FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Odvolání proti rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č. j.: 12 C 52/2007-118
Obvodní soud pro Prahu 2 Francouzská 17 120 00 Praha 2
V Praze dne 22. 6. 2009
Ke sp. zn.: 12 C 52/ 2007
Žalobce: Vladimír Hučín
nar. 25. 5. 1952
bytem Lánčikových 10, Přerov, PSČ 750 02
Zastoupen: JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem, ČAK 3837
advokátní kancelář Toman, Devátý & Partneři,
Trojanova 12, Praha 2, PSČ 120 00
Žalovaný: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR
se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2
Odvolání proti rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č. j.: 12 C 52/2007-118
dvojmo
plná moc ve spise
Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
I.
V řízení o zaplacení náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodl tento soud svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č.j.: 12 C 52/2007-118, takto:
I. Řízení se zastavuje co do částky 15.678,25,- Kč s 9,25% úrokem z prodlení z této částky od 19. 12. 2006 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení, ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro 1. Den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů.
II. Žaloba v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 221.962,- Kč s 9,25% úrokem z prodlení z této částky od 19. 11. 2006 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení, ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1.800.000,- Kč se zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek byl právnímu zástupci žalobce doručen dne 8. 6. 2009 a lhůta k podání odvolání tak končí dne 23. 6. 2009.
Proti uvedenému rozsudku podává žalobce v zákonné lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, kterým napadá výrok II. rozsudku (zamítnutí žaloby o zaplacení částky 221.962,- Kč s příslušným úrokem, jako náhrady škody za vazbu), dále napadá výrok IV. rozsudku (zamítnutí části žaloby o zaplacení částky 1.800.000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy) a rovněž napadá výrok V. rozsudku (zamítnutí náhrady nákladů řízení). Žalobce napadá uvedené výroky rozsudku, a to z důvodu, že soud sice dospěl ke správným skutkovým zjištěním, ale vyvodil z nich nesprávné právní závěry.
II.
Předmětem věcného projednávání byl nárok na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku (náhrada škody za vazbu) a nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.
Soud prvního stupně provedl velmi zevrubně dokazování. Z odůvodnění rozsudku a ve vztahu k napadeným výrokům tímto odvoláním považoval soud za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán pro několik trestných činů, přičemž část trestního stíhání probíhala vazebně (11 měsíců a 25 dnů - celkem 359 dnů). Dále soud považoval za prokázané, že žalobce se během trestního stíhání po jeho propuštění z vazby snažil najít zaměstnání, avšak bezúspěšně, k čemuž přispěla i ta skutečnost, že mu byl odebrán zbrojní průkaz a správní řízení o vydání nového zbrojního průkazu bylo přerušeno z důvodu trestního stíhání, což byla také komplikace pro to, aby si zaměstnání sehnal a byl tak veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Rovněž tak soud považoval za prokázané, že rodina žalobce z důvodů nedosahovaných příjmů žalobcem nebyla po dobu jeho trestního stíhání (včetně doby vazebního stíhání) na tom ekonomicky a sociálně dobře a byla odkázána na dávky státní sociální podpory. Soud také považoval za prokázané, že veřejnost byla po celou dobu trestního stíhání žalobce o jeho trestní kauze informována, kdy často byl žalobce, jak osobami, jež představovaly orgány činné v trestním řízení, tak i osobami aktivně účastnými politického života, představován jako osoba, u níž je takřka jisté, že se trestné činnosti dopustila a stejně tak byla veřejnost informována o vyšetřování jeho duševního stavu a nedobrém ekonomickém zázemí rodiny žalobce na straně jedné a na straně druhé, že byl šířen o žalobci obraz zločince, teroristy a kriminálníka s tím, že v části veřejnosti je tento obraz zakódován. V této souvislosti soud také uvedl, že z protokolu o podání vysvětlení ze dne 15. 1. 2008 (č.j. ORKM-270-1/PŘ-2008-13) PČR, Okresní ředitelství Kroměříž ve spojení s anonymním podáním adresovaným Mgr. Jarmile Marciánové, má za dostatečně zjištěné, že paní Marciánové, jež zorganizovala besedu se žalobcem ve škole, kde pracuje, bylo kvůli této besedě vyhrožováno s tím, aby s takovými akcemi přestala a nezvala nebezpečné militantní zločince typu žalobce, to je, že v části veřejnosti je tento obraz žalobce zakódován. Nakonec měl soud za prokázané, že žalobce pobíral u svého zaměstnavatele v období od 1. 10. 2000 do 16. 2. 2001 průměrný hrubý měsíční příjem ve výši 24.768,- Kč a průměrný čistý měsíční příjem ve výši 18.806,- Kč.
Ve svém odůvodnění se soud dále zabýval právními úpravami týkající se vazby, nezákonného rozhodnutí, nesprávného úředního postupu, škody, přiměřeného zadostiučinění, promlčení a odpovědnostními tituly (str. 16 - 20 rozsudku), na které žalobce pro stručnost odkazuje. Z uvedených právních úprav pak soud konstruuje odpovědnostní tituly, z nichž lze vysledovat jednak oddělení náhrady škody za vazbu a jednak rozdělení přiměřeného zadostiučinění na několik odpovědnostních titulů (nepřiměřená doba řízení, zkoumání duševního stavu, informování veřejnosti, vyloučení veřejnosti).
