v procesu chudnutí chudých a bohatnutí bohatých, je na cestě spíše k tomu chudnutí a rozevírající se nůžky mezi Německem a námi to dokládají. Nějaké evropské dotace nám nepomohou, jsou to jenom opravdové drobínky, které nám navíc jen berou svobodu v rozhodování jak svoje prostředky použít.

Sociální demokracie samozřejmě překvapila pouze svojí personální politikou: ovacemi vítěznému Zemanovi, který byl ještě docela nedávno zatracován, odstavením Dienstbiera, který byl neúspěšným kandidátem v prezidentských volbách. Je to samozřejmě jako vždy, úspěch v přesvědčování lidí je nejdůležitější ze všeho, strana je zaměřena populisticky a vítězné politiky potřebuje více než myšlenky. A tak, když se rozhlédneme po programu, nenajdeme samozřejmě zase nic, co by nějak převratně pomohlo státu do budoucnosti, vyřešilo podstatné problémy doby a programové body zase jen řeší momentální populistické sliby „lepších zítřků".

Socialisté jsou v současné době jakýmsi reliktem minulosti. Kdysi bránili pracující proti vykořisťování kapitalisty. Stávky se děly proto, aby kapitalisté dělníkům přidali na platě a vytvořili pro ně spravedlivou mzdu. To byla většinou (pomineme-li nějaké výstřelky) legitimní činnost, někdy úspěšná, jindy ne. Dnes něco takového neexistuje. Jednak se změnila struktura práce, dělnická profese je spíše výjimkou, většinou je zapotřebí lidí se vzděláním a práce tomu odpovídá. Dále je způsob odměňování přímo závislý na výkonu a stávkou by si každý spíše poškodil, nemluvě o tom, že by mohl přivést zaměstnavatele k úpadku a tím ztratit práci. Velká část lidí je v nějakém polozaměstnaneckém poměru, jsou to obvykle oficiálně podnikatelé, ve skutečnosti silně závislí na jednom odběrateli, ze kterého se stává vlastně jakýsi zaměstnavatel. Tito by samozřejmě ztratili zakázky, kdyby nějak odmítli plnit smlouvu. Proto stávkují jen státní zaměstnanci.

Protože pracující většinou pochybují, že by jim nějak socialistické myšlenky mohly pomoci, soustřeďují se socialističtí politici na nepracující. Těch stále přibývá (důchodců i nezaměstnaných), už je jich skoro více než pracujících, takže je voličů více než dost. Socialisté slibují pracujícím vyšší životní úroveň, nepracujícím vyšší dávky, nezaměstnaným práci, kterou zajistí zvýhodněním zahraničních montoven, aby se k nám rozhodly přijít montovat místo do Číny. Platy tomu budou odpovídat. Proto je zapotřebí zvýšit minimální mzdu, aby montážní dělníci měli alespoň na chleba. To zase může zahraniční korporace odradit a zvolit raději Čínu. Takže nevím, jak úspěšní s tím budou.

Nyní k jednotlivým základním bodům:

/ Nebude se zvyšovat DPH, pouze na některé položky se sníží (třeba na dětské plenky). To samozřejmě nepřinese snížení cen, ale jen zvýši zisk obchodníků. Obchodníci totiž ceny nesníží. DPH je velké téma socialistů. Slouží zatím jen k diskreditaci pravice. Pravice zvýšila DPH za obrovského mediálního křiku. Toho využili obchodníci, aby zvýšili ceny a sváděli to na vládu. Ceny se zvýšily několikanásobně více, než bylo zvýšeno DPH.

/ Zavede se progresivní daň. Tzv. zdanění bohatých. Ve skutečnosti to přinese nějaké 4 miliardy. To je samozřejmě zanedbatelné, ale nižší příjmové skupiny budou mít pocit, že boháči konečně byli zdaněni. Dobrý populistický tah, který potěší závistivce. Ve skutečnosti může být výsledek zcela opačný, bohatí opustí republiku a budou platit daně jinde. Některým odborníkům to rozhodně váhání, zda mají zůstat v republice, nebo odejít do zahraničí.

/ Registrační pokladny vypadají spíše jako lobbing výrobců těchto pokladen, protože každý obchodník si ji bude muset koupit za své. Ve skutečnosti zkušenosti ze zahraničí ukazují, že takové opatření nic nepřineslo, protože jsou jiné způsoby jak se vyhnout zdanění. Vždyť obchodovat se dá i mimo pokladnu.

/ Majetková přiznání. Velký hit na odstranění korupce. Ve skutečnosti nesmysl. Skuteční tuneláři už dávno opustili republiku, ti ostatní tak nyní rychle učiní. Poctiví budou honěni a šikanováni, nepoctivci se budou pohybovat ve světovém rybníku úplně bez kontroly, bude k nám přicházet naprosto neprůhledný a nezjistitelný kapitál ze zahraničí. Rada pro tuneláře a korupčníky (kterou ovšem dávno znají): Peníze převést do zahraničí ihned po ukradení. Nádherný způsob jak naše bohaté vyštvat a přivést sem zahraniční, kteří nic vykazovat nemusí. Zase jen populistická bublina, za kterou zaplatíme z rozpočtu mnoho peněz na kontrolu, zvýšení počtu úředníků apod.

/ Minimální mzda. Do nějaké míry je to rozumná úvaha. Je otázka zvážit, jakou hodnotu této mzdy nastavit, aby to nezničilo podnikatele, kteří se nyní pohybují na hranici přežití.

/ Některé daně by měly být řízeny EU a nastavovány ve všech státech shodně. Opět jen ztráta státní samostatnosti a zvýšení neschopnosti vlády řešit svoje specifické problémy. Státy EU nejsou shodné, nemají shodné ekonomické prostředí. Nelze dělat taková centralistická opatření.

/ Soukromníci by měli platit vyšší sociální pojištění a tím si zvýšit důchod. Je to starostlivost zcela zbytečná, když někdo má nízký důchod, je to jeho volba. Třeba peníze investoval jinak a v důchodu si je bude vybírat.

/ Ale hlavně je zapotřebí utrácet, aby se rozhýbala výroba a zaměstnali nezaměstnaní (nikoliv u nás, ale v Číně, v Indii, v Polsku, odkud se většina výrobků dováží). To se všem líbí. Utrácet, to je ono, a plnit kontejnery odpadem, to je ještě lepší, alespoň mají zase práci popeláři. Kde se na to vezme? No přece na dluh!

/ Potom jsou tu ta „zadržovací" opatření. Nedovolí privatizaci nemocnic, nedovolí snižování dávek, nedovolí zvyšování DPH, nedovolí... Prostě nedovolí to, co by mohlo uspořit veřejné prostředky nebo je naplnit. Oni jsou kouzelníci, veřejné rozpočty naplní ze vzduchu.

To je prosperita v angažmá ČSSD.

Tam, kde se nejedná o hospodářské záležitosti, si vede ČSSD lépe. Odmítla opět spolupráci s komunisty na vládní úrovni, což lze jen pochválit. Nicméně je to také docela legitimní výzva pro občany, aby raději volili ČSSD. Také zkušenosti s koalicemi s KSČM na krajích zřejmě nejsou dobré. Stále se jen otevírá minulost a ČSSD je potom do těchto sporů komunistů s veřejností zatahována. Dokonce se objevují případy, kdy se komunisté mstí nějakým svým odpůrcům. Je správně, že demokratická strana ČSSD tomu zabrání.