V dalším pak dospívá k závěru, že pouze jeden titul zadostiučení shledává oprávněným, to je zadostiučinění za vazbu, přičemž v závěrečném souhrnu konstatuje přiznání částky 200.000,- Kč, jako částky přiměřené. Při stanovení uvedené částky pak soud konstatuje, že přihlédl ke všem skutečnostem vyšlým v řízení najevo, to je negativní dopad do osobního života žalobce i života jeho rodiny, nevhodné informování veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků, špatná pověst žalobce u části společnosti, zkoumání duševní stavu, nikoli však umístění ve zvláštním oddělení věznice, jež si žalobce, dle soudu, způsobil sám.
Pokud jde o náhradu škody za vazbu, tedy o otázku zda má žalobce nárok na ušlý výdělek, zde se soud ztotožnil s názorem žalované s tím, že mezi uvalením vazby na žalobce a tvrzenou škodou ve formě ušlého výdělku není příčinná souvislost, přičemž ztráta možnosti hledat si pracovní uplatnění, ztrátu na výdělku dle soudu nepředstavuje. Zde je nutno zmínit skutečnost, že soud nepřipustil změnu žalobního petitu, který spočíval v uvedení eventuálního návrhu, to je, že pokud nebude přiznána škoda ve výši průměrného výdělku, pak by měl soud přiznat paušální částku ve smyslu ust. § 30 zák. č. 82/1998 Sb. Soud tvrdí, že je na volbě poškozeného, zda bude prokazovat skutečnou výši příjmu nebo se spokojí s paušální částkou, nicméně i v tomto případě (požadavku paušální částky) musí být dle soudu vznik škody prokázán.
Soud dále neshledal, že by řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu s odůvodněním, že jak žalobce, tak další stíhaná osoba, přispěli k prodloužení řízení tím, že podávali nedůvodné námitky na podjatost orgánů činných v trestním řízení. Řízení bylo rovněž přerušeno z důvodů novelizace zákona o utajovaných skutečnostech, která ukládala obhájcům podrobit se bezpečnostní prověrce v případě, že se v trestním řízení projednávají utajované skutečnosti a věc byla předložena Ústavnímu soudu. Tento důvod však dle soudu nelze přičítat trestnímu soudu a přičítat jej k nepřiměřené délce řízení. Žalobci je pak vyčítáno, že brojil proti zkoumání duševního stavu a způsobil tak nutnost dalších úkonů a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, což rovněž urychlení řízení nepřidalo. K protikladu k tomu však soud uvádí, že žalobce a další stíhaná osoba jen uplatňovali svá práva a podávání mnoha procesních návrhů z jejich strany soud v žádném případě nepovažuje za záměrné prodlužování trestního řízení. Dále soud dodává, že význam řízení pro žalobce i vzhledem k jeho předmětu a dále vzhledem k tomu, že cca 1 rok trvání řízení byl stíhán vazebně, hodnotí soud jako vysoký a skutečností zůstává, že trestní stíhání z více trestných činů, a to dokonce vazební, musel žalobce vnímat jako podstatnou záležitost svého života, neboť do doby konečného pravomocného rozhodnutí nemohl mít jistotu, zda bude nakonec uznán vinným či nikoli na straně jedné a na straně druhé, zda a jaký trest, resp. v jaké výměře ho nakonec postihne. Opět k protikladu k tomu nakonec soud uzavírá, že neshledal, že by k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tj. k nesprávnému úřednímu postupu došlo a neshledal tedy existenci odpovědnostního titulu.
Ve vztahu ke zkoumání duševního stavu pak soud konstatuje, že žádné rozhodnutí o vyšetřování duševního stavu žalobce nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, přičemž tato podmínka platí jak pro nárok na náhradu škody, tak i pro nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Soud tvrdí, že se nedomnívá, že tím, že byl žalobce obžaloby zproštěn, tak veškerá procesní rozhodnutí učiněná v trestním řízení jsou automaticky považována za zrušená pro nezákonnost. Žalobci pak přičítá k tíži, že se dobrovolně nepodrobil zkoumání duševního stavu a internaci ve zvláštním oddělení si tak přivodil sám. Nakonec uzavírá, že uvedené není ani odpovědnostním titulem, neboť v příslušné novele zákona účinné od 27. 4. 2006 není připuštěna zpětná účinnost, co se týče institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vyjma za nepřiměřenou délku řízení. K tomu však dodává, že jako k okolnosti zvyšující nemajetkovou újmu žalobce vzniklou za zbavení osobní svobody vazebním stíháním, soud přihlédl.
Pokud jde o zadostiučinění za informování veřejnosti pak soud uvádí, že tuto lze posuzovat pouze dle institutu nesprávného úředního postupu, nicméně toto jako nesprávný úřední postup neshledal, a to z důvodů chybějící právní úpravy, jak v této oblasti mají orgány činné v trestním řízení postupovat a jak nikoliv, z čehož by šlo dovodit, co činit při své úřední činnosti nesmějí. K tomuto dodává, že ust. § 2 odst. 2 tr. řádu, jež stanoví, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní stíhání, hledět, jako by byl vinen a ust. § 2 odst. 4 druhé věty tr. řádu, jež stanoví, že trestní věci musí projednávat (myšleno orgány činné v trestním řízení) co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení, jsou dle soudu příliš obecná na to, aby mohl být učiněn závěr o tom, že došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí, tj. že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Dále soud dodává, že k informování veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků docházelo během celého trestního stíhání žalobce, takže z valné části před 27. 4. 2006, kdy uvedené informování před tímto datem nemohlo být ani odpovědnostním titulem, neboť v příslušné novele zákona účinné od 27. 4. 2006 není připuštěna zpětná účinnost, co se týče institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vyjma za nepřiměřenou délku řízení. Nakonec soud opět konstatuje, že jako k okolnosti zvyšující nemajetkovou újmu žalobce vzniklou za zbavení osobní svobody vazebním stíháním, přihlédl.
K zadostiučinění za vyloučení veřejnosti soud konstatuje neexistenci odpovědnostního titulu, a to opět proto, že žádné rozhodnutí v této oblasti nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, přičemž tato podmínka platí jak pro nárok na náhradu škody, tak i pro nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, s tím, že soud si nemyslí, že veškerá procesní rozhodnutí jsou automaticky zrušena po zproštění žalobce obžaloby. Závěrem opět dodává, že k vyloučení veřejnosti došlo již před 27. 4. 2006 a uvedená rozhodnutí tak nemohla být ani odpovědnostním titulem, neboť v příslušné novele zákona účinné od 27. 4. 2006 není připuštěna zpětná účinnost, co se týče institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vyjma za nepřiměřenou délku řízení.
III.
S výše uvedenými právními závěry soudu prvního stupně žalobce nesouhlasí, vyjímaje z toho přiznaný odpovědnostní titul za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s vazbou. Žalobce je toho názoru, že v dané věci postupoval soud striktně formalisticky, když např. na jedné straně skutkově zjistil a považoval za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán pro několik trestných činů, přičemž část trestního stíhání probíhala vazebně, že se během trestního stíhání po jeho propuštění z vazby snažil najít zaměstnání, avšak bezúspěšně, k čemuž přispěla i ta skutečnost, že mu byl odebrán zbrojní průkaz a správní řízení o vydání nového zbrojního průkazu bylo přerušeno z důvodu trestního stíhání, což byla také komplikace pro to, aby si zaměstnání sehnal a byl tak veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, že rodina žalobce z důvodů nedosahovaných příjmů žalobcem nebyla po dobu jeho trestního stíhání (včetně doby vazebního stíhání) na tom ekonomicky a sociálně dobře a byla odkázána na dávky státní sociální podpory, že veřejnost byla po celou dobu trestního stíhání žalobce o jeho trestní kauze informována, kdy často byl žalobce, jak osobami, jež představovaly orgány činné v trestním řízení, tak i osobami aktivně účastnými politického života, představován jako osoba, u níž je takřka jisté, že se trestné činnosti dopustila a stejně tak byla veřejnost informována o vyšetřování jeho duševního stavu a nedobrém ekonomickém zázemí rodiny žalobce, že byl šířen o žalobci obraz zločince, teroristy a kriminálníka s tím, že v části veřejnosti je tento obraz zakódován, že ve vztahu k nemajetkové újmě činila celková doba řízení více jak 6 let, a na straně druhé z těchto prokázaných zjištění nevyvodil žádný odpovědnostní titul pro přiznání nemajetkové újmy, a to v podstatě jen proto, že trestní řízení probíhalo z valné části před 27. 4. 2006, kdy vše uvedené nemohlo být odpovědnostním titulem, neboť v příslušné novele zákona účinné od 27. 4. 2006 není připuštěna zpětná účinnost institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kromě nepřiměřené délky řízení. V některých pasážích jsou závěry soudu rozporné, když na jedné straně je např. tvrzeno, že žalobce brojil proti zkoumání duševního stavu a způsobil tak nutnost dalších úkonů a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, což urychlení řízení nepřispělo a žalobce tedy přispěl k prodloužení řízení a co se týká internace ve zvláštním oddělení vazební věznice, pak tuto si žalobce způsobil sám, a na straně druhé soud uvádí, že žalobce a další stíhaná osoba jen uplatňovali svá práva a podávání mnoha procesních návrhů z jejich strany soud v žádném případě nepovažuje za záměrné prodlužování trestního řízení, přičemž dále konstatuje, že význam řízení pro žalobce i vzhledem k jeho předmětu a dále vzhledem k tomu, že cca 1 rok trvání řízení byl stíhán vazebně, hodnotí soud jako vysoký a skutečností zůstává, že trestní stíhání z více trestných činů, a to dokonce vazební, musel žalobce vnímat jako podstatnou záležitost svého života, neboť do doby konečného pravomocného rozhodnutí nemohl mít jistotu, zda bude nakonec uznán vinným či nikoli na straně jedné a na straně druhé, zda a jaký trest, resp. v jaké výměře ho nakonec postihne. K uvedeným skutečnostem pak soudu dodává, že k nim přihlédl při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou umístěním žalobce do vazby. Tedy na jedné straně dle soudu neexistují žádné odpovědnostní tituly a na straně druhé k nim soud přihlíží. Již jen z výše uvedeného je rozpor zjištěného skutkového stavu a právních závěrů zcela patrný.
Především je však žalobce přesvědčen, že i když soud okrajově zmiňuje judikaturu Ústavního soudu, lze konstatovat, že v zásadě nepostupoval v souladu s dnes již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která je citována v nálezech ÚS), a která se vztahuje k projednávané oblasti, to je oblasti náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené státem v trestním řízení, a to i přesto, že uvedenou judikaturou žalobce v řízení mnohokráte argumentoval.
Zde žalobce považuje za potřebné uvést některá rozhodnutí Ústavního soudu, kterými bylo argumentováno, a která jsou v zásadním nesouladu s právními závěry soudu prvního stupně. Jde např. o nález I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, nález IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, nález II. ÚS 247/07 ze dne 19. 6. 2007, nález IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, nález I. ÚS 539/06 ze dne 21. 8. 2007, nález II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008. Z poslední doby je také třeba poukázat na nález II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009, který naznačuje postup Ústavního soudu v případech, kde je žaloba zamítnuta z důvodu zpětné neúčinnosti (nálezy přiloženy k tomuto odvolání jako přílohy).