Na druhé straně lze ČSSD omluvit. Její současná obliba ve společnosti není dána jejím programem, ani nepřekonatelně vysokými osobními kvalitami jejích vůdců, ale zcela jasně tím, že není alternativa. Zdá se být jakýmsi menším zlem.

Pravice udělala zásadní rozhodnutí: zabránit zadlužování úsporami. To byla sice naprosto správná myšlenka a jedině možná: rozhazováním a zvyšováním dotací a dávek se zadlužování nevyřeší, to ví každé malé dítě. Také je zcela jasné, že jednou, až už bude dluh neúměrně vysoký, stejně to dopadne na všechny a přistoupit k úsporám musí stejně a za daleko horších podmínek. Bohužel pravicová vláda to nedovedla dobře vysvětlit občanům a chováním svých politiků předvedla, že šetření se týká občanů, nikoliv jich. Známá věc, že každý, kdo něco chce, musí jít příkladem, pro ně neplatí. Dále se diskreditovala dalšími korupčními případy.

Provádět úspory v rozpočtu je sakramentsky nepříjemná a nepopulární věc. Mnozí sice s úsporami souhlasí, ale jen pokud jsou prováděny na druhých. Na kom se mají úspory vykonat, je předmětem nekonečných sporů a intrik za přítomnosti rozkrádání. Tenký led takovou vládu nemůže unést.

Sociální demokracie si je jistě vědoma toho, že nemůže výdaje příliš zvyšovat. Přesto je slibuje. Můžeme tedy očekávat nárůst dluhu a s tím spojené nepříjemnosti do budoucnosti. Naše problémy se přesouvají na potomky. Ti už studují jazyky, aby se uplatnili ve světě, svoji vlast co nejrychleji opustili a zanechali zde své staré rodiče na krku socialistům.

Nikoliv, socialistům ne, ti už u vlády nebudou, oni jsou „děti slunce", usmívají se jako sluníčka a každému vše slíbí, nemohou dělat nepopulární opatření v době chaosu a neřešitelných sociálních problémů. Užijí si ještě nějaké dobré roky na výsluní přízně občanů a slušných gáží a potom... „po nás potopa".

Pelléova 22

Praha 6 - Bubeneč

160 00

Konzervativní strana (Conservative Party)

Římská 26

120 00 PRAHA 2

+420 603 288 715

www.konzervativnistrana.cz

info@konzervativnistrana.cz

Protest

Praha, 8 March 2013

Dear Sirs,

The state Tibet has been violently occupied by China for the last 63 years. Since then, the people of Tibet have been oppressed by China ethnically, religiously, and economically as well as politically. To mark the anniversary of the occupation, we shall be displaying the flag of Tibet in Rybníček street in Brno.

We call on the Government of China to end the genocide of the people of Tibet and to return Tibet its independence.

Yours faithfully,

On behalf of the Conservative Party

Martin Rejman

Chairman

Cc:

Ministry of foreign affairs of the Czech Republic

Embassy of the Czech Republic in China

Press

Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České Republice

Pelléova 22

Praha 6 - Bubeneč

160 00

Konzervativní strana

Římská 26

120 00 PRAHA 2

+420 603 288 715

www.konzervativnistrana.cz

info@konzervativnistrana.cz

Protest

Praha, 8. března 2013

Vážení

stát Tibet je násilně okupován ČLR již 63 let. Čínský režim utlačuje tibetské obyvatelstvo národnostně, nábožensky, hospodářsky, stejně jako politicky. Námi vyvěšena vlajka Tibetu letos vlaje v Brně v ul. Rybníček.

Vyzýváme vládu ČLR k zastavení genocidy obyvatel Tibetu a opuštění této země.

S pozdravem,

za Konzervativní stranu

Martin Rejman

předseda

Na vědomí:

Ministerstvo zahraničí České Republiky

Velvyslanectví České Republiky v ČLR

tisk

Předně, Autorova odpověď obsahuje diskusi s tvrzeními, která jsem nenapsal. Jako příklad bych uvedl Autorovo: „Nejhorší lež je, že činnost KANu byla nepodstatná...". To se to pochopitelně potom snadno diskutuje... Také pomíjím legrační rovinu - řeči o jakémsi křečovitém hledání vin... můžu jenom litovat, že neumím tak hezky nevěřícně zakroutit hlavou, jako Václav Klaus. Nicméně, Autorův termín „kultura přepisovačů", to by se ujmout mohlo - něco jako „lid popelnicových polí".

Musím se ale zastavit hned u toho, čím Autor na výše citované bezprostředně navazuje: „...a že jsme komunisty vyřadit nemohli a jedině divize US by to dokázala. To je naprosté zkreslování skutečnosti,...". Tak ano, něco v tom duchu jsem naznačil a jak je patrné, Autor nesouhlasí. Nuže, pokusme se uskutečnit myšlenkový experiment, jak by asi vypadala denacifikace Německa po r. 1945 bez přítomnosti vítězných armád. Co Autor tvrdí? Že vlastně „jen udělaly svobodné volby, tedy nic podstatného". No, tak konečně je mi to jasné, konečně jsem prohlédl! (Tedy, aby nedošlo k mýlce: Rudá armáda samozřejmě žádné svobodné volby ve své okupační zóně neudělala, ale to by byl už hodně jiný příběh...) Na téma (ne)dekomunizace po r. 1989 bych vřele doporučil dvoudílný text „FrontPage Sympozium: Stín KGB" (Konzervativní listy, 05/2011, 06/2011, druhý díl zde). Zachycuje diskusi lidí, kteří látce opravdu rozumí. Konstantin Preobraženskij (bývalý agent KGB) tam mmj. říká: „...nejvyšší cena za morální sebezničení, kterou Západ platí Rusku, je výsledkem našeho selhání ve věci odsouzení komunismu tribunálem norimberského stylu". Takové rázné kroky, které jako jediné skýtaly naději, že po jejich realizaci bude postavení komunismu ve společnosti opravdu závažně otřeseno, bylo prakticky nemožné realizovat bez přítomnosti nějaké té vítězné armády.

Jedním z nejsilnějších míst Autorova textu, ne-li tím nejsilnějším vůbec, je jeho zmínka o exilu / emigraci, cituji: „Věřit jen tak někomu, kdo přijde odkudsi a začne něco navrhovat?". Ano, to je určitě věta, kterou by Václav Klaus bez rozpaků podepsal. Právě v tomto přístupu, v tomto odporu k „odrodilcům" je zakopaný pes: Jasně, je celkem fajn, že někde za horama pěstují český folklór... ale věřit se jim nedá. Ta plná huba vlasteneckých řečí pak jen dovršuje trapnost celé situace. Chvalte nás ve světě, propagujte naši kulturu i naše výrobky, zvěte nás, přijeďte jako turisté a utraťte tady nějaký ten dolar... to všechno můžete... Ale vrátit majetky? No, kdo ví pro koho vlastně ve skutečnosti pracujete...