Z uvedených nálezů, mimo jiné, vyplývají následující právní závěry:
Každé trestní stíhání negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Tím spíše je takovým zásahem omezení osobní svobody jednotlivce, v jehož rámci byl podroben posléze zcela bezúčelnému zkoumání duševního stavu.
Trestní stíhání a výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem ČR, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy.
Bez ohledu na vymezení jednotlivých titulů pro náhradu škody v normách jednoduchého práva, to je v zákoně č. 82/1998 Sb., je rovněž v každém projednávaném případě třeba zachovávat postuláty ochrany základních práv jednotlivce a principy materiálního právního státu, jimiž jsou především ustanovení mající původ v ústavním právu, např. v čl. 36 odst. 3 LPS nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ČR, kterého je třeba použít přednostně před zákonem. Tento závěr uvedený především v nálezu I. ÚS 85/04 Ústavní soud podpořil řadou odkazů na judikaturu zahraničních Ústavních soudů, podle níž v oblasti náhrady škody za nezákonné omezení osobní svobody nelze striktně uplatňovat domácí civilistické pojetí škody a dále jej podpořil i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojmem odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy rozumí i náhradu nemateriální újmy, přičemž v případě neoprávněného omezení osobní svobody vyplývá nárok na odškodnění materiální škody i nemateriální újmy přímo z uvedeného článku 5 odst. 5 Úmluvy, a to bez ohledu na to, zda v okamžiku vzniku nároku domácí právní řád nárok na náhradu škody za nemateriální újmu specificky upravoval. Tento závěr zdůrazňuje Ústavní soud pro případ, že by obecné soudy dospěly k závěru, že z důvodu časové působnosti nelze na uplatněný nárok vztáhnout ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., účinné od 27. 4. 2006, a stěžovateli přiznat vedle náhrady skutečně vzniklé škody také kompenzaci nemajetkové újmy.
Je tedy nepochybné, že v prostředí aplikace Úmluvy, ať na národní či evropské úrovni, se pojmem škoda (damage) rozumí jak škoda hmotná, tak škoda nehmotná.
Pro účely odškodnění pak nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby či povinnosti podrobit se zkoumání duševního stavu. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.
Z nálezu II. ÚS 1191/08, který se, mimo jiné, týká i zpětné účinnosti zákona č. 106/2006 Sb. vyplývá, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zák. č. 106/2006 Sb. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů [resp. bez jakéhokoli odůvodnění (z důvodové zprávy k čl. II. zák. č. 106/2006 Sb.: „Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.)] znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem. Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. § 14 odst. 3 a v ust. § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Shrneme-li výše uvedené závěry Ústavního soudu, pak lze říci, že pokud se ukáže trestní stíhání jako nedůvodné, což se v tomto případě stalo, přísluší poškozené osobě odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu podroben. Škodou se pak rozumí jak škoda materiální, což představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o kterou bylo zkráceno případné rozhojnění jeho majetku, tak i škoda nemateriální, což představuje nemajetkovou újmu za zásah do osobní svobody poškozeného, do jeho soukromého života a do jeho důstojnosti, cti a dobré pověsti, garantované čl. 8 odst. 1 a čl. 10 Listiny. Stručně řečeno, trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem ČR, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody i vznik nemateriální újmy a poškozená osoba má právo na odškodnění a zadostiučinění, a to bez ohledu na to, že z důvodu časové působnosti nelze na uplatněné nároky vztáhnout ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., účinné od 27. 4. 2006.
Je nepochybné, že soud prvního stupně se uvedenými závěry, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu, vůbec neřídil.
Odškodnění za vazbu.
Soud prvního stupně tvrdí, že žalobce nemá nárok na ušlý výdělek, neboť mezi uvalením vazby na žalobce a tvrzenou škodou ve formě ušlého výdělku není příčinná souvislost, přičemž ztráta možnosti hledat si pracovní uplatnění, ztrátu na výdělku dle soudu nepředstavuje. V této souvislosti žalobce opět konstatuje, že soudem nebyla připuštěna změna žalobního petitu, která spočívala v uvedení alternativního návrhu na odškodnění, to je, že pokud nebude přiznána škoda ve výši průměrného výdělku, pak by měl soud přiznat paušální částku ve smyslu ust. § 30 zák. č. 82/1998 Sb.
Proti názoru soudu prvního stupně je žalobce přesvědčen, že příčinná souvislost mezi jeho vzetím do vazby a nemožností uplatnit se na pracovním trhu zcela jednoznačně existuje. Tento názor vyplývá již ze samotné logiky věci, neboť nebýt vazby, mohl si žalobce kdykoli práci sehnat a není vyloučeno, že si mohl sehnat zaměstnání výnosnější, než doposud měl. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikne-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, což znamená, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že vazba nezákonná byla, přičemž tato podstatná příčina znamenala pro žalobce vznik škody spočívající v krácení příjmů, resp. v krácení případného rozhojnění majetku.
Pravdou je, že žalobce byl ze služebního poměru propuštěn dříve, než byl vzat do vazby, nicméně v den propuštění se nacházel v tzv. ochranné lhůtě, neboť před svým propuštěním z BIS byl lékařem uznán práce neschopným a od svého zaměstnavatele pobíral nemocenské dávky. Pracovní neschopnost byla ukončena až vězeňským lékařem několik dnů po vzetí do vazby. Služební poměr byl tak de facto ukončen až ukončením nemocenské.
Pokud jde o požadovanou částku za vazbu, pak žalobce při výpočtu vycházel z ust. § 9 ve spojení s § 29 a § 30 zákona č. 82/1998 Sb., to je, že na žádost poškozeného lze při výpočtu náhrady škody jako průměrný výdělek před poškozením použít průměrný výdělek v době před zahájením trestního stíhání, pokud je to pro poškozeného výhodnější. Uvedený zákon však nehovoří nic o tom, že by pro účely výpočtu náhrady škody dle § 29 zákona č. 82/1998 Sb. bylo nutné, aby v době vzetí do vazby musel být obviněný nutně v pracovním či jiném obdobném poměru. V této souvislosti žalobce poznamenává, že je mu známa judikatura obecných soudů z této oblasti, ze které vyplývá, že poškozená osoba musí být v době vzetí do vazby v pracovním či jiném obdobném poměru, případně že musí prokázat, že měla pro futuro uzavřenou pracovní smlouvu, nicméně je přesvědčen, že takto pojímaná odpovědnost státu za škodu způsobenou v trestním řízení (která je odpovědností objektivní), je v přímém rozporu s ust. čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Je třeba dále konstatovat, že při projednávání nároku se žalovanou stranou nebyla tato ochotna nabídnout žalobci ani náhradu škody ve smyslu § 30 zákona č. 82/1998 Sb., kde je uvedeno, že není-li možné poskytnout náhradu škody v prokázané výši, pak poškozenému náleží náhrada škody, resp. ušlý zisk ve výši 170,- Kč za každý započatý den výkonu vazby, což v tomto případě činí částku ve výši 61.030,- Kč (za 359 dnů vazby).
Žalobce tedy znovu opakuje, že není pochyb o tom, že kdyby nebyl obviněn a nebyl vzat do vazby, mohl si kdykoli sehnat jiné zaměstnání, a není ani vyloučeno, že by si mohl opatřit i výnosnější zaměstnání, než doposud měl. Tato možnost mu však orgány činnými v trestním řízení uvalením vazby byla zcela znemožněna. Není proto rozhodující, že byl propuštěn ze služebního poměru, jak se snaží tvrdit žalovaná strana, navíc, když ještě ve vazbě pobíral několik dnů nemocenské dávky počítané z jeho mzdy, kterou u svého zaměstnavatele pobíral.
Uvedené tvrzení je také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který ve svém nálezu I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 publikoval (str. 5) názor, že je nepochybné, že trestní stíhání, které bylo provázeno uvězněním osoby ve vazbě (popř. výkonem trestu), a které bylo realizováno v rozporu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem, je způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální újmy (škody), o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku i vznik nemateriální újmy.
Příčinná souvislost mezi vzetím žalobce do vazby, to je omezením jeho osobní svobody a nemožností získávání finančních prostředků v pracovním či obdobném poměru a nemožností rozhojňování svého majetku, je tedy nesporná.
Proto žalobce požaduje, aby mu žalovaná strana zaplatila částku ve výši 221.962,- Kč, případně aby mu byla vyplacena náhrada škody dle ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb. Způsob výpočtu náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě je uveden v žalobním návrhu a doložen příslušnými doklady bývalého zaměstnavatele, to je BIS.
Nemajetková újma.
Pokud se týká nemateriální újmy, pak rovněž z výše uvedeného vyplývá, že pokud žalobce požaduje náhradu škody za způsobenou nemajetkovou (imateriální) újmu, pak tak rovněž činí zcela po právu. Poukazuje přitom na výše uvedený nález Ústavního soudu (I. ÚS 85/04), to je, že je nepochybné, že trestní stíhání, které bylo provázeno uvězněním osoby ve vazbě (popř. výkonem trestu), a které bylo realizováno v rozporu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem, je způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální újmy (škody), o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku i vznik nemateriální újmy.
Každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenované v čl. 10 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jde především o právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, právo na soukromí a rodinný život a právo na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Všechna tato práva žalobce, byla předmětným trestním stíháním porušena.
Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně provedl velmi zevrubné dokazování, přičemž vzal za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán pro několik trestných činů, přičemž část trestního stíhání probíhala vazebně. Za prokázané považoval i to, že žalobce se během trestního stíhání po jeho propuštění z vazby snažil najít zaměstnání, avšak bezúspěšně, k čemuž přispěla i ta skutečnost, že mu byl odebrán zbrojní průkaz a správní řízení o vydání nového zbrojního průkazu bylo přerušeno z důvodu trestního stíhání, což byla také komplikace pro to, aby si zaměstnání sehnal a byl tak veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Dále pak soud považoval za prokázané, že rodina žalobce z důvodů nedosahovaných příjmů žalobcem nebyla po dobu jeho trestního stíhání (včetně doby vazebního stíhání) na tom ekonomicky a sociálně dobře a byla odkázána na dávky státní sociální podpory. Soud také považoval za prokázané, že veřejnost byla po celou dobu trestního stíhání žalobce o jeho trestní kauze informována, kdy často byl žalobce, jak osobami, jež představovaly orgány činné v trestním řízení, tak i osobami aktivně účastnými politického života, představován jako osoba, u níž je takřka jisté, že se trestné činnosti dopustila a stejně tak byla veřejnost informována o vyšetřování jeho duševního stavu a nedobrém ekonomickém zázemí rodiny žalobce na straně jedné a na straně druhé, že byl šířen o žalobci obraz zločince, teroristy a kriminálníka s tím, že v části veřejnosti je tento obraz zakódován. V této souvislosti soud také uvedl, že z protokolu o podání vysvětlení ze dne 15. 1. 2008 (č.j. ORKM-270-1/PŘ-2008-13) PČR, Okresní ředitelství Kroměříž ve spojení s anonymním podáním adresovaným Mgr. Jarmile Marciánové, má za dostatečně zjištěné, že paní Marciánové, jež zorganizovala besedu se žalobcem ve škole, kde pracuje, bylo kvůli této besedě vyhrožováno s tím, aby s takovými akcemi přestala a nezvala nebezpečné militantní zločince typu žalobce, to je, že v části veřejnosti je tento obraz žalobce zakódován. Dále soud konstatoval, že význam řízení pro žalobce i vzhledem k jeho předmětu a dále vzhledem k tomu, že cca 1 rok trvání řízení byl stíhán vazebně, hodnotí jako vysoký a skutečností zůstává, že trestní stíhání z více trestných činů, a to dokonce vazební, musel žalobce vnímat jako podstatnou záležitost svého života, neboť do doby konečného pravomocného rozhodnutí nemohl mít jistotu, zda bude nakonec uznán vinným či nikoli na straně jedné a na straně druhé, zda a jaký trest, resp. v jaké výměře ho nakonec postihne.