Co tam máme dál... Ach ano, v devadesátých letech tady pravda nebyla komunistická diktatura. Ne, nebyla. Stejně jako po roce 1945 už nebyla nacistická diktatura v Německu. Je vážně únavné opakovat fakta už tolikrát reflektovaná jen proto, že někteří lidé je zkrátka odmítají vzít na vědomí... prostě se nehodí do krámu, tak co s nimi - přece se nenecháme nějakými fakty znervóznit. Nuže, ještě jednou (a znovu, kolikrát to bude potřeba, protože by nebylo čestné jen tak přihlížet manipulaci se čtenářem, který s fakty nemusí být seznámen - např. pro svůj nižší věk...). Je pro mě čest, že mě Autor jmenoval vedle Čestmíra Hofhanzla... a je to také náznak, že jsem trefil slušně do černého. Dovolím si tedy citovat z textu Č. Hofhanzla „Když to má chlupy jako pes..." (Konzervativní listy 01/2012), neboť obsahuje klíčové reference: „V normalizační době proběhl proces přechodu moci z rukou ideologů do rukou pragmatických technologů moci odchovaných zejména bezpečnostními službami. Osmdesátá léta byla dobou přípravy na strukturální změnu způsobu vládnutí. Předvoj proletariátu si připravoval půdu pro svůj přerod v ‚předvoj' podnikatelů a miliardářů. Celá záležitost měla svůj počátek (jak jinak) v Kremlu, kde byly ‚nomenklaturní kádry' (reakční nomenklatura) vystřídány odchovanci Lubjanky (racionální nomenklatura - pro připomenutí, Jurij Andropov byl bývalý šéf KGB a Michail Gorbačov byl Andropovův muž...). Jak to tak bývá, odborníci, v tomto případě zejména sociologové, bádají a přou se. To je samozřejmě v pořádku. Co se polistopadových elit týká, konkurují si v jejich slovníku teorie ‚reprodukce', ‚cirkulace' a ‚jednorázového nahrazení' (replacement). Strom prací je košatý a s ohledem na stav dnešních společenských věd asi není žádným překvapením, že pravda se v něm tak nějak ztrácí, nebo se alespoň velmi obtížně hledá. K jakému závěru ta která studie dochází záleží mnohdy zejména na tom, z jakého paradigmatu vyšla. Nechci zde znevážit dedukci jako takovou, ale raději se uteču k empirii - k průzkumu provedenému u nás (v ještě nerozděleném státě), v Polsku a v Maďarsku, (Mink, G., J. C. Szurek 1992. Adaptation and Conversion Strategies of Former Communist Elites. Paris: RESPO/IRESCO., popř. Sociologický časopis 3/1993). Autoři zahajují otázkou, která je, domnívám se, pro zjištění pravdy často klíčová a to již od dob antického Říma: v čí prospěch? Ptají se doslova: ‚Kdo profitoval z rozpadu bývalého komunistického režimu?' a tuto úvahu zásadně prohlubují: ‚...je zcela možné, že by ex-nomenklaturní elity (následně jsou rozlišeny na ‚reakční' a ‚racionální', pozn. aut.) mohly hrát vůdčí roli v procesu strukturalisace budoucího vlastnictví a roli skupiny udávající směr a v důsledku vyměnit posici třídy historií odklizené na smetiště dějin za status elity znovuzískávající své dominantní postavení, třebaže uzpůsobené novým podmínkám. Tato úvaha má také svůj politický rozměr: existuje či neexistuje ‚rekonverzní' strategie bývalých komunistických stran infiltrujících establishment a kontrolujících ekonomickou sféru schopná dosáhnout znovunabytí národní i mezinárodní politické podpory a následně umožnit udržení současné či dokonce znovudobytí jejich původní moci?' Hlavním rozdílem mezi situací u nás na jedné straně a situací v Polsku a v Maďarsku na straně druhé přitom je, že zatímco u našich sousedů se ‚racionální' nomenklatura dostala do viditelných státních a stranických funkcí již před rokem 1989, u nás zůstali do poslední chvíle v těchto posicích téměř výhradně představitelé nomenklatury ‚reakční'. Studie je celá velmi zajímavá a nelze ji nedoporučit (mimo jiné i zde nalezneme doklady pro výše uvedené tvrzení, že změna roku 89 byla připravována nejméně již od začátku dekády...), nicméně se zde už omezím pouze na jeden fakt, který je v jejím rámci vhodné připomenut: ‚V listopadu 1991 odhalil sovětský tisk existenci dokumentů vyjadřujících hypotézu mezinárodního soustředění ekonomických konverzních strategií, přičemž koordinační roli hrála až do pokusu o puč v srpnu 1991 KSSS. Za tímto účelem byl KSSS svolán na březen 1991 do Varšavy seminář, který, jak v soukromé korespondenci uvedl jeden z účastníků: 'stanovil jako prioritu vytvoření struktur, které nejsou nijak formálně spojeny se Stranou, jako akciové společnosti, fondy a společnosti s ručením omezeným. Jinými slovy, měly být založeny instituce, které nemohly být zabaveny z politických důvodů.' Na stejném setkání měla být, na návrh L. Millera, předsedy polských sociálních demokratů, zřízena databáze spolu s koordinačním centrem pro obchodní a průmyslové aktivity komunistických stran.'"

Suma sumárum: rekrutace nových ekonomických elit z řad starých (komunistických) elit byla natolik rozsáhlá, že náhodnost takového výskytu je statisticky s velmi vysokou pravděpodobností vyloučena. Kromě toho, jak je zjevné, byly zaznamenány přímé aktivity vyvíjené příslušným směrem. Čili nemůže být pochyb o tom, že (post)komunistické elity konaly cíleně a koordinovaně. Ne, nebyla zde komunistická diktatura. Nicméně dekomunizace neproběhla a kromě zmíněných (post)komunistických elit tady nebyla žádná byť jen vzdáleně srovnatelně připravená a organizovaná skupina. Bylo by bláhové se domnívat, že Václav Klaus hrál (post)komunistům na ruku čirou náhodou. Pokud prosadíme liberalisaci v peleši lotrovské, zaručíme, že zvítězí ti nejhorší z nejhorších. Kdybychom nahlédli do parlamentních zápisů, kdo pro co a proti čemu hlasoval, neměli bychom pochyb.

Připomněl bych v této souvislosti také jinou perspektivu nahlížení na zdánlivě antagonistický vztah Václavů Klause a Havla. Autor jistě není sám, kdo vidí ve Václavu Klausovi něco jako „epochálního státníka". Řada z těch, kteří to takto vnímají, je přesvědčena, že Václav Klaus je vlajkonošem českého konzervatismu a „jeho éra" byla jakýmsi zlatým věkem pravice, ke kterému by bylo záhodno se vrátit. Např. pan František Matějka, místopředseda Strany svobodných občanů, na svém blogu publikoval 28.7.2010 text „Paumer a Mašínové byli větší hrdinové, než celá řada disidentů". Tentýž autor napsal jen o pár dnů později článek „Všichni jsme nahraditelní. Jen s tím Klausem budou trochu potíže." (Neviditelný pes, 5.8.2010). K tomu si přiřaďme rozhovor sestry Josefa a Ctirada Mašínových paní Zdeny (publikován v LN 5.8.2010), v němž říká: „Václav Klaus je postava patologická, která nepatří do čela státu." Pokud nechceme paní Zdenu obvinit z naprosté neznalosti místních poměrů, z nesoudnosti, nebo přímo ze zlého úmyslu, pak nezbývá, než vzít její slova s plnou vážností toho, kdo je vyslovuje a jaká životní zkušenost za nimi stojí. Osobně nevidím pevnější základy, na kterých takové tvrzení postavit, než jsou právě tyto. Pak před námi ale stojí pravda v celé nahotě: pokud chci být konzistentní, nemohu jedním dechem pět chvalozpěvy na Václava Klause a zároveň respektovat Mašíny a jejich druhy coby hrdiny protikomunistického odboje. Přesně to však pan Matějka činí. Takto schizofrenní však být v žádném případě nesmíme. Volím-li mezi Mašíny a Klausem, neváhám ani vteřinu - a to tím spíš jako konzervativec. Mnoho z těch, kteří se tak rádi přiznávají k obdivu k Václavu Klausovi, se stejně jako Autor zároveň vymezují vůči Václavu Havlovi. Z místní perspektivy se Václav Havel a Václav Klaus snad mohou jevit antagonisticky a střet Havlovy „nepolitické politiky" s přístupy Klause může být vnímán jako jeden z ústředních motivů politického dění polistopadového desetiletí. Z mašínovského úhlu pohledu však mají tito naši dva novodobí prezidenti společného jmenovatele. („Smýšlení Klause a Havla na neštěstí dnes ještě stále representuje většinu národa.", Josef Mašín, 31.7.2010, soukromá korespondence). Schopnost nahlédnout větší relevanci mašínovského hodnocení je indikátorem našeho skutečného pochopení, co se v této zemi po Únoru 48 stalo, co se v ní dělo po Listopadu 89 a co se v ní děje dnes. Konečně, když Autor připomíná Havlovu „lásku" a „odpuštění", zcela pomíjí Klausem propagovanou „tlustou čáru za minulostí" a „příliš velké zpětné zrcátko". Asi krátká paměť, nebo co...