Jestliže na jedné straně soud konstatuje výše uvedené a na straně druhé rozděluje okolnosti trestního řízení na několik odpovědnostních titulů, pak s takovýmto postupem soudu nemůže žalobce souhlasit.Žalobce totiž požaduje náhradu nemajetkové újmy za celé trestní řízení, včetně omezení jeho svobody a jeho neúměrné doby, po kterou toto trestní řízení probíhalo, to je za dobu 6 let a 3 měsíců. Dle žalobce z jednotlivých odpovědnostních titulů tak, jak si je rozdělil soud prvního stupně, vyplývá pouze míra intenzity neoprávněného zásahu do jeho zákonem chráněných osobnostních práv, resp. jde o faktory, které zvyšují intenzitu uvedeného neoprávněného zásahu.
Žalobce nemůže ani souhlasit s názorem soudu, že svým jednáním přispěl k prodloužení řízení, když podával nedůvodné námitky, že brojil proti zkoumání jeho duševního stavu a způsobil tak nutnost dalších úkonů a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a nesouhlasí ani s tvrzením, že mu soud přičítá k tíži, že se dobrovolně nepodrobil zkoumání duševního stavu a způsobil si tak sám internaci ve zvláštním oddělení vazební věznice. Žalobce ani nemůže souhlasit s názorem soudu, že pokud jde o negativní informování veřejnosti o žalobci orgány činnými v trestním řízení, tak nejde o nesprávný úřední postup, neboť prý neexistuje zákonná úprava, jak mají tyto orgány postupovat a z čehož by šlo dovodit, co činit při své úřední činnosti nesmějí. Soud dále konstatuje, že v průběhu trestního řízení byla věc předložena Ústavnímu soudu k rozhodnutí (viz výše - bezpečnostní prověrky advokátů) a proto nelze tuto lhůtu vztahovat k projednávané trestní věci.
K uvedenému žalobce uvádí, že v průběhu trestního řízení využíval jen svých práv a nelze mu to přičítat k tíži, resp. nelze z toho vyvozovat, že by on přispěl k prodloužení řízení. Paradoxně to konstatuje i soud, když v rozsudku uvádí, že žalobce a další stíhaná osoba jen uplatňovali svá práva a podávání mnoha procesních návrhů z jejich strany soud v žádném případě nepovažuje za záměrné prodlužování trestního řízení (str. 22 rozsudku).
Pokud jde o dobu přerušení řízení z toho důvodu, že věc byla projednávána před Ústavním soudem, pak lze zcela jednoznačně konstatovat, že k tomu žalobce nijak nepřispěl. Jde opět o objektivní odpovědnost státu, neboť nekvalifikovanou novelou zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, došlo k tomu, že trestní soud měl pochybnosti o tom, zda obhájci mohou zastupovat v řízení, kde se projednávají utajované skutečnosti bez toho, aniž by absolvovali bezpečnostní prověrku. Jak známo, Ústavní soud toto omezování práva obžalovaného na svobodnou volbu obhájce zcela odmítl, nicméně žalobce je toho názoru, že i tehdejší trestní řád umožňoval pokračovat v řízení, a to ve smyslu ust. § 35 odst. 4, s čímž se v zásadě ztotožnil i Ústavní soud. Přerušení trestního řízení po dobu cca 1 roku tedy zcela jednoznačně padá na vrub státu, resp. na vrub Poslanecké sněmovny PČR a rovněž tak na vrub trestního soudu, který nekonal, ač konat měl a mohl.