A v čem že spočívá ta dialektika? Ona se táhne celým (nejen) tímto Autorovým textem, ale vypíchněme dvě místa. Člověk musí hodně ohýbat logiku, aby napsal „Klaus se v jeho (Havlově, pozn. J.K.) stínu vezl..." a zároveň Václava Klause označoval za „epochálního státníka". Pro skutečně schopného dialektika, který si s konzistencí hlavu neláme, je to ale hračka. Závěrečné odstavce Autorova textu pak ukazují zcela nepochybně, že Autor vůbec nepochopil (nebo nechtěl pochopit), co jsem o primární akumulaci kapitálu a kapitalismu ve svém předchozím textu napsal. Dál vede dialekticky svoji: zákon zrozený z nezákonnosti. Cokoli jiného je vlastně jen neuvěřitelná náhoda... Kdepak nápad, píle, zkušenost, svobodná spolupráce... Zkrátka, mezi bohatými kapitalisty to chodí tak, že až na těch pár, kteří něco zdědili nebo měli fakt kliku, to všichni ostatní (nebo jejich otcové a dědové) někomu ukradli. Já myslím, že na VUMLu nebo nějaké té katedře marxismu-leninismu by to nevysvětlili lépe. Snad nejsmutnější na tom ale je, že takové vidění sdílí velká část lidí v naší zemi a toto smýšlení stojí v pozadí jejich instinktivního odporu ke svobodnému hospodářství - a svým způsobem se není co divit. Protilátek je málo a když je jeden otrávený tak silným jedem, těžko dokáže uvažovat racionálně. Z jedné strany se dozvídáme, že tento náš postkomunistický systém je tím jediným možným pravým kapitalismem (k tomuto druhu krysařů patří Autor). Říkají: nestěžujte si, tohle jste přece chtěli! A hned přicházejí jiní, kteří do takto nakypřené půdy sejí: tohle jste opravdu chtěli?

Já osobně mám čisté svědomí a nemusím křečovitě hledat vinu na druhých, abych se očistil. Byl jsem začátkem devadesátých let v KANu a podílel jsem se na onom protikomunistickém programu. Volil jsem KAN. To mi dovoluje být nad věcí, posuzovat události pravdivě a nemusím se zamotávat do dalších a dalších lží a mýtů. Stáli jsme nikoliv proti Klausovi, ale jak každý ví, především proti Havlovi, protože ten byl ideovým otcem teorie „lásky a odpuštění". On vyhrál v demokratickém souboji o přízeň lidu, protože „láska" to je argument. Voliči „odpuštění" přijali, přestože věděli, že na vedoucích místech jsou komunisté a mají největší šanci zprivatizovat státní majetek do svých rukou.

Mýtus, který není jen v Kubalčíkově článku „Dvakrát tři slova", ale vůbec v celé kultuře těchto přepisovačů historie a vyprávěčů účelových mýtů má asi tyto tři aspekty (nikoliv tři slova):

1/ První nepravdou je předstírání, že v devadesátých letech byla snad nějaká diktatura komunistů, kteří se u moci udrželi z minulého režimu. Nejhorší lež je, že činnost KANu byla nepodstatná a že jsme komunisty vyřadit nemohli a jedině divize US by to dokázala. To je naprosté zkreslování skutečnosti, které má snad zakrýt tehdejší nečinnost dnešních opožděných kritiků Klause a jejich opojení „láskou", kterou ovšem Klaus nevymyslel. Demokracii jsme měli, a komunisty jsme mohli odstavit, nebyla diktatura, která by nás nutila k opaku. Taktéž Klausovy metody jsme nemuseli přijmout. Divize US by zase jen udělala svobodné volby, tedy nic podstatného. Když to dělal Klaus špatně, proč nebyl vyměněn po prvním volebním období? Proč se jej nesnažili vyměnit ti, kteří na něj dnes plivou? Zamlčování, že Klaus se dostal k moci demokratickou metodou a dělal to, co lidé schválili v jeho programu, je vlastně jen začátek začarovaného kruhu dalších lží.

2/ Klaus vyhovoval až do chvíle, kdy se začaly projevovat záporné stránky privatizace, tunelářské metody apod. Potom se začal hledat obětní beránek. Ano, Klaus tuto metodu navrhnul, ale někdo ji schválil. Co by se stalo, kdyby lidé zvolili KAN a chtěli odstavit komunisty od privatizace nebo to dělat jinak? Klaus by to nejspíše váhavě přijal a podřídil se, pokud by to směřovalo k zavedení tržního hospodářství a svobodnému režimu. Myslíte, že by odstoupil? Pochybuji. Proti by hlasitě protestoval pouze Havel, protože on „odpuštění" hlásal. Klaus se v jeho stínu vezl a „odpuštění" realizoval. Koho tedy kritizovat za dnešní situaci?

Ano, za dnešní situaci může Havel, který zmátl lidem hlavy svojí „láskou", on ovlivňoval volby tak, aby lidé nevolili KAN, ale Klause. Dnes si to zmanipulovaní lidé nechtějí přiznat.

3/ Jak jinak to dělat? Je krásné někoho kritizovat, že to dělal špatně, ale bylo možné to udělat v principu jinak? Kolega Kubalčík uvádí svoje „tři slova": dekomunizace, restituce a exil. To je minimálně silně nedostatečné. Dekomunizaci navrhoval KAN, ale jak vidět neprošla pro celkovou neochotu téměř všech občanů, včetně současných kritiků Klause. Restituce proběhly, byly zdlouhavé a problematické, restituenti většinou svůj majetek prodávali, ujmout se ho zcela nemohli, protože byli zvyklí na jinou práci. Pokud by byly ve větším rozsahu zahrnujíce šlechtický majetek, nic by se nezměnilo. Nemyslím si, že pozemkoví vlastníci a vlastníci zámků by něco podstatného přinesli, když zemědělství ztratilo na významu. Spoléhat na to, že exil by byl oním zázrakem, který by nám pomohl, je trochu od věci. Kolik těch emigrantů proboha bylo? Věřit jen tak někomu, kdo přijde odkudsi a začne něco navrhovat? Kde vzít jistotu, že nekope jen za své zájmy? Věrohodně se tvářil Kožený, ale jak to dopadlo? Netvrdím, že neexistovali poctiví emigranti, kteří chtěli pomoci. To mohli udělat v podstatě jen přistěhováním a vstupem do politiky. Jen někteří se tak chovali.

Základní otázku, co s tím celým obrovským konglomerátem státních podniků jako hospodářskou základnou státu a zdrojem obživy naprosté většiny obyvatel, „tři slova" neřeší. Neřeší to nikdo, nikdo neví, jak to řešit a jen Klaus to vyřešil po svém, možná ne „čistě", ale s epochální odvahou. Kolega Kubalčík může svá tři slova opakovat jako mantru, ale je to jen mlácení prázdné slámy. Zrno už vymlátil Klaus.

Závěrem bych chtěl namítnout jak snadné je vytvářet si „čisté teorie", které platí pro jiné, protože ten, který je hlásá, je stejně nepotřebuje, protože se skutečným problémům vyhne a svoji kůži na trh neponese. Ten, který kůži na trh nese, zlatou rybičkou nikdy zcela nezůstane a v prostředí dehonestačních demagogů ho vždy obviní. Vidět na druhých jen špatné, neuznat ani dobrý úmysl, nevypovídá ani o pozitivním myšlení a obvykle se míjí jakýmkoliv opravdovým řešením, protože negativismus zatím nikdy nic nestvořil vyjma prázdných slov a manter.

Nakonec uvedu také vtip, ale možná jen konstatování reality: Novinář se ptá úspěšného miliardáře, jak mohl z chudého chlapce takto zbohatnout. Miliardář odpoví známou pohádkou: „Našel jsem na ulici cent a koupil jsem za něj růži, kterou jsem na ulici prodal za dva centy. Za ty jsem koupil dvě růže a prodal na ulici za čtyři centy..."

„Proboha, takto jste snad zbohatnul?" zhrozil se novinář.

„Ale ne," řekl miliardář. „Asi za dva měsíce mi zemřel strýc a zdědil jsem po něm deset milionů..."

Ale to je jen příspěvek do diskuse o „akumulaci kapitálu". Anekdota říká všechno, úplně chudý se může vyšvihnout, ale bez nějaké podpory zvenčí úplně nezbohatne, určitě ne za jednu generaci. K tomu, stát se miliardářem, musí být nějaká „počáteční akumulace", třeba jenom deset milionů. Samozřejmě je i mnoho „zázračných" případů, neuvěřitelných náhod, štěstí, využití jedinečných příležitostí, ale i zmanipulovaných státních zakázek, prodej drog, prostituce atd. Na začátku devadesátých let mohlo mnoho lidí docela poctivě zbohatnout na úroveň střední třídy. Ale ty obrovské majetky nemohly vzniknout jinak než vlastnictvím nějakých počátečních „deseti milionů". Kde se vzaly, není mnohdy ani prokázáno.

Václavu Klausovi nebylo lhostejné, komu se majetek při privatizaci dostane do rukou - jeho soustředění právě do (post)komunistických rukou a to v maximální možné míře bylo zcela cílenou záležitostí. Že KAN neobdržel v prvních volbách podporu pro svůj program je v tomto kontextu zcela podružné. Ano, dekomunizaci (dekomunizace podle vzoru denacifikace) jsme neprovedli a za daných podmínek asi ani provést nemohli. Důvody jsou v zásadě (nejméně) dva. Ti, kteří během 80. let již zcela bezpečně ovládli rozhodující centra moci režimu (v čele s StB), měli po celé podstatné období naprosto spolehlivě navrch (těch pár vyjímek je sice zajímavých, ale zásadně vývoj ovlivnilo pouze šťastné přijetí Ústavy v době, kdy měly smečky plné tlamy práce s dělením státu...). Kromě toho, po stržení Železné opony k nám naneštěstí nedorazila byť jen jediná US divize.

Nuže, nedekomunizovalo se. Jedna věc je ale to takto střízlivě hodnotit a věc zcela jiná je vydávat tento výsledek za téměř historickou nezbytnost - s odůvodněním, že počáteční akumulace kapitálu probíhala v dějinách vždy nečestně a zákon přišel až později. Nad takovou Autorovou domněnkou uvařenou z vody stojím poněkud rozpačitě bezradný, protože to, co uvedu, jsem napsal už několikrát. Není to žádná moje originální myšlenka, jen upozorňuji na poznatky jiných, navíc jde svým způsobem o abecedu (resp. měla by to být abeceda pro každého, kdo chce na toto téma něco psát...) a připomínat triviality je opravdová nuda. Nechce se mi přitom věřit, že Autor je tak intelektuálně slepý, aby abecedu ignoroval. Ano, byly takové případy, že loupežníci následně zlegalizovali své matetky a vybudovali na nich i státy, které si vysloužily legitimitu, ale tyto případy podstatu kapitalismu netvoří (takové příklady bychom našli napříč dějinami bez jakékoli vazby na akumulaci kapitálu a jeho následnou investici) - kapitalismus není z podstaty režim (v lepším případě bývalých) gangsterů, jak se domnívá část levice, zjevně spolu s Autorem. Považují snad konzervativci něco takového za nevyhnutelnou součást našeho světa? Nechme k tomu promluvit klasika: „Kdyby vaši konfiskátoři svými úvodními zločiny nezískali moc, jež jim zaručuje beztrestnost ve všech zločinech, kterými se od té doby provinili a které teprve napáchají, nikoli sylogismus logika, ale energická rána kata by vyvrátila sofistiku, která se stala spolupachatelkou loupeže a vraždy." (Edmund Burke)

Ale k věci, byť jen v rychlosti a zjednodušeně: v počátcích kapitalismu skutečně stojí akumulace kapitálu, ale jde o záležitost primárně nemateriální. Materialistický blud Karla Marxe (materiální základna a kulturní nadstavba) byl zcela přesvědčivě vyvrácen Maxem Weberem (viz Protestantská etika a duch kapitalismu), který ukázal, že zmíněná akumulace byla důsledkem křesťanské askese. Michael Novak (viz Duch demokratického kapitalismu) pak s Weberem polemizuje v tom smyslu, zda k této primární akumulaci došlo nejdříve v protestantských zemích (Nizozemí), nebo v katolické severní Itálii.

Autor dvakrát zmiňuje restituce jako něco okrajového. Ano, restituce sehrály okrajovou úlohu, neboť Václav Klaus (jistě ne sám, ale teď je tedy řeč o tomto „státníku") udělal vše pro to, aby tomu tak bylo. Dobrým příkladem jsou restituce majetků církví, které blokoval seč mu síly stačily. Přitom restituce byly nejlepším způsobem privatizace. Podotkněme přitom, že tohle není výkřik žádného generála po bitvě - tento apel zazníval již v dané době...

No a konečně je zde nechuť postkomunistických elit k našim krajanům. I v této otázce stojí Václav Klaus na čelných posicích. Tedy, někteří krajané si jistě nemají na co stěžovat - namátkou mě napadá třeba takový Jan Kavan, coby typický representant příslušného druhu. Nicméně lidé, kteří by případně mohli restituovat své majetky (viz nehorázná podmínka trvalého pobytu, kterou později Ústavní soud zrušil, a podmínka občanství...), nabídnout nejen investiční kapitál (jehož nebytností Autor omlouvá nehoráznosti Václava Klause and his melody makers...), ale i potřebné know-how (jak technologické tak marketingové), tito lidé, kteří zejména v samotném počátku 90. let vykazovali značný zájem o návrat do vlasti - když už ne třeba fyzicky, tak prostřednictvím firem -, ti „připuštěni" nebyli. Bylo by asi pikantní slyšet, co by tito lidé, většinou skuteční vlastenci a patrioti, řekli dnes Václavu Klausovi, kdyby jej slyšeli zaklínat se vlastenectvím seč může, jak už drahnou dobu srdnatě činí.