Žalobce pak rozhodně brojí proti názoru soudu v souvislosti se zkoumáním jeho duševního stavu a proti názoru, že si internaci ve zvláštním oddělení vazební věznice způsobil sám. Již samotný motiv zkoumání duševního stavu žalobce byl od počátku pochybný, neboť orgány činné v trestním řízení si opatřovaly oprávnění zkoumat duševní stav až v průběhu vazby (nařízení vyšetření duševního stavu bylo vydáno dne 7. 6. 2001 a dne 1. 8. 2001 bylo nařízeno, aby žalobce byl pozorován ve zvláštním oddělení duševně nemocných vězňů vazební věznice Brno - Bohunice), kdy žalobce byl zcela zbytečně eskortován z Prahy do Brna, přičemž to navíc de facto znamenalo prodloužení vazby. Jestliže totiž měly orgány činné v trestním řízení pochybnosti o duševním zdraví žalobce, pak tak měly učinit neprodleně po zahájení trestního stíhání. Absurdita tohoto zkoumání vyplývá i z toho, že orgány činné v trestním řízení sledovaly případné vyloučení trestní odpovědnosti žalobce pro nepříčetnost, jinak řečeno, okolnost, která by svědčila ve prospěch žalobce a vedla k jeho trestní neodpovědnosti, posloužila orgánům činných v trestním řízení jako důvod pro omezení základních práv a svobod žalobce, a to nejprve v podobě strpění zásahu do práva na lidskou důstojnost či osobní čest (psychiatrické zkoumání) a posléze k zásahu do osobní svobody, kdy byla žalobci de facto prodloužena vazba, resp. omezena osobní svoboda za účelem realizace pochybného psychiatrického zkoumání. K tomu je třeba dodat, že žalobce byl ve svém původním zaměstnání pravidelně podrobován zkoumání duševního stavu a pokud by u něj nastaly jakékoli pochybnosti o jeho zdraví, nemohl by svou práci vykonávat. Tato skutečnost byla orgánům činných v trestním řízení známa, když jim bylo obhajobou doporučováno, aby si příslušné protokoly o zdravotním stavu žalobce opatřily u posledního zaměstnavatele, nicméně tak neučinily. Lze proto jednoznačně konstatovat, že popsané kroky orgánů činných v trestním řízení měly zcela jednoznačně dehonestující a šikanózní charakter a vedlo jen k prodlužování vazby. Jestliže se tedy žalobce nechtěl podrobit psychiatrickému zkoumání, pak k tomu měl zcela zásadní a výše uvedené důvody. Jestliže dále byl podrobován znaleckému zkoumání vazebně ve zvláštním oddělení věznice v Brně, pak to nemohlo mít a také nemělo žádný vliv na dobu trestního řízení, když hlavní líčení před trestním soudem započalo dne 13. 2. 2002 a teprve dne 28. 2. 2002 došlo k vydání rozhodnutí KS Ostrava, kterým byl žalobce propuštěn z vazby na svobodu. Nutno ještě dodat, že v průběhu psychiatrického zkoumání žalobce, probíhaly další úkony (výslechy svědků atd.) orgány činnými v trestním řízení, z čehož jednoznačně vyplývá, že na jejich činnost uvedené zkoumání nemělo žádný vliv a nemohlo tak ani přispět k prodloužení celkové doby řízení.
Žalobce proto trvá na tom, že trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu, nikoli však z jeho viny či jeho přičiněním a proto jde zcela jednoznačně o postup, který lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup.
Pokud jde o negativní informování veřejnosti o žalobci orgány činnými v trestním řízení, pak žalobce tvrdí, že jde zcela jednoznačně rovněž o nesprávný úřední postup. Není zde totiž rozhodující existence zákonné úpravy, to je jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat a z čeho by měly dovozovat, co činit při své úřední činnosti nesmějí, jak tvrdí soud prvního stupně. Sám soud prvního stupně na jedné straně konstatuje, že dle „ust. § 2 odst. 4 tr. druhé věty tr. řádu, jež stanoví, že trestní věci musí projednávat (myšleno orgány činné v trestním řízení) co nejrychleji s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení", na straně druhé pak říká, že jde o ustanovení příliš obecné, aby mohl být učiněn závěr o tom, že došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Soud prvního stupně ovšem zapomíná na základní zásadu veřejného práva, to je stručně řečeno, že státní orgány mohou činit jen to, co jim umožňuje zákon. Nakonec tato zásada je zakotvena nejen v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, kde je stanoveno, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ale také v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pokud jde o zákon, pak poskytování informací o trestním řízení je zakotveno v § 8a tr. řádu, kde je upraveno poskytování informací veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků s tím, že orgány činné v trestním řízení musí dbát, mimo jiné, na to, aby nezveřejňovaly o osobách, které mají účast v trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2).
Žalobce proto tvrdí, že v jeho trestním řízení byla uvedená zásada zcela porušena, neboť žádný zákon nedovoluje orgánům činných v trestním řízení poskytovat sdělovacím prostředkům informace o osobách, proti nimž se vede trestní řízení, takovou formou a takovým způsobem, že v očích spoluobčanů musí nutně navozovat dojem, že se jedná o osoby kriminálně závadové či na nich dokonce ulpívá podezření z teroristické činnosti. S tímto závěrem paradoxně souhlasí i soud, když uvedl, že má za prokázané, že veřejnost byla po celou dobu trestního stíhání žalobce o jeho trestní kauze informována, kdy často byl žalobce, jak osobami, jež představovaly orgány činné v trestním řízení, tak i osobami aktivně účastnými politického života, představován jako osoba, u níž je takřka jisté, že se trestné činnosti dopustila a stejně tak byla veřejnost informována o vyšetřování jeho duševního stavu a nedobrém ekonomickém zázemí rodiny žalobce na straně jedné a na straně druhé, že byl šířen o žalobci obraz zločince, teroristy a kriminálníka s tím, že v části veřejnosti je tento obraz zakódován (str. 16 rozsudku).
Z uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že i když v tomto případě nebyla orgány činnými v trestním řízení vydána žádná rozhodnutí, zcela nesporně lze takovýto postup označit jako postup úředně nesprávný.
Pokud jde o tvrzení soudu o zpětné účinnosti zákona č. 106/2006 Sb., pak se žalobce odvolává na výše uvedený nález II. ÚS 1191/08, ze kterého vyplývá požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů uvedených v dikci čl. II zák. č. 106/2006 Sb., což znamená, že uplatněný nárok u soudu vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Z výše uvedeného vyplývá i nedůvodnost výroku V. rozsudku, který se týká náhrady nákladů řízení. Proto žalobce napadá i tento výrok.
IV.