Celkově je vidět, jak je diskuse, jejíž rámec je omezený na materiální stránku, zavádějící. Václav Klaus chtěl „zhasnout" a počkat... Hlasy, které již v dané době tvrdily, že jsou ekonomové na útěku před právníky, nebyly vůbec ojedinělé (opět žádní generálové po bitvě). Autor k tomu dnes dodává, že to snad ani jinak nešlo udělat a že kritici jsou vlastně pouze lidé neschopní, nebo zbabělí, nebo oboje. Václav Klaus, stejně jako Autor, ani na okamžik z materialistického rámce nevybočuje. Je to však právě kapitalismus, který stojí na nemateriálních základech a to nejen výše uvedeným způsobem primární akumulace kapitálu (od slova capita, tedy hlava...). Jeho podstatou je důvěra uvnitř společenství, která je nutnou podmínkou pro jakoukoli spolupráci, a lidská invence, která je důvodem, že člověk je tvorem schopným vyprodukovat za svůj život větší hodnoty, než spotřebuje. Začtěme se však znovu do slov klasiků:

„Stalinisté, kteří vyhladí celé třídy, ztíží možnost obnovy společnosti západního typu. Ve zproletarizované mase se bude muset pomalým zráním znovu utvářet společenská diferenciace, a to zrání bude nějakou dobu trvat. Z pohledu politiky, která počítá na léta, vypadá destrukce starého pořádku jako definitivní. Ale já opravdu nevěřím, že lze za několik desítek let vymazat staletí křesťanství." (Raymond Aron)

„Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo. Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity. Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?" (Viktor Dobal)

„Ekonomiku volného trhu nelze vybudovat bez skutečné vlády zákona, bez poctivé administrativy, zdravého bankovnictví a bezpečného soukromého vlastnictví." (Margaret H. Thatcherová)

Zákony mají být (mmj.) obecné povahy. Je naší neblahou tradicí tvořit občas takové, které jsou zacíleny na jednotlivce či rodiny. Tak máme Lex Schwarzenberg, Lex Beneš a (zatím?) poslední obětí je Václav Havel. Celé je to špatně, ale jde mi teď o prostřední případ ze jmenovaných: „President Beneš se zasloužil o stát." Roman Joch k tomu případně poznamenal, že je to svatá pravda a že tím státem byl Sovětský svaz, kterému Edvard Beneš věnoval kus československého území (Zakarpatskou Ukrajinu). Označení Václava Klause za státníka mi připadá jako nápad z velmi příbuzného soudku.

Privatizace

Změna z řízeného hospodářství na tržní se provést musela. Stát nebyl schopen řídit státní podniky v tom rozsahu, v jakém byly za komunistického režimu. Vedle povoleného soukromého podnikání by se za chvíli rozkradly. To se sice stalo stejně, nicméně tak, aby se kapitál akumuloval, nikoliv rozebral mnoha jednotlivci. Vedoucí pracovník státního podniku si vedle své funkce zřídil soukromou firmu, dodával svému podniku materiál a vůbec dělal služby za vysoké ceny a tak postupně podnik tuneloval. Pokud by zůstaly státní podniky, bankrotovaly by jeden za druhým. A to i ty, které byly schopné existence. Jedině soukromé vlastnictví mohlo zachovat jisté schopnosti konkurence. To se sice v mnoha podnicích nestalo, ale dejme tomu, že alespoň v nějaké převažující části hospodářství ano.

Druhým aspektem přechodu byly podmínky asociačních dohod s EU, otevření hranic pro vývoz i dovoz. V konkurenčním prostředí musely podniky pružně reagovat. Management státních podniků neměl onen interes vlastníka. Z komunistické doby se v nich vlekl nezájem a lhostejnost. To se těžko dalo změnit, po převratu se to ještě zhoršilo, ztratila se autorita vedení, každý chápal, že se musí starat jen o sebe, podnikové zájmy nikomu neležely ani v patě, většina zaměstnanců hleděla jak si založit svoji firmu a jak svůj podnik okrádat.

Prodej státních podniků zahraničnímu kapitálu mohl být jen omezený. Jednak zahraniční podniky o většinu našeho průmyslu neměly zájem, pouze o některé. Většina průmyslu byla nekonkurenceschopná. Co s takovými obrovskými hromadami zastaralé techniky bez odbytiště (odběr našich výrobků na východě ustal díky tamějším poměrům). Prodat to levně za cenu šrotu? Proto bylo přece jen lepší, aby se naši manažeři pokusili s tím něco udělat. To se někdy podařilo, většinou ne. Těm, kterým se to podařilo, se dnes říká miliardáři.

Celá tato privatizace byla pokus. Pokus, který částečně vyšel, částečně ne. Klause lze vždy obviňovat za neúspěšné případy. Snadno kritizují ti, kteří nikdy nic nevymysleli a nevzali na sebe zodpovědnost epochálního rozhodnutí.

Prvotní akumulace kapitálu

Kapitál je potřebný k investicím do výroby. Kapitalismus potřebuje kapitál v rukou jen několika jednotlivců. Ten se tam musí nějak shromáždit. V historii se projevily dvě metody: Nemorální a morální. Na začátku byla spíše nemorální. Byly to války, revoluce, rozhodnutí císařů apod. Jinde to byla vyložená loupež. Mluví se o švýcarských bankéřích, že jejich předkové byli lupiči v horských průsmycích, základní jistinu získali okradením pocestných. Někde to byla spekulace a monopolní vydírání. Teprve v modernějších právních státech se kapitál akumuloval poctivějšími metodami. Bylo to obvykle nějaké využití příležitosti na trhu. Baťa se vypracoval z obyčejného ševce. Příležitostí bylo „obouvání světa" v době, kdy lidé začínali nosit boty. Komparativní výhodou byla levná pracovní síla v podhůří Beskyd. Další příležitostí bylo využití moderní techniky. Na začátku obvykle nějaký kapitál musel být. Pomalu rozmnožovat rodové jmění z generace na generaci nebylo už možné v pozdějších dobách, kdy bylo zapotřebí masivních investic strojové techniky. Někdy pomohly půjčky. Ale základ byl obvykle z dřívějška. Akumulovaný základ chyběl po převratu r. 1989. Pokud existoval z komunistického režimu, nebo byl získán těsně po r. 1989 ve velkém rozsahu, obvykle nebyl nabyt poctivě. Výjimkou mohou být restituce. Kupónová privatizace sice rozdala státní majetek občanům. Předpokládalo se ovšem, že zůstane „akumulován" v podnicích. Celá věc ovšem byla nepromyšlená. Nakonec i on skončil v rukou malého množství vlastníků a dá se předpokládat, že to bylo záměrně a bylo součástí „akumulace".

Konotace na minulý režim a morální problém

Dalo by se předpokládat, že činovníci minulého režimu se do „akumulace" nedostanou, nebo alespoň jim budou kladeny nějaké překážky. Komunisté přece nemohou dělat kapitalisty a zároveň by to byl trest za jejich činnost v minulém režimu. Politická strana KAN měla v programu omezit příslušníky StB a komunistických špiček při vstupu do politiky, úřadů a do privatizace. Ve volbách v r. 1993 však získala pouhých 3.6%. To bylo možno považovat za jakési referendum o možnosti trestat komunisty. Klaus si jistě oddechl, protože taková omezení by mohla jeho plány problematizovat. Sám si to nepřál, měl v příbuzenstvu docela vysoce postavené komunisty a věděl, že „hon na komunisty" by snížil šanci včas provést „akumulaci", přinesl jen rozdělení národa, bitky a bídu. V tom mu pomáhal Havel svojí „láskou". Tím ovšem dali zelenou komunistům, aby oni převážně se chopili „akumulace", protože oni měli přístup k informacím, seděli na významných místech a prostě měli k tomu nejlepší podmínky. Navíc, nebyl čas. Jednotliví vlastníci se museli rychle ujmout svého díla, aby se podnikalo a pracovalo.

Klausovi bylo jedno, kdo se stane novou třídou vlastníků a podnikatelů. V alpských průsmycích také nikdo lupiče nevybíral. V Kosovu také nikdo nevybírá drogové mafiány a zloděje srbského majetku, kteří tam provádí „prvotní akumulaci". Totéž se dělo nejspíše v Americe v době prohibice, ale i dříve, když se „privatizovala" půda indiánů. Zákon přišel později, až už bylo rozkradeno. Nacisté rozkradli movitý majetek Židů. Vzácné sbírky z Východu, třeba Jantarová komnata z Petrodvorců zmizela, ne, aby zůstala někde zakopána, ale proplula určitě nějakým tunelem a byla „kapitalizována". Nedělejme si iluze, že se původním vlastníkům něco vrátilo, i zde zákon přišel posléze, aby se ukázal bezzubým. Nicméně kapitál už byl „akumulován" a mohl sloužit k investicím.

Zabavení majetku sudetských Němců nemůžeme nazvat prvotní akumulací, bohužel to bylo spíše rozprostření majetku na mnoho vlastníků než akumulace. Drobní vlastníci nemají snahu kapitál shromažďovat a investovat. Zloději velkých sum naproti tomu ano, jsou tedy pro rozvoj investic použitelnější. Komunisté se ve svém režimu snažili kapitál koncentrovat, nicméně jejich systém řízení byl jiný a neúspěchy nebyly dány zrovna koncentrací. Restituce majetku zabaveného komunisty jsou jakousi výjimkou, která se prosadila, protože zapadala do myšlenky privatizace.

Se mnou přijde zákon

Ano, tak jak se stalo na mnoha místech světa, zákon může přijít, až už je nakradeno. Je otázka, kdy je ta pravá chvíle. Už přišla? Myslím, že už přišla dávno, problém je pouze v tom, že se neví, jak onen zákon skutečně zavést. Kdo ho má zavést? Zloději? Samozřejmě, že by si to přáli, oni už si nakradli, druzí nemusí. Jenže je tu základní problém. Takový zákon by se postavil i proti nim. Prostě by stanuli před soudy. To nemohou připustit, takže se o „zákonu" stále mluví, ale vždy nakonec je nějak zmařen. Když někdo začne opravdu korupčníkům „šlapat na paty", jako třeba John, musí být nějak dehonestován a odstaven. Obvykle to není obtížné, většina těch, kteří už konečně chtějí zavést zákon, stejně sami na hlavě máslo mají. Kde by jinak vzali peníze, aby se dostali do politiky? Rozdíl oproti jiným historickým „akumulacím" je v tom, že u nás „čistých peněz" mnoho není. Jsou to restituenti a někteří poctiví podnikatelé. Myslím si, že je jich málo na to, aby sami vyvedli zemi z morálního marasmu.

Zcela určitě mnoho těch, kteří budou chtít právní stát, budou bývalí tuneláři a korupčníci. Také asi budou muset uplácet nějaká děvčata, která si natáhli do poslanecké sněmovny, aby pro ně hlasovala. Jestli se někdo domnívá, že „zákon" zavede nějaká „čistá síla", potom se mýlí. Taková totiž nemá peníze na dosažení politických postů. Přesto si nemyslím, že by bývalí tuneláři a korupčníci zákon v hloubi duše nechtěli. Vždyť přece nemohou nechat v chodu systém, který je může kdykoliv okrást, který nezaručuje jistotu jejich peněz. Jak je snadné v mafiánském státě o peníze přijít, sami dobře vědí.

Klaus také dobře ví, jak to je. Dobře ví, že nadešla chvíle „zákona". Potřeba je za obdobím „akumulace" udělat nějakou tečku, prostě to smazat. Amnestie je takovou možností. Jenže amnestie nestačí, musí být zákony, musí být opravdu právní stát. Ten se tvoří jen zvolna doprovázen mnoha chybami a je k tomu nutná spolupráce všech. Existuje ovšem problém samotné „čisté cesty" k zákonu, oné nezávislé síly, která by právo prosadila i proti vůli všech těch bohatých, kteří většinou mají bohatství z oné „prvotní akumulace". Bez peněz se totiž nic neudělá, to vidíme třeba i na prezidentské kampani.

Ale když to po nutné době „prvotní akumulace" šlo jinde na světě, opravdu doufám, že to půjde i u nás. S pomocí tunelářů, způsobem, aby oni nebyli poškozeni, určitě. Možná, že amnestie je právě takovým prvním krokem je omilostnit a „vtáhnout" do zákona. Tím Klaus ukončuje epochu, kterou začal. Z tohoto epochálního nadhledu se dá říci, že svoji práci dotáhl do konce.

Málo kdo je ochoten vydat se do boje s tímto mohutně propagovaným bolševickým zlem, které na nás proudí ze všech možných koutů, protože to stojí mnoho času, sil a nepochopení. Obludných lží, polopravd a manipulovaných skutečností je plný internet a tak je pohled obyčejných lidí na problematiku úspěšně hrubě deformován. Víra v pravdivost těchto volně šířených nesmyslů je, bohužel, převeliká.

Jako blesk z čitého nebe mi v této atmosféře připadá neprozíravý krok představitelů Církve československé husitské, která zatím odmítá uzavřít zákonem předpokládanou smlouvu o naplnění finančního rámce zákona o vyrovnání se státu s církevními organizacemi. Jedná se o majetek, který nebylo možné vrátit nejsilnější náboženské skupině, tedy právnickým osobám spojeným s Katolickou církví, kterého se tyto vzdaly ve prospěch subjektů jiných církví, jež dříve téměř žádný majetek neměly. Husité takto mohou dobrovolně připravit své společnosti o zajištění jejich budoucí existence, ale hlavně prakticky dobrovolně zruší možnost šířeji a účinněji působit pro jiné v sociální sféře života společnosti, kterou jistě čekají v této oblasti stále těžší léta. Jako důvod tohoto ztěží pochopitelného kroku představitelé uvádějí, že nechtějí ještě více zatěžovat rozpočet státu, že církve by měly být ze samé podstaty chudé, že peníze vedou k pokušení a jejich možnému zneužití. Co na takové argumenty odpovědět?

Představitelé a duchovní církví patří bezesporu mezi nejvzdělanější vrstvu našeho obyvatelstva. Jsou to lidé, kteří se nejčastěji setkávají s tou nejhorší lidskou bídou, pomáhají z nuzných prostředků těm nejpotřebnějším, vynikají lidskou empatií, a vlastní nevšední skromností. Měli by tedy spolehlivě rozeznat, že v celém západním světě narůstají problémy s financováním i nezbytných sociálních služeb, a že stále větší břímě odpovědnosti bude padat na každého z nás, a na charitativní organizace nebo nadace. Téměř nikdo totiž nedělá téměř nic proti rozpadu základních struktur lidské solidarity, jakými jsou rodina a obec, čímž poloslepý, nepružný, chudnoucí a anonymní stát přejímá odpovědnost za tento obor i tam, kde ještě nějaký prostor zbyl. Již v dnešních dnech je patrné, kolik rodin či jednotlivců tento tlak nezvládá, upadá do stále větší chudoby a závislosti na někom jiném. Věřím že snad každému (s výjimkou komunistů a jejich pobočníků z ČSSD) je jasné, že příjmy státu neporostou tak rychle, aby byl schopen z vybraných daní a pojištění alespoň zachoval standart sociálních služeb a úroveň zdravotnictví, školství a důchodů, na kterou jsme byli v minulosti zvyklí. Přitom řady potřebných budou nepříjemně nabírat na síle. Tlak rostoucích exotických asijských či jihoamerických ekonomik je totiž obrovský a trvalý. Je jasné, že mu zpohodlnělá Evropa nestačí čelit, a hlavně začíná zaostávat i v oblasti technologického pokroku.