Žalobce svůj nárok odvozuje nejen ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ale i z Listiny základních práv a svobod a z Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odvolává se i na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Ze všech shora uvedených důvodů je proto žalobce přesvědčen, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když mu nepřiznal odškodnění za vazbu (výrok II.) a když mu výrokem IV. napadeného rozsudku zamítl zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1.800.000,- Kč. Žalobce je toho názoru, že rozhodně nejde o přemrštěnou či nepřiměřenou částku, jak uvádí soud, ale že vzhledem ke všem okolnostem, to je že celé trestní řízení zásadním způsobem ovlivnilo nejen jeho život, ale i život jeho rodiny, která několik let byla vystavena utrpení a životu na sociálních dávkách, jde o částku veskrze přiměřenou.
Intenzita zásahu do práv žalobce, která jsou zaručena nejen Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, ale i Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobodách, to je především do práva na zachování lidské důstojnosti, práva na osobní čest, práva na zachování dobré pověsti, práva na soukromí a rodinný život a práva na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů je velmi značná.
Velmi značná je rovněž závažnost vzniklé nemajetkové újmy, kterou již nikdy nebude možné beze zbytku odstranit.
Je nesporné, že žalobce byl obviněn a obžalován z rozsáhlé trestné činnosti. Obžaloba byla zcela vyvrácena a žalobce byl pravomocně zproštěn všech obvinění.
V důsledku trestního řízení byla omezena jeho osobní svoboda po dobu téměř jednoho roku, přičemž z této doby byl téměř 3 měsíce internován nezákonně v psychiatrickém oddělení věznice Brno - Bohunice. Omezení osobní svobody znamená vždy citelný zásah do práva na osobní svobodu. Uvedeným zásahem trpěl nejen žalobce, ale trpěla tím i celá jeho rodina. Platí totiž, že každá osoba, která je neoprávněně uvězněna ztrácí kontakt se svou rodinou, je jí znemožněna případná výchova dětí, nemluvě o citovém strádání všech rodinných příslušníků. Podstatnou záležitostí je také finanční zabezpečení rodiny. V důsledku neúměrné doby trestního řízení je pak nejen udržován stav nejistoty postižené osoby, ale i celé jeho rodiny nehledě na to, že i u dalších spoluobčanů je udržováno povědomí kriminálního chování stíhané osoby.
Žalobce tvrdí, že v tomto konkrétním případě se stalo právě to, co je výše uvedeno. Tedy že po dobu vazby ztratil kontakt se svou rodinou, nemohl se podílet na výchově své dcery, jeho rodina, včetně jeho matky, strádala nejen citově, ale i finančně, neboť byl zbaven veškerých příjmů, a to po celou dobu trestního řízení, které trvalo téměř 6,5 roku.
Jeho situace poté, co byl propuštěn z vazby a nadále byl trestně stíhán, zapříčinila to, že nemohl sehnat žádné zaměstnání a nakonec skončil v tzv. „sociální síti".
Za zásah do jeho osobnostních práv žalobce považuje i internaci ve zvláštním oddělení vazební věznice Brno - Bohunice, kde byl podroben zkoumání znalců z oboru psychiatrie a psychologie, byť tato internace byla legalizována orgány činnými v trestním řízení. Celý tento úkon měl nesporně jeden cíl, kterým je ponížení lidské důstojnosti žalobce (viz např. nález II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008) a jeho dehonestace před veřejností. Žalobce dále tvrdí, že celá tato „akce" měla jen a pouze šikanózní charakter a že především policejní orgány, policejní vyšetřovatel a státní zástupkyně měli zájem jen na tom, aby žalobce jakkoli ponížili a deprimovali a dále aby jej dehonestovali před veřejností.
Dalším citelným zásahem do osobnostních práv žalobce bylo výše zmíněné informování veřejnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení, které žalobce představovaly veřejnosti jako kriminálníka a teroristu. V této souvislosti je třeba dále podotknout, že veškeré sdělovací prostředky (tisk, televize, rozhlas) věnovaly kauze žalobce mimořádnou pozornost a de facto se tak děje dodnes, přičemž vždy vycházely jen z těch informací, které jim byly poskytovány orgány činnými v trestním řízení.
V této souvislosti žalobce dále poukazuje na skutečnost, že celé jeho trestní řízení probíhalo s vyloučením veřejnosti, ač k tomu nebyl žádný důvod. V tomto spatřuje rovněž porušení jeho práva na veřejné projednání věci.
Žalobce proto tvrdí, že celým trestním stíháním, včetně uvalení vazby a včetně jeho délky, která překročila uznávanou mez, a dále jeho internace ve zvláštním oddělení vazební věznice a včetně nekorektního informování veřejnosti orgány činnými v trestním řízení a také včetně neveřejného projednání jeho věci před soudem, mu byla způsobena značná nemajetková újma na jeho právech, kterou by pociťovala každá osoba nacházející se na jeho místě, a kterou nebude možné již nikdy beze zbytku odstranit.
Závěrem žalobce opětovně uvádí, vycházeje přitom z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, že trestní stíhání představuje vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, přičemž vyvolává řadu dalších negativních důsledků pro osobní život a životní osud jednotlivce. Trestní stíhání, včetně vazebního stíhání, tak zasahuje do soukromého života jednotlivce, do jeho cti, dobré pověsti a je způsobilé, vedle porušení práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 LPS), omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti garantované čl. 10 LPS.
Je tedy nepochybné, že v tomto konkrétním případě, trestní stíhání, které bylo provázeno uvězněním žalobce ve vazbě, a které bylo realizováno v rozporu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem, vyvolalo vedle vzniku materiální újmy (škody), o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění jeho majetku i vznik nemateriální újmy.
Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2009, č. j.: 12 C 52/2007-118, ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby uvedený rozsudek ve smyslu § 219a o. s. ř. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
V Praze dne 22. 6. 2009
Vladimír Hučín
v plné moci