Navíc zejména ve Východní Evropě z erárního rozpočtu každoročně notnou měrou ukrajují neodpovědné a sobecké politicko-hospodářské gangy. V celém světě ještě k tomu úměrně s poklesem zástupů věřících roste míra sobectví, které je jednou z příčin poklesu ochoty movitějších pomáhat „padlým". Ze všeobecně známých důvodů také klesá úroveň zdraví populace zejména ve vyspělých zemích a prudce proto rostou platby za zdravotnické výkony.

Majetek a peníze vrácené státem do rukou církevních společností vytváří z mého pohledu poslední naději, že se skutečně dostane pomoci těm lidem, kteří to u nás doma nejvíce potřebují, dále naději, že nebudou „přesunuty" do kapes těch, kteří je nutně nepotřebují, nebo je využijí jen k naplnění hloupých rozmarů.

V naší zemi postrádáme bohatší systém neziskových nadačních společností, které by účinně pomáhaly chudším skupinám našich občanů například v oblasti zdravotnictví (třeba na speciální léky, drahé operace které umí jen v zahraničí), v oblasti vysokého školství (například na prestižní zahraniční studia pro mimořádně nadané), nebo v oblastech rekreačního sportu a udržování specifické lokální kultury. A to nepojednáváme o potřebě dlouhodobě systémově zajišťovat zmírnění následků různých hromadných neštěstí.

Tyto navýsost potřebné aktivity v některých případech suplují okrajově televizní sbírkové akce, které však mohou pomoci zcela výjimečně jen málo jednotlivcům, nebo jejich rodinám, a navíc bývají v nakládání s vybranými prostředky dosti neprůhledné. Stávají se spíše prestižními reklamními prostředky jednotlivých médií. Pomáhají také početné nadace, které však velkou část vybraných prostředků spotřebují na vlastní režii. Je nepochybné, že i když stát převzal v těchto oblastech prakticky veškeré funkce, jeho role bude s ohledem na nedostatek prostředků rychle slábnout. V důsledku současných hospodářských a obecných hodnotových trendů lze navíc oprávněně předpokládat také výrazný pokles úrovně běžné mezilidské solidarity. Naproti tomu v naší zemi nemáme dostatečně silnou strukturu privátních či neziskových společností, které by postupně, účinněji efektivněji a cíleněji roli státu přebíraly. Vzniklý prostor je přece tou nejdůležitější příležitostí pro církve, jak mohou skutečně naplňovat jedno ze svých hlavních poslání - službu člověku. Nejde přece výhradně o zachování vlastního chodu církevních obřadů a udržování majetku té či oné organizace, to se dá zvládnout vlastní pílí věřících.

Církevní organizace tak mohou s podstatně větším důrazem a nadějí na úspěch přispět ke zpomalení, zastavení, či dokonce zvratu k lepšímu atmosféry negativních tendencí v oblasti jednoho z největších znaků lidství: vzájemé solidarity.

Z výše uvedených důvodů by měla, podle mého názoru, Církev československá husitská unáhlené rozhodnutí svých představitelů ještě zvážit, a ještě lépe - změnit. Svět se kolem nás prudce mění. Na nové výzvy je třeba reagovat s reálným výhledem do budoucnosti.

Souhlasíme tedy s tvrzením, že na území České republiky jsou dodnes páchány konkrétními soudci, případně státními úředníky, zločiny proti lidskosti a to formou znemožnění realizace lidských práv v jejich aspektu nepromlčitelného práva na reparaci škod. Jde o škody způsobené porušováním lidských práv komunistickým režimem, které postižení utrpěli na majetku, osobní svobodě, zdraví, ztrátě výdělku a jiných příležitostí, na způsobu života, nebo vyhnáním z domovů, zákazem návratu do rodného domu či dokonce obce nebo okresu, přičemž od pádu komunistického režimu stát průběžně brání těmto postiženým v jejich mezinárodně chráněném právu na náhradu majetkových i nemajetkových škod.

Souhlasíme také, že současná česká justice není na nestranné a nezávislé posouzení věci způsobilá a to proto, že v ní soudí mnoho soudců s komunistickou minulostí a soudci s postkomunistickým myšlením.

Konzervativní strana vyzývá občany, aby se k uvedenému podání připojili jako individuální osoby (termín je velmi krátký - jen do konce února 2013).

Martin Rejman

předseda

Počet příloh: 2

Petr Nečas,

předseda vlády České republiky

Praha 25. února 2013

Vážený pane premiére,

Váš projev v bavorském zemském parlamentu 21. února, ve kterém jste zopakoval v duchu Česko - německé deklarace z roku 1997 projevení lítosti nad poválečným vyhnáním sudetských Němců, ale i to, že majetkové poměry není možno obnovit, přijali bavorští zákonodárci se zadostiučiněním a uznáním. Stejně tak je vnímá i německá veřejnost a myslím, že Váš projev přispěje k prohloubení již tak dobrých vztahů mezi našimi zeměmi.

Smlouvy o narovnání vztahů mezi státem a církvemi, které jste jménem státu podepsal 22. února, konečně aspoň částečně odčiní bezpráví, kterého se na církvích dopustil komunistický režim.

Oběma těmito činy jste, vážený pane premiére, projevil odvahu a zachoval se státnicky, což jistě ocení demokratická část našich občanů. Zároveň jste tak uštědřil pomyslný políček těm, kteří dnes oslavovali 65. výročí „Vítězného února", který naší zemi uvrhl do čtyřicetileté zločinné bolševické totality.

S díky a úctou,

Martin Rejman,

předseda

„Milí Angličané, Skotové, Velšané a Severní Irové. Potřebujeme vaše zkušenosti země nejstarší parlamentní demokracie, vaši střízlivost i vaši odvahu. Svým nasazením za druhé světové války jste pomohli zachránit naši Evropu - je to též vaše Evropa. Přeme se společně o cestu k evropské res publica, neboť jen společně dorosteme k budoucím výzvám. Více Evropy nesmí znamenat: bez vás."

Vyžaduje tento text komentář? Tento nádherný text, jenž tak jasně staví hodnotové svazky nad etnické?

Leč očekával mě nejen tisk, ale i 69 zpráv v počítači. A v jedné z nich jsem se dočetl, že Konservativní strana žádá zvoleného prezidenta Zemana, aby nedovolil vyvěsit na Hradě vlajku EU. Neodpovídalo by to prý unii suverénních států, jakou požadujeme. Tedy, dodávám, tak suverénních, že se mohou kdykoli znovu začít prát, a když ne v horké válce, pak alespoň ve fiskální, měnové a daňové...

Kdy už konečně pochopíme, že suverenita je jen prostředek k dobrému vládnutí, a to tehdy a jen tehdy, je-li správně nastaven její stupeň? A kdy budeme moci přestat závidět sousedům, zejména těm německým a polským, státníky v jejich čele?

Od pana Zemana nic dobrého nečekám. Jedno by však přece jen udělat mohl. Oslyšet výzvy našich suverenistů.